8 Tdo 1223/2009

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové dovolání obviněného J. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 To 87/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 114/2008, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 To 87/2009, v části týkající se obviněného J. U., a to ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 52 T 114/2008, výrok o trestu uložený obviněnému J. U. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že obviněný J. U., se za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 52 T 114/2008, který zůstal tímto rozsudkem nedotčen, odsuzuje podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se obviněný pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

Odůvodnění

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 52 T 114/2008, byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění zde popsaných dopustil tak, že dne 18. 1. 2008 v době kolem 01.00 hod. v P., ul. N. B. P., před domem, přistoupil k poškozenému P. B., a požadoval po něm cigaretu, poté jej přitlačil na dveře, přiložil mu nůž na krk a požadoval po něm vydání všech věcí, které má u sebe, nato mu poškozený vydal mobilní telefon zn. Sony Ericsson v hodnotě 1.000,- Kč, aktivační kartu v hodnotě 50,- Kč, zapalovač, krabičku zápalek, drtítko na tabák v hodnotě 36,- Kč a finanční hotovost cca 100,- Kč. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu spoluobviněný P. G., byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v ní popsaný a kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným J. U. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. U. a státní zástupkyně v neprospěch obviněných J. U. a P. G. Městský soud v Praze jako soud odvolací o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 To 87/2009, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a nově obviněného J. U. uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 18. 1. 2008 v době kolem 01.00 hod. v P., ul. N. B. P., před domem, přistoupil k poškozenému P. B., a požadoval po něm cigaretu, poté jej přitlačil na dveře, přiložil mu nůž na krk a požadoval po něm vydání všech věcí, které má u sebe, nato mu poškozený vydal mobilní telefon zn. Sony Ericsson v hodnotě 1.000,- Kč, aktivační kartu v hodnotě 50,- Kč, zapalovač, krabičku zápalek, drtítko na tabák v hodnotě 36,- Kč a finanční hotovost cca 100,- Kč, a tohoto činu se obviněný J. U. dopustil přesto, že byl pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 309/2002, k podmíněnému trestu odnětí svobody, který byl dne 16. 8. 2005 změněn na nepodmíněný trest, jenž vykonal dne 22. 12. 2007. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného P. G. a odvolání obviněného J. U. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl. Obviněný J. U. podal prostřednictvím obhájce JUDr. PhDr. O. Ch. proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s tím, že odvolací soud pochybil, když čin, pro který jej uznal vinným, posoudil jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Obviněný poukázal na to, že soud prvního stupně neshledal naplnění zvlášť nebezpečné recidivy, když konstatoval, že formální podmínka pro kvalifikaci podle § 41 tr. zák. sice splněna byla, nikoliv však materiální stránka, a zdůraznil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 309/2002, byl sice obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., avšak tehdy poškozenému nezpůsobil vážnou újmu na zdraví, protože šlo o nahodilé jednání. I když mu byl podmíněně uložený trest odnětí svobody přeměněn na nepodmíněný, dopouštěl se v té době spíše méně závažné trestné činnosti. Pokud soud prvního stupně se zřetelem na tyto skutečnosti neshledal uvedený čin společensky výrazně nebezpečným, vycházel i z toho, že v případě projednávaného trestného činu rovněž poškozenému nebyla způsobena újma na zdraví. Jestliže odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně neakceptoval, a dospěl k jinému závěru, nebyly řádně zváženy všechny okolnosti, za nichž k činům došlo, a zvlášť nebezpečná recidiva podle § 41 odst. 1 tr. zák. nebyla posouzena objektivně ze všech zákonných hledisek, ale rozhodné skutečnosti byly zvažovány jednostranně v neprospěch obviněného. Podle obviněného odvolací soud dostatečně nehodnotil jednak naplnění především materiální stránky z důvodu přecenění předchozího potrestání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a jednak to, jak dalece tato skutečnost zvyšovala jeho společenskou nebezpečnost. V této souvislosti obviněný upozornil, že i když je trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nutné považovat za typově vysoce nebezpečný, okolnost, že jeho pachatel byl již v minulosti pro takový trestný čin potrestán, by ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. měla vést k závěru, že spáchaný trestný čin dosahující mimořádně vysokého stupně společenské nebezpečnosti vyžaduje při splnění podmínek § 42 odst. 2 tr. zák. potrestání trestem odnětí svobody v rozmezí od sedmi let a osmi měsíců do třinácti let a čtyř měsíců. Odvolací soud se těmito kritérii neřídil, a pokud kvalifikoval čin i podle § 41 tr. zák., vycházel pouze z úvah o formálním naplnění podmínek pro použití této přísnější právní kvalifikace, aniž by se náležitě zabýval otázkami naplnění materiálního znaku, čímž se dopustil opačného extrému, než který vytýkal soudu prvního stupně, když přecenil skutečnosti svědčící v neprospěch obviněného. Odvolací soud pominul i to, že od odsouzení již uplynula v rozporu s § 41 odst. 1 tr. zák. dosti dlouhá doba, neboť zákonodárce měl nepochybně na mysli vyhlášení odsuzujícího rozsudku, nikoli dobu výkonu trestu. I když obviněný připustil, že ve zkušební době spáchal jinou majetkovou trestnou činnost, veškeré úvahy odvolacího soudu o tom, jak měl být obviněný správně odsouzen, resp. jak mělo být jeho jednání spáchané v minulosti posuzováno, jsou zjevně nepřípustnou spekulací, neboť odvolací soud byl těmito rozsudky vázán. Čin, pro který je nyní odsuzován, rovněž nevykazuje mimořádnou závažnost. Zdůraznil, že použití násilí je znakem základní skutkové podstaty, a proto tuto okolnost nelze považovat za přitěžující, zejména když jeho intenzita byla nízká, čin nebyl připravován a jeho spáchání bylo výsledkem rozepře mezi ním, spoluobviněným P. G. a poškozeným. Obviněný především poukázal na to, že činem nebyla způsobena újma na zdraví poškozeného, ani vzniklá majetková škoda nebyla velká. Vyslovil tak názor, že jeho jednání nezvyšovalo společenskou nebezpečnost činu natolik, aby bylo nutné aplikovat § 41 tr. zák. a ukládat mu trest odnětí svobody v trvání osmi let, který je zjevně nepřiměřený k závažnosti spáchaného trestného činu. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 To 87/2009, ohledně jeho osoby v celém rozsahu, a aby ve věci buď sám rozhodl tak, že ho uznává vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a uloží mu přiměřený trest, anebo aby věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán, v písemném vyjádření dovolání podané v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal zjevně neopodstatněným. Poukázal na zákonné podmínky uvedené v § 41 odst. 1 tr. zák., a že trestný čin loupeže patří mezi zvlášť závažné úmyslné trestné činy, na něž toto ustanovení dopadá. Zdůraznil podstatu formální i materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, s důrazem na to, že trestní zákon jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž může být stupeň společenské nebezpečnosti zvlášť závažného úmyslného trestného činu podstatně zvýšen, uvádí dobu, která uplynula od posledního odsouzení, což je skutečnost svědčící o naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Ztotožnil se se závěrem soudu druhého stupně, že u obviněného jde o speciální recidivu, neboť dvakrát spáchal obdobným jednáním tentýž závažný úmyslný trestný čin, když v předchozím případě použil pepřový sprej a v nyní projednávané věci nůž, který poškozenému přiložil na krk, což i nasvědčuje určité gradaci v jednání obviněného z hlediska použití zbraně, a tím i zdůrazňování hrozeb vůči poškozeným. Odvolací soud správně vyzdvihl i to, že obviněný se mezi spácháním těchto dvou zvlášť závažných úmyslných trestných činů dopustil série vloupání do obytných domů a dalších objektů, jakož i fakt, že se vyhýbal trestnímu postihu útěkem z psychiatrické léčebny a skrýváním před orgány policie. Úvahy odvolacího soudu shledal též v souladu s nálezem Ústavního soudu týkajícím se materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, podle něhož se musí posoudit i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Státní zástupce též připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1244/2006, podle něhož při splnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 tr. zák. byla její materiální stránka naplněna také tehdy, kdy se v případě obviněného jednalo teprve o druhý případ spáchané trestné činnosti, a to dokonce za situace, že byl takový obviněný z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za prvý zvlášť závažný úmyslný trestný čin podmíněně propuštěn. Protože státní zástupce považoval rozsudek odvolacího soudu a jím zvolenou právní kvalifikaci za správnou, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Když Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), jakož i to, že splňuje formální náležitosti podle § 265f tr. ř., zjistil též, že svým obsahem koresponduje s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť námitky proti nesprávnému použití zvlášť nebezpečné recidivy splňují podmínku, že z podnětu označeného dovolacího důvodu lze vytýkat jen vady právní, tj. nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil takové okolnosti, pro něž by bylo nutné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že i když dne 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost trestní zákoník č. 40/2009 Sb., přezkoumává se dovolání k době, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno (ex tunc), proto dovolací soud zkoumá správnost napadených rozhodní podle právní úpravy v ní aplikované podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. Protože byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže, je vhodné zmínit, že tohoto trestného činu se podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. O zvlášť nebezpečnou recidivu podle § 41 odst. 1 tr. zák. jde tehdy, je-li současně naplněn formální a materiální znak. Formální hledisko předpodkládá, že pachatel byl v minulosti potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin, k tomuto potrestání lze přihlížet, a je souzen pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který spáchal opětovně. Materiální znak spočívá v tom, že projednávaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin pro svou závažnost zvyšuje podstatně stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pokud jde o formální stránku, v projednávané věci o jejím naplnění nevznikají žádné pochybnosti, neboť obviněný tím, že se nyní dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., spáchal ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a byl rovněž pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. uznán vinným a odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 309/2002. Toto odsouzení představuje znak potrestání, protože obviněnému byl citovaným rozsudkem uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody, který však byl přeměněn na nepodmíněný a obviněný jej dne 22. 12. 2007 vykonal. Jak již bylo shora uvedeno, pro závěr o naplnění zvlášť nebezpečné recidivy je však nutné, aby byl současně dán i materiální znak. Kritéria rozhodná pro určení materiální stránky jsou v § 41 odst. 1 tr. zák. vyjádřena tím, že pachatele trestného činu je možné považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže okolnosti uvedené v tomto ustanovení pro svou závažnost podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, která je vyjádřena v § 3 odst. 4 tr. zák. a pro okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák., čímž je kladen důraz na nutnost individuálního posuzování každého případu nejen z hlediska naplnění formálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, nýbrž i z hlediska její skutečné nebezpečnosti pro společnost. Nejvyšší soud připomíná, že osoba pachatele, na jejíž nebezpečnost se z recidivy usuzuje, je jen jednou ze složek vytvářejících nebezpečnost trestného činu pro společnost a jen jedním z hledisek pro zjišťování jejího stupně. Ke správnému závěru o tom, zda recidiva podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost trestného činu, nelze proto dospět hodnocením samotné recidivy bez současného zhodnocení významu a závažnosti všech ostatních okolností případu. Izolované hodnocení recidivy je v rozporu s pojetím trestného činu jako nedílného celku všech jeho znaků. Příkladmo zákon uvádí, že při hodnocení materiálního předpokladu je třeba přihlížet zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení. Ve vzájemných souvislostech je nutno hodnotit nebezpečnost celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů dřívějších a přihlížet při tom i k celkovému způsobu života pachatele mezi jednotlivými trestnými činy, resp. výkony trestu. Za takovou okolnost nelze považovat, že obviněný má sklony k páchání majetkových deliktů, vyhýbá se poctivé práci, je náchylný ke rvačkám a výtržnostem, byl již mnohokrát bezvýsledně trestán apod. Tyto projevy však mají příčinu v určitých negativních sklonech pachatele a vždy zvyšují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Význam recidivy nemůže být nesprávně redukován pouze na nebezpečí, že pachatel bude i v budoucnosti páchat trestné činy, ač vždy je třeba přihlížet též k tomu, jak závažné útoky proti chráněným zájmům od pachatele hrozí. Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky 41 tr. zák., ovšem umožňuje přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny, protože právě intenzita, s jakou došlo k naplnění formálních znaků, je významným kritériem pro posouzení, zda stupeň nebezpečnosti činů pro společnost je v daném případě podstatně zvyšován. Materiální význam předchozích potrestání nelze posuzovat mechanicky jen podle jejich počtu, nýbrž je třeba zároveň přihlížet k délce vykonaných trestů a intervalům mezi jednotlivými výkony trestu a spácháním další trestné činnosti. Posouzení materiální podmínky § 41 tr. zák. nelze provést bez poznání předchozí trestné činnosti pachatele a je tak potřeba věnovat pozornost i konkrétním okolnostem předchozích trestných činů. Rozhodným je proto i způsob provedení činu a časový odstup od výkonu trestu, který byl pachateli uložen za předchozí trestný čin, jako i to, z jakých pohnutek a psychických impulsů ke spáchání trestného činu došlo. Na nebezpečnost osoby pachatele lze z intenzity účinku trestného činu usuzovat jen při současném uvážení dalších okolností případu kromě způsobu provedení činu, a i při méně závažném účinku lze činit závěry o značné nebezpečnosti pachatele, jestliže jeho úmysl směřoval ke způsobení těžšího účinku, než jaký nastal, nebo když způsob provedení činu prozrazoval vysoký stupeň jeho odhodlanosti k páchání trestné činnosti. Nebezpečnost osoby pachatele (posuzovaná zejména podle recidivy) je sice významnou složkou nebezpečnosti činu pro společnost, není však možno ji hodnotit izolovaně a odtrhávat od ostatních složek, to je od toho, jaké činy pachatel spáchal a jaké činy z jeho strany v budoucnosti hrozí (srov. rozhodnutí č. I/1969, s. 49 až 57 Sb. rozh. r.). V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 33, nález č. 72, str. 213). Mezi hlediska, jež musí vzít soud při aplikaci § 41 odst. 1 tr. zák. v úvahu, vždy patří mimo jiné zhodnocení následků trestného činu. Materiální korektiv se v případě aplikace citovaného ustanovení musí náležitě uplatnit rovněž tehdy, pokud se spáchaný skutek co do závažnosti výrazněji odchyluje od typických jednání subsumovaných pod skutkovou podstatu některého ze zvlášť závažných trestných činů podle § 41 odst. 2 tr. zák., a je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti. K posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je nutné pečlivě hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možno vyslovit zcela konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a o možné prognóze jeho dalšího vývoje. Je proto třeba zhodnotit jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Z obecných pravidel vyměřování trestů vyplývá, že nelze tu samou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty trestného činu a podruhé jako znak podstatně zvyšující stupeň společenské nebezpečnosti, tudíž se zde analogicky uplatní zákaz dvojího přičítání, vyslovený v ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, Sb. nálezů a usnesení ÚS, svazek č. 45, nález č. 62, str. 53). Se zřetelem na všechna tato podrobně rozvedená kritéria je vhodné v projednávané věci poukázat na to, že narozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud, na podkladě odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného J. U., trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. při nezměněných okolnostech, za nichž byl spáchán, kvalifikoval též podle § 41 odst. 1 tr. zák. jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. Skutečnosti, které jej k tomuto závěru vedly, podrobně rozvedl na straně 7-8 svého rozhodnutí, kde zejména zdůraznil, že soud prvního stupně bagatelizoval závažnost opakování zvlášť závažného úmyslného trestného činu a jednostranně uvedl okolnosti relativně příznivé pachateli, zatímco okolnosti nepříznivé ponechal stranou úvah. Na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že nelze pominout výraznou přitěžující okolnost užití nože jeho přiložením k hrdlu poškozeného, že čin byl spáchán ani ne měsíc po propuštění pachatele z výkonu trestu za první loupež, a i když připustil, že mezi oběma loupežemi uběhla doba pěti a půl roku, nemohl přehlédnout chování obviněného v mezidobí, s důrazem na to, že se buď nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo páchal jinou trestnou činnost. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím v této části neztotožnil, neboť má za to, že odvolací soud svůj závěr o naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy opřel především o okolnosti týkající se chování obviněného a nebezpečnosti jeho osoby, zejména s ohledem na to, že opakovaně páchal různorodou majetkovou trestnou činnost, aniž by dostatečně zvážil další skutečnosti významné z hlediska § 41 odst. 1 tr. zák., zejména závažnost zvlášť závažného úmyslného trestného činu, pro který byl dříve odsouzen a to, zda povaha tohoto činu podstatně zvyšuje nebezpečnost projednávaného trestného činu pro společnost. Současně je potřeba poukázat i na disproporci, která se projevuje mezi argumenty, jež odvolací soud použil pro závěry o naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy, jak jsou výše vyjádřeny, a odůvodněním výroku o trestu, v němž čin, pro který obviněného odsuzoval, považoval za méně závažný pro jeho neplánovitost a neorganizovanost, jakož i pro nedostatek výraznější majetkové či zdravotní újmy na straně oběti jak ve věci nyní posuzované, tak i v předešlé trestné činnosti. Na rozdíl od toho, že ve vztahu k zvlášť nebezpečné recidivě odvolací soud považoval za okolnost, která podstatně zvyšuje nebezpečnost činu, že obviněný byl opakovaně trestán, a zdůrazňoval v negativním smyslu i jeho další chování, pak pro případ ukládání trestu zdůraznil za důvod, proč je trest ukládán při spodní hranici jeho zvýšené trestní sazby, poukázal nato, že u obviněného s ohledem na jeho věk dvaceti pěti let není nezvratně dáno jeho směřování k páchání závažné násilné majetkové trestné činnosti, jako tomu bývá u jiných zatvrzelých recidivistů. Nutné je navíc kromě takto vyjádřeného nesouladu poukázat i na to, že skutečnosti, které odvolací soud hodnotil ve vztahu k naplnění materiální podmínky § 41 odst. 1 tr. zák. svou povahou, mají spíše dopad a význam pro stanovení výše a druhu trestu ve smyslu § 31 odst. 1 tr. zák., podle něhož soud přihlédne ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák., k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Při odůvodnění trestu, kam by tato argumentace patřila, však odvolací soud rozvedl skutečnosti, které by měly být hodnoceny z pohledu § 41 odst. 1 tr. zák., což však neučinil, a zcela v této souvislosti např. závažnost spáchaných činů při rozhodování o vině obviněného pominul. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud tak v rozporu s hledisky shora uvedenými k § 41 odst. 1 tr. zák. hodnotil profil pachatele, který spadá pod poměry pachatele a možnosti jeho nápravy, neboť zdůraznil charakter pachatele "agresivnost a nezvladatelnost jeho chování již v nezletilém věku, trvalá zaměřenost k páchání různé trestné činnosti…, postupný nárůst intenzity a suverenity kriminální činnosti,… převýchova k řádnému životu je v daném případě ztížena,… k pozitivnímu přesunu jeho hodnotové orientace v minulosti nevedly ani alternativní tresty...“. Na druhé straně však odvolací soud důsledně neposuzoval, jak byl podle § 41 odst. 1 tr. zák. ve smyslu shora vymezených kritérií zejména povinen, povahu a závažnost činu, pro který již byl obviněný odsouzen, a ve vztahu k oběma posuzovaným činům též nezkoumal intenzitu, kterou oba činy vykazují. Naopak trestnou činnost, jíž se obviněný dopouštěl, posuzoval jen mechanicky podle počtu uvedených činů, aniž by zkoumal podrobněji a důsledněji povahu a charakter těchto činů, a to, z jakých pohnutek a s jakým výsledkem ke spáchání těchto činů došlo, a to přesto, že tyto okolnosti ve prospěch obviněného zvažoval při ukládání trestu. Pokud posuzoval osobu pachatele, hodnotil ji izolovaně, nezvažoval zejména jeho velmi nízký věk, v němž se dopustil především prvního z uvažovaných trestných činů. Pro závěr o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy přecenil zejména ty okolnosti, které obviněnému přitěžují, nehodnotil je všechny v souladu se zásadami stanovenými § 41 odst. 1 tr. zák. Také náležitě neposoudil, že ani v jednom z případů se nejednalo o předem naplánovaný a promyšlený čin, ale spíše o zkratkovité jednání, a nerespektoval ani to, že samotné spáchání trestného činu určité právní kvalifikace automaticky neimplikuje podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, když ovšem ve vztahu k trestu tyto skutečnosti měl na paměti. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že závěr odvolacího soudu o naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. není založen na všech z hlediska § 41 odst. 1 tr. zák. podstatných a rozhodných skutečnostech, jež ve věci byly prokázány a k nimž právě v této souvislosti měl přihlížet. Nejvyšší soud, aby mohl o dovolání obviněného spolehlivě rozhodnout, vyžádal spisy o předchozích odsouzeních obviněného a z jejich obsahu shledal následující skutečnosti: Rozsudkem Obvodního soudu Prahu 5 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 309/2002, byl obviněný J. U. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 25. 6. 2002 v P. v blízkosti ulice L., poblíž lávky pro pěší přes řeku, kolem 12.15 hodin napadli společně s obviněným D. J., poškozeného Z. B., tak, že mu nastříkali do obličeje pepřový sprej a následně mu odcizili mobilní telefon, který prodali v bazaru za 4.500,- Kč, ač jeho hodnota činila 3.000,- Kč. Odsouzen byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1, tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků za současného uložení přiměřených omezení podle § 59 odst. 2 tr. zák. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 6 T 8/2003. Podle odůvodnění tohoto rozsudku lze shrnout, že obvinění se ke spáchání činu doznali, jeho spáchání litovali, a potvrdili i motiv svého činu, že se chtěli zmocnit mobilního telefonu, o němž věděli, že poškozený, s nímž se před tím seznámili, ho má u sebe. Pepřový sprej patřil spoluobviněnému, avšak obviněný J. U. jej při činu užil. Pro ukládání trestu soud zvažoval nižší společenskou nebezpečnost jejich činu, kterou tvořilo kromě uvedeného i to, že obviněný J. U. se tohoto činu dopustil dva měsíce poté, co dovršil osmnáctého věku, tedy výrazně ve věku blízkém mladistvým. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 8. 2004, sp. zn. 3 T 309/2002, byl u obviněného J. U. z důvodů § 60 odst. 1 tr. zák. nařízen výkon uvedeného trestu odnětí svobody, pro který byl zařazen do věznice s dozorem. Tento trest obviněný odpykal dne 22. 12. 2007. Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 byl obviněný J. U. rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 6 T 8/2003, uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2 tr. zák., který spáchal 7 dílčími útoky dne 17. 9. 2002 a jedním počátkem září 2002, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců s přiměřeným omezením ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Konec zkušební doby tak byl stanoven na 18. 10. 2004 (tento rozsudek byl v rámci souhrnného trestu zrušen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 309/2002, jak je shora uvedeno). Pokud jde o trestní věc Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 46 T 101/2003, byl zde obviněný J. U. trestním příkazem ze dne 25. 11. 2003, obviněnému doručený dne 23. 12. 2003, uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., jehož se dopustil dne 19. 6. 2003, za který byl odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. a § 45 odst. 1, 2 tr. zák. a § 45a odst. 1, 2 tr. zák. k obecně prospěšným pracím ve výměře 250 hodin. Usnesením ze dne 8. 6. 2008, sp. zn. 46 T 101/2003, bylo Obvodním soudem pro Prahu 4 rozhodnuto tak, že podle § 340b odst. 1 tr. ř. za použití § 45a odst. 4 tr. zák. obviněný J. U. vykoná celý trest obecně prospěšných prací, čímž se mu tento trest přeměnil na 125 dní trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněný J. U. byl též odsouzen ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 4 T 14/2004, v níž byl trestním příkazem ze dne 27. 2. 2004 uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., poškozováním cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Odsouzen byl k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 byl rozsudkem ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 33 T 5/2005, uznán vinným trestnými činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), b), e), odst. 2 tr. zák. dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu, trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustil skutky spáchanými v době od 19. 11. 2003 do 20. 5. 2004, za něž byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Na podkladě takto zjištěných skutečností Nejvyšší soud posuzoval zejména okolnosti, za nichž byl obviněným spáchán trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro nějž byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu Prahu 5 ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 3 T 309/2002. Jak je výše rozvedeno, obviněný se dopustil činu, který sice naplnil znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., avšak je patrné, že tento čin nevykazoval společenskou nebezpečnost, která by svědčila o jejím vyšším stupni. I když obviněný při činu užil pepřový sprej, pak lze tento prostředek kvalifikovat jako zbraň ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák., avšak její účinek za okolností spáchaného činu nelze považovat za významný. Rovněž ostatní skutečnosti, které je potřeba zvažovat, jako způsob provedení, povaha jeho účinku, jakož i jeho dopad na poškozeného, svědčí o tom, že uvedené trestné jednání patří mezi činy s nízkou intenzitou všech rozhodných okolností. Také je nutné ve prospěch obviněného zvažovat i to, že se tohoto činu, který má jak majetkovou, tak i násilnou povahu, dopustil ve věku, který hraničil s věkem mladistvých, což rovněž snižuje závažnost uvedeného činu, jak zcela správně soud prvního stupně tehdy zvážil a i ve vztahu k ukládanému ryze výchovnému trestu tuto skutečnost jako polehčující hodnotil. Pokud Nejvyšší soud se zřetelem na toto předchozí odsouzení nyní zvažoval okolnosti, za nichž byl projednávaný čin spáchán, pak ani u něj nejde o velkou nebezpečnost, neboť i když obviněný k činu použil zbraně, tentokrát již nože, jím však poškozenému nezpůsobil žádné zranění. Je proto patrné, že způsob provedení činu lze označit toliko za obecně nebezpečný, nevyznačující se vyšší škodlivostí než je standardně běžné u tohoto typu trestné činnosti. Obviněný se kromě hrozby uvedenou zbraní neuchýlil k žádnému násilí a po vydání věcí poškozeným, se s těmito spokojil. Je tedy patrné, že ani jeden z uvedených činů nevykazuje vyšší intenzitu jak realizace jednání, tak ani použitých prostředků. Ani výše způsobené škody není výrazná, neboť jen nepatrně přesahuje 1.000,- Kč. Srovnávané činy neměly pro jejich oběti ani z žádných jiných důvodů nepříznivý dopad. Podle Nejvyššího soudu právě se zřetelem na tuto nízkou intenzitu nebezpečnosti obou trestných činů, nelze považovat za naplněnou materiální stránku zvlášť nebezpečné recidivy vyjádřenou v ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Tento závěr dovolacího soudu plně vychází ze shora stanovených kritérií a ze všech tam rozvedených hledisek a i z dalších, zejména skutkových souvislostí. Význam nedlouhé doby, která uplynula od okamžiku, kdy obviněný J. U.odpykal trest, který mu byl uložen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 309/2002, je sice důležitou okolností, avšak nelze ji posuzovat izolovaně a je potřeba mít na paměti, že obviněný odpykal přeměněný původně podmíněně odložený trest odnětí svobody. Proto, i když obviněný byl z výkonu tohoto přeměněného trestu propuštěn dne 22. 12. 2007, a trestný čin, pro který je nyní projednáván, spáchal již dne 18. 1. 2008, nelze tuto skutečnost přeceňovat a je nezbytné ji posuzovat proporcionálně ve směru všech dalších rozhodných skutečností, neboť sama o sobě pro závěr o naplnění materiálních znaků zvlášť nebezpečné recidivy nepostačuje. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., a proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 5 To 87/2009, v části týkající se obviněného J. U., a to ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu, a v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 52 T 114/2008, výrok o trestu uložený obviněnému J. U. Když Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil, znovu rozhodoval o vině a trestu. Vzhledem k tomu, že dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti trestní zákoník č. 40/2009 Sb., musel Nejvyšší soud dříve, než o vině obviněného rozhodl, posoudit ve smyslu § 16 tr. zák. (§ 2 odst. 1 trestního zákoníku), zda je nová právní úprava pro obviněného příznivější. Se zřetelem na to, že podle § 234 odst. 1 tr. zák. a podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku jsou sazby u těchto trestných činů shodné, protože u obou je spodní hranicí trest odnětí svobody dva roky a horní trest odnětí svobody v trvání deseti let, a ani v žádném z dalších ustanovení, podle nichž nyní Nejvyšší soud o vině a trestu obviněného rozhoduje, není pro obviněného právní úprava podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. příznivější, byla ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. trestnost činu posouzena podle trestního zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, tj. podle tr. zák. č. 140/19361 Sb. Nejvyšší soud na podkladě všech shora rozvedených skutečností shledal, že obviněný J. U. byl správně rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným skutkem, který je tam popsán, jak je shora uvedeno. Ztotožnil se i s tím, že obviněný tímto činem naplnil znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a proto výrok o vině v této odsuzující části týkající se obviněného J. U. ponechal v rozsudku soudu prvního stupně nezrušený a tedy beze změny. Za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný J. U. takto pravomocně uznán vinným, Nejvyšší soud obviněnému ukládal trest. Při ukládání tohoto trestu se Nejvyšší soud řídil kritérii vymezenými v ustanovení § 31 tr. zák., jak jsou shora zdůrazněna a ve vztahu ke stupni společenské nebezpečnosti, kterou ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. v této souvislosti rovněž zvažoval, hodnotil stejné okolnosti, k niž při ukládání trestu přihlížel soud prvního stupně, jenž je dostatečně v odůvodnění svého rozsudku popsal a dovolací soud nyní na ně pro stručnost toliko odkazuje. Vedle tam uvedených skutečností je však třeba zdůraznit, že soud prvního stupně mírněji posuzoval skutečnosti, které obviněnému přitěžovaly, a proto obviněnému uložil trest v nedostatečné výši a výměře, která nepostihovala dostatečně osobu pachatele a jeho poměry, zejména jeho recidivu a výrazné kriminální sklony, kterými se jeho dosavadní život vyznačoval. Soud prvního stupně totiž v potřebné míře nepřihlížel jako k přitěžující okolnosti k doposud spáchané trestné činnosti, jíž se obviněný dopouští soustavně a krátce po předchozím odsouzení, aniž by vykonané tresty na něj měly podstatnější pozitivní vliv. Proto bylo nutné při ukládání výše trestu zvažovat i ty pro obviněného negativní skutečnosti, které, byť nesprávně ve směru zvlášť nebezpečné recidivy, jak bylo shora poznamenáno, posuzoval odvolací soud. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud při nyní ukládaném trestu opíral pro závěr o potřebě obviněnému uložit přísnější trest, i o ty skutečnosti, kterými argumentoval v napadeném rozhodnutí ve vztahu k výroku o vině odvolací soud. Nejvyšší soud proto po zvážení všech rozhodných hledisek obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře šesti let, což je v polovině trestní sazby zákonem vymezené u trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák. v rozmezí od dvou do deseti roků. Tato výměra dostatečně odráží kromě jiného i to, že obviněný je osoba, k jejíž nápravě nevedl ani nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody a předchozí výchovné a alternativní tresty selhaly a k nápravě nepřispěly. Tento trest, který je přísnější než trest, který byl obviněnému vyměřen rozsudkem soudu prvního stupně, koresponduje se všemi zjištěnými a výše uvedenými skutečnostmi, zejména je dosti přísným na to, aby zajistil možnost nápravy obviněného a přispěl k nezbytné ochraně společnosti. Pro výkon tohoto trestu obviněného ve smyslu § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož podmínky jsou v daném případě splněny, když neshledal žádné skutečnosti, pro něž by bylo namístě použít ustanovení § 39a odst. 3 tr. zák., zařadil, do věznice s ostrahou.

Poučení