8 Tdo 130/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 8 Tdo 130/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Úřední osoba, Odvolací řízení, Zprošťující rozsudek, Zproštění obžaloby, Hodnocení důkazů, Zneužití pravomoci úřední osoby Dotčené předpisy: § 226 písm. c) tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř., § 263 odst. 7 tr. ř., § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 329 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 125 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 8 Tdo 130/2026-444 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve věci obviněného M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 7 To 354/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 108/2024, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 7 To 354/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 1 T 108/2024, byl obviněný M. K. (dále „obviněný“) uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, kterého se dopustil (zkráceně) tím, že v době od 4. 4. 1981 do 8. 9. 1982 ve funkci staršího referenta 1. oddělení, odboru 2/B, Správy Státní bezpečnosti (dále „StB“), Správy Sboru národní bezpečnosti (dále „SNB“) hl. m. Prahy a při výkonu svých pravomocí plánoval, vyhodnocoval a realizoval opatření v rámci kontrarozvědného rozpracování poškozeného V. P. (dále „poškozený“), který byl od 6. 5. 1979 rozpracován v osobním svazku pod reg. č. XY s krycím názvem „STAVAŘ“ (dále „svazek STAVAŘ“), jehož cílem bylo dokumentovat činnost poškozeného a osob, jež se zúčastňovaly filozofických přednášek kritizujících socialistické zřízení v ČSSR organizovaných poškozeným v jeho bytě na adrese XY, Praha XY, v rámci nichž se šířila nepřátelská literatura, tiskoviny a hudba, a kterých se účastnili mj. signatáři Charty 77, a to v úmyslu zejména způsobit poškozenému pro jeho politické přesvědčení závažnou újmu ve formě zásahu do jeho práva na svobodu projevu a na vzdělání znemožněním dokončení vysokoškolského studia po dobu tří let s cílem zabránit jeho dalšímu setkávání s osobami nepřátelskými tehdejšímu režimu, případně s cílem jej přimět, aby StB v rámci spolupráce sděloval o uvedených osobách informace, dne 4. 4. 1981 provedl výslech poškozeného v přítomnosti již odsouzeného S. C. (dále „odsouzený C.“), ohledně jeho styků s protisocialisticky zaměřenými osobami a zpracoval zápis o této výpovědi, dne 19. 5. 1981 vypracoval Záznam z jednání s akademickými funkcionáři Českého vysokého učení technického v Praze (dál „ČVUT“) k problematice studentů ČVUT, v němž uvedl, že proběhlo oficiální jednání k této problematice, jehož se osobně účastnil a při němž byla projednána otázka poškozeného pro jeho negativní činnost, za kterou byl vyloučen ze studií, dne 14. 10. 1981 vypracoval záznam v návaznosti na osobní styk s poškozeným, při kterém jednali o tom, že pokud bude poškozený ochoten pomoci k objasnění skutečností kolem osob, které byly v zájmu StB, bude uvažováno o umožnění jeho studia na ČVUT, dne 29. 10. 1981 vypracoval Plán, že ve svazku STAVAŘ bude využit úmysl poškozeného dokončit studia na ČVUT, a proto se bude uvažovat o jeho agenturním využití, dne 8. 9. 1982 vypracoval Návrh na uložení svazku STAVAŘ a vedl pohovor s poškozeným, což vedlo k zasahování do osobního života poškozeného, možnosti svobodně projevovat své názory, a obviněný jednal tak, aby poškozenému bylo zabráněno v dokončení jeho studií, které bylo podmiňováno jeho spoluprací s StB, a studium na ČVUT bylo obnoveno až v září 1982, tím obviněný vědomě vykonával pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a to čl. 24 a 28 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy ČSSR, ve znění účinném do 29. 11. 1989 (dále „Ústava ČSSR“), čl. 17, 18 a 19 Mezinárodního Paktu o občanských a politických právech (dále „MPOPP“), jakož i § 23 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti (dále „zákon č. 100/1970 Sb.“).

2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 26.700 Kč.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 7 To 354/2025, z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž po shrnutí dosavadního průběhu řízení rozvedla, že v posuzovaném případě zproštění obviněného obžaloby nepřicházelo v úvahu, a důvod zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř. neodpovídá důvodům prezentovaným odvolacím soudem. Jestliže nezpochybnil, že se obviněný žalovaného jednání dopustil, nepřichází do úvahy zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. ale měl by v takovém případě být použit důvod podle § 226 písm. b) tr. ř. Na uvedený nedostatek pouze upozornila s tvrzením, že v této věci nejsou splněny žádné podmínky pro zproštění obviněného, protože za správný považovala odsuzující rozsudek soudu prvního stupně.

5. Po zdůraznění rozhodných pasáží z předcházejících rozhodnutí vydaných soudem prvního a druhého stupně uvedla, že zásadním nedostatkem zprošťujícího rozsudku je, že odvolacím soudem vyjádřená skutková zjištění nekorespondují s provedenými důkazy, protože odvolací soud po doplnění dokazování spočívajícím toliko v opětovném předložení stranám dříve provedených listinných důkazů část skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně modifikoval. Nekorespondujícím s výsledky provedeného dokazovaní je zejména závěr, že obviněný poškozenému možnost znovupřijetí ke studiu na ČVUT odměnou za spolupráci s StB nenabízel, protože je v rozporu se skutkovým závěrem, že obviněný jednal vůči poškozenému „s cílem přimět jej, aby StB o uvedených osobách sděloval informace v rámci spolupráce s StB…, aby mu bylo zabráněno v dokončení jeho studií nebo to bylo podmiňováno jeho spoluprací s StB“, což má oporu ve svazku STAVAŘ. Dovolatelka uvedla, že v průběhu hlavního líčení dne 18. 8. 2025 byl z jmenovaného svazku proveden důkaz záznamem ze dne 14. 10. 1981 sepsaným obviněným o osobním styku s poškozeným podle nějž „Během styku V. P. byl ochoten pomoci svou činností k objasnění činnosti okolo P. Š. a H.…“. Během tohoto jednání bylo dohodnuto, že se v nejbližší době uskuteční další, kde by se otázky těchto zájmových osob a bližší spolupráce dohodly, s čímž jmenovaný souhlasil. Poté, co byl tento záznam při hlavním líčení přečten, poškozený uvedl, že si nevybavuje konkrétní osobní styk s StB, ale že je možné, že mu slibovali, že pokud bude donášet, bude moci dál studovat na škole, když to je v záznamu napsané.

6. Přestože odvolací soud poškozeného nevyslýchal, neboť při veřejném zasedání jen opětovně předložil stranám k nahlédnutí listiny ze svazku STAVAŘ, z výpovědi poškozeného ve spojení s tvrzením obviněného dovodil od soudu prvního stupně odlišný závěr, že obviněný poškozenému nikdy nenabízel možnost znovupřijetí ke studiu na ČVUT odměnou za spolupráci s StB. Tento závěr je však nejen ve zjevném rozporu se záznamy ve svazku STAVAŘ, ale i s obsahem výpovědi poškozeného, jenž opakovaně připustil, že takovou nabídku ze strany StB – a tedy logicky ze strany obviněného, který s ním osobně jednal – vyloučit nemůže. Jsou-li tyto skutečnosti plynoucí z výpovědi poškozeného konfrontovány s listinami ve svazku STAVAŘ – a to nejen se záznamem o osobním styku s poškozeným ze dne 14. 10. 1981, ale podpůrně též se záznamem z jednání s akademickými funkcionáři ČVUT sepsaným dne 19. 5. 1981 a záznamem odsouzeného C. ze dne 14. 7. 1981 o vytěžení tajného spolupracovníka s krycím jménem „ROKUS“ – je zřejmé, že obviněný nejméně při osobním setkání s poškozeným dne 14. 10. 1981 zneužil toho, že chce dokončit studium na ČVUT. Za to, aby mohl pokračovat ve studiu, od něj požadoval intenzivnější spolupráci s StB a „donášení“ na jeho známé. Skutečnost, že poškozený na své známé donášet nechtěl a že na konkrétní spolupráci s StB nepřistoupil, je z hlediska jednání obviněného a jeho záměru zcela nevýznamné a svědčí naopak o zásadovém postoji poškozeného.

7. Podle záznamu z jednání s akademickými funkcionáři ČVUT ze dne 19. 5. 1981, jehož byl obviněný přítomen, uvedl, že se zvažuje operativní využití poškozeného do báze pravicových exponentů, a proto má být odloženo jeho přijetí ke studiu až na školní tok 1982/83, aby mohl být prošetřen jeho vztah k StB s možností jeho dalšího využití. Z tohoto dokumentu je evidentní záměr obviněného, jenž svazek STAVAŘ zpracoval, prošetřit možnost využití poškozeného pro užší spolupráci s StB, a tím i souvislost mezi záměrem funkcionářů ČVUT a příslušníků StB (včetně obviněného) domluvit, že obnovení studia poškozeného bude podmíněno jeho využitím pro spolupráci s StB. I vzhledem k uvedenému je logické, že obviněný při osobním styku s poškozeným dne 14. 10. 1981 tento záměr realizoval, a v návaznosti na dané osobní setkání dne 14. 10. 1981 v Plánu dalšího rozpracování ze dne 29. 10. 1981 uvedl, že s poškozeným byl proveden pohovor, z nějž vyplynulo, že při důslednější spolupráci by jej bylo možno využít tím, že k „jeho osobě bude využita skutečnost, že má v úmyslu dokončit studia na ČVUT, a z toho důvodu se bude uvažovat o jeho agenturním využití“. Obdobně vyznívá i návrh na uložení svazku STAVAŘ zpracovaný obviněným dne 8. 9. 1982 poté, co byl poškozený znovu přijat ke studiu. V tom momentě již totiž obviněný nedisponoval prostředkem způsobilým působit na jeho vůli, aby jej k eventuální spolupráci donutil.

8. V rozporu s obsahem provedených důkazů je i závěr, že k osobnímu setkání dne 14. 10. 1981 dal podnět poškozený. Odvolací soud tuto skutkovou okolnost dovodil pravděpodobně z tvrzení obviněného, že tento osobní kontakt s poškozeným mu byl nařízen poté, co na StB došel jeho dopis, avšak ani to nemá oporu ve svazku STAVAŘ. V záznamu ze dne 14. 10. 1981 sepsaném obviněným je uvedeno „Na základě došlého písemného materiálu byl navázán osobní styk s bývalým studentem fakulty stavební.“ Tímto písemným materiálem není dopis poškozeného adresovaný StB, jak tvrdí odvolací soud, nýbrž výňatek z nějaké psacím strojem zaznamenané výpovědi poškozeného datované ke dni 10. 9. 1981, založené ve svazku STAVAŘ na č. l. 203 až 208. Podle dovolatelky tak odvolací soud učinil oproti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně odlišné skutkové závěry nekorespondující s provedenými důkazy, které vycházejí pouze z tvrzení obviněného, s nímž nekorespondují výpověď poškozeného ani listiny obsažené ve svazku STAVAŘ.

9. Za zcela nesprávný označila závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a závažnou újmou na právech poškozeného, která u něj sice vznikla vyloučením ze studia na ČVUT a následným bráněním mu v opětovném přijetí ke studiu, avšak tento následek přičetl jen jednání, pro něž byl odsouzen C., nikoliv k tomu, které je kladeno za vinu obviněnému. Proti tomuto závěru poukázala na to, že ze svazku STAVAŘ vyplývá, že odsouzený C. po 4. 4. 1981 (kdy se ještě účastnil výslechu provedeného obviněným), již do záležitostí spojených s poškozeným zasahoval minimálně. Není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že odsouzený C. měl v tomto období (po 4. 4. 1981) poškozenému v míře větší než obviněný způsobovat újmu spočívající v bránění mu v opětovném přijetí ke studiu na ČVUT. Z listin obsažených ve svazku STAVAŘ naopak plyne, že úkony k tomu činil primárně obviněný, jehož nemůže zbavit trestní odpovědnosti ani to, že prováděl všechny úkony z pokynu nadřízeného V. R., když se i sám svým jednáním významně přičinil o způsobení závažné újmy poškozenému, neboť podíl viny na způsobení újmy pronásledovaným osobám nesou nejen nadřízení, ale i ty osoby, které plní jejich pokyny, neboť i ty mají postavení úřední osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1149/2021).

10. V posuzované věci je podstatný především obviněným provedený výslech poškozeného dne 4. 4. 1981 a pozdější osobní jednání realizované s ním dne 14. 10. 1981, kde od něj byly vyžadovány informace, při nichž si byl poškozený vědom závažnosti odpovědí pro jeho další působení a znovupřijetí na ČVUT.

11. Z hlediska vyhodnocení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a jemu přisuzovaným následkem trestného činu je zjevné, že důležitou příčinou pro závěr o způsobení závažné újmy na právech poškozeného je to, že obviněný dne 14. 10. 1981 s poškozeným jednal o možnosti bližší spolupráce s StB, a to právě při zneužití jeho zájmu obnovit studium na ČVUT, v čemž mu předtím bylo v důsledku intervence StB a obviněného při jednání s akademickými funkcionáři ČVUT bráněno. Podstatné je to, že se obviněný při jednání s akademickými funkcionáři ČVUT dne 19. 5. 1981 zasazoval o bezdůvodné odložení přijetí poškozeného k dokončení studia za účelem dalšího šetření jeho vztahu k StB, což dosvědčuje jednání obviněného směřující ke vzniklému závažnému následku.

12. Odvolací soud však podíl obviněného na vzniklém následku bagatelizoval a za významné nedůvodně považoval, že poškozený žádné negativní informace nepodal a že v konečném důsledku nebyl agenturně vytěžen. Významná je účast obviněného na zmiňovaném jednání dne 19. 5. 1981, o němž sám zpracoval záznam s tím, že konečné přijetí ke studiu ještě bude projednáno s funkcionáři ČVUT. Zpětně sice nemůže být objektivně doložen podrobný průběh této schůzky, nicméně jak plyne ze záznamu zpracovaného obviněným, šlo o oficiální jednání k problematice studentů ČVUT, jehož se za StB účastnil se svým nadřízeným V. R.

13. Za nepřípadnou bagatelizaci označila dovolatelka postoj odvolacího soudu k tomu, že obviněný navrhl zařazení poškozeného do III. skupiny nepřátelských osob, neboť z hlediska posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a újmou na právech poškozeného bylo podstatné, že obviněný návrh na jeho zařazení do III. skupiny nepřátelských osob vůbec učinil.

14. Po posouzení všech výše uvedených skutečností navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 7 To 354/2025, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň udělila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření obviněného

15. Obviněný k tomuto dovolání, s nímž se neztotožnil, zopakoval, že poškozenému žádnou spolupráci nenabízel a že poškozený si na tuto zásadní nabídku spolupráce nevzpomíná. Taková nabídka by byla stejně jen „obehraná písnička“. Kdyby byla relevantní, pokoušel by se poškozeného „vytěžit“ o informace, kontaktovat jej atd., což ale ze spisu neplyne, ale je zjevné, že nebyla učiněna, nebo nebyla myšlena vážně, a ani nebyla podle výpovědi poškozeného vážně brána. Úvahy, že poškozený nabídce spolupráce odolal jen díky svému charakteru, jsou nepodložené, protože neměl čemu odolávat, neboť obviněný na něj žádný nátlak nevyvíjel. Tvrzený záměr „prošetřit možnost využití poškozeného pro užší spolupráci“ je podle obviněného zjevně nepodloženou spekulací. Není zdokumentováno, že by na schůzi s děkanátem cokoliv navrhoval, ani nebyl zpracovatelem svazku STAVAŘ, který založil a zpracoval odsouzený C.

16. Ze spisového materiálu je podle obviněného zřejmé, že ke spolupráci poškozeného s StB nedošlo proto, že jej k ní obviněný nenutil a ani jej nekontaktoval a nečinil vůči němu žádné úkony půl roku před jeho znovupřijetím na ČVUT. Ze spisu není zřejmé, zda se vůbec pokusil poškozeného přimět ke spolupráci s StB, protože šlo o požadavek V. R., který ale obviněný nerealizoval, a ani se o něj nepokusil, a nebránil poškozenému ve znovupřijetí na ČVUT. Ani jeden z vypracovaných podkladů nemohl ovlivnit činnost V. R. a obviněný nepůsobil na děkanát ČVUT, aby nepřijal poškozeného ke studiu. Jeho povinností nebylo odmítnout příkazy nadřízeného, když stejného výsledku bylo dosaženo tím, že nekonal vůči poškozenému žádnou činnost. Pokud nechtěl škodit poškozenému a věc ho „nezajímala“, nemusel nutně vstupovat do konfrontace se svým nadřízeným, mohl prostě své úkoly jen plnit liknavě, resp. jak je zjevné ze spisu, je neplnit vůbec. Zařazení poškozeného do III. skupiny nepřátelských osob požadoval tento nadřízený a poškozený sám vypověděl, že žádnou újmu neutrpěl (mohl cestovat na západ, pořádat akce atd.).

17. Obviněný rozsudek odvolacího soudu označil za věcně správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl.

IV. Obecně k dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

19. Podle obsahu dovolání shledal, že dovolatelka respektovala, že dovolání musí být založeno na taxativně vypočtených důvodech uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. a že vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, protože vymezuje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (viz § 265i odst. 3 tr. ř.), a dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat za účelem nápravy vad, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný, rozpor s obsahem provedených důkazů. Ve druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

21. K tomuto důvodu dovolatelka přiřadila výhrady týkající se nedostatků ve skutkových zjištěních a s podrobným rozvedením konkrétních skutečností poukázala na zjevné a zásadní rozpory ve skutkových závěrech odvolacího soudu, které nekorespondují s provedenými důkazy, což je argumentace dopadající na první alternativu uvedeného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Dovolání je opřeno i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle této dikce je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotně právních norem. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je ale zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

23. Vzhledem k tomu, že výhrady v podaném dovolání směřují i proti vadnosti právního závěru odvolacího soudu o nezachování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, jenž je podstatným zjištěním pro zproštění obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř., jde o námitky vycházející z nesprávného právního posouzení hmotněprávní otázky, a uvedené výhrady naplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě těchto výhrad, když shledal, že dovolání nevykazuje nedostatky, pro něž by jej mohl odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

24. Nejvyšší státní zástupkyně důvodně poukázala na konkrétní vady, které zjistila v posuzovaném rozsudku odvolacího soudu, a na podkladě konkrétních vad vytkla nedostatky v úvahách a závěrech odvolacího soudu s tím, že svědčí o jednostranném posouzení rozhodných skutečností. Důvodně nejprve předestřela dosavadní průběh řízení s poukazem na to, že odvolací soud již prvním vydaným zrušujícím usnesením ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 7 To 163/2025, poukázal na nejasnosti jím spatřované v zachování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, a to s ohledem na současně vyjádřené pochybnosti o významu a intenzitě úkonů činěných obviněným vůči poškozenému. Soudu prvního stupně vytkl, že nedostál povinnosti náležitě provést a zhodnotit všechny dostupné právně významné důkazy, ani povinnosti své úvahy důkladně rozvést. Na základě těchto prezentovaných názorů první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a uložil doplnit dokazování o výslech poškozeného a řádně vše znovu přehodnotit, což soud prvního stupně učinil a splnil pokyny odvolacího soudu. Neshledal však ani při respektu k názorům odvolacího soudu důvody pro to, aby své původní stanovisko změnil. Nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 18. 8. 2025, sp. zn. 1 T 108/2024, při dostatečném vypořádání se se všemi vytýkanými skutečnostmi obviněného znovu uznal vinným. I po doplnění dokazování vyložil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že obviněný nese na vzniklém následku odpovědnost, a popsal důvody, na nichž tento svůj postoj vystavěl. Odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 7 To 354/2025, však uvedené argumenty nepřijal s tím, že i když soud prvního stupně „vyslechl poškozeného V. P. a vyvaroval se dřívějších pochybení, pominul některé aspekty obhajoby obviněného a nevyhnul se nelogičnostem vyplývajícím z provedených důkazů a jeho hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům nevyzněly dostatečně přesvědčivě a jejich vyústěním byly některé hypotetické skutkové závěry dostatečně nepodložené provedenými důkazy“ (viz bod 9. rozsudku odvolacího soudu). V následujících pasážích (viz body 10. až 14.) rozvedl své hodnocení důkazů a z nich plynoucí závěry, kterými jednak popřel skutečnosti, jež bral do úvahy soud prvního stupně a jednak sám činil vlastní závěry, které výsledkům dokazování neodpovídají, jak důvodně vytýkala dovolatelka. V bodě 11. podrobně rozvedl zjištění plynoucí z výsledků dokazování provedeného především soudem prvního stupně a zmínil svazek STAVAŘ, jenž ve veřejném zasedání dne 15. 10. 2025 postupem podle § 213 tr. ř. provedl. V bodě 12. z tohoto důkazu dovodil úvahy, v nichž vysvětloval své závěry, mj. že „nebylo prokázáno, že by při kontaktu s poškozeným využil skutečnosti, že má zájem o dokončení studia na ČVUT k tomu, aby ho přiměl k objasnění určitých skutečností týkajících se signatářů Charty 77, resp. že by mu nabídl možnost dokončení daných studií, pokud bude spolupracovat na objasnění takových skutečností, a že obdobně vyzněl s obhajobou obviněného obsah zjištěných listinných důkazů“. V bodě 13. vytkl rozsudku soudu prvního stupně, že uvedeným směrem provedené důkazy nevyhodnotil, a že neshledal příčinnou souvislost mezi jednání obviněného a vzniklým následkem. V bodě 14. rozvedl, že za dané skutkové situace má za to, že nelze dospět k dostatečně podloženému závěru, že obviněný spáchal skutek kladený mu za vinu, a proto mu nezbylo než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a obviněného obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostit.

25. Nejvyšší soud takto vyjádřené závěry nepovažuje za dostatečné ani správné a přisvědčil dovolatelce, že závěry odvolacího soudu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jeho závěr vyúsťující ve zprošťující rozsudek, jak byl odůvodněn, je nepřezkoumatelný, když ani důvod zproštění nekoresponduje s tvrzeními a závěry odvolacího soudu.

26. Pro to, aby odvolací soud učinil zcela opačná zjištění a zásadně jinak hodnotil zejména skutečnosti vyplývající z výpovědi obviněného a obsahu svazku STAVAŘ, čímž se zcela odchýlil od závěrů, o které vinu obviněného opřel soud prvního stupně, nedodržel předepsané postupy. Především nerespektoval povinnost provést potřebné dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se podle § 259 odst. 3 písm. a) b) tr. ř. může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže a) v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Toto ustanovení je limitem vlastního meritorního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem a stanoví rozsah pro uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje. Otázku, jaké důkazy je třeba považovat v konkrétním případě za podstatné, je nutné posuzovat s ohledem na změny, které z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývají. Obvykle je třeba provádět ty důkazy, na nichž je založeno změněné stanovisko odvolacího soudu, resp. v čem se od závěrů soudů prvního stupně odchyluje. Toto ustanovení stanoví, že odvolací soud vstupuje do procesu dokazování jako soud, jenž důkazy provádí proto, aby je sám mohl ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotit.

27. V posuzované věci z protokolu o veřejném zasedání ze dne 15. 10. 2025 vyplývá, že odvolací soud podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložil k nahlédnutí svazek STAVAŘ založený na č. l. 6 až 168 spisu, a obviněného se podle § 214 tr. ř. dotázal, zda se k tomuto (opětovně provedenému) listinnému důkazu chce vyjádřit, na což obviněný krátce reagoval, zopakoval svoji obhajobu a prohlásil, že se cítí nevinen (viz č. l. 391 a 392 spisu). Odvolací soud proto byl ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. oprávněn sám hodnotit tento listinný důkaz, což však pro zcela jiné závěry, než učinil soud prvního stupně,; nestačilo, když přehodnotil i důkazy jiné, jež sám neprovedl. Odklonil-li se od jeho závěrů tak zásadní měrou, jak z jeho rozhodnutí vyplývá, bylo třeba, aby sám provedl i další důkazy, a to jak výslech obviněného, tak i poškozeného, a mimo to i důkazy další, jejichž provedení se nabízelo, a jež soud prvního stupně, pro závěr o tom, že obviněný čin spáchal, nepovažoval za nutné zajišťovat, avšak odvolací soud pro vyvrácení jeho stanoviska je provést měl, aby si tak zajistil dostatečný skutkový podklad pro opačný závěr. Je třeba zdůraznit, že podle § 263 odst. 7 tr. ř. platí, že z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Těžištěm vytváření skutkového stavu ale zůstává i nadále soud prvního stupně, který má nesporně lepší podmínky pro provádění a hodnocení důkazů v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti ve smyslu § 2 odst. 11, 12 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3083).

28. Je faktem, že odvolací soud provedl důkaz svazkem STAVAŘ a uvedené ustanovení tedy částečně respektoval, ale toto by postačovalo jen pro případ, kdyby jiné důkazy, které sám neprovedl, nehodnotil opačně než soud prvního stupně, resp. kdyby z nich nečinil jiné závěry, než které učinil prvostupňový soud. I když šlo o podstatný důkazní prostředek, s nímž se v zásadě ovšem řádně nevypořádal, neboť z něj uvedl jen některé, pro jeho závěry zřejmě důležité partie, pominul jiné neméně důležité skutečnosti, jak opodstatněně zmínila dovolatelka v dovolání s tím, že neposuzoval všechny pro tuto věc rozhodné informace. Nevypořádal se s tím, proč a v čem jsou závěry soudu prvního stupně vadné. Soud prvního stupně totiž v rozhodnutí předcházejícím nyní napadenému rozsudku odvolacího soudu k hodnocení důkazů přistoupil velmi svědomitě a podrobně, logicky a racionálně své závěry zdůvodňoval a v zásadě systematicky reagoval na výtky a pokyny odvolacího soudu. Vyložil, proč měl za to, že skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného a vysvětlil (viz body 18. až 64. rozsudku soudu prvního stupně) i z jakých důvodů konkrétně opřených o výsledky dokazování takový závěr činí (viz srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22). Jestliže nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, byl povinen vyjádřit, z jakých důvodů jsou vadné úvahy prvostupňového soudu popsané v bodech 60. až 62. jeho rozsudku, kde dovodil přímou vazbu mezi přerušeným studiem poškozeného a konkrétním chováním obviněného ve dnech 2. 4. 1981 až 4. 4. 1981, z čehož vyvodil své závěry. V takovém případě bylo třeba, aby odvolací soud vysvětlil, v čem soud prvního stupně pochybil, jakých vad se dopustil a v čem jsou jeho závěry nesprávné, vadné nebo nepřezkoumatelné, což neprovedl, ale prezentoval jen své vlastní názory, a to navíc jen na základě části důkazů, jež sám provedl, neboť ty, které neprovedl, nemohl hodnotit jinak, než jak to učinil soud prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1368/23).

29. Odvolací soud tedy přehodnotil i ty důkazy, které sám neprovedl, neboť nevyslechl obviněného, ač jeho výpověď následně posuzoval zcela odlišně od toho, jak ji vyhodnotil soud prvního stupně [viz § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.]. Znovu tedy neprovedl důkaz podstatný pro skutkové zjištění, který byl proveden již v hlavním líčení, a povinnosti uložené mu tímto ustanovením nerespektoval (srov. rozhodnutí č. 11/2002 Sb. rozh. tr.).

30. Je nutné zdůraznit, že přestože soud prvního stupně věnoval pozornost vztahu obviněného k jeho tehdejšímu nadřízenému V. R. (viz body 63. a 64. jeho rozsudku) a zabýval se podřízeností obviněného, odvolací soud jeho závěr neakceptoval, přičemž nevyložil důvod svého jiného závěru. Nevyložil, v čem spočívala nesprávnost takových úvah ani nevyvrátil argumenty soudu prvního stupně, ale toliko si uvedl sám své závěry, které v daném kontextu nejsou dostatečně podloženy objektivními zjištěními. Odvolací soud nedoložil důvody, proč nejsou správné úvahy soudu prvního stupně o významu postupů obviněného v rámci celého procesu, jehož cílem bylo vytvořit situaci, aby byl poškozený jakožto mladý student a příznivec signatářů Charty 77 zapojen do spolupráce s StB při mapování a sledování činnosti této skupiny vystupující proti tehdejšímu komunistickému režimu (viz body 59. a 60. jeho rozsudku). Nebrojil ničím proti tomu, že nalézací soud tvrdil, že obviněný svůj vliv vykonával např. přítomností na schůzce s akademickými funkcionáři ČVUT dne 19. 5. 1981 nebo nabídkou poškozenému, že mu bude umožněno přijetí na vysokou školu, pokud bude s StB spolupracovat (viz č. l. 145 a 146 spisu), k čemuž sice poškozený přistoupil, avšak fakticky žádné negativní informace nepodával. Nebral do úvahy, že z listinných důkazů (viz č. l. 141 a 142 spisu) vyplývá, že ze strany StB bylo provedeno opatření, aby poškozený nebyl přijat k dokončení studia na ČVUT, na čemž se obviněný podílel, a to tím, co je zjištěno a popsáno ve skutkových zjištěních.

31. Je též třeba připomenout, že soud prvního stupně poukázal právě na intenzitu vlivu obviněného na následky pro poškozeného, aniž by na to adekvátně odvolací soud reagoval, resp. vysvětlil nesprávnost popsaných úvah opírajících se o zjištění, že se obviněný dne 2. 4. 1981 účastnil výslechu, který vedl odsouzený C., a dne 4. 4. 1981 již poškozeného vyslýchal sám. Výslech byl zaměřen na to, aby obviněný zjistil informace o přátelích poškozeného, kteří byli stejně jako on kritičtí k tehdejšímu režimu, což směřovalo k tomu, aby byl poškozený zapojen do jejich sledování, což podmiňovalo možnost pro jeho pokračování ve studiu na ČVUT, kde byl obviněný dne 19. 5. 1981 přítomen jednání s akademickými funkcionáři, které vedl V. R., a obviněný o něm sepsal záznam (viz č. l. 145 a 146 spisu). Za významné též soud prvního stupně považoval, že obviněný měl jako starší referent na starosti problematiku studentů ČVUT i spis STAVAŘ, a aktivně se tedy podílel na výslechu poškozeného, na konečném rozhodnutí o jeho nepřijetí ke studiu, na poškozeného působil, a to v souladu s postupy i ostatních příslušníků StB (viz bod 62. rozsudku soudu prvního stupně). Přisvědčit je třeba dovolatelce i v tom, že obviněný při osobním styku s poškozeným dne 14. 10. 1981 realizoval tento zájem StB zlákat poškozeného k užší spolupráci s StB a v návaznosti na to v Plánu dalšího rozpracování ze dne 29. 10. 1981 uvedl, že s poškozeným byl proveden pohovor, z nějž vyplynulo, že při důslednější spolupráci by jej bylo možnost využít v bázi antisocialistických sil.

32. Posoudí-li se všechny tyto skutečnosti, lze v souladu s podaným dovoláním shledat, že přestože soud prvního stupně své závěry jasně vyjádřil a rozvedl, odvolací soud sám bez dostatečné opory v obsahu spisu a v provedených důkazech dospěl k závěru jinému založenému na úvaze o nepodstatné povaze zjištěného chování obviněného. Podle obsahu rozvedených zjištění vyjádřených v bodě 13. rozsudku odvolací soud zeslaboval (podle slov dovolatelky „bagatelizoval“) ta konání obviněného, která ze svazku STAVAŘ vyplynula, aniž by bral do úvahy celý kontext zjištěných událostí ve směru jejich dopadu na poškozeného, a to i z hlediska tehdejší politické situace, jak to učinil soud prvního stupně. Lze proto souhlasit s nejvyšší státní zástupkyní, že závěry odvolacího soudu jsou zjevně jednostranné a neucelené, nezachycující všechna zjištění, která z učiněných skutkových okolností vyplývají. Popsané poznatky korespondující s obsahem podaného dovolání svědčí o tom, že odvolací soud nesplnil povinnosti při provádění dokazování, nepostupoval v souladu s § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., důkazy, které sám provedl, hodnotil jednostranně, nevypořádal se se všemi skutečnostmi rozhodnými pro jím učiněné závěry, a především dostatečně nezohlednil všechna učiněná zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování, které nebyly odvolacím soudem zpochybněny. Nejvyšší soud upozorňuje, že odvolací soud měl, jak bylo výše uvedeno, provést i další důkazy a s ohledem na okolnosti v posuzované věci dosud zjištěné měl v souladu s § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově vyslechnout např. funkcionáře z ČVUT, kteří se dne 19. 5. 1981 zúčastnili předmětné schůze s obviněným a jeho nadřízeným V. R., na níž byla s těmito funkcionáři „dohodnuta možnost nepřijetí V. P. k dalšímu studiu pro velký zájem o studia na ČVUT Praha“ (viz č. l. 139 a 140 spisu). Konkrétně se této schůze mimo obviněného a V. R. zúčastnili J. K. jako tehdejší rektor ČVUT a M. H. jako tehdejší děkan fakulty stavební (viz č. l. 139 spisu), což jsou svědci, kteří by mohli doložit míru aktivity obviněného i jeho chování a zapojení do celého jednání. Kromě těchto čelních představitelů ČVUT mohl odvolací soud též vyslechnout i tehdejšího tajného spolupracovníka StB s krycím jménem „ROKUS“, který byl nasazen na poškozeného (viz svazek STAVAŘ č. l. 86, 104, 134, 141, 147, 148, 149, 150 spisu ad.). Tím měl být podle veřejně dostupné jmenné evidence Archivu bezpečnostních složek R. K., reg. č. XY, registrující útvar: SEO Krajské správy SNB Praha. Zmíněné registrační číslo (XY) je pak u tohoto tajného spolupracovníka uvedeno i v samotném svazku STAVAŘ (viz např. č. l. 76 spisu). Ačkoliv se tento tajný spolupracovník neúčastnil zmiňované schůzky s představiteli ČVUT, jde o svědka, jenž spolupracoval s StB v rámci akce STAVAŘ, která byla zaměřena mj. právě na poškozeného (viz např. č. l. 82 spisu) a s poškozeným se taktéž osobně stýkal (viz č. l. 14 spisu). Vyslechnout měl odvolací soud i V. R.. Takto důsledně však odvolací soud nepostupoval a své odlišné názory vystavěl především na vlastních úvahách a závěrech, které nemají objektivní podklad v obsahu spisu. Závěr o zproštění obviněného proto nemá podklad ve výsledcích provedeného dokazování.

33. Dalším důvodem, pro který nemohl závěr odvolacího soudu o zproštění obviněného obstát, je vadný právní závěr o nezachování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem. Zpochybněn je tím i důvod zproštění, pro které nepostačuje nedostatečné vysvětlení v bodě 13. rozsudku odvolacího soudu, neboť nesdělil důvody nesouhlasu se závěry soudu prvního stupně rozvedené k této otázce v bodech 64. až 67. jeho rozsudku, kde existenci příčinného vztahu vysvětlil mimo jiné tím, že kdyby nebylo aktivity obviněného (nevykonával své pověření, nevyslýchal poškozeného, nezúčastnil se schůzky s funkcionáři ČVUT), poškozený by standardně složil příjímací zkoušky a byl by ke studiu opětovně přijat. To se ale díky podílu obviněného na celé akci nestalo (viz bod 64. rozsudku soudu prvního stupně).

34. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud svůj nesprávný závěr neopíral o objektivní zjištění, ale vycházel z nedostatečně posouzeného skutkového stavu, jak bylo výše uvedeno. Nebral do úvahy, že podle Záznamu ze schůzky s poškozeným ze dne 14. 10. 1981 (viz č. l. 145 a 146 spisu) je právě obviněný tím, kdo jej vypracoval a podepsal, a z jeho obsahu je třeba zdůraznit záznam, podle něhož „přistoupí-li V. P. na systematičtější spolupráci a bude ochoten objasnit určité skutečnosti, bude uvažováno o umožnění studia na ČVUT Praha, fakultě stavební.“ V Plánu dalšího rozpracování ze dne 29. 10. 1981, v němž je jako zpracovatel rovněž uveden obviněný (viz č. l. 146 a 147 spisu), se k poškozenému váže „K jeho osobě bude využita skutečnost, že má v úmyslu dokončit studia na ČVUT fakultě stavební a z tohoto důvodu se bude uvažovat o jeho agenturním využití.“ Obviněný byl přitom u „Plánu dalšího rozpracování“ výslovně uveden jako ten, kdo za toto rozpracování odpovídá, a to v termínu do 31. 1. 1982 (viz č. l. 146 spisu). Závěr odvolacího soudu „že nebylo prokázáno…, že by obviněný poškozenému nabídl možnost dokončení daných studií, pokud bude spolupracovat…“ je se shora uvedenými skutečnostmi v přímém rozporu (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu).

35. Nutno je též poukázat na to, že ani důvod zproštění podle § 226 písm. c) tr. ř., jak již zmínila v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, neodpovídá faktickým důvodům, které odvolací soud ve svém rozhodnutí deklaroval, a nekoresponduje ani s právním vyústěním jeho názorů do závěru o nenaplnění příčinné souvislosti, ani řádně nevysvětlil důvody zproštění, neboť podle § 226 písm. c) tr. ř. soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. V bodě 14. svého rozsudku sice uvedl, že „za dané důkazní situace má za to, že nelze dospět k dostatečně podloženému závěru, že obžalovaný spáchal skutek mu kladený za vinu“, avšak tento závěr „že by bylo prokázáno, že obviněný nespáchal žalovaný skutek“, neodpovídá skutečnostem, jež popsal v bodě 12. svého rozsudku, kde výslovně konstatoval, že soud prvního stupně správně shledal, že byly identifikovány pouze dva účinné a v inkriminovaném období obviněným učiněné výslechy. To znamená, že tyto závěry nezpochybnil, ale jen je odlišně vyhodnotil, tudíž to nasvědčuje tomu, že nebylo vyvráceno, že obviněný skutek nespáchal. To znamená, že skutek, tj. událost ve vnějším světě (lidské jednání a jeho následek), kterou orgány činné v trestním řízení prověřují, nastala a je vztahována i k obviněnému. Nejvyšší soud nemůže dovozovat či vyjadřovat úvahy za odvolací soud, které v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí chybí, ale z obsahu jeho kusých argumentů rozvedených v bodě 14. jeho rozsudku, lze nesprávnost jeho závěrů dovodit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, nebo z usnesení Ústavního soudu z 18. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 593/2002).

36. Nepostačuje tvrzení uvedené v bodě 13. rozsudku odvolacího soudu, že „obviněným zpracované záznamy o daných slyšeních, ale i jiné zpracované podklady za dané situace nemohly jeho nadřízeným posloužit ani jako podklady pro rozhodnutí o tom, že poškozenému bude bráněno v opětovném přijetí ke studiu na ČVUT“, a ani s jeho dalšími úvahami v tomto bodě popsanými. Závěry odvolacího soudu neodůvodňuje ani jeho konstatování, že „soud prvního stupně neměl v provedených důkazech náležitý podklad pro závěr, že obviněný svým vlastním jednáním přispěl ke způsobení prokazatelné závažné újmy poškozeného na právech…, že takového jednání se dopustil odsouzený C., nikoliv obviněný“ (viz bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud totiž nebral do úvahy, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Příčinný vztah (nexus causalis) je (dalším – vedle jednání a následku) obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti. V příčinném vztahu je třeba především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I., Komentář, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 266 až 267 s.). Příčinnou souvislost je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 60/2020).

37. Pro posuzovanou věc je rozhodné, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.). Pokud má z hlediska vzniku následku příčinný význam i jednání jiné osoby než dovolatele, není to důvodem k tomu, aby dovolatel nebyl uznán vinným, a to zejména za situace, kdy ona jiná osoba není ani trestně stíhána (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003). Příčinná souvislost by se přerušila (nedospěla by až k účinku), např. tehdy, kdyby tu byla další příčina jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele.

38. Takto uvedenými zásadami a pravidly pro posouzení příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného ve vztahu k obligatornímu znaku objektivní stránky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, se odvolací soud neřídil. Jakékoli úvahy odpovídající naznačeným hlediskům v přezkoumávaném rozhodnutí chybí, stejně jako i vysvětlení, z jakého důvodu odvolací soud zcela vyloučil, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě (které odvolací soud nevyloučil) nebylo žádnou příčinou vedoucí k posuzovanému následku, protože žádný takový závěr neučil, přitom však nepopřel, že obviněný nejednal tak, jak je v popisu skutku uvedeno. Nevyloučil žádnou skutkovou okolnost, jíž je aktivita obviněného popsána.

39. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že když se otázkou příčinného vztahu odvolací soud po právní stránce důsledně nezabýval, protože nebral do úvahy všechna učiněná zjištění, zejména to, že obviněný nejednal sám, ale že patřil do skupiny všech pracovníků StB (viz čin odsouzeného C.) kooperujících na posuzované věci, neporovnal podíl každého z nich na vzniklém následku, tj. nepřijetí poškozeného v daném období na vysokou školu, nelze jeho závěry považovat za správné. Nevyslechl odsouzeného C. a V. R. a jejich postoje nezkoumal a nehodnotil jejich osobní nasazení a nerespektoval (viz výše uvedená judikatura), že obviněného nemohlo vyvinit, že plnil úkoly V. R., když ani jeho činnost nebylo možné oddělit od úkolů, které plnili odsouzený C. a obviněný. Je třeba souhlasit s dovolatelkou, že i samotná nutnost dostavovat se k StB a být podrobován několikahodinovým výslechům, být vtažen do nutnosti předstírat určité postoje, a přitom se nepoddat ve svém smýšlení, na čemž se obviněný aktivně podílel, bylo zatěžující a frustrující. Uvedené souvislosti odvolací soud vůbec neakceptoval a jednání obviněného odtrhl od všech naznačených souvislostí. Nevysvětlil, že i když se obviněný podílel a byl přítomen na některých uvedených výsleších či jednáních a zpracoval spis STAVAŘ, bylo jeho počínání jednou z rozhodných příčin, které se na vzniklém následku podílely. Takový závěr však v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uveden není a chybí zde i poukaz na tyto okolnosti a jejich uvážení. Přitom v tvrzení odvolacího soudu o tom, že obviněný skutek, který mu je kladen za vinu, nespáchal, jsou jeho závěry protichůdné, nejasné a rozporné, což souvisí i s nesprávným závěrem o neexistenci příčinného vztahu mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem.

V. Závěr

40. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání vyhověl, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 7 To 354/2025, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. též rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

41. Tím se věc vrací odvolacímu soudu, jenž bude o odvolání obviněného znovu rozhodovat tak, aby se vyvaroval vytknutých pochybení. Pokud setrvá na názoru, že rozsudek soudu prvního nebude moci obstát, bude třeba, aby provedl ty důkazy, od nichž se oproti závěrům soudu prvního stupně odchýlí, což předpokládá vyslechnout další osoby. Výslech poškozeného bude třeba zaměřit na to, jaké dopady na jeho následující život měl celý tento případ, jak se s okolnostmi, které v důsledku vynucené spolupráce a jeho zařazení do seznamu spolupracujících osob s StB (viz svazek STAVAŘ) nastaly a zda mu komplikovaly život a v jakém směru, případně jím učiněnou výpověď, v níž se uvedeným skutečnostem již věnoval, za splnění procesních podmínek přečíst. Bude nutné, aby vyslechl obviněného i provedl důkazy další, zejména takové, které ověří jednání a chování obviněného v těch případech, kdy se vůči poškozenému aktivně projevoval, tzn. při jeho výslechu dne 4. 4. 1981. Vyslechnout bude třeba i odsouzeného C., jenž by měl kromě jiného popsat míru zapojení a vlastního úsilí, jenž obviněný vkládal do prováděných úkonů. Vyslechnuty by měly být, bude-li to možné, osoby přítomné u jednání dne 19. 5. 1981, tzn. žijící akademičtí funkcionáři z ČVUT, jak jsou výše uvedeni (K. a H.), a dokazování se neobejde bez výslechu V. R., aby popsal způsob spolupráce s obviněným, jak se při provádění úkolů projevoval, s jakou ochotou úkoly plnil apod. K témuž by měl být slyšen i R. K. (tajný spolupracovník StB s označením „ROKUS“). Po provedení těchto důkazů a na základě výsledků celého dokazování bude třeba, aby se soud pečlivě zabýval všemi zjištěními, která z nich vyplynou a na jejich základě, při dodržení zásad pro výklad příčinné souvislosti, znovu posoudil míru zapojení obviněného do celého procesu týkajícího se snahy přinutit poškozeného ke spolupráci s StB proto, aby podával informace o osobách, na jejichž sledování měla StB zájem, a aby znovu posoudil jeho vztah ke způsobenému následku. Po uvážení všech takto získaných a zhodnocených skutečností bude na odvolacím soudu, aby znovu o vině obviněného rozhodl, a rozhodnutí přesvědčivým, přezkoumatelným a zákonným způsobem odůvodnil (viz § 125 odst. 1 tr. ř.).

42. Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že v dalším řízení je soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání a je povinen se vyvarovat chyb a nedostatků, které mu byly tímto rozhodnutím vytknuty (§ 265s odst. 1 tr. ř.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu