8 Tdo 334/2025-946

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného J. N. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2024, č. j. 6 To 35/2024-864, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 16/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

1. Obviněný J. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, č. j. 50 T 16/2023-810, uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci, usnesením ze dne 12. 9. 2024, pod č. j. 6 To 35/2024-864, podle § 256 tr. ř. zamítl.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (Dovolací důvody, jak je uplatnil obviněný, odpovídají dovolacím důvodům v době účinnosti zákona č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinného do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud tak posuzoval dovolání obviněného podle obsahu, přičemž obviněným uplatněné námitky nyní obsahově odpovídají dovolacím důvodům nyní podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.) V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako jednání, jehož se měl dopustit zvlášť trýznivým způsobem. V této souvislosti poukázal na právní teorii a judikaturu stran znaku „zvlášť trýznivým způsobem“ s tím, že v řízení byla připuštěna možnost úplného bezvědomí poškozené, v němž nebyla schopna vnímat. Také poukázal na skutečnost, že nebyly přítomny jakékoliv stopy nasvědčující obranné reakci poškozené, včetně reakcí reflexivních, z nichž by bylo možno dovozovat, že by pociťovala vznikající poranění za extrémně bolestivá. Obviněný dále nesouhlasí s tím, že by se jednání dopustil s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. V této souvislosti uvedl, že kromě přípravy akcelerantu hoření, který se do prostoru poblíž místa hoření dostal až následně, neexistuje jiný důkaz svědčící o rozmyslu nebo předchozím uvážení. Obviněný má také za to, že v řízení nebylo postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávácí, nebyla respektována zásada in dubio pro reo a obecně došlo k zásahům do jeho práva na spravedlivý proces. Poukázal na některé důkazy, např. dámské tričko nasáklé nezjištěnou tekutinou ropného produktu (věcná stopa č. 5), plastový kanystr bílé barvy (věcná stopa č. 2) a na objektivní nemožnost jeho umístění, keramickou nádobu na svíčku v místě požářiště a na skutečnost, že mohlo dojít k vzájemné kontaminaci látkami majícími povahu ropných produktů s tím, že se jedná o rozpory mezi zajištěnými důkazy a nalézacím soudem formulovanými skutkovými závěry. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání k jednotlivým námitkám obviněného uvedl, že sice vnímání a prožívání bolestivosti, kterému byla vystavena poškozená v důsledku jednání obviněného, si zasluhovalo detailnější rozvedení v rozsudku soudu prvního stupně, nicméně tato mezera byla kompenzována úvahami Vrchního soudu v Olomouci v bodě 34 jeho usnesení. V této souvislosti státní zástupce také uvedl, že je zřejmé, že poškozená nebyla celou dobu v bezvědomí, takže mohla citelně vnímat extrémní bolestivost vyvolanou hořením vlastního těla, přičemž tato skutečnost je způsobilá být podřazena pod kvalifikační znak zvlášť trýznivého způsobu usmrcení člověka podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. K tvrzení obviněného, že čin nebyl spáchán s rozmyslem, státní zástupce uvedl, že uvážený myšlenkový proces obviněného vyplývá především z přinesení a přípravy akcelerátoru hoření, přičemž o vyšší míře rozmyslu také vypovídá způsob a načasování polití poškozené hořlavou kapalinou a také partnerský vztah mezi poškozenou a obviněným, který byl konfliktní, když obviněný byl vůči poškozené opakovaně agresivní a vyhrožoval jí fyzickým napadením. Dále se státní zástupce vyjádřil k argumentaci obviněného, kterou zpochybňuje skutkový děj a uvedl, že tyto námitky obviněného nepřesahují meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení, přičemž lze odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se stejnými námitkami již řádně zabýval. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto znění je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. [Toto ustanovení doslovně odpovídá dřívějšímu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (s ohledem na obsah námitek v dovolání uvedených bylo nutno dovolání obviněného posoudit i z pohledu nyní účinného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)].

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy [dříve § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., obviněným rovněž uplatněný]. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v rámci jeho odvolání. Poukazoval na to, že nebylo prokázáno, že by poškozená zranění vnímala jako extrémně bolestivá, tedy zvlášť trýznivě; poukazoval na některé důkazy, jakožto keramickou nádobu na svíčku, dámské ošacení, plastový kanystr; také na manipulaci s důkazy a jejich možnou kontaminaci; na spáchání činu s rozmyslem. Obsahově shodnými námitkami – argumentací obviněného se soud druhého stupně řádně zabýval v bodech 25. - 34. odůvodnění svého usnesení. Konkrétněji lze uvést, že na keramickou nádobu na svíčku bylo reagováno v bodě 25., na dámské ošacení v bodě 26., na plastový kanystr v bodě 28., přičemž ve stejném bodě bylo reagováno i na možnou manipulaci s důkazy a jejich kontaminaci. Na právní kvalifikaci jednání dovolatele, jakožto činu spáchaného s rozmyslem a zvlášť trýznivým způsobem, bylo pak reagováno v bodě 34 odůvodnění usnesení. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V úvahu je nutno brát také judikaturu Ústavního soudu a ESLP k „povinnosti“ Nejvyššího soudu reagovat na námitky již v dřívějším řízení řádným způsobem zodpovězené (viz níže body 16, 19, 20).

12. S ohledem na argumentaci obviněného, která kromě námitek stran některých znaků právní kvalifikace nikterak nevybočuje z prosté polemiky s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za prvořadé v obecné rovině uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

13. V reakci na tvrzení obviněného, že skutkový stav nebyl prokázán bez důvodných pochybností, lze také uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující mj. je, že mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé, není zjevný rozpor. Nadto lze dodat, že existence případného nesouladu – rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

14. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

15. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a obsahem provedených důkazů, porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady in dubio pro reo, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.

16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes výše uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy nižších stupňů řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a v odůvodnění svých rozhodnutí formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 49. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S takto provedeným rozsahem dokazování a způsobem hodnocení důkazů se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu stran hodnocení důkazů prvního stupně přisvědčil a neopomenul reagovat na námitky obviněného (body 25. - 34. usnesení odvolacího soudu). I přes shora uvedené konstatování, že obviněný pouze opakuje námitky uplatněné před soudy nižších stupňů, přičemž na ně bylo řádně reagováno (viz též bod 11.), považuje Nejvyšší soud za vhodné k argumentaci obviněného, předně k námitkám stran právní kvalifikace, uvést, že o zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrné krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ni pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanismus, až do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena (srov. přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1994-I. Sb. rozh. tr., případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 8 Tdo 901/2023). V návaznosti na teoretická východiska lze pak uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená, byť omámena alkoholem a toxickou hladinou psychofarmaka Citalopramu, nebyla v bezvědomí. V této souvislosti lze poukázat na závěry znalců, kdy znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., mj. uvedla, že obviněná mohla být ospalá či její ovlivnění mohlo způsobit agitovanost, ale nepředpokládá, že by byla v úplném bezvědomí. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Jan Krajsa, Ph.D., a MUDr. Mgr. Tomáš Vojtíšek, Ph.D., pak v podstatě ve shodě uvedli totéž, kdy MUDr. Jan Krajsa Ph.D., uvedl, že lze připustit zejména spavost, stav až jakéhosi bezvědomí nebo výrazné apatie vůči okolnímu prostředí, a MUDr. Mgr. Tomáš Vojtíšek, Ph.D., uvedl, že mohlo dojít spíše k mírnějšímu stupni tzv. kvantitativní poruchy vědomí než k úplnému bezvědomí, tedy o projev ve formě ospalosti, malátnosti či apatie. Oba znalci z odvětví soudního lékařství se také vyjádřili k bolestivosti, přičemž shodně uvedli, že v důsledku plamene je bolest vnímána ve vysoké míře. Lze tak uzavřít, že poškozená, byť ve stavu jisté ospalosti, apatie či malátnosti, nebyla v bezvědomí a bezpochyby tak mohla alespoň po krátkou dobu vnímat výraznou bolest, kterou přímé působení plamenů na její tělo působilo.

17. Pokud pak obviněný také zpochybňuje kvalifikační znak, že jednal „s rozmyslem“, je vhodné uvést, že rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, pak zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování [viz Šámal, P., a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1305 s] (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 8 Tdo 435/2022). V tomto směru pak soudy správně dovodily, že obviněný jednal „s rozmyslem“, přičemž lze konstatovat, že závěr, že si obviněný připravil akcelerátor hoření, za účelem zapálení ohně na těle poškozené, zcela logicky vyplývá z provedeného dokazování, když k tomuto účelu obviněný nejspíše použil motorový benzín, který byl obsažen v kanystru zajištěném v bezprostřední blízkosti ložnice (ve vztahu k místu nalezení kanystru, s ohledem na okruh dalších námitek obviněného, viz níže), přičemž tento akcelerátor hoření byl obviněným použit na omámenou poškozenou, která již ležela. V této souvislosti (s posuzováním znaku s „rozmyslem“) nelze odhlédnout od zjištění, že sám obviněný uvedl, že benzín měl uložený v dřevníku nebo ve spížce mimo dům, na dvorku (bod 6 rozsudku) – nalezen však byl [plastový kanystr s obsahem ropného produktu (fotografie protokolu o ohledání místa činu 88-92)] v obytné části domu, stejně jako výpovědi svědka T. P., který uvedl, že v objektu se nacházely na různých místech plechovky s barvami nebo ředidlem, příp. jiné kapaliny, při vstupu do objektu cítil zápach ředidla nebo obdobné látky.

18. Obviněný také uplatnil námitky stran provedeného dokazování, kdy zpochybňuje zjištěný skutkový stav, a to s odkazem na nalezené dámské oblečení, polohu plastového kanystru, keramickou nádobu na svíčku a kontaminaci důkazů. Jeho způsobem koncipovaná argumentace-obhajoba ovšem nikterak nevybočuje z prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přičemž odvolací soud se stejnými námitkami již řádně zabýval (viz výše). Předně je potřebné uvést, že odkaz obviněného na některé důkazy, které podle něj nebyly soudy dostatečně hodnoceny, nemůže nikterak zpochybnit zjištěný skutkový stav. Provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno (prokázáno), že v domě se nacházel pouze obviněný a poškozená, k zapálení těla poškozené byl použit akcelerant hoření, přičemž s ohledem na indispozici poškozené, která byla ve stavu ospalosti, malátnosti či apatie (obviněný ve svém dovolání dokonce poukazuje na možnost jejího bezvědomí), lze jednoznačně vyloučit, že by akcelerant hoření použila intoxikovaná poškozená sama na sebe či se snad sama i zapálila, a také bylo vyloučeno, že by ke vzniku požáru došlo nešťastnou náhodou. Jediný logický závěr, který z provedeného dokazování vyplývá, je ten, že požár na těle poškozené založil obviněný. Ve vztahu k námitkám obviněného je vhodné také uvést, že v místě požáru se pohybovalo větší množství lidí, kteří se v první řadě snažili dostat požár pod kontrolu a pomoci obviněnému, který utrpěl těžká zranění, a bezpochyby tak mohlo dojít k přemístění některých důkazů, jako např. plastového kanystru, na který obviněný poukazuje (stěží jen někdo záměrně přinesl z garáže čí spížky mimo objekt bydlení). Stejně tak lze souhlasit s obviněným, a to ve shodě s odvolacím soudem, který se stejnými námitkami zabýval (viz výše), že bezpochyby k jisté kontaminaci či neodborné manipulaci s důkazy došlo, což vyplývá mimo jiné i z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví fyzikální chemie. Podstatné je, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný mohl být jedinou osobou, která použila akcelerant hoření na tělo intoxikované poškozené, kterou následně blíže nezjištěným způsobem zapálil, v důsledku čehož došlo k její smrti. Není podstatné pro závěr o vině obviněného, zda k zapálení těla poškozené došlo pomocí svíčky, na jejíž nádobu obviněný poukazuje, či pomocí zápalek, které byly nalezeny cca 70 cm od těla poškozené [uvedené zápalky již ležely v prostoru, kde neprobíhalo plamenné hoření, proto nedošlo k jejich destrukci, přičemž podlaha, kde ležely, nebyla požárem poškozena; stěží by se nacházely v takové vzdálenosti od těla poškozené a bez destrukce, kdyby je měla použít sama poškozená k sebezapálení]. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů správně neuvěřily obhajobě obviněného, která je v rozporu s provedeným dokazováním.

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud také konstatovat, že odůvodnění soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.