8 Tdo 34/2026-444

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného M. Č., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 9 To 242/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 40 T 5/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 40 T 5/2025, byl obviněný M. Č. uznán vinným v bodě I. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech II. a III. přečiny nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky stručně spočívajícími v tom, že ad I. ve čtyřech případech ve dne 23. 9. 2023, začátkem a v polovině měsíce října a 10. 11. 2023, vykonal nechráněný vaginální pohlavní styk s nezletilou AAAAA (pseudonym), ačkoli věděl, že je osobou mladší patnácti let, ad II. v době před 17. 11. 2023 nezletilé AAAAA na jedné ze shora uvedených schůzek sdělil, že zastřelí její matku, pokud jim zakáže spolu chodit, na jejího otce pošle mafiány, když rodiče nezruší „zaracha“, postřílí celou její rodinu, čímž v poškozené vzbudil strach z vyplnění těchto výhrůžek, protože se i chlubil, že má doma „bouchačky“, je členem mafie a zastřelil dva lidi, ad III. v nezjištěném dni v prosinci 2023 při komunikaci s nezletilou AAAAA na Instagramu z profilu „XY“ jí vyhrožoval, že zabije jejího otce, že o „její rodině ví všechno“, „neví, s čím si hraje“, což v poškozené mimo jiné i s ohledem na výhrůžky uvedené v bodě II. vzbudilo strach.

2. Za tyto trestné činy a sbíhající se provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti, soudu pro mládež, ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 8 Tm 2/2023, byl podle § 187 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, soudu pro mládež, ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 8 Tm 2/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. 9 To 242/2025, odvolání obviněného a poškozené nezletilé AAAAA podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zaměřil je pouze proti výroku o trestu.

5. Trestu odnětí svobody vytýkal nepřiměřenost zejména proto, že mu byl uložen nepodmíněně i přesto, že ve smyslu § 206 tr. ř. prohlásil vinu a soud toto jeho prohlášení přijal, poškozené se omluvil a začal splácet náhradu nemajetkové újmy. Z uvedeného je podle něj evidentní, že při ukládání trestu došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, protože neodpovídá konkrétním okolnostem případu a porušuje zásady přiměřenosti, spravedlnosti a účelnosti trestu ve smyslu § 38 tr. zákoníku.

6. Obviněný zdůraznil, že se v posuzované trestní věci doznal a projevil lítost, po činu vedl řádný život, začal splácet způsobenou újmu poškozené, což jsou skutečnosti, které svědčí o nesprávnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud soudy k těmto okolnostem nepřihlédly, popřípadě je bagatelizovaly, např. v tom, že když poškozené zaslal omluvný dopis, považovaly to za iniciativu obhájce, a nikoliv jeho vlastní, porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. O tvrdosti trestu podle něj svědčí i to, že v obžalobě státní zástupce považoval uložení podmíněného trestu odnětí svobody za dostačující (dokonce ještě v době, než soud přijal jeho prohlášení viny), při ústním přednesu v hlavním líčení se domáhal trestu nepodmíněného.

7. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že základem námitek obviněného je nepřiměřenost uloženého trestu, což žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17), protože prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, což následně vyplývá i z další rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018). Zmínil též význam proporcionality trestních sankcí, v jejímž smyslu lze zrušit konkrétní nepřiměřený trest v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“ (srov. rozhodnutí č. 37/2017 Sb. rozh. tr.). Poukázal i na další rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, 8 Tdo 1769/2016, 8 Tdo 1753/2016, 8 Tdo 1694/2016, 8 Tdo 610/2017, 6 Tdo 1516/2017 a 4 Tdo 1095/2019). Zdůraznil rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 45/2020, kde shledal, že „hodnotící úsudek odvolacího soudu není úplný“, protože si soud neopatřil dostatek podkladů.

9. S ohledem na výše uvedené zásady a rovněž i mimořádné situace, které se promítají v některých z uvedených rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud odchýlil od vymezeného pravidla, se zásadně námitky o nepřiměřenosti trestu na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nevztahují, státní zástupce v posuzované věci žádné mimořádné okolnosti nezjistil. Trest uložený obviněnému M. Č. považoval za zcela přiměřený všem hlediskům rozhodným pro ukládání trestu ve smyslu § 38 a 39 tr. zákoníku. Trest mu byl ukládán jako souhrnný podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku k rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. 8 Tm 2/2023, jímž byl obviněný rovněž odsouzen za provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za podstatné považoval i to, že nyní je stíhán pro více trestných činů, a přesto mu byl trest uložen v dolní polovině zákonné trestní sazby, spíše při její spodní hranici.

10. Pro přiměřenost trestu vycházel i z toho, že soud prvního stupně vzal v úvahu doznání obviněného učiněné formou prohlášení viny, jež však nelze přeceňovat s ohledem na existenci dalších důkazů. Soud správně zohlednil závažnost činu, mimo jiné, že se obviněný předmětného vyhrožování dopustil poté, co proti němu již bylo zahájeno trestní stíhání v jiné výše uvedené věci. Významným naopak neshledal ze shodných důvodů jako soud prvního stupně omluvný dopis, a konstatoval, že dosud v souvislosti s výrokem o náhradě nemajetkové újmy uhradil jen jedinou částku.

11. Vzhledem k tomu, že se státní zástupce shodl s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a to v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

IV. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané, směřující rovněž pouze proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podal ho obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

13. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně přijal ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného učiněné v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tato podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části (výrok o vině) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.

14. V posuzované věci však Nejvyšší soud žádné formální nedostatky týkající se závěru o přípustnosti dovolání neshledal, protože obviněný v hlavním líčení uvedl, že institutu prohlášení viny rozumí a že trestné jednání kladené mu za vinu spáchal, souhlasí s jeho právní kvalifikací a toto prohlášení učinil dobrovolně (srov. č. l. 284 spisu). Soud prvního stupně následně provedl dokazování jenom v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o trestu (viz č. l. 132). Odvolací soud při projednávání odvolání obviněného zaměřeného výlučně proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. jen pasáže týkající se tohoto výroku. Obviněný tudíž dodržel podmínku § 265a odst. 1 tr. ř., neboť i odvolací soud ve druhém stupni přezkoumával jen výrok o trestu.

15. Pokud obviněný nyní v dovolání vytýkal nedostatky v uloženém trestu pro jeho nepřiměřenost a vznesl svůj požadavek na uložení mírnějšího trestu přímo nespojeného s odnětím svobody, je dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23).

16. Na základě tohoto závěru Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněný argumenty vůči trestu opřenými o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento důvod naplnil.

V. K dovolání

17. Dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), a proto Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

18. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.

19. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro posouzení důvodnosti námitek vznesených v dovolání Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda obviněným označený důvod koresponduje s jeho zákonným vymezením.

20. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

21. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, obdobně k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a další).

22. Podle těchto pravidel Nejvyšší soud posuzoval námitky, které obviněný proti výroku o trestu vznesl, a dospěl k závěru, že s popsanými podmínkami pro řádné uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nekorespondují. Uváděné výhrady učiněné v rozporu s označeným důvodem spočívaly ve výtkách vůči nepřiměřenosti trestu odnětí svobody s tím, že trestem přiměřeným by podle něj byl podmíněný trest odnětí svobody, a to s ohledem na jeho doznání, které se projevilo v postupu soudu podle § 206c tr. ř., a omluvu adresovanou poškozené, jež soud při ukládání trestu dostatečně nezvážil.

23. Pro úplnost Nejvyšší soud v posuzované věci zmiňuje podle obsahu spisu, že obviněný po přednesení obžaloby a řádném poučení ze strany soudu při hlavním líčení dne 27. 3. 2025 (č. l. 283, 284 spisu) uvedl, že chce prohlásit vinu, protože se cítí vinen činy, jež mu jsou kladeny za vinu, popisem skutku i právním posouzením. K uvedenému je třeba uvést, že obviněný při hlavním líčení uvedeným způsobem prohlásil vinu, avšak s ohledem na to, že státní zástupce přítomný u hlavního líčení, na rozdíl od písemného znění obžaloby, navrhoval při přednesení obžaloby uložení nepodmíněného trestu, obviněný uvedl, že vinu prohlásil, avšak s nově navrženým trestem nesouhlasí. Je tak zjevné, že již v době, kdy obviněný vinu prohlásil, si byl vědom toho, že státní zástupce na nepodmíněném trestu trvá, jak výslovně při hlavním líčení konstatoval. Tato vědomost obviněného od prohlášení viny neodradila a soud toto prohlášení podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal, a proto dokazování týkající se viny tudíž neprováděl, ale zabýval se pouze důkazy vztahujícími se k rozhodnutí o trestu (viz č. l. 285 až 287).

24. Jestliže obviněný v nyní podaném dovolání primárně vyjádřil nespokojenost s druhem a výměrou uloženého trestu, nedostál kritériím nejen § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž své dovolání opřel, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015, a další). Nejvyšší soud proto nemohl výrok o trestu věcně přezkoumávat.

25. Obiter dictum mimo tyto závěry však Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci nejde o extrémní porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, což by v zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/04), neboť soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, zabýval v bodech 9. až 16. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem přihlížel a proč právě tento druh i výměru trestu považuje za spravedlivý a přiměřený všem zjištěným okolnostem. Prohlášení viny obviněného i jím projevenou lítost bral do úvahy. Nemohl však odhlédnout od toho, že obviněný trestnou činnost spáchal opakovaně, dopustil se jí více činy a vždy na zvlášť zranitelných obětech (viz bod 16. rozsudku soudu prvního stupně, bod 14. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud plně odkazuje na správné úvahy odvolacího soudu, jenž jak osobu obviněného, tak i okolnosti činu rozhodné pro ukládání trestu podrobně vysvětlil a důvodně shledal nutnost uložení nepodmíněného trestu, u něhož bylo zvažováno i chování obviněného po spáchání činu se zjištěním, že podmínky stanovené probační a mediační službou nerespektoval.

26. Důvodnost nepodmíněného trestu dostatečně vysvětlily oba soudy a opodstatněně shledaly, že je u obviněného splněno kritérium, že vzhledem k jeho osobě by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Lze připustit, že zde působí jak individuální, tak i generální prevence, protože je zcela logické, že je třeba společnost ochránit před osobami opakovaně zasahujícími do sexuální sféry nezletilých dětí, které je nutné jako zvlášť zranitelné oběti chránit. Jak již důvodně vysvětlily oba soudy, i v době, kdy proti němu bylo vedeno trestní stíhání pro obdobné trestné jednání, jej to neodradilo od opakování trestné činnosti, neboť se dopouštěl dalších činů na nezletilé AAAAA. Protože šlo o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, soudy zkoumaly, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem, či nikoliv (přim. srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). V tomto měřítku však s ohledem na poměry obviněného rovněž nelze uvedený trest považovat za neproporcionální, neboť jeho uložení nebrání ani rodinné poměry, když nezletilé dítě obviněného bylo svěřeno do péče prarodičů.

27. Nejvyšší soud v úvahách, které vedly k závěru o potřebě obviněnému uložit trest spojený s odnětím svobody, neshledal nekritické hodnocení zjištěných skutečností ani přeceňování některých z nich, případně nedodržení zásadních pravidel pro ukládání trestu, neboť jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně se při vyměřování trestu obviněnému řídily pravidly stanovenými v § 38 až § 42 tr. zákoníku. Trest je vždy uložen osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

28. Posouzením okolností, které soudy měly v přezkoumávané věci při ukládání trestu na paměti, lze dojít k závěru, že uvedená kritéria respektovaly a postupovaly v souladu se zásadou proporcionality, jakožto korektivem pro řádné vyměření trestu při vyvážení jak odplatné funkce trestu, tak i funkce výchovné. Tato zásada totiž nepřipouští ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, body 25., 26.).

29. Jak plyne ze skutečností zmíněných shora, soudy v posuzované věci nevybočily z pravidel pro ukládání trestu stanovených v § 39 a násl. tr. zákoníku. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se nepřiměřenosti trestu nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nedošlo-li současně k porušení zákona či práva na spravedlivý proces, jež však v posuzované věci shledáno nebylo. Soudy nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněného, tak i k ochraně společnosti před pachatelem závažné trestné činnosti. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.

30. Soudy vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).

31. Lze jen dodat, že v této věci byly splněny podmínky, za kterých se trest odnětí svobody ukládá a všechny své úvahy řádně vysvětlily (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06). Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z nich patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168). Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se druhu a výměry trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s uvedenými zásadami. Byla splněna všechna základní kritéria pro ukládání trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12), a proto jde o zákonnou sankci uloženou v odpovídající výměře.

VI. Závěr

32. Na základě shora rozvedené argumentace Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Z dovolání obviněného III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství IV. Přípustnost dovolání V. K dovolání VI. Závěr Poučení: