Nejvyšší soud · Usnesení

8 Tdo 373/2006

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2006-03-29 · ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.373.2006.1

Strojový souhrn generováno LLM

Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného, protože uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, neboť obviněný formuloval pouze pochybnosti o skutkových zjištěních a hodnocení důkazů. Soud vysvětlil, že dovolání může být založeno pouze na nesprávném hmotně právním posouzení, nikoli na nesprávném skutkovém zjištění. Námitky týkající se nedostatečného dokazování nebo nevěrohodnosti důkazů jsou procesními otázkami, které nejsou předmětem dovolacího přezkumu. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bez přezkumu napadeného rozhodnutí.

Rubrum

8 Tdo 373/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2006 o dovolání obviněného R. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 168/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 7 T 42/2003, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. o d m í t á .

Odůvodnění

: Obviněný R. M. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 7 T 42/2003, uznán vinným, že „v P. dne 21. 12. 2002 kolem 02:00 hod. poté, co J. K., přislíbil, že ji odveze do jejího bydliště, zavezl jmenovanou vozidlem zn. Citroën, bílé barvy, do městské části P. – B., přičemž při jízdě poškozenou opakovaně vyzýval k orálnímu sexu, a když to poškozená, sedící na místě spolujezdce, odmítla, opakovaně ji během jízdy udeřil, poté na polní cestě v blízkosti ul. K. J. s vozidlem zastavil, poté poškozenou násilím vytáhl ven z vozidla, položil ji zády na přední kapotu vozidla, stáhnul jí kalhoty, punčocháče a kalhotky, zasunul jí penis do pochvy a zatímco ji přidržoval na přední kapotě vozidla, po přesně nezjištěnou dobu s ní souložil a poté, co nedosáhl vyvrcholení, do poškozené strčil, následkem čehož poškozená spadla na zem, takto ji na místě zanechal a s vozidlem odjel“. Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále stanovil povinnost zaplatit poškozené V. z. p. ČR, a. s., O. p. P. m., se sídlem P., na náhradě škody částku 5.815,- Kč s 3% úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení. K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 6 To 168/2005, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při zachování výroku o vině odsoudil podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce M. K. dovoláním, které v obecné rovině vymezil důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dalším textu obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný dovolací důvod naplňovat. Zejména vyjádřil názor, že nebyly odstraněny pochybnosti o tom, zda, jakým způsobem, za jakých okolností a v jakém časovém sledu se stal skutek, jímž byl uznán vinným. Soudům obou stupňů vytkl, že neprovedly důkaz výslechem policisty Obvodního oddělení Policie ČR P. – S., který konal službu právě v době, kdy se na uvedené oddělení měla dostavit poškozená a oznámit, že byla ze strany obviněného znásilněna. Trval na tom, že právě výpověď tohoto svědka by ozřejmila, zda a kdy se obviněná na zmíněné obvodní oddělení Policie ČR dostavila a zdali na ní byly patrné stopy použitého fyzického násilí. S poukazem na zprávu Gynekologicko – porodnické kliniky Fakultní nemocnice v P. ze dne 22. 12. 2005, podle jejíž závěrů údajně nebyly u poškozené zjištěny žádné známky násilného pohlavního styku, obviněný tvrdil, že zranění poškozené mohlo být způsobeno v důsledku fyzického napadení třetí osobou; pokud soud tuto otázku náležitě neobjasnil, porušil tak prý jeho právo na obhajobu. V dalším zpochybnil důkazní hodnotu výpovědi svědka R. S. a argumentoval tím, že s ohledem na pokročilou noční dobu, nedostatečné osvětlení a odlehlost místa, k němuž mělo k uvedenému jednání dojít, jakož i vzhledem k podnapilému stavu tohoto svědka, není zcela zřejmé, do jaké míry mohl jmenovaný celou událost vnímat. V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2006 uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aniž by jej obsahově naplnil kvalifikovanými námitkami. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Námitky obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (výslech policisty Obvodního oddělení Policie ČR P. – S., který měl konat službu právě v době, kdy se na toto oddělení dostavila v nočních hodinách poškozená oznámit znásilnění ze strany poškozeného), stejně jako jeho tvrzení, že soud vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů (zejména z výpovědi svědka R. S., o jehož věrohodnosti obviněný pochyboval), které jednotlivě ani ve vzájemném spojení neprokazují, zda, jakým způsobem, za jakých okolností a v jakém časovém sledu se skutek, jímž byl uznán vinným, stal, resp. zda a do jaké míry poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněného zranění, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy prvního a druhého stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil toliko námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu je kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002). Obdobně jestliže obviněný poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, musel Nejvyšší soud konstatovat, že i taková výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových. Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními úvahami soudu na straně druhé. Žádnému z dovolacích důvodů vyjmenovaných v ustanovení § 265b tr. ř. věcně neodpovídají ani ty výhrady, v rámci nichž obviněný soudu vytkl zkrácení jeho práva na obhajobu. Nejvyšší soud nemohl k tomuto tvrzení přihlížet, neboť má zcela procesní charakter a rovněž se nikterak nedotýká otázky právního posouzení jednání obviněného. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Dovolací soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu do doby rozhodnutí o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Okresního soudu Plzeň - město takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. března 2006 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a

Dotčená ustanovení

Trestní zákon 140/1961 Sb.
Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) 141/1961 Sb.
Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součástí ústavního pořádku České republiky 2/1993 Sb.

Citovaná rozhodnutí (3)

Tento rozsudek je citován v (63)

Zobrazeno prvních 50 podle data.