8 Tdo 468/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 8 Tdo 468/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Týrání osoby žijící ve společném obydlí, Dokazování, Úřední záznam, Přípustnost dovolání, Důkaz, Ohrožování výchovy dítěte Dotčené předpisy: § 201 tr. zákoníku, § 198 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: D 8 Tdo 468/2026-509 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného M. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 439/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 10/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 1 T 10/2025, byl M. K. (dále „obviněný“) uznán vinným v bodě I. zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a v bodě II. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, jichž se dopustil (zkráceně) tím, že ad I. nejméně od počátku roku 2022 do 30. 5. 2024, kdy byly umístěny do Dětského centra, po delší dobu opakovaně týral své tři nezletilé děti AAAAA (pseudonym) (dále „nezletilý AAAAA“), BBBBB (pseudonym) (dále „nezletilá BBBBB“), a CCCCC (pseudonym) (dále „ nezletilá CCCCC“), tím, že nezletilého AAAAA bil opakovaně rukama, páskem, někdy i po celém těle, zejména do hlavy a horních končetin, protože býval v těsné blízkosti matky, hrubě ho chytal za ruce, působil mu modřiny, chytal ho pod krkem či mu bouchnul hlavou o zeď, méně často bil i nezletilou BBBBB a házel po ní věcmi, když se zastávala matky, na oba opakovaně vulgárně nadával, na všechny děti hlasitě křičel a vyhrožoval jim, že půjdou do dětského domova, přičemž nezletilého AAAAA opakovaně slovně ponižoval, topil mu hlavu a dožadoval se, aby mu do pozdních večerních hodin sloužil, ad II. společně s obviněnou V. L. (dále „obviněná L.“), matkou nezletilých, nejméně od listopadu 2023 do 30. 5. 2024, kdy byli umístěni do Dětského centra, nezletilé AAAAA, BBBBB a CCCCC po delší dobu, minimálně několikrát do týdne, zejména o víkendech a ve večerních hodinách, v některých případech i pod vlivem alkoholu, vystavovali vzájemným konfliktům a vyhroceným hádkám, při kterých se jako rodiče před dětmi vzájemně vulgárně i fyzicky napadali, z čehož děti zažívaly strach, bezmoc a nejistotu, utíkaly k sousedům nebo byly do fyzických potyček vtahovány, když se snažily bránit matku, v nezjištěném počtu případů vícekrát vystavovali psychickému a fyzickému týrání jejich sourozenců, a to i přesto, že byli oba za obdobné jednání rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 2 T 141/2018, pravomocně odsouzeni.

2. Obviněný byl za uvedené trestné činy odsouzen podle § 198 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné L. a o povinnosti obou obviněných nahradit nezletilým dětem nemajetkovou újmu.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 439/2025, z podnětu odvolání obviněných rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil u obou obviněných ve výrocích o trestech a znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž znovu rozhodl o trestu obviněné L. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ponechal nezměněn. Odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti výrokům, které se ho týkají, kromě zamítavého výroku ohledně odvolání státní zástupkyně, a tvrdil, že při objasňování věci došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu. U bodu I. vytýkal, že soudy nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nenapravily v přípravném řízení existující důkazní deficit vycházející z nedůsledného zjišťování věci při absenci objektivních důkazů, když byly využity jako procesně nepoužitelné důkazy úřední záznamy ze dne 27. 3. 2024 o pohovoru s nezletilou BBBBB a nezletilým AAAAA, u nějž nešlo o listinu, kterou by bylo možno provést podle § 213 tr. ř., ale přicházel v úvahu postup podle § 211 odst. 6 tr. ř., k němuž však nebyl dán souhlas a chybělo poučení podle § 158 odst. 8 tr. ř., o vytěžení ředitelek ZŠ XY a MŠ XY ze dne 19. 11. 2023, a o vytěžení E. P. ze dne 29. 11. 2023, které byly zajištěny před zahájením trestního stíhání, stejně jako úřední záznamy ze dne 29. 5. 2024 a 2. 5. 2024 obsahující pohovory ve škole. Tvrdil, že zprávy ZŠ XY ze dne 8. 12. 2021, 23. 6. 2022 a 1. 12. 2022 mají minimální vypovídací hodnotu. Uvedené záznamy nejsou listinami, jimiž mohl být důkaz proveden přečtením podle § 213 tr. ř. a je zřejmé, že byly procesně nepoužitelné.

5. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že se sice s těmito jeho výhradami ztotožnil, avšak nevyvodil z toho důsledky, které by se promítly do závěru o úplnosti provedeného dokazování.

6. Zásadními důkazy by měly být výpovědi nezletilých dětí, avšak ty nesvědčí o jejich týrání. Rozhodně z nich nelze dovodit, že obviněný děti, zejména nezletilého AAAAA, bil takovým způsobem, jak je uvedeno ve výroku rozsudku v bodě I., když soudy měly uvážit, že v době podání výpovědi více inklinoval k matce. U ostatních dětí převládalo přání být s oběma rodiči, kteří se sice, i podle jejich výpovědí, hádali, nicméně o tom, že by děti bili nebo je ponižovali, nic nesvědčí. Nejasné jsou i časově údaje, protože se vztahují k polovině roku 2023, kdy došlo k obnovení soužití mezi obviněnými.

7. S ohledem na tyto skutečnosti bylo podle obviněného třeba doplnit dokazování v souladu s požadavkem obhajoby v řízení před odvolacím soudem o znalecké posouzení dětí psychologem, aby bylo možné prověřit, jaký je jejich vztah k rodičům, zda jsou skutečně osobami týranými atd. Odmítnutí tohoto důkazů označil za nesprávné, protože do úvahy soudů se mělo promítnout i pozitivní vnímání rodičů všemi dětmi, k čemuž by měl znalec též učinit potřebné závěry. Argument o nevhodnosti znaleckého zkoumání dětí z důvodu z něj plynoucího případného traumatu dětí nepovažoval obviněný za opodstatněný, protože trauma u nich vzbuzovalo především jejich umístění do dětského domova. Znalecké posouzení obviněný považoval v této věci za důležité kromě toho i pro objasnění dopadu jeho jednání na ně, a posouzení jeho intenzity, protože nelze vyloučit, že děti byly frustrovány především konflikty mezi rodiči, do nichž byly zatahovány.

8. Podle obviněného důkazy, které soudy provedly, neobsahují potřebný podklad pro závěr o jeho vině. Neztotožnil se s tvrzením odvolacího soudu, že mimo výpovědí nezletilých dětí měl soud k dispozici dostatek jiných důkazů, protože výpovědi svědků nejsou jednoznačné. Poukázal na výpověď svědkyně V. D., z níž vyplývá, že se od svědkyně Z. P. dozvěděla, že obviněný ubližuje obviněné L. i dětem, ale to Z. P. v hlavním líčení nepotvrdila, protože sdělila, že nevěří, že by obviněný kohokoliv bil, a je to pracovitý a poctivý člověk. S tímto tvrzením se oba soudy nevypořádaly a v rozhodnutích neuvedly jasné sdělení, jaký konkrétní důkaz potvrzuje trestné jednání obviněného popsané v bodě I.

9. Jako objektivní by se mohly jevit výpovědi učitelek ze školy, zejména pokud jde o AAAAA, ale ani z nich nelze zjistit důvodné podezření o týrání, protože pro takový závěr potřebné důkazy chybí, případně si odporují. Svědectví učitelky M. R. nebylo vyhodnoceno ve vztahu k jiným důkazům, a navíc je pochybné i časové zařazení popisovaných událostí, protože vypovídá o období let 2021 až 2022, které se ovšem časově kryje se stíhaným jednáním toliko částečně. Soudy měly též brát do úvahy, že podle uvedené svědkyně v době, kdy o AAAAA pečovala vedle obviněného i chůva, bylo vše, alespoň po určitou dobu, v pořádku. Soud se měl zabývat i tím, zda šlo o bití anebo o vyrážku, jak svá zranění vysvětloval AAAAA, protože takovým onemocněním dlouhodobě trpěl. Soud měl brát do úvahy roli každého z obviněných.

10. Za pochybení obviněný označil i to, že nebyly jako svědkyně vyslechnuty ženy, které u nich působily jako chůvy, nebo že nebyla vyžádána zdravotní dokumentace nebo vyslechnuti praktičtí dětští lékaři, v jejichž péči nezletilé děti byly.

11. Soudy nebraly do úvahy, že z řady důkazů vyplývá, že se po materiální stránce snažil děti velmi dobře zabezpečit a projevoval enormní zájem o to, aby mohl mít děti v péči poté, co byly relativně dlouhou dobu umístěny v dětském domově, staral se o ně, což měly soudy zvažovat v rámci závěru o jeho zavinění v bodě I. ve směru úmyslného týrání, který je zatím důkazně nepodložený.

12. Přestože se uvedená argumentace vztahuje zejména k bodu I., poukázal na to, že ji lze, byť v omezenější míře, uplatnit též k bodu II., protože nově učiněné závěry mohou objasnit i důvod hádek mezi obviněnými i další jednání vztahující se k této skutkové podstatě.

13. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. 7 To 439/2025, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 1T 10/2025, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1. tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil též souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

14. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky obviněného vznesené podle první alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že provedené důkazy neprokazují skutečnosti popsané ve výroku o vině v bodě I., nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a s uplatněným dovolacím důvodem nekorespondují. Jde o polemiku s hodnocením důkazů a odmítání výsledků dokazování. Argumentaci obviněného označila za selektivní při absenci souvislostí vyplývajících z ostatních provedených důkazů, neboť pominul důkazy, které byly provedeny a jsou zcela v rozporu s jeho obhajobou. Soudy se při zjišťování skutkového stavu a následném hodnocení důkazů nedopustily žádných pochybení, když zejména soud prvního stupně provedl kompletní dokazování ke všem rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a tyto správně vyhodnotil. Bral do úvahy, že proti verzi obviněného stojí svědectví všech tří nezletilých dětí, které se shodly v popisu násilí vůči nim, jeho druhu intenzity i četnosti, a lze poukázat i na svědectví sousedek, učitelek všech tří dětí a pracovnic OSPOD, jakož i zprávy OSPOD samotného a školy, kterou děti navštěvovaly, z nichž bylo prokázáno trestné jednání obviněného, který i sám připustil, že i on se občas ve vyhrocených situacích uchýlil k hrubému zacházení s dětmi, k hrubým výrazům na jejich adresu, k jejich okřikování a k hrozbám, že se mohou vrátit do dětského domova, pokud nebudou poslouchat, a fyzicky trestal nezletilého AAAAA.

15. Námitky obviněného o procesně nepoužitelných důkazech nepovažovala za důvodné. Přisvědčila odvolacímu soudu, jenž v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku uvedl, že, i když soud prvního stupně pochybil, pokud jako listinné důkazy přečetl úřední záznamy o vytěžení několika osob a o pohovorech s dalšími osobami i nezletilými dětmi pořízené před zahájením úkonů trestního řízení, a neměly proto povahu procesně použitelného důkazu, šlo o procesní pochybení, které nemohlo ovlivnit výsledek řízení v této trestní věci, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně mají dostatečnou oporu v ostatních procesně použitelných důkazech.

16. Nedůvodnými shledala i tvrzení obviněného o opomenutých důkazech, protože o takovou situaci v této věci nešlo, když důkazní návrhy obviněného byly v odůvodnění rozhodnutí vypořádány. Odvolací soud konstatoval, že je nadbytečné doplňovat dokazování posouzením nezletilých dětí znalcem z oboru dětské psychologie, neboť posouzení věrohodnosti svědka spadá do pravomoci soudů, nikoliv znalců (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015). Z dostupných materiálů není zřejmé, že by obviněný navrhoval výslech chův, které v rodině v době nepřítomnosti obviněné L. působily, na nějž poukazuje až nyní v dovolání.

17. Dovolání k bodu II., jímž byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, nemůže být vypořádáno, neboť v této části není přípustné. Obviněný uvedl podle § 206c a § 206d tr. ř., že se cítí vinen jednáním pod bodem II. obžaloby s výjimkou toho, že děti byly vystavovány psychickému a fyzickému týrání jejich sourozenců, a soud proto rozhodl o upuštění od dokazování nesporných skutečností pod bodem II. obžaloby ve vztahu k obviněnému s výjimkou jím uvedené výhrady. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně k výroku o vině v bodě II. nepřezkoumával i proto, že obviněný prohlásil vinu a soud jeho prohlášení přijal. Proto v této části není dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. přípustné.

18. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. taktéž souhlasila s konáním neveřejného zasedání.

19. Obviněný, jemuž bylo toto stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Uvedený závěr je však třeba upřesnit, protože přípustnost dovolání se posuzuje ve vztahu k celému dovolání, neboť jde o mimořádný opravný prostředek, který může směřovat podle § 265a odst. 1, 2 tr. ř. jen proti určeným rozhodnutím, která musí současně splňovat kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

21. Podle textu dovolání je zjevné, že směřuje proti činům v bodě I., ale do určité míry i pod bodem II., vůči němuž obviněný uvedl, že se jím cítí vinným mimo toho, že „děti byly vystavovány psychickému a fyzickému týrání jejich sourozenců“. Kromě této výhrady prohlásil ostatní skutečnosti za nesporné, což soud prvního stupně při stejném stanovisku státního zástupce akceptoval a rozhodl o upuštění dokazování ve smyslu § 206d odst. 1 tr. ř. Obviněný neprohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř., jak nesprávně ve svém vyjádření zmínila státní zástupkyně, což vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 4. 2025 (viz č. l. 307 spisu).

22. Vzhledem k obsahu námitek obviněného, které směřují proti provedenému dokazování, jež se vztahuje k oběma činům, Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné činnosti považuje též za vhodné zmínit, že předpokladem přípustnosti dovolání je podle § 265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [viz § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.].

23. Z toho plyne, že dovolání je nepřípustné, jestliže jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud, což vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle § 254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti některému výroku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř., a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, odst. 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), pokud není napaden výrok, který odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal.

24. Podle obsahu obviněným podaného odvolání (viz č. l. 371, 417 a 420 spisu) i rozsudku odvolacího soudu (viz body 4. a 8.) je zjevné, že odvolací soud přezkoumával pouze tu část dokazování a postupu soudu prvního stupně, která měla u obviněného vztah k bodu I., a skutkovými okolnostmi činu v bodě II. se tedy nezabýval a výrok v bodě II. Ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. nepřezkoumával. Vzhledem k tomu jde v této části o dovolání nepřípustné, a proto Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat napadená rozhodnutí ve smyslu námitek dotýkajících se této části, tzn. výroku o vině v bodě II.

V. K důvodům dovolání

25. Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v § 265b odst. 1, odst. 2 tr. ř., protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami se může opírat pouze o konkrétní důvody označené v § 265b tr. ř. odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Každý důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

26. Obviněný uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a jeho naplnění shledával v existenci vad podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tom, že se odvolací soud s jeho námitkami dostatečně nevypořádal. Uvedené koresponduje s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

27. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

28. K námitkám uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v obsahu dovolání shledal, že obviněný v souladu s jeho kritérii vytýkal, že soudy závěr o jeho vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku nedostatečně objasnily, opřely ho o procesně nepoužitelné důkazy a nedůvodně neprovedly jím navržené důkazy, takže po formální stránce tento dovolací důvod naplnil, a proto Nejvyšší soud posuzoval důvodnost dovolání. Protože námitky zásadně směřují proti provedenému dokazování, je třeba připomenout, že dovolací soud je pro svou přezkumnou činnost jednak vázán podmínkami tohoto mimořádného opravného prostředku a jednak sám nemůže hodnotit důkazy, protože tato činnost je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Nejvyšší soud pouze posuzuje, zda postupy soudů nižších stupňů odpovídají zásadám § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a zda posoudily všechny rozhodné skutečnosti na základě účelnosti a úplnosti bez projevů libovůle či nadřazování některé skupiny důkazů nad jiné. Zkoumá, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.

29. K námitkám obviněného, že dokazování bylo nedůsledné, Nejvyšší soud zkoumal rozsah provedeného dokazování i postup soudu prvního stupně a vytýkané nedostatky neshledal. Nelze považovat za neúplnost nebo nedostatek, jestliže soudy vycházely především z výpovědí nezletilých dětí, jimž uvěřily (viz body 42. a 43. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze souhlasit s obviněným, že by se obsahem výpovědí nezletilých dětí nezabývaly, protože podkladem pro jejich závěry byla svědectví zachycená na videonahrávce, jejíž slovní přepis je uveden na č. l. 52 až 99 spisu. Jestliže soud za důkaz použil videonahrávku těchto výpovědí, postupoval tak plně v souladu se zásadami uvedenými v § 102 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že nezletilými dětmi uváděné skutečnosti, byť popisované velmi kusými odpověďmi na otázky vyšetřovatelky (viz jejich svědecké výpovědi učiněné v přípravném řízení na č. l. 52 až 72, 73 až 90 a násl. spisu), nejsou osamocené, ale navazují na ně skutečnosti zjišťované a popsané ve výpovědích učitelek dětí V. D., M. R., L. M., ředitelky J. Ch., sociálních pracovnic K. M., A. Ch. a I. H., nebo sousedek či známých Z. P., R. V. R. a P. S. (viz body 8. až 17. rozsudku soudu prvního stupně).

30. Soud se rovněž opíral o listinné důkazy, které podrobně popsal a rozvedl. S ohledem na rozsah a výsledky provedeného dokazování je zjevné, že byly zajištěny a provedeny důkazy, které vinu obviněného ve vztahu k činu v bodě I. objasnily. Soud prvního stupně na podkladě těchto důkazů vysvětloval zejména stav dětí i to, jaké známky týrání byly na jejich psychickém i fyzickém stavu v průběhu posuzovaného období od počátku roku 2022 do 30. 5. 2024 zjišťovány a pozorovány jinými osobami, které s nimi přicházely do styku. Soud prvního stupně shledal, jak se zlé chování obviněného vůči dětem projevovalo navenek (viz bod 43. jeho rozsudku). Z výsledků provedeného dokazování plyne, že nejvíce se špatné a kruté zacházení, a z něj plynoucí důsledky, sice projevily u nezletilého AAAAA, ale týrání, byť s menší intenzitou, se obviněný dopouštěl i na nezletilých dívkách (srov. body 43., 44. rozsudku soudu prvního stupně).

31. Důkazní prostředky, o které soud své závěry opíral, dostatečně poskytly důkazy o tom, v jakém stavu se děti nacházely, i to, které z nich preferovalo matku a které otce, což mělo význam i pro posuzování jejich výpovědí. Soudy v potřebné míře zjistily i poměry v rodině obviněného, jeho přístup k dětem i k alkoholu, jenž měl zjevně na fungování rodiny negativní dopad jak u něj, tak i u obviněné L., která mu rovněž velmi, na úkor dětí, holdovala. Dokazováním byl zjištěny všechny rozhodné skutečnosti, z nichž vyplynuly důležité informace o tom, jak se obvinění chovali k sobě navzájem, jak se projevovali vůči svým nezletilým dětem, které z nich preferovali, i to, jak se jejich špatná, krutá a sobecká výchova promítla do následků, které se u dětí projevily, přičemž tyto poznatky jsou vyjádřeny v popisu skutku pod bodem I.

32. Nelze přisvědčit námitkám obviněného, že ve věci absentují objektivní důkazy, protože zpochybňované výpovědi nezletilých dětí nejsou osamocené, ale korespondují s jinými, byť nepřímými důkazy provedenými v rámci poměrně rozsáhlého dokazování zaměřeného na objasnění všech rozhodných skutečností (viz body 9. až 37. rozsudku soudu prvního stupně). Výhrady obviněného neobstojí ani se zřetelem na postup, jímž soud všechny zajištěné a provedené důkazy hodnotil, protože jak plyne z bodu 43. rozsudku soudu prvního stupně, nepominul obhajobu obviněného, ani jím uváděné nedostatky, s nimiž se vypořádal. Z obsahu této pasáže rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, jakými úvahami se řídil a z jakých důkazů vycházel, jak se vypořádal s obviněným namítanými okolnostmi a jak na ně reagoval.

33. Obdobně ani odvolací soud nepominul obhajobu obviněného a jím v odvolání uvedené námitky, kterým věnoval náležitou pozornost (viz body 7. až 13. jeho rozsudku), když reagoval na to, že obviněný tvrdil, že nebyl tím, kdo by děti bil nebo jim fyzicky ubližoval. Z odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně zhodnotil postupy soudu prvního stupně, v nichž nezjistil vytýkané nedostatky.

34. Nejvyšší soud ve smyslu závěrů odvolacího soudu podotýká, že obviněný se velmi krutě, hrubě a trýznivě choval především k nezletilému AAAAA, jenž v důsledku jeho nelítostného zacházení ubýval na váze, zhoršil se v učení, změnil se v chování a zjevně trpěl, avšak současně s ním se tato krutost, s níž jednal i vůči nezletilé BBBBB, hádky s obviněnou L. a její bití promítly velmi negativně nejen do života těchto nezletilých, ale zasáhly i nezletilou CCCCC, protože i jí se, z toho vzniklé a velmi těžké, rodinné vztahy vryly do psychiky, i když obviněný přímo ji fyzicky netrestal. Strádaly však všechny tři nezletilé děti, a to v důsledku jeho agresivního, vulgárního a nelítostného chování, které bylo sice podmíněno i špatnými morálními vlastnostmi obviněné L., avšak podíl obviněného byl v tomto směru velmi intenzivní a negativní, neboť se též jejich útrapách podílel podstatnou měrou.

35. Dovolání obviněného nebylo možné vyhovět, protože odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů představují dostatečný podklad pro zjištění, že námitky obviněného nemají oporu v objektivně zjištěných skutečnostech, a proto nejsou na místě. Nejvyšší soud ve způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s obhajobou obviněného, neshledal nedostatky, protože postup při provádění dokazování odpovídá zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděné obviněným, obviněnou, případně některým ze svědků, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je rovněž patrné, že soudy dostály zásadě, že hodnocení důkazů je proces, při kterém soud vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Soudy vzaly do úvahy i důkazy ostatní, posoudily eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně a podle zásad logiky učinily přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I, § 1-156, Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 41 s.).

36. Tvrzení obviněného o nepřípustnosti jím konkrétně uvedených důkazů na uvedených závěrech nic nemění. Je vhodné jen zmínit, že se k němu vyjádřil v přezkoumávaném rozsudku i odvolací soud, jenž v bodě 8. v souladu s odvoláním obviněného konstatoval, že žádný z úředních záznamů, vůči nimž brojil, neměl povahu procesně použitelného důkazu a nemohl nahradit svědectví daných osob, které však byly následně vyslechnuty a vypovídali jako svědci buď v přípravném řízení, nebo při hlavním líčení. Uzavřel však, že toto nikterak významné procesní pochybení nemělo žádný vliv na správnost ostatních, v souladu s trestním řádem provedených, důkazů. Uvedené úvahy jsou opodstatněné, a to s ohledem na obsah poukazovaných úředních záznamů. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha IV, č. j. KRPA-370002-59/TČ-2023-001479, ze dne 12. 7. 2024 (viz č. l. 2 až 6 spisu), a je zjevné, že všechny obviněným zmiňované úřední záznamy byly pořízeny před tím, než došlo k tomuto úkonu. Nešlo však o neopakovatelné ani o neodkladné úkony (viz § 158 odst. 3 tr. ř.). Byly pořízeny před zahájením trestního stíhání jen jako informativní podklad pro další postup, k němuž následně došlo, a to plně v souladu s tím, že úřední záznam v této fázi řízení slouží k tomu, aby policejní orgán při tzv. prověřování objasnil skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjistil podezřelou osobu. Policejní orgán zde shromažďuje důkazy a prověřuje, zda existují zákonné důvody pro zahájení trestního stíhání (viz § 158 odst. 1 tr. ř.). Takto získané informace slouží k tomu, zda je trestní stíhání konkrétní osoby na místě či nikoliv. Takto pořízené úřední záznamy zásadně nelze provádět jako důkaz při hlavním líčení, protože úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř. může soudu sloužit jen k posouzení otázky, zda sám provede takový důkaz podle příslušných ustanovení trestního řádu (srov. rozhodnutí č. 45/1994-II. Sb. rozh. tr.). Výjimku představuje případ podle poslední věty § 158 odst. 6 tr. ř. v situaci, kdy se podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obžalovaného přečte v hlavním líčení tento úřední záznam např. k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 3/2017 Sb. rozh. tr.). Není však možné jej číst podle § 213 tr. ř.

37. Z těchto důvodů bylo třeba přisvědčit obviněnému, že soud prvního stupně neměl provádět jako listinný důkaz (čtením, předestřením) úřední záznamy ze dne 27. 3. 2024 o pohovoru s nezletilými dětmi, ze dne 19. 11. 2023 o vytěžení ředitelek MŠ a ZŠ, ze dne 2. 5. 2024 o pohovoru s nezletilým DDDDD, ze dne 29. 5. 2024 o hovoru se sociální pracovnicí K. M., nebo ze dne 29. 11. 2023 o vytěžení E. P. Po obsahové stránce je zjevné, že jde o informativní podklady, na jejichž základě orgány činné v trestním řízení po zahájení trestního stíhání v duchu těchto prvotních informací následně procesně správně tyto osoby vyslechly jako svědky (viz § 102 a § 97 a násl. tr. ř.). Takto postupem podle § 102 odst. 1 tr. ř. provedly výslechy všech tří nezletilých dětí (viz č. l. 52 až 99 spisu). Ředitelku J. Ch. soud vyslechl při hlavním líčení dne 18. 6. 2025 (viz č. l. 334 spisu), sociální pracovnici K. M. též vyslechl při hlavním líčení a E. P. byla jako svědkyně vyslechnuta jednak v přípravném řízení, a též při hlavním líčení (viz č. l. 121 a 335 spisu). Jako důkaz provedl i výslech R. V. R. Je tak zjevné, že uvedené podklady v úředních záznamech použily pro další fázi trestního řízení v rámci vyšetřování a řízení před soudem. Pokud jde o zprávy obsažené v úředních záznamech, soud skutečnosti z nich zjištěné ověřil dalšími důkazy, avšak ve čtení těchto podkladů jako listinných důkazů soudu nic nebránilo, protože šlo o objektivně podané informace, které svůj obsahový podklad neztratily ani po zahájení trestního stíhání (viz § 89 odst. 2 tr. ř.).

38. K posuzované námitce Nejvyšší soud proto uzavírá, že byť soud neměl provádět při hlavním líčení jako důkazy vytýkané úřední záznamy a činil tak zcela nadbytečně a nesprávně, nešlo o vadu, která by měla význam pro skutkové a právní závěry, protože soud ani z těchto listinných podkladů nevycházel, když se opíral o informace plynoucí z provedených procesně použitelných důkazů, na které obviněný mohl v průběhu hlavních líčení, kde byly prováděny, reagovat (viz čl. 38 odst. 2 Listiny).

39. Obstát nemohou ani výhrady obviněného o tom, že soud nedůvodně neprovedl jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie ohledně nezletilých dětí, jehož se domáhal v odůvodnění svého odvolání a odvolací soud na tento jeho požadavek reagoval a v bodě 8. svého rozsudku vyložil, že jej vyhodnotil jako nadbytečný, když ve věci nevyšlo najevo, že by bylo opodstatněné děti znalecky zkoumat. Současně k tomu vysvětlil, z jakých důvodů považoval provedené dokazování za dostatečné. Podle Nejvyššího soudu tyto závěry nevzbuzují pochybnosti a na doplnění dodává, že to, aby děti nebyly podrobeny vyvolávání vzpomínek na proběhlé trauma (tzv. sekundární viktimizace), bylo především v jejich zájmu. Od trestného činu uběhla delší doba (dva roky), děti jsou umístěny v kolektivním zařízení a jsou v kontaktu s rodiči, jež mají rády. Je proto plně při respektu k oprávněnému zájmu dětí, aby v nich negativní vzpomínky nebyly znovu vyvolávány. Není proto vhodné, aby jim bylo cokoliv z doby trestného jednání připomínáno, obzvláště v situaci, jak správně dovodil odvolací soud, kdy takového důkazu není vzhledem k provedení ostatních důkazů, které dostatečně všechny rozhodné skutečnosti objasnily, třeba. U nezletilého dítěte je upřednostněn zájem dítěte před právem obviněného a je zde zdůrazněno, že u dítěte nízkého věku je třeba důkladně dbát na jeho práva, zejména na zájem o jeho blaho (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2018 ve věci Fröhlich proti Německu, stížnost č. 16112/15). Potřebné je dodat i to, že znalec nemůže posuzovat věrohodnost konkrétní poškozené týkající se konkrétně posuzované trestní věci. Znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popř. svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď obviněného nebo svědka je věrohodná či nikoliv, popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější. Tato činnost je svěřena toliko obecnému soudu, který ji hodnotí a posuzuje na podkladě důkazů ve věci provedených ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 12/20197-II. Sb. rozh tr.).

40. Nejvyšší soud proto shledal, že když se soud uvedeným způsobem návrhem obviněného zabýval, nejde o nedůvodně neprovedený ani o tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, již byla objasněna jinými důkazy, a není-li způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. O tzv. opomenutý důkaz by šlo jen tehdy, jestliže by o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).

41. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování ani v hodnocení důkazů obviněným namítané nedostatky. Soudy v posuzované věci dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud proto jen konstatuje, že vady neshledal ani v rozsahu provedeného dokazování. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování a nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Lze dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo. Soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování a uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

42. Při závěru o správnosti provedeného dokazování byly správně posouzeny i znaky zločinu, jímž byl obviněný v bodě I. uznán vinným, protože ze skutkových zjištění učiněných v této věci je patrné, že obviněný se k dětem choval krutě a nelítostně, nerespektoval jejich dětství, jejich zájmy ani zdárný vývoj. Podstatným bylo i jejich psychické deptání, když před jejich zraky ubližoval jejich matce, děti do těchto konfliktů zasahovaly a byly vystaveny i dalším příkořím v důsledku opakujících se trvajících hádek. V rozporu s námitkami obviněného bylo zjištěno, že všechny tři děti zažily těžké příkoří, o čemž svědčí následky, které se u nich, zejména v jejich psychice, projevily. Lze proto přisvědčit závěru soudů, že obviněný činem v bodě I., jenž mu je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách, a to i ve vztahu k zavinění v úmyslné formě, znaky skutkové podstaty zločinu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku.

VI. Závěr

43. Závěr, že námitky obviněného nejsou důvodné, Nejvyšší soud mohl učinit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v řádně objasněných skutečnostech plynoucích z provedeného dokazování, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře. Z těchto důvodů rozhodl dovolací soud tak, že dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu