8 Tdo 514/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 8 Tdo 514/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Hodnocení důkazů, Pohlavní zneužití (zneužívání), Presumpce neviny, Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy: § 2 odst. 2,5,6 tr. ř., § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 8 Tdo 514/2026-329 USNESENÍ Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 Tmo 47/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 46/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 9. 2025, sp. zn. 8 Tm 46/2025, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále též jen „mladistvý“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným proviněním pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu bylo podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 31 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. s. m.“), uloženo trestní opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 33 odst. 1, § 17 odst. 1 z. s. m. bylo mladistvému uloženo výchovné opatření – vykonat probační program „Z kruhu ven“.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 Tmo 47/2025, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání mladistvého zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý dopustil provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku tím, že v blíže nezjištěné době od února do dubna roku 2023 v Brně v 9. mezipatře bytového domu na ulici XY a v jednom případě na blíže nezjištěném mezipatře bytového domu na ulici XY opakovaně vykonal oboustranně dobrovolný pohlavní styk s poškozenou nezletilou BBBBB (pseudonym), s níž zde nejméně v pěti případech souložil, přičemž takto činil přesto, že věděl, že poškozená ještě nedovršila věku patnácti let.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 Tmo 47/2025, podal mladistvý prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že obě rozhodnutí rovněž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. reagoval na závěr odvolacího soudu, podle něhož svými námitkami v zásadě opakuje obhajobu uplatněnou již před soudem prvního stupně a polemizuje s hodnocením důkazů. Zdůraznil, že jeho argumentace nepředstavuje nedostatek sebereflexe ani pouhou polemiku se závěry soudů, nýbrž poukaz na konkrétní procesní pochybení při rozhodování o vině a trestu. Namítl, že při hodnocení důkazů nebyly odstraněny podstatné rozpory a nebyly náležitě posouzeny skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Soudu prvního stupně současně vytkl, že již před zahájením hlavního líčení vycházel z přesvědčení o jeho vině, když se podivoval nad tím, proč obviněný nehodlá svou vinu prohlásit. Za významný důkaz svědčící v jeho prospěch označil gynekologické vyšetření poškozené. Z lékařské zprávy MUDr. Ivany Meixnerové ze dne 21. 6. 2023 podle něj vyplývá, že nebylo možné jednoznačně určit, zda poškozená měla pohlavní styk, její panenská blána nebyla porušena a byla pouze volná, což mohlo souviset také s používáním tamponů. Současně nebyl zjištěn jasný zářez hymenu k bazální linii. Dovolatel namítl, že se soudy s tímto zjištěním dostatečně nevypořádaly, přestože je ve zjevném rozporu s tvrzením o opakovaných pohlavních stycích. V této souvislosti poukázal také na výpověď matky poškozené v hlavním líčení dne 25. 9. 2025. Ta uvedla, že poškozená následně udržovala přibližně dva a půl roku vztah s jiným chlapcem, s nímž měla mít pohlavní styk, a že při pozdějším gynekologickém vyšetření vyšlo najevo, že již není panna. Podle dovolatele tak vzniká zásadní rozpor, neboť zatímco po údajných opakovaných pohlavních stycích s dovolatelem zůstala panenská blána neporušena a lékařské vyšetření neprokázalo odpovídající nález, po následných pohlavních stycích s jiným partnerem mělo být její porušení při vyšetření zjistitelné. Tento rozpor soudy nevysvětlily. Odvolacímu soudu vytkl, že pouze konstatoval, že důkaz lékařským vyšetřením nelze hodnotit ve prospěch obviněného, jedná se přitom o důkaz podstatně vyšší síly a přezkoumatelnosti než svědecké výpovědi.

6. Dovolatel dále namítl, že soudy založily odsuzující závěr zejména na výpovědi poškozené a na výpovědích dalších svědků, kteří však neměli bezprostřední poznatky o skutku a pouze reprodukovali informace sdělené poškozenou. Měl za to, že soudy se náležitě nezabývaly důvěryhodností jednotlivých svědků ani rozpory mezi jejich výpověďmi a skutečnostmi svědčícími v jeho prospěch. Zvláštní pozornost dovolatel věnoval výpovědi svědka A. H., který měl být podle poškozené přítomen jednomu z údajných pohlavních styků. Namítl, že poškozená existenci ani jméno tohoto svědka neuvedla ve svých dřívějších výpovědích ze dne 21. 9. 2023 a 6. 12. 2023, přestože v nich podrobně popisovala jednání s dovolatelem. Na jeho přítomnost poukázala až při výslechu policejním orgánem dne 28. 5. 2025, kdy uvedla, že se mělo jednat o „Pindise“. Orgány činné v trestním řízení přitom jeho ani jeho obhájce o prvotním výslechu tohoto svědka nevyrozuměly, takže se jej obhajoba nemohla účastnit. Poukázal také na konstatování svědkyně H. C., jeho babičky, která upozornila na to, že dovolatel nikdy nenosí a ani nevlastní kalhoty s „poklopcem“, který si tudíž nemohl před údajným aktem rozepínat, nadto akcentovala jeho proporce, kvůli nimž je objektivně těžké uvěřit, že by k pohlavnímu styku mohlo dojít v pozici, jak popsal svědek. Dovolatel dále poukázal na vnitřní rozpory mezi výpovědí poškozené a výpovědí svědka A. H. Poškozená uvedla, že svědek měl být přítomen po celou dobu styku a měl ji i dovolatele sledovat. Svědek však vypověděl, že viděl pouze to, jak si obviněný rozepíná poklopec a stahuje kalhoty, poté však přešel do jiné části místnosti, pohyboval se ode zdi ke zdi a neviděl počátek ani průběh tvrzeného aktu. Neslyšel ani žádné zvuky a fakticky nepotvrdil, že k pohlavnímu styku skutečně došlo. Dovolatel závěrem konstatoval, že soudy navzdory uvedenému odmítly další způsoby doplnění dokazování a výpovědi poškozené a svědků považovaly za postačující k odsouzení. V odůvodnění rozhodnutí se podle něj soustředily převážně na izolovanou námitku nedůvěryhodnosti poškozené, aniž by se zabývaly celou řadou dalších okolností, které lze považovat za rozporné a v konečném důsledku zakládají důvodné pochybnosti o vině dovolatele.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítl, že odsuzující rozsudek stojí na nesprávném právním posouzení, neboť je v rozporu se zásadou presumpce neviny zakotvené v § 2 odst. 2 tr. ř. Za takové situace vyjádřil nesouhlas s obecně formulovanými právními názory odvolacího soudu, přičemž trval na tom, že soudy pochybily v rozsahu posouzení materiálního korektivu společenské škodlivosti a zejména pak v rozsahu zhodnocení důvodných pochybností v kontextu základní zásady in dubio pro reo. Kromě stručného teoretického vymezení této zásady poukázal rovněž na požadavky kladené na soudy v situacích „tvrzení proti tvrzení“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Brně (správně soudu pro mládež) ze dne 25. 9. 2025, č. j. 8 Tm 46/2025-261, a usnesení Krajského soudu v Brně (správně soudu pro mládež) ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 4 Tmo 47/2025, v celém rozsahu zrušil ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. a následně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl o tom, že se dovolatel v plném rozsahu zprošťuje obžaloby, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání mladistvého nejprve připomněla vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatovala, že argumentace dovolatele se svou povahou s uplatněným dovolacím důvodem zcela minula a zůstala v rovině prosté polemiky s hodnocením důkazů, resp. odmítáním výsledků dokazování. Měla za to, že dovolatel pominul důkazy, které byly provedeny a které jsou v rozporu s jeho skutkovými závěry. Státní zástupkyně se po prostudování rozhodnutí soudů nižších stupňů s jejich závěry ztotožnila, neboť měla za to, že v jejich postupu při zjišťování skutkového stavu a následném hodnocení není možné shledat žádných pochybení. Soud prvního stupně podle jejího názoru provedl kompletní dokazování ve vztahu ke všem ve věci potenciálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch mladistvého, tyto následně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své hodnotící úvahy explicitně a srozumitelně promítl do odůvodnění svého rozhodnutí. Primárním usvědčujícím důkazem se stala výpověď nezletilé poškozené BBBBB, která je podporována výpovědí matky poškozené M. H. a výpovědí svědkyň A. Š., E. Š. a D. V., jimž se poškozená svěřila s tím, že měla s mladistvým pohlavní styk. Soudy dovodily, že výpověď poškozené je v souladu i s výpovědí svědka A. H., který byl přítomen přímo pohlavnímu styku mezi nimi; významnou se jevila i výpověď svědka M. S., který se od samotného mladistvého dověděl, že měl s poškozenou intimní styk, přičemž to mu poškozená posléze potvrdila. Státní zástupkyně poukázala na to, že třebaže lékařské vyšetření pohlavní styk ani nepotvrdilo, ani nevyloučilo, nelze tento důkaz vyhodnotit ve prospěch obhajoby mladistvého, pokud další důkazy, které soud prvního stupně provedl a hodnotil, jej z trestné činnosti usvědčují.

10. Námitky dovolatele podle státní zástupkyně neodpovídají ani dalšímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel v rámci své argumentace podřazené pod tento dovolací důvod pouze všeobecně uvedl, že jeho čin není společensky škodlivý, což spojoval s odlišnými skutkovými zjištěními. Námitku o nedostatečné společenské škodlivosti však nedoprovodil příslušným relevantním výkladem, v němž by vyložil, proč se domnívá, že došlo k porušení této zásady, státní zástupkyně proto zdůraznila, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně chtěl dovolatel argumentovat a dotvářet takzvaně jeho podání. Dané námitky tak zůstaly v rovině pouhého prohlášení mladistvého a nebylo možno se k nim kvalifikovaně blíže vyjádřit. Jen pro úplnost státní zástupkyně doplnila, že jeho jednání je podle jejího názoru již natolik společensky škodlivé, že je na místě uplatnění prostředků trestního práva. Po teoretickém a judikatorním vymezení zásady subsidiarity trestní represe konstatovala, že nyní posuzovaný případ nevykazuje nic, co by připouštělo možnost dojít k přesvědčivému závěru, že postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku. Mladistvý předčasně sexualizoval vývoj nezletilé poškozené BBBBB, o níž prokazatelně věděl, že je jí pouhých 13 let, když navíc mezi nimi nebyl ani žádný vážnější důvěrný vztah. Státní zástupkyně se vyjádřila i k námitce dovolatele stran absence aplikace zásady in dubio pro reo s tím, že porušení této zásady nelze Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení přezkoumávat, nevygraduje-li až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala, uplatněná námitka proto neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a současně je neopodstatněná, protože skutkový stav byl soudy zjištěn v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy soudy rozumně a logicky přijatelně vysvětlily.

11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., v případě připuštění dovolací námitky o společenské škodlivosti podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (dále „Nejvyšší soud) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Mladistvý podal dovolání z důvodů obsažených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen.

15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění) s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil (viz zejména body 10.–13. rozsudku soudu prvního stupně, body 14.–18. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež mladistvý uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

16. S ohledem na opakování námitek dovolatelem postačí k nim ve stručnosti uvést, že skutek, jak jej soud prvního stupně popsal ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, byl bez důvodných pochybností prokázán provedenými důkazy. Argumentace dovolatele nesměřuje k žádnému konkrétnímu zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dovolatel toliko poukazoval na rozdíly ve výpovědích jednotlivých svědků a na lékařskou zprávu MUDr. Ivany Meixnerové ze dne 21. 6. 2023, která podle jeho názoru měla být hodnocena v jeho prospěch. Soud prvního stupně se při hodnocení důkazů vypořádal s podstatnými rozdíly ve výpovědích svědků i poškozené. Zohlednil rovněž poznatky týkající se jejích sklonů některé skutečnosti přikreslovat či neuvádět vždy pravdu, nepominul ani závěr vyplývající z lékařské zprávy, podle něhož nebylo možné jednoznačně určit, zda poškozená již před vyšetřením měla pohlavní styk. Pokud jde o poukaz dovolatele na to, že svědek A. H. měl uvést, že si dovolatel rozepnul poklopec, přestože dovolatel i jeho babička tvrdili, že dovolatel kalhoty s poklopcem nenosil a nenosí, jedná se o okrajovou nepřesnost, která se netýká podstaty svědkem vnímaného děje a nemůže sama o sobě zpochybnit věrohodnost jeho výpovědi. Rozhodné je, že svědek popsal obnažení intimních partií dovolatele v bezprostřední souvislosti s následným pohlavním stykem mezi mladistvým a poškozenou. Při výpovědi v hlavním líčení ostatně hovořil již o stažení kalhot. Výpověď poškozené nelze považovat za nevěrohodnou jen s ohledem na skutečnost, že při výpovědi v přípravném řízení neuvedla, že byl jednomu z pohlavních styků s dovolatelem přítomen další svědek. Podle skutkových zjištění mělo k pohlavním stykům dojít opakovaně a poškozená vysvětlila, že si na tuto konkrétní situaci ve své dřívější výpovědi nevzpomněla. Její výpověď nadto v této části podporuje výpověď svědka A. H. Ačkoli svědek uvedl, že samotný akt nesledoval, neboť se otočil a přešel do jiné části místnosti, popsal okolnosti bezprostředně předcházející pohlavnímu styku, včetně obnažení intimních partií a pozice obou aktérů. Jeho výpověď tak v podstatných okolnostech odpovídá popisu poškozené. Opomenout pak nelze ani výpovědi dalších svědků (A. Š., E. Š., D. V.), kteří potvrdili, že jim poškozená sdělila, že měla s dovolatelem pohlavní styk, jakož i svědka M. S., který vypověděl, že mu stejnou skutečnost sdělil sám dovolatel. Tyto výpovědi sice samy o sobě skutek přímo neprokazují, ve spojení s ostatními důkazy však podporují verzi poškozené. Ve světle provedených důkazů naopak zůstává osamocena výpověď dovolatele. Pokud jde o lékařskou zprávu MUDr. Ivany Meixnerové ze dne 21. 6. 2023 (č. l. 84), soudy nižších stupňů správně uzavřely, že ji nelze hodnotit ani ve prospěch, ale ani v neprospěch dovolatele. Nález na poškozené, konkrétně nejasný zářez v hymenu k bazální linii, totiž nemohl její tvrzení o předchozích pohlavních stycích ani potvrdit, ani vyloučit. Absence jednoznačného nálezu sama o sobě nevylučuje, že k pohlavnímu styku došlo, neboť jeho uskutečnění se nemusí vždy projevit objektivně zjistitelnou změnou v oblasti hymenu, a to s ohledem na individuální anatomické poměry a konkrétní okolnosti styku. Na tomto závěru nic nemění ani poukaz dovolatele na skutečnost, že při pozdějším vyšetření po pohlavním styku poškozené s jiným partnerem již bylo možné určitý nález objektivizovat. Z toho nelze zpětně dovozovat, že k dřívějším pohlavním stykům mezi poškozenou a dovolatelem nedošlo. Lékařská zpráva sama o sobě vinu dovolatele neprokazuje, soudy nižších stupňů však takový závěr ani nečinily. Vinu dovolatele vyvodily zejména ze svědeckých výpovědí hodnocených v jejich vzájemných souvislostech, které podporovaly verzi poškozené.

17. V daných souvislostech lze rovněž uzavřít, že soud prvního stupně se neocitl v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu, na niž z hlediska dání přednosti verzi vypovězené poškozenou upozorňoval dovolatel [byť formálně nesprávně tuto námitku podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoliv se nejedná o otázku právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž o otázku hodnocení důkazu a činění skutkových závěrů]. Ani Ústavní soud totiž nevylučuje, aby vina byla prokázána v situaci, kdy proti sobě stojí v zásadě dvě odlišná tvrzení, a to obviněného a svědka/poškozeného (např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01). Obecné soudy však jsou v této situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Ústavní soud rovněž zdůraznil, že obecné soudy v takové situaci rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědka či svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Uvedená povinnost obecných soudů je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy taková svědecká výpověď či svědecké výpovědi stojící proti výpovědi obviněného představují jediný přímý důkaz, z něhož má být prokázána vina obviněného. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u něhož a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi. K samotnému hodnocení věrohodnosti svědků nelze než uvést, že to náleží zásadně soudu provádějícímu předmětný důkaz (viz zásada bezprostřednosti). Ten hodnotí výpověď svědka či poškozeného jako jakýkoliv jiný důkaz v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to nejen samostatně, ale i v souhrnu s dalšími ve věci provedenými důkazy. Do takového hodnocení tedy nelze zasahovat, není-li v příkrém rozporu s ostatními provedenými důkazy či neobsahuje-li podstatné, značné a nevysvětlitelné rozpory, které by soud hodnotící důkaz zcela pominul. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se věrohodností výpovědi poškozené zabýval dostatečně pečlivě, když se, jak již bylo podrobně rozvedeno, zaměřil na věrohodnost samotné poškozené i souvislost její výpovědi s dalšími svědeckými výpověďmi, opomenout nelze ani výpověď matky poškozené, která sama konstatovala, že poškozená se činem nezdá emociálně dotknutá a o dovolateli nemluvila nijak špatně ani po skutku, nelze tedy prokázat, ba ani předpokládat, že by poškozená měla jakýkoliv důvod vypovídat v neprospěch dovolatele nepravdivě. V tomto ohledu proto nelze soudu prvního stupně vytknout žádné pochybení.

18. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu či provinění nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině mladistvého v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

19. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin (provinění), ačkoliv o trestný čin (provinění) nejde, nebo jde o jiný trestný čin (jiné provinění), než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

20. Jak již bylo uvedeno, pod uplatněný dovolací důvod tak s ohledem na jeho vymezení nelze podřadit námitky dovolatele týkající se způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ale ani námitku spočívající v nesouhlasu „s obecně formulovanými právními názory odvolacího soudu“, a to pro absenci jakékoliv konkrétnosti této námitky. Nejvyšší soud, jak již správně poznamenala i státní zástupkyně, není povinen, ale ani oprávněn domýšlet si argumentaci dovolatele, tedy s jakými právními názory dovolatel nesouhlasil a v čem měly být tyto vadné. Pod uplatněný dovolací důvod by bylo možno s jistou benevolencí podřadit námitku dovolatele týkající se posouzení materiálního korektivu společenské škodlivosti. Dovolatel ale i tuto svou námitku stavěl toliko na obecném tvrzení o existenci takového pochybení, navíc s odkazem na rozsah důvodných pochybností, které on sám spatřoval ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů, s nimiž se však Nejvyšší soud neztotožnil.

21. Pouze pro úplnost lze proto jen ve stručnosti konstatovat, že odrazem dovolatelem zmiňovaného materiálního korektivu společenské škodlivosti je zásada subsidiarity trestní represe, která je základní zásadou trestního práva, vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.

22. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

23. V daném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti; u dovolatele nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě. Dovolatel popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty provinění pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Bylo zjištěno, že s poškozenou neměl žádný citový dlouhodobý vztah či cokoliv, co by se vůbec dalo nazývat, byť i krátkodobým vztahem, ani jejich věková vzdálenost nebyla zrovna zanedbatelná, dovolatel věděl, kolik je poškozené let, a ani k pohlavním stykům nedocházelo v důvěrných a důstojných podmínkách, resp. místech (docházelo k nim v mezipatrech panelového domu). Dovolateli tedy nesvědčí žádné významné skutečnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost jeho činu, a proto bylo zcela důvodně přistoupeno k vyvození trestněprávních důsledků spojených s jeho trestní odpovědností.

24. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání mladistvého je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu