8 Tdo 576/2026

Rubrum

8 Tdo 576/2026-695 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného Mgr. Jaromíra Pospíšila, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 6 To 272/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 26/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. Jaromíra Pospíšila odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 4 T 26/2024, byl obviněný Mgr. Jaromír Pospíšil (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 36 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému R. R., částku 58 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 58 990 Kč od 7. 2. 2024 do zaplacení.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že: ve Zlíně nejpozději dne 9. 9. 2021 si jako advokát se sídlem Hornomlýnská 1543, Zlín, v úmyslu vlastního obohacení ponechal finanční prostředky ve výši 178 490 Kč, které byly vyplaceny na bankovní účet č. XY majitele Š. P., k němuž měl dispoziční oprávnění, ze strany Ministerstva spravedlnosti České republiky na základě stanoviska ze dne 1. 9. 2021, č. j. MSP-2391/2020-ODSK-ODSK/8, kdy se jednalo o odškodnění za nezákonné rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, R. R., o které žádal jménem R. R. jakožto zplnomocněný advokát, a to tak, že dne 9. 9. 2021 vyplacené peníze odeslal na bankovní účet č. XY majitele Š. P., k němuž měl dispoziční oprávnění, a dále peníze užil pro vlastní potřebu, a tímto jednáním způsobil škodu R. R. v celkové výši 178 490 Kč.

3. Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 6 To 272/2025, odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 6 To 272/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Naplnění prvního z uplatněných dovolacích důvodů obviněný spatřoval v tom, že oba soudy nižších stupňů odmítly provést výslechy M. F., R. G. a D. Z., svědků navržených obhajobou. Soud prvního stupně zdůvodnil odmítnutí provedení výslechu svědka R. G. tím, že jeho výpověď bude obsahově shodná s výpověďmi již slyšených svědků R. R. a M. M. R. G. měl být přitom přítomen rozhovorům, při kterých se poškozený měl chvástat tím, že odměnu za nezákonné trestní stíhání má dostat dovolatel jako prémii za zproštění obžaloby. Jeho výpověď tedy mohla mít přímou důkazní hodnotu pro zjištění existence ústní dohody mezi dovolatelem a poškozeným, která je klíčovou spornou otázkou v této věci. Jeho čestné prohlášení ze dne 15. 12. 2023 bylo vidimováno notářem dne 10. 2. 2025, což zvyšuje jeho důkazní hodnotu. Takový postup považoval dovolatel za nepřípustný, neboť soud si tímto způsobem svévolně domyslel obsah svědecké výpovědi, aniž by ji vůbec provedl. Takový postup odporuje zásadě bezprostřednosti dokazování zakotvené v § 2 odst. 12 tr. ř. Odvolací soud v bodě 10 napadeného usnesení označil tento důkaz za nadbytečný, což je podle obviněného nepřípustné v situaci, kdy klíčová sporná otázka spočívá právě v existenci ústní dohody, jíž měl být svědek přítomen. Při sporu typu tvrzení proti tvrzení má provedení každého důkazu svědčícího ve prospěch obhajoby zvýšenou důležitost, a to jak z hlediska zásady in dubio pro reo, tak z hlediska principu rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

6. Soud prvního stupně dále v napadeném rozsudku neuvedl žádný konkrétní důvod pro odmítnutí výslechu svědka M. F., když v bodě 14 rozsudku pouze obecně konstatoval, že nebylo zjištěno, že by tento svědek byl schopen uvést něco konkrétního k projednávané kauze. Takové odůvodnění je v rozporu s principem řádného odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v napadeném usnesení uvedené procesní pochybení dodatečně opravil tím, že v bodě 10 odůvodnění jeho usnesení rozsáhleji poukázal na skutečnost, že by se tento svědek vyjadřoval pouze k osobě poškozeného, což představuje ex post zdůvodnění nesprávného procesního postupu, ke kterému byl povinen soud prvního stupně, a nemůže být takto zhojen. Svědek M. F. je advokát a starosta města XY, tj. osoba s vysokou společenskou prestiží. Disponoval důležitými informacemi o věrohodnosti poškozeného, který byl klíčovým a v podstatě jediným přímým usvědčujícím svědkem proti dovolateli s rozhodujícím vlivem na výsledek řízení, takže posouzení věrohodnosti poškozeného by měla být věnována zásadní pozornost tím spíše, že se jedná o osobu s rozsáhlou trestní minulostí. Obviněný návrh na výslech svědka D. Z. učinil až v odvolacím řízení v souvislosti s pokročilou přípravou obhajoby. Krajský soud v bodě 10 napadeného usnesení odmítl jeho výslech jako nadbytečný, ačkoliv svědek měl být přítomen rozhovorům s poškozeným podobně jako svědci R. R. a M. M. Výpověď poškozeného doplňovala ještě výpověď svědka J. K., o jehož věrohodnosti má dovolatel pochybnosti, když dovolatel inicioval jeho trestní stíhání. Nevyhověním návrhů na doplnění dokazování výslechy těchto svědků oba soudy zásadně zasáhly do práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud vyhodnotil výpověď svědka J. K. v rozporu s jejím obsahem, neboť tento svědek popsal pouze situaci, kdy dovolatel se jej dotazoval, zda by byl ochoten svědčit v jeho prospěch ohledně událostí, jichž byl svědkem. Poté, co to svědek odmítl, dovolatel již nevyvíjel žádné další kroky. Soud však v rozporu s touto výpovědí vyhodnotil, že dovolatel činil nátlak a ovlivňoval svědky. Trestní předpisy však výslovně umožňují, aby obviněný či jeho obhájce svědky vyhledávaly. Neprovedení výslechů navržených svědků přitom přímo ovlivnilo skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, konkrétně zjištění, zda mezi dovolatelem a poškozeným existovala ústní dohoda o tom, že plnění od Ministerstva spravedlnosti připadne dovolateli jako odměna za zproštění. Takové zjištění je podstatné pro posouzení jak objektivní stránky trestného činu (zda šlo o cizí věc), tak subjektivní stránky (úmyslu dovolatele). Jde tedy o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a typický případ vady tzv. opomenutých důkazů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k nimž se dlouhodobě vyjadřuje konstantní judikatura Ústavního soudu.

7. Obviněný měl rovněž za to, že soud prvního stupně svévolně hodnotil důkazy, když odmítl výpovědi svědků obhajoby R. R. a M. M. jako nevěrohodné, aniž by se vypořádal s otázkou jejich osobní motivace, bezúhonnosti a absence vztahu k dovolateli, a současně bezvýhradně uvěřil výpovědi poškozeného, osoby opakovaně trestané a finančně motivované. Takové selektivní hodnocení důkazů ve spojení s neprovedením navrhovaných výslechů zakládá zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle dovolatele spočívá v tom, že byla nesprávně právně posouzena objektivní stránka přečinu zpronevěry, konkrétně znaku přisvojení si cizí věci, a to ve vztahu k částce 58 990 Kč, kterou dovolatel uplatnil jako jednostranný zápočet proti své pohledávce vůči poškozenému z titulu dlužného palmáre za poskytnuté právní služby v jiných právních věcech. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu platí, že k přisvojení si cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku nedochází započtením pohledávky proti svěřené cizí věci, jde-li o vzájemné pohledávky týchž účastníků závazkového právního vztahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 348/2015; obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1794/17). Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí výslovně konstatoval, že na základě smlouvy o poskytování právních služeb je advokát oprávněn započíst si peněžitou pohledávku vůči svému klientovi na zaplacení odměny z poskytnuté právní služby. Stejné stanovisko zastává i přední odborná literatura k trestnímu zákoníku (ŠÁMAL a kol. Trestní zákoník. Komentář), která ve výkladu k ustanovení § 206 výslovně konstatuje, že přisvojením si cizí věci není ani započtení pohledávky, pokud si například advokát proti pohledávce klienta započte (splatnou) pohledávku plynoucí ze smlouvy o právních službách. Tento výklad reflektuje i obecné soukromoprávní pravidlo zakotvené v § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), podle něhož mohou strany vzájemně započíst své pohledávky stejného druhu. Soud prvního stupně se otázkou existence vzájemné pohledávky dovolatele za poškozeným z titulu dlužného palmáre za jiné právní služby (zejména ve věcech F. vs. R., předžalobní upomínce atd.) zabýval pouze povrchně. Odvolací soud v bodě 12 odůvodnění napadeného usnesení tento institut odbyl konstatováním, že zápočet je zjevně sporným a právně nepodloženým úkonem a že se jedná pouze o realizaci náhrady škody způsobenou trestným činem. Takové vypořádání zásadní právní otázky však nemůže podle dovolatele obstát.

9. Dovolatel upozornil, že soud nemůže obejít zákonný institut započtení vzájemných pohledávek pouhým odkazem na to, že jeho existence je sporná. Sporná pohledávka může být podle občanského zákoníku stále pohledávkou způsobilou k započtení, přičemž omezení podle § 1987 odst. 2 o. z. se týká pohledávky neurčité a nejisté, nikoliv pohledávky pouze popírané druhou stranou. Soud měl tedy povinnost se zabývat věcným posouzením, zda dovolateli vznikla vůči poškozenému pohledávka z titulu dlužného palmáre za právní služby v jiných věcech, a pokud ano, v jaké výši. Teprve při zjištění, že taková pohledávka neexistuje, mohl soud uzavřít, že nedošlo k platnému zápočtu. To však soudy obou stupňů neučinily. Pokud existovala (byť i jen sporná) vzájemná pohledávka dovolatele vůči poškozenému, nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky přečinu zpronevěry, neboť dovolatel s peněžními prostředky disponoval na základě uplatněného institutu zápočtu, který je zákonem aprobovaným občanskoprávním instrumentem. V takovém případě se nejedná o přisvojení si cizí věci, ale o uplatnění existující pohledávky způsobem, jenž občanské právo přímo předvídá. Samotná existence pohledávky – dokonce nikoliv ve výši 58 990 Kč, nýbrž dokonce ve výši 68 370 Kč je doložena v trestním spisu, když tato se skládá z vyúčtování tří existujících kauz (č. j. KRPZ-22151-394/TČ-2020-150081- HOV, sp. zn. 20 C 62/2021 u pražského obvodního soudu bez bližšího určení a č. j. KRPZ-31749-79/TČ-2017-150581). Vyúčtování všech tří kauz, včetně detailního popisu provedené práce bylo ze strany dovolatele odesláno poškozenému R. R. neprodleně po ukončení spolupráce dne 11. 7. 2022.

10. Dovolatel mínil, že nyní posuzovaná věc vykazuje výrazné podobnosti s již zmiňovanou trestní věcí vedenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 348/2015. Soudy nižších stupňů však bez bližšího právního rozboru institut započtení odmítly, čímž porušily právo dovolatele na spravedlivý proces a nesprávně právně posoudily skutek. V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení nemohl být ohledně částky ve výši 58 990 Kč (pro niž byla dovolateli uložena povinnost nahradit škodu v této výši) naplněn znak skutkové podstaty přečinu zpronevěry, neboť jednorázové uplatnění zápočtu vůči vzájemné pohledávce nepředstavuje přisvojení cizí věci.

11. Dovolatel dále rozporoval, že by jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť sporná částka ve výši 178 490 Kč jako plnění od Ministerstva spravedlnosti České republiky za nezákonné trestní stíhání poškozeného měla podle ústní dohody mezi obviněným a poškozeným tvořit nadstandardní odměnu za právní služby spojené se zproštěním obžaloby ve věci sp. zn. 61 T 3/2019. Pokud byl dovolatel v dobré víře, že taková dohoda existuje a platí, nemohl pojmout úmysl přisvojit si cizí věc, protože z jeho subjektivního pohledu se jednalo o realizaci dohodnutého plnění. Dále poukázal na odbornou literaturu bez další specifikace vztahující se k ustanovení § 206 tr. zákoníku, která zdůrazňuje, že úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc musí pachatel pojmout teprve poté, co mu věc byla svěřena. Pokud by však dovolatel jednal již od počátku v rozporu s účelem svěření a v záměru přisvojit si peníze, muselo by takové jednání být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nikoliv jako zpronevěra. Podle dovolatele tedy existují pouze dvě právně přípustné varianty: buď dovolatel jednal v dobré víře, že má dohodu s poškozeným (pak chybí subjektivní stránka zpronevěry), nebo měl podvodný úmysl od počátku (pak by ovšem nešlo o zpronevěru, ale o jiný trestný čin, jehož skutkové znaky nebyly v obžalobě ani v rozsudku dovozeny). V obou případech nemůže obstát právní kvalifikace skutku jako zpronevěry. Změna právní kvalifikace skutku z trestného činu zpronevěry na trestný čin podvodu je při stejné trestní sazbě změnou v neprospěch obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 3/2024). Obě skutkové podstaty se vzájemně vylučují a soudy nemohou tuto otázku posoudit bez toho, aniž by se vypořádaly s tím, k jakému okamžiku měl pachatel pojmout úmysl přisvojit si cizí věc.

12. Dovolatel se rovněž domníval, že soudy obou stupňů nesprávně neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio trestního práva podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V projednávané věci se nejedná pouze o soukromoprávní podstatu, ale o souhrn konkrétních specifických okolností, které ve svém kumulativním účinku naplňují podmínky pro aplikaci tohoto principu. Spor mezi dovolatelem a poškozeným byl primárně sporem o existenci a výši pohledávky advokáta za klientem, tedy klasickým civilním sporem mezi dvěma podnikatelskými subjekty (advokát je podle ustálené praxe považován za podnikatele). Nadto reparační funkce odpovědnosti již byla naplněna prostřednictvím civilního řízení – ve věci Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 28 C 154/2023 (zmiňované přímo v napadeném usnesení v bodě 9.), v němž poškozený získal proti dovolateli zaplacený přeplatek odměny zpět. Reparace tedy proběhla cestou občanského práva, jak má systém právní odpovědnosti standardně fungovat. Je nutné rovněž zmínit, že pro řešení sporů mezi advokátem a klientem o odměnu existují specializované mechanismy v rámci stavovských předpisů a České advokátní komory, které byly nadto poškozeným využity (stížnost ČAK ze dne 17. 1. 2023).

13. Obviněný připomněl, že dobrovolně zaslal část plnění ve výši 119 500 Kč insolvenčnímu správci poškozeného, takže reálná škoda zůstávající k řešení činila pouze 58 990 Kč, tedy částka jen nepatrně přesahující hranici škody nikoli nepatrné podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku, navíc o tuto částku dovolatel uplatnil zápočet, jak vyloženo výše. Také vztah mezi dovolatelem a poškozeným byl mnohaletý, přátelský a měl výrazně neformální vztah, což stvrdily oba soudy tím, že se obviněný s poškozeným dlouhodobě znali a tykali si. Konstatování odvolacího soudu v bodě 13 odůvodnění napadeného usnesení o tom, že stíhaný přečin nijak nevybočuje z obvyklého rámce, nereflektuje konkrétní okolnosti případu a nepředstavuje řádné posouzení otázky podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve smyslu stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, podle něhož je třeba subsidiaritu trestní represe posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Skutečnost, že jednání bylo spácháno v souvislosti s výkonem advokacie, soud přitom neoprávněně zohlednil dvakrát v neprospěch dovolatele – jednou jako důvod pro zpřísnění posuzování společenské škodlivosti (bod 13 napadeného usnesení) a podruhé jako přitěžující okolnost při ukládání trestu zákazu činnosti (bod 14 napadeného usnesení). To je v rozporu se zákazem dvojího přičítání téže okolnosti vyjádřeným v § 39 odst. 4 tr. zákoníku.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud zamítl jeho odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť uvedené řízení trpělo vadami, které měly vést ke zrušení rozsudku Okresního soudu ve Zlíně a vrácení věci k dalšímu řízení.

15. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 6 To 272/2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 4 T 26/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání po shrnutí dovolacích námitek obviněného a vymezení uplatněných dovolacích důvodů uvedl, že obviněný v dovolacím řízení i nadále vychází ze své dosavadní obhajoby vybudované na alternativním průběhu skutkového děje o existenci údajné dohody s poškozeným, kdy náhrada škody způsobená poškozenému při výkonu státní moci v důsledku jeho trestního stíhání měla v celém rozsahu připadnout obviněnému vykonávajícímu pro poškozeného právní služby. Dovolatel přitom ve svých jednotlivých výhradách nereflektuje, že tato skutková verze byla provedeným dokazováním a zcela logicky odůvodněným vyhodnocením ve věci provedených důkazů ze strany prvoinstančního soudu tímto soudem zcela vyvrácena. Obviněný tak znovu opakuje svou dosavadní obhajobu ze všech fázích trestního řízení a v podstatné míře polemizuje s hodnocením jednotlivých důkazů, ačkoli se jimi zabývaly a vypořádaly oba soudy v předchozím řízení s respektem k právu obviněného na spravedlivý proces. Argumenty subsumované pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný založil výhradně na jeho pocitu o svévolném hodnocení důkazů, který je založen jen na tom, že se soudy po vyhodnocení provedeného dokazování v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř. přiklonily k jedné skupině důkazů, a naopak odmítly skutečnosti uváděné v důkazech jiných, u nichž vysvětlily, proč k nim přihlédnout nemohly. Soudy podle státního zástupce nemohly při utváření svých skutkových závěrů vycházet z důkazů, na jejichž obsahu se sám obviněný dodatečně aktivně spolupodílel tak, aby tento vyhovoval jeho skutkové verzi, zůstal ale v kolizi s ostatními důkazy při jejich logickém vyhodnocení, což si soud prvního stupně při osobním výslechu svědků R. R. a M. M. ověřil.

17. Státní zástupce označil námitky obviněného o opomenutých důkazech za zjevně neopodstatněné. Oba soudy jednoznačně respektovaly zásady postupu, při němž lze odmítnout provedení doplňujících návrhů na provedení důkazů, a dostály svým povinnostem ohledně pečlivého zvážení nezbytnosti doplnit skutková zjištění na podkladě právě těch potencionálních důkazů, jež navrhl obviněný v příslušné fázi řízení, jakož i ohledně odůvodnění zamítnutí takových návrhů. Státní zástupce upozornil na to, že obviněnému byla v hlavním líčení konaném dne 12. 2. 2025 stanovena lhůta 7 dní na sdělení návrhů na doplnění dokazování. Jinak důkazní návrhy do protokolu neuplatňoval. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 7. 2025 pak vyplývá, že obviněný důkazní návrhy uplatnil v písemné podobě (státní zástupce nezná jejich obsah, neboť mu nebyla předložena jeho kopie). V průběhu hlavního líčení k dotazu obviněný sdělil, že navrhoval slyšet dva svědky, a to R. G. a M. F. Soud prvního stupně v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku zdůvodnil, proč na podkladě provedených důkazů nepřistoupil na návrh výslechu svědka R. G. Čestné prohlášení R. G. jako listinný důkaz byl obviněným předložen do trestního spisu až téměř na konci řízení po upozornění soudce, že hodlá rozhodnout ve věci a v soudem stanovené sedmidenní lhůtě, ač toto čestné prohlášení mělo být vyhotoveno na konci roku 2023 jako v případě slyšených nedůvěryhodných svědků R. R. a M. M. Přesto do té doby obviněný o svědectví R. G. a jeho údajné důležitosti nic nezmínil. Soud podle státního zástupce mohl nepochybně učinit závěr o nadbytečnosti takového důkazu, který by nemohl oproti svědectví svědků R. R. a M. M., vyjádření obviněného a poškozeného a v kontextu s obsahem předmětných čestných prohlášení přinést nic nového. Rozhodně se nejedná o důkazní návrh, který by měl být nějakým způsobem významný z pohledu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Svědek o vlastní podstatě věci nemůže nic vědět, maximálně mohl vypovídat o průběhu schůzek zjevně účelově moderovaných obviněným.

18. Jde-li o návrh na výslech svědka M. F., nelze zjistit, co by navržený svědek mohl důležitého sdělit k rozhodným skutkovým zjištěním, jež jsou podstatnými pro projednávanou věc, resp. že by vůbec byl návrh na výslech uvedeného svědka obviněným jako jeho navrhovatelem důkazu takto prezentován. Nejedná se o podstatný důkaz a nemá vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, což nelze splnit tím, že tento svědek má vypovídat o osobě jiného svědka, pravděpodobně s cílem jeho určitého znevěrohodnění, ovšem nikoli již k podstatě posuzovaného skutku, o němž svědek žádné svědectví podat nemůže. Návrh na výslech svědka D. Z. obviněný učinil v odvolacím řízení k podání svědectví podle státního zástupce de facto duplicitního jako svědci R. R. a M. M., z osobní zkušenosti prvoinstančního soudu nevěrohodní (viz bod 10. napadeného usnesení).

19. Státní zástupce dále konstatoval, že obviněný v podstatné části své argumentace s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. překračuje meze dosahu uplatněného dovolacího důvodu, neboť vychází z alternativní skutkové verze o existenci nějaké ústní dohody s poškozeným o možnosti ponechání si odškodnění poškozeného ze strany ministerstva pro sebe, již prosazoval v rámci své obhajoby a jež byla na podkladě vyhodnocení provedených důkazů ze strany soudů vyvrácena (ve vztahu k námitkám nedostatku naplnění subjektivní stránky trestného činu a nesprávného užití subsidiarity trestního řízení). Obviněný proto nemohl být ani v dobré víře o existenci dohody a o žádné naplnění dohodnutého plnění se nejednalo. Ve vztahu k námitce o nesprávném posouzení jednostranného zápočtu pohledávek státní zástupce uvedl, že obviněný byl v odůvodnění odsuzujícího rozsudku informován o tom, že v případě poškozeného bylo ve smyslu § 140 insolvenčního zákona započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele z důvodu rozhodnutí o úpadku nepřípustné. Obviněný si byl pochopitelně jako osoba profesně se zabývající právem této právní úpravy dobře vědom, stejně jako toho, že k osobě poškozeného jako insolvenčnímu dlužníku je vedeno insolvenční řízení před Krajským soudem v Brně (sp. zn. KSBR 38 INS 14848/2019), a to vzhledem k blízkým přátelským vazbám na poškozeného. Verze obviněného o jednostranném započtení měla jen v části týkající se zpronevěřené částky zakrýt původní defraudaci, a to v souvislosti s dokazováním doloženými finančními potížemi obviněného, který nebyl ochoten insolvenčnímu správci poukázat celou částku, kterou zpronevěřil, popřípadě touto v celé její výši ani v té době nedisponoval. Ohledně dvou možností předložených obviněným o právní kvalifikaci skutku buďto jako zpronevěry, anebo podvodu státní zástupce shrnul, že obviněný pomíjí bez bližšího ozřejmění reálnou možnost, že úmysl zpronevěřit peněžní prostředky náležející poškozenému mohl pojmout až v okamžiku, kdy se dostaly do jeho dispozice, k čemuž také muselo dojít, zřejmě v souvislosti s aktuálními finančními obtížemi obviněného. Počáteční podvodný úmysl nebyl obviněnému správně přičítán, neboť k jeho prokázání nebyl dán důkazní podklad.

20. K námitce o nesprávném nevyužití zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce vyzdvihl, že ji obviněný nepodpořil relevantní argumentací a okolnostmi vylučujícími užití trestních předpisů na posuzovaný skutek. V případě vztahu obviněného z pozice advokáta a poškozeného jako jeho klienta se o žádný klasický civilní spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty nejednalo, neboť jejich vztah se týkal uplatnění nároku poškozeného jako fyzické osoby z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, případně nesprávným úředním postupem. Oba soudy nepochybily, když dovodily, že v případě jednání obviněného se jedná ze všech určujících hledisek o protiprávní čin podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku, který se nevymyká obdobným běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jedná se o úmyslnou majetkovou trestnou činnost spáchanou advokátem jako osobou, která by vzhledem ke své profesi měla postupovat s respektem k jisté vážnosti, jež se ve společnosti takovému povolání dostává. Obviněný naopak zneužil důvěry svého klienta v poctivost a zákonnost postupu právního zástupce. Nadto obviněný svým jednáním po činu, kdy neprokázal očekávatelnou míru sebereflexe, jen potvrdil potřebu reakce na spáchaný čin v trestním řízení. Jednání obviněného nevykazuje jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti výhradně podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jedná se o nikoli ojedinělý případ defraudujícího jednání, kdy je pachatelem zneužita držba peněžních prostředků náležejících jiným vlastníkům na podkladě jinak běžného občanskoprávního vztahu advokáta a jeho klienta. Na posouzení společenské škodlivosti nemůže mít vliv ani dodatečná náhrada škody, kterou lze zohlednit ve výroku o trestu a výroku o povinnosti k náhradě škody.

21. Ve věci se nejedná ani o porušení zákazu dvojího přičítání, když soud prvního stupně byl v souladu s § 39 tr. zákoníku povinen zohlednit povahu a závažnost spáchaného přečinu, a to i při úvaze o možné existenci mimořádných okolností, které i při naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty daného trestného činu by odůvodňovaly mimořádně nízkou až absentující společenskou škodlivost. Nadto pokud dovolatel poukazuje na bod 14. odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud zde výkon advokacie výslovně nezmínil jako přitěžující okolnost, ale jen jako splnění zákonné podmínky potřebné pro uložení trestu zákazu činnosti.

22. Státní zástupce proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

23. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce s ním vyjádřil nesouhlas, neboť podané dovolání bagatelizuje. Zdůraznil, že namítl existenci zjevného a extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Dále znovu opakoval své výhrady uplatněné již v dovolání ohledně neprovedení navrhovaných výslechů svědků, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti zbraní. Postup soudů podle něj rovněž ignoruje moderní trendy v trestním právu, zejména princip restorativní justice s možností restorativního řešení konfliktu a místo toho vykazuje znaky čistě represivního přístupu. Tvrzení státního zástupce, že obviněný měl dlužné palmáre žalovat, je z ekonomického i procesního hlediska nelogické. Pokud strana disponuje splatnou pohledávkou, je započtení nejrychlejším a nejhospodárnějším způsobem zániku závazku. Naopak to byl poškozený, kdo podal účelové trestní oznámení, aby se vyhnul civilnímu řízení a poplatkové povinnosti. Skutečnost, že poškozený v průběhu své insolvence nehradil závazky za právní služby a generoval další dluhy, vykazuje spíše z jeho strany znaky nepoctivého záměru. I v případě teoretického úspěchu v civilním řízení by se pro dovolatele jednalo o Pyrrhovo vítězství, neboť poškozený dluží finančnímu úřadu z titulu své předchozí trestné činnosti částku přesahující 10 milionů Kč, přičemž stát disponuje přednostní pohledávkou. Ve zbytku pak obviněný opakoval svou dovolací argumentaci.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). Obviněný jej uplatnil v tzv. druhé alternativě, tedy podobě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

28. Obviněný označený dovolací důvod zmiňoval v třetí variantě, tedy že soud nevyhověl bezdůvodně jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem svědků M. F., R. G. a D. Z.

29. Z napadených rozhodnutí se podává, že již soud prvního stupně komplexně vysvětlil, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka R. G. s tím, že návrh na jeho výslech obviněný učinil až po konání hlavního líčení, v němž byli vyslechnuti pro soud nedůvěryhodní svědci R. R. a M. M., kteří rozporně vypovídali o způsobu sepisu jejich čestných prohlášeních, a to i v rozporu s tvrzeními obviněného s tím souvisejícími včetně těch, že se značně podílel na jejich vzniku, a zdůraznil časový odstup mezi sepsáním těchto listin a jejich vidimací. Rovněž čestné prohlášení R. G. ze dne 15. 12. 2023 (tedy údajně sepsané v čase obdobném jako u čestného prohlášení svědků R. R. a M. M.) bylo vidimováno až dne 10. 2. 2025 a ve spisu se objevilo až po 19. 2. 2025. Obviněný se o tomto čestném prohlášení v průběhu trestního řízení nijak nezmiňoval, přestože mělo být sepsáno již delší dobu. Je psáno rukou a nikoli na počítači obviněným. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že takové náhlé objevení navrhovaného důkazu považuje za značně neobvyklé, když předchozí podpisy na čestných prohlášeních byly ověřeny v řádu dnů a předmětné prohlášení má vidimační doložku starší více než rok. Ve světle již provedených důkazů se soudu prvního stupně proto jevil výslech R. G. v procesním postavení svědka za nadbytečný, neboť nemohl změnit závěr soudu o vině obviněného. Ve vztahu k výslechu M. F. soud prvního stupně shrnul, že obviněný uvedl, že poškozený mu (svědkovi) v minulosti něco sliboval a pak na něj podával trestní oznámení. Z vyjádření obviněného soud nezjistil, že by tento svědek byl vůbec schopen sdělit něco konkrétního k projednávané kauze (srov. body 11. a 14. odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Obviněný výslech svědka D. Z. před soudem prvního stupně nenavrhl, učinil tak až v odvolacím řízení, kdy ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného odvolací soud návrh na výslech svědka D. Z. (i R. G.) zamítl (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 10. 2. 2026, č. l. 637 a 638).

30. V podrobném odůvodnění napadeného usnesení (bod 10 usnesení) pak konstatoval, že se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně ohledně jejich nadbytečnosti a že se proto nemůže jednat o opomenutý důkaz, přičemž ani D. Z., ani M. F. (oba byli obhajobě známi již dlouhou dobu) nedisponovali žádnými konkrétními informacemi k nyní projednávanému případu a měli se podle něj vyjadřovat pouze k osobě poškozeného R. R. a jeho nevěrohodnosti z jejich vlastní zkušeností s jeho osobou, tedy jejich výslech by mohl přinést toliko subjektivní hodnocení poškozeného R. R., s nímž svědci měli spor. O trestní minulosti poškozeného byly oba soudy informovány, přičemž hodnocení jeho věrohodnosti příslušelo zejména soudu prvního stupně. Navrhovaní svědci R. G. a D. Z. se měli vyjádřit podle návrhu obhajoby k existenci dohody mezi obviněným a poškozeným o ponechání předmětné částky jako nadstandardní odměny za obhajování poškozeného, což však podle odvolacího soudu důkazně vyvrátil již soud prvního stupně a neodpovídalo to ani skutečnostem zohledněným odvolacím soudem. Odvolací soud znovu upozornil na nevěrohodnost svědků R. R. a M. M. co do jejich popisu ústní dohody mezi obviněným a poškozeným ohledně ponechání si odškodnění, jakož i další nepřímé důkazy vedoucí k závěru o jejich nevěrohodnosti, přičemž zmiňovaní svědci se vyjadřovali k téže problematice. Odvolací soud dále akcentoval i e-mailovou komunikaci obviněného s poškozeným z roku 2022, že taková dohoda mezi obviněným a poškozeným realizována být nemohla a nebyla a ani nějaké údajné chvástání poškozeného, o nichž měli svědčit navrhovaní svědci, nemohlo mít relevantní vliv na závěr o vině obviněného. Takové dohodě neodpovídá ani obhajoba zvolená obviněným v přípravném řízení, ani jeho reakce na e-mailový dotaz poškozeného ohledně vyplacení odškodnění za nezákonné trestní stíhání, ani následné chování obviněného vedoucí až k vyplacení náhrady za odškodnění pod tlakem urgence poškozeného a možného trestního řízení. Mělo tak jít o doplňování shodných tvrzení již vyslechnutých osob vyskytujících se při rozhovoru obviněného s poškozeným k situaci z roku 2021, ve stejném kontextu důkazů již provedených.

31. K tomu lze připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z uvedených zdůvodněných argumentů, je více než patrné, že soudy obou stupňů považovaly samotný výslech svědků M. F., R. G. a D. Z. za nadbytečný a zamítnutí návrhu na jejich výslech zevrubně a přesvědčivě zdůvodnily.

32. Pochybení podřaditelná pod vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal ani žádný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Soudy naplnění zákonných znaků přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku dostatečně objasnily a zdůvodnily skutkovými zjištěními plynoucími z provedeného dokazování. Obviněný v dovolání fakticky projevil nesouhlas zejména s hodnocením výpovědí poškozeného a svědků R. R. a M. M. Tím zpochybnil zjištěný skutkový stav a polemizoval s výsledky dokazování, což však nepředstavuje extrémní rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem konkrétních provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudu odvolacího, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do hodnocení výpovědí jednotlivých svědků a poškozeného, jimiž se soud prvního stupně i odvolací soud podrobně zabývaly, přičemž obšírně vysvětlily, proč v souvislosti s dalšími provedenými důkazy uvěřily poškozenému. Soudy tedy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. O vině obviněného v projednávané věci nebyly zjištěny žádné důvodné pochybnosti. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.

33. Nelze dále nevidět, že skutkové námitky a výtky směřující k procesu dokazování a hodnocení konkrétních důkazů, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným (často doslovným) zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

35. V obecné rovině není od věci připomenout, že přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se pro účely tohoto zákona rozumí větší škodou škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč (nepřevyšující však nejméně 1 000 000 Kč). Ke spáchání tohoto trestného činu se po subjektivní stránce co do základní skutkové podstaty vyžaduje úmyslné zavinění (viz § 15 tr. zákoníku). Ve vztahu k tzv. těžšímu následku (větší škoda) přitom zcela postačuje ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti.

36. Obviněný v dovolání vytkl nesprávné posouzení objektivní stránky přečinu zpronevěry, když předmětná částka podle něj nebyla věcí cizí, neboť částku ve výši 58 990 Kč obviněný uplatnil vůči poškozenému jako jednostranný zápočet proti své pohledávce vůči poškozenému z titulu dlužného palmáre za poskytnuté právní služby v jiných právních věcech. Dále zpochybnil i existenci zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

37. Popsaná rozhodná skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný si úmyslně, a to v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, přičemž způsobil následek v podobě větší škody. Obviněný zdánlivě právní námitkou o nedostatku objektivní stránky stíhaného přečinu obchází zjištěný skutkový stav, kdy bylo vyvráceno, že by mu poškozený dlužil odměnu za zastupování obviněným jako advokátem z jiné právní věci, tudíž obviněný neměl vůči poškozenému co započíst. Soud prvního stupně akcentoval, že obviněný a poškozený R. R. si vzájemně nevěřili, nahrávali si svá setkání a své dohody si vždy stvrzovali písemně. Je proto nelogické, že by tak neučinili i v případě nikoli malého palmáre, které podle obhajoby obviněného měl obviněný obdržet od poškozeného za nadstandardní právní služby spojené se zproštěním obžaloby v trestní kauze poškozeného. Soud prvního stupně současně z e-mailové komunikace mezi nimi zjistil, že obviněný o vyplacení částky ve výši 178 490 Kč od Ministerstva spravedlnosti České republiky na základě předmětného stanoviska jako odškodnění za nezákonné trestní stíhání poškozeného R. R. poškozeného neinformoval. Obviněnému tuto částku zaslalo ministerstvo spravedlnosti podle pokynů obviněného jako advokáta poškozeného dne 9. 9. 2021 zcela nestandardně na bankovní účet syna obviněného Š. P., k němuž měl obviněný dispoziční oprávnění, a penězi volně nakládal. Užil je pro svou vlastní potřebu, zejména pro hazardní hry v hernách, v nichž prohrál více než milion korun českých. Nelze přitakat obviněnému ani stran skutečnosti, že by se soud prvního stupně existencí vzájemné pohledávky dovolatele za poškozeným z titulu dlužného palmáre za jiné právní služby (zejména ve věcech F. vs. R., předžalobní upomínce atd.) zabýval pouze povrchně. Bylo tomu právě naopak, neboť soud prvního stupně tomu věnoval stěžejní část celého odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Na základě provedeného dokazování rovněž logicky vyvrátil průběžně měnící se obhajobu obviněného v kontextu aktuálních výsledků trestního řízení ohledně možného vysvětlení, proč si mohl ponechat odškodnění poškozeného za nezákonné trestní stíhání poškozeného vyplacené ministerstvem spravedlnosti, tedy nejprve jako plnění částky 200 000 Kč ze smlouvy o zprostředkování z roku 2017, popřípadě později nadstandardní odměnu za právní zastoupení poškozeného, byť bylo prokázáno, že mu poškozený odměnu za jeho právní zastoupení uhradil, a to i v kontextu civilního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 154/2023, v němž poškozený úspěšně získal na obviněném neoprávněně zaplacený přeplatek této odměny zpět. Dále se právě mělo jednat o dílčí zápočet dluhu poškozeného vůči obviněnému za jiné právní služby ve výši 58 990 Kč, když zbývající část vyplatil insolvenčnímu správci poškozeného, neboť neměl právní podklad k jinému zápočtu. Soud prvního stupně vyvrátil obhajobu obviněného (znovu opakovanou i v dovolání), že insolvenčnímu správci poškozeného plnil dobrovolně ze své vlastní vůle, když bylo prokázáno, že tak učinil přesně naopak až cca po půl roce od podání trestního oznámení ze strany poškozeného. Soud prvního stupně v takovém postupu spatřoval rozpor s etickým kodexem advokáta a rovněž s ustanovením § 140 insolvenčního zákona stanovujícím podmínky pro započtení pohledávky v insolvenčním řízení (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto kontextu proto není ani relevantní odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015. sp. zn. 7 Tdo 348/2015, ohledně možnosti započíst peněžitou pohledávku vůči svému klientovi na zaplacení odměny z poskytnuté právní služby na základě smlouvy o poskytování právních služeb. Je tomu tak z toho důvodu, že soud prvního stupně v posuzované věci neučinil skutkový závěr, že by zápočet byl sporným; ve skutečnosti konstatoval, že žádná taková pohledávka vůbec neexistovala.

38. Obviněný dále taktéž zpochybnil, že jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když sporná částka ve výši 178 490 Kč jako plnění od Ministerstva spravedlnosti České republiky za nezákonné trestní stíhání poškozeného měla podle ústní dohody mezi obviněným a poškozeným tvořit nadstandardní odměnu obviněného jako advokáta za právní služby spojené se zproštěním obžaloby ve věci sp. zn. 61 T 3/2019. Existenci této dohody mezi nimi vyvrátily oba soudy nižších stupňů provedeným dokazováním. Jednalo se o otázku skutkovou a nikoli právní, tedy obviněný nemohl být v dobré víře, že taková dohoda existuje a platí, a nemohl se domnívat, že se jednalo o realizaci dohodnutého plnění. Namítl-li obviněný, že v dosavadním řízení nebylo postaveno najisto, zda úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc musel jako pachatel přečinu zpronevěry pojmout teprve poté, co mu věc byla svěřena, anebo zda měl již od počátku v úmyslu v rozporu s účelem svěření si tyto peníze přisvojit, a předmětný skutek měl být proto kvalifikován jako podvod, jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou. Na obviněného byla podána obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně pro přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v řízení před soudem se neprokázalo, že by obviněný měl úmysl ponechat si předmětnou finanční částku již od samého počátku ještě před tím, než se dostala do jeho dispozice. Bylo ale bez důvodných pochybností zjištěno, že tento záměr pojal následně, veden svou špatnou finanční situací, a to poté, co mu jako právnímu zástupci poškozeného bylo svěřeno odškodnění za nezákonné rozhodnutí o trestním stíhání poškozeného zasláním na jím označený účet. Až tehdy se bez pochybností rozhodl, že si tuto částku, jež mu byla jako cizí věc svěřena, ponechá, a začal mlžit poškozenému ohledně data jejího přijetí na jím ovládaný účet, přičemž peníze posléze využil (zejména) pro uspokojení svých hráčských potřeb v hernách a barech. Protože nebylo spolehlivě prokázáno, že okamžik, kdy obviněný pojal úmysl přisvojit si cizí věc, nastal již před obdržením finančního obnosu, obviněný nemohl být pro absenci počátečního podvodného úmyslu uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. S důrazem na soudy zjištěnou povahu jednání obviněného není sporu o správnosti závěru, že ve vztahu k přečinu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně cizího majetku.

39. Ve vztahu k nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio trestního práva podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze uvést následující. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i tzv. obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio je namístě připomenout, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského (popř. obchodního práva) a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010 atd.).

40. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

41. V posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného a trestněprávních důsledků s ní spojených. U obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by tento závěr vylučovaly. Údajný spor mezi obviněným a poškozeným o existenci a výši pohledávky advokáta za klientem neexistoval, když se fakticky jednalo o povinnost obviněného jako advokáta jednosměrně vyplatit odškodnění za nezákonné trestní stíhání poškozeného do jeho rukou, o čemž nepanovaly žádné pochybnosti. Nemohlo se proto jednat ani o civilní spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty, tj. advokátem a poškozeným, který nevystupoval vůči obviněnému jako podnikatel, nýbrž jako jeho klient v trestní kauze. V daném případě tak nepostačovalo ani pouhé vyvození odpovědnosti obviněného jako advokáta v rámci stavovských předpisů České advokátní komory, na jeho jednání bylo třeba reagovat trestněprávními prostředky. Reparační funkce odpovědnosti obviněného nemohla být naplněna ani pouze prostřednictvím civilního řízení, konkrétně ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 154/2023, když případné pozdější rozhodnutí civilního soudu má pouze vliv na adhezní výrok odsuzujícího rozsudku a nikoli na vinu obviněného jako pachatele přečinu zpronevěry. Stejně tak nelze trestní odpovědnost obviněného vyloučit okolností spočívající v údajně dobrovolném zaslání částky ve výši 119 500 Kč obviněným insolvenčnímu správci poškozeného, což učinil obviněný až po půl roce od podání trestního oznámení (viz výše), tedy pod tlakem případné trestněprávní represe, tedy zcela jistě nikoli dobrovolně.

42. Konečně nelze přisvědčit ani námitce o zákazu dvojího přičítání, tvrdil-li dovolatel, že skutečnost, že jednání bylo spácháno v souvislosti s výkonem advokacie, soud neoprávněně zohlednil dvakrát v jeho neprospěch: jednou jako důvod pro zpřísnění posuzování společenské škodlivosti (bod 13 napadeného usnesení) a podruhé jako přitěžující okolnost při ukládání trestu zákazu činnosti (bod 14 napadeného usnesení). Soud prvního stupně v bodě 18 odsuzujícího rozsudku byl v úvahách o druhu a výměře trestu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku povinen přihlédnout i k přitěžujícím okolnostem, v tomto případě k tomu, že obviněný spáchal trestný čin jako advokát vůči svému klientovi [§ 42 písm. f) tr. zákoníku], což samo o sobě i zvyšuje společenskou škodlivost stíhaného přečinu. V takovém případě, pokud obviněný spáchal trestnou činnost v souvislosti s výkonem svého povolání, tj. výkonu advokacie, bylo namístě na tuto okolnost reagovat i uložením trestu zákazu činnosti, jelikož obviněný se dopustil spáchání přečinu zpronevěry v souvislosti s touto činností, tedy zpronevěřil peníze svého klienta jemu svěřené. Odvolací soud proto správně pod bodem 14 napadeného usnesení výslovně zmínil, že přiměřený je i trest zákazu činnosti, neboť obviněný se trestného činu dopustil při výkonu advokacie. V intencích naznačených dovolatelem by pak ve svém důsledku nebylo možné vedle sebe uložit trest zákazu činnosti a jakýkoliv jiný druh trestu (v posuzovaném případě trest odnětí svobody), ač to trestní zákoník výslovně připouští. Jen pro úplnost lze poznamenat, že zákaz vymezený v § 39 odst. 5 tr. zákoníku výslovně pamatuje na situace vážící se k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, k nimž nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Z uvedeného jasně plyne, že zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby se uvedené okolnosti, jsou-li zákonným znakem základní, popř. i tzv. kvalifikované skutkové podstaty, byly ještě zvlášť hodnoceny jako obecná polehčující či přitěžující okolnost. O žádnou z těchto situací ale v posuzovaném případě nešlo. Je zjevné, že obviněným vytýkaný „zákaz dvojího přičítání“ ve výroku o trestu nebyl porušen.

43. Nejvyšší soud dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k nim zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

44. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Mgr. Jaromíra Pospíšila je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Věra Kůrková v. r. předsedkyně senátu