8 Tdo 608/2026

Rubrum

8 Tdo 608/2026-426 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání obviněného M. A. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 8 To 274/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 21/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. M. odmítá.

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 29 T 21/2024, byl obviněný M. A. M. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což mu byl podle § 355 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku.

2. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 8 To 274/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 355 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1,5 roku.

3. Podle skutkových zjištění se obviněný M. A. M. trestné činnosti dopustil tím, že nejméně v období od 14. 10. 2023 do 19. 10. 2023, z blíže nezjištěných míst na území hlavního města Prahy, ze svého uživatelského účtu na sociální síti TikTok a Facebook, kde vystupoval pod uživatelským jménem M. A., sdílel, a tak zveřejnil veřejně přístupné příspěvky s názvy „Its their IDEOLOGY. PURE EVIL MFs“, v překladu „Je to jejich IDEOLOGIE. ČISTÉ ZLO MAMRDI“, „The difference between NAZIS vs ZIONISM“, v překladu „Rozdíl mezi NACISTY a SIONISMEM“, „SATAN’s CHOSEN PIGS“, v překladu „SATANOVA VYVOLENÁ PRASATA“, „Its obvious that the CHILDREN of Palestine have ALWAYS been the TARGET of them ZIOPIGS“, v překladu „Je zřejmé, že DĚTI Palestiny byly VŽDY CÍLEM SIONISTICKÝCH PRASAT“, „Hey people, we found a human among animals!“, v překladu „Čau lidi, našli jsme člověka mezi zvířaty!“, „SATAN’s CHOSEN ZIOPIGS CAN ONLY do EVIL“, v překladu „SATANOVA VYVOLENÁ SIONISTICKÁ PRASATA MOHOU ČINIT JEN ZLO“, „ZIOPIGS CAN ONLY BE ZIOPIGS“, v překladu: „SIONISTICKÁ PRASATA MOHOU BÝT JEN SIONISTICKÝMI PRASATY“.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 8 To 274/2025, obviněný podal prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti všem jeho výrokům, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř.

5. Dovolatel vytkl neúplné obsahové vymezení skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku, v níž chybí takový popis objektivní stránky trestného činu, z něhož by bylo zřejmé, koho měl dovolatel svými výroky hanobit, a zároveň absentuje jasné vymezení protiprávnosti jednání. Přinejmenším protiprávnost nevyplývá v případě všech 7 inkriminovaných výroků. Zatímco například ze slovního spojení „ziopigs“/sioprasata snad lze určitou protiprávnost (byť není jasné vůči komu) i bez kontextu dovodit, například z věty č. 3 („The difference between NAZIS vs ZIONISM“, v překladu „Rozdíl mezi NACISTY a SIONISMEM“) nebo z věty č. 7 („Hey people, we found a human among animals!“, v překladu „Čau lidi, našli jsme člověka mezi zvířaty!“) nelze bez kontextu vůbec dovodit, že by mělo jít o cokoli protiprávního. Kontext ovšem ve skutkové větě chybí. Z takto neúplné a nedostatečné skutkové věty nelze spolehlivě dovodit, kdo měl být obětí údajného hanobení, čímž je porušena povinnost, aby skutková věta zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam přesnosti a úplnosti skutkové věty, a to nejen u majetkových trestných činů, ale i u činů proti životu, zdraví či skupinám osob (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 236/2002, 7 Tdo 330/2002, 7 Tdo 367/2002, 6 Tdo 258/2002 nebo rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1958 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě skutková věta napadeného rozsudku neidentifikuje poškozeného, neobsahuje popis následku ani příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a následkem, což není možné zhojit pouze odůvodněním rozsudku. Z judikatury vyplývá, že absence těchto znaků ve skutkové větě představuje vadu, která zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Dovolatel též upozornil, že ze skutkové věty lze vyčíst, že v určitém časovém období publikoval na sociální síti TikTok několik příspěvků, avšak z textu není explicitně patrné, komu tyto příspěvky směřovaly, respektive koho se měly týkat. Tato skutečnost je zásadním aspektem celého trestního řízení a vyžadovala vypracování znaleckých posudků.

7. Oba soudy nadto v průběhu řízení změnily právní kvalifikaci skutku z hanobení národa na hanobení skupiny osob, což dokládá, že ani orgány činné v trestním řízení neměly v této otázce jasno. Obviněný měl za to, že výrok o vině je neúplný nejen ve smyslu identifikace oběti, ale i v otázce protiprávnosti jednání, neboť u některých inkriminovaných výroků nelze z kontextu vyvodit, zda se jedná o jednání protiprávní či společensky škodlivé, což zakládá dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l) a h) tr. ř.

8. Další pochybení spočívalo podle dovolatele v bezdůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, a to revizního znaleckého posudku prof. Pavlem Baršou, M.A., Ph.D., a předložených odborných článků v anglickém jazyce (založené na č. l. 288–290), a shrnutí organizace B’TSELEM (založené na č. l. 291–293), které mohly zpochybnit závěry znaleckého posudku z oboru sociální vědy, politologie, extremismus a radikalismus ze dne 12. 7. 2025 vypracovaného PhDr. Pavlem Hlaváčkem, Ph.D. Soudy obou stupňů argumentovaly nadbytečností či formálními nedostatky těchto důkazních návrhů, avšak tyto argumenty jsou z právního hlediska neudržitelné. Překážka pro ustanovení navrhovaného prof. Pavla Barši nemůže spočívat v tom, že není zapsán v seznamu znalců, když lze ustanovit znalce ad hoc. Právní praxe běžně ustanovuje znalce i mimo oficiální seznam znalců a povaha věci vyžaduje přezkoumání stávajícího znaleckého posudku, zejména s ohledem na závažnost zjištění a existenci důvodných pochybností o nezaujatosti znalce. Odepření provedení navržených důkazů tedy představuje porušení zásady vyhledávací, brání objektivnímu posouzení skutkových zjištění a znemožňuje plnohodnotné rozhodnutí o vině. Tento postup je v rozporu s požadavky na dokazování v trestním řízení a zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

9. Soudní znalec PhDr. Pavel Hlaváček, Ph.D., ve svém posudku opakovaně provedl interpretační posuny a jazykové nepřesnosti, které zásadně zkreslily význam dovolatelem pronesených výroků – například přítomný čas anglického slovesa „reject“ vykládal jako minulý čas, což vedlo k tomu, že dovolatelem pronesené výroky byly vykládány jako schvalování nebo relativizace nacistického holokaustu, přestože směřovaly na současnou situaci v Palestině. Rovněž jsou dány pochybnosti o nezaujatosti tohoto znalce, neboť se projevoval proizraelsky. Nekriticky přijímal definice antisemitismu IHRA, bagatelizoval izraelské zločiny proti Palestincům, jazykově a faktograficky zjemňoval izraelské násilí a dovolatele hodnotil paušalizovaně, když opomenul (bezprostřední) kontext žalovaných příspěvků, a namísto toho se zaměřil na celkové posuzování vztahu obviněného k sionismu a k židovství, popřípadě se zaměřil na celkové posuzování obsahu sociálních sítí obviněného. Zcela opomněl kontext dovolatelem pronesených příspěvků. Ve vztahu k nutnosti přeložit navrhované anglické články do češtiny obviněný uvedl, že jej měl soud prvního stupně vyzvat, aby překlad zajistil na vlastní náklady, což by obviněný posléze nepochybně zvážil. Tyto skutečnosti potvrzují potřebnost revizního znaleckého posudku a provedení dalších navrhovaných důkazů. Bezdůvodné odmítnutí těchto návrhů činí rozhodnutí problematickým a naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Dovolatel mínil, že zásadní vadou je nesprávná právní kvalifikace jeho jednání jako hanobení skupiny osob pro jejich skutečnou příslušnost k židovské etnicitě, národnosti a vyznání podle § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli mělo být správně kvalifikováno podle písmene a) téhož ustanovení. Dovolatel rozporuje, že by Židé byly skupinou osob, které patří k židovské etnické skupině, židovské národnosti a mají židovské vyznání. Pro účely ustanovení § 355 tr. zákoníku jsou Židé samotnou etnickou skupinou, popřípadě samotným národem (popřípadě samotnou národnostní skupinou či samotným vyznáním). Ztotožnění židovské etnicity, národnosti a vyznání jako jednoho právního pojmu je nesprávné, neboť jde o definici zcela rozdílných kategorií, jejichž překrývání je v praxi vyloučeno. Na světě neexistuje jedna židovská národnost ve smyslu § 355 tr. zákoníku, nýbrž mnoho židovských národností z řady zemí [např. v České republice žijí osoby hlásící se k židovské národnosti, ovšem tito Židé (označení příslušníků určitého národa se v češtině standardně píše s velkým písmenem) netvoří jednu národnost s osobami, kteří žijí například v Německu či Izraeli a tam se hlásí k židovské národnosti]. Existuje židovské vyznání (judaismus), ovšem židé (označení příslušníků určitého vyznání se v češtině standardně píše s malým písmenem) nemusí být nutně osobami hlásícími se (ať už kdekoli na světě) k židovské národnosti, tedy židé nemusí být Židé, obě tyto kategorie podle § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba odlišit. V případě Židů žijících v mnoha zemích světa je ovšem třeba konstatovat, že Židé nemají společné dějinné osudy v běžném smyslu, a i jejich vědomí vlastní existence jako národa je přinejmenším sporné. Židé nemají společné místo, kde žijí (většina Židů se navzdory velkému úsilí sionistické agitace do Palestiny/Izraele nepřestěhovala) a nemají ani společný jazyk (novohebrejštinu užívají v podstatě jen Židé žijící v Palestině). Žádnými dalšími národotvornými prvky jako společný hospodářský život či společný politický život rovněž nedisponují. I přes již obviněným rozporované tento uzavřel, že Židy proto nelze považovat za (jeden) národ tak, jak to míní ustanovení § 355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I kdyby platilo, že většina Židů podporuje sionistický projekt státu Izrael, tak samotná podpora je spíše jen společným politickým programem (navíc zřejmě jen dílčím), nikoli však vytvořením národa ve smyslu § 355 tr. zákoníku. Národ je politické společenství určitého typu a určité intenzity. Jinými slovy, národ nevzniká pouze na základě vůle být národem (tak jako jsou ostatní národy), nýbrž tato vůle musí být doprovázena dalšími objektivními skutečnostmi, ty však v případě Židů dány nejsou. A trestněprávní ochranu poskytuje § 355 tr. zákoníku právě jen té společné identifikaci, která dosahuje důležitosti národa. Jiné identifikace lidí tuto ochranu nepožívají. Katolík, který se nepřestěhuje do vatikánských zahrad, tak se členy ani vatikánského národa ani katolického národa nestanou, a jejich silná vazba k Vatikánu zůstane chráněna maximálně coby vyznání, popřípadě coby politické přesvědčení, nikoli však coby národ.

11. Zvláště je podle obviněného problematické, že soud označil jako hanobení Židů i výroky směřující proti sionismu, což ignoruje zásadní rozdíl mezi kritikou politické ideologie a urážkou celé národnostní či náboženské skupiny. Výrazy jako „sionistická prasata“ byly posouzeny jako hanobení Židů bez přihlédnutí ke kontextu propalestinského diskurzu a konkrétnímu významu použitých slov. Přirovnávání sionismu k nacismu či použití náboženských metafor, například spojování sionismu se Satanem, bylo rovněž vyhodnoceno bez zohlednění jejich skutečného obsahu a kontextu, čímž soud posunul interpretaci výroků dovolatele do roviny hanobení, ačkoli šlo o veřejnou kritiku konkrétního politického jednání. Subsumpce stíhaného jednání pod písm. b) předmětného ustanovení by mohla vést k zostřování trestní represe, neboť hanobení například určitého politického přesvědčení nebo určitého vyznání trestné podle písm. a) § 355 odst. 1 tr. zákoníku není, zatímco hanobení určité skupiny konkrétních osob pro jejich politické přesvědčení či pro jejich vyznání trestné podle písm. b) téhož ustanovení trestné je. Pomocí písm. b) by tak bylo možno obcházet limity dané ustanovením písmene a). Soud byl povinen jako předběžnou otázku posoudit, zda existuje židovský národ a jakou židovskou národnost má v napadeném rozsudku na mysli. Pokud tak neučinil, spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení. Definicí židovského vyznání se napadený rozsudek nezabýval vůbec. Došlo zřejmě ke ztotožnění židů s Židy, což však představuje chybné právní posouzení. Příslušníci židovského náboženství, židé, jsou definováni svým náboženským vyznáním. Naopak pokud jde o národnost židů, mohou patřit k jiným národům. Například osoba české národnosti může být židem, což jí nijak neubírá její českost. Stát Izrael může či nemusí podporovat, stejně jako všichni ostatní Češi, kteří mají jiné vyznání nebo jsou bez vyznání. Každopádně z hlediska národnostního nemá s Židy nic společného, takže ji nelze mezi Židy počítat. Tvrzení, že Židé jsou osobami židovského vyznání, je rovněž chybné. Tímto postupem soud porušil zásadu rozlišování mezi hanobením a kritickým vyjadřováním, přičemž takto konstruovaná právní kvalifikace zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V posuzovaném případě nebyl dán žádný relevantní kontext, z něhož by bylo možné dovodit antisemitskou motivaci. Odsouzení obviněného pro přirovnávání sionismu k nacismu nemůže obstát před Evropským soudem pro lidská práva.

12. Obviněný měl za to, že použití výrazu „Ziopigs“ („sionistická prasata“) bylo soudem mylně právně posouzeno jako hanobení Židů, tj. jako projev antisemitské motivace či jako projev nenávisti k Židům, ač tato nadávka míří na fenomén sionismu a fenomén státu Izrael. S tím souvisí chybný závěr napadeného rozsudku, že pokud je výraz „sionistická prasata“ v prostředí neonacismu zpravidla užíván v antisemitském smyslu, tak jej v palestinském prostředí nelze vykládat odlišně (beztrestně), čímž soud výslovně kontext výroků popřel. Jak znalecký posudek, tak i napadený rozsudek uznávají, že sionismus není totožný s židovstvím ve smyslu národnostním, natož pak s židovstvím ve smyslu náboženském. Z toho však plyne, že sionismus může být kódovaným výrazem pro židovství, respektive že antisemitské útoky na Židy se mohou (z taktických důvodů) skrývat za fíkový list antisionismu. Tedy antisionismus může někdy ve skutečnosti znamenat antisemitismus, což záleží na kontextu. Stát Izrael jako výsledek sionistického projektu po celou dobu své existence podle obviněného jedná způsobem tak násilným jako žádný jiný stát světa, tj. objektivně je co kritizovat. Zároveň stojí na tvrzení, že je státem všech Židů žijících na celém světě, tj. permanentně ztotožňuje sionismus a Židovství, tj. permanentně odráží kritiku svého jednání tím, že prý tato kritika je antisemitská. Česká republika je přitom jasným spojencem státu Izraele, tj. tendence ztotožňovat sionismus se Židovstvím je zde pochopitelně velmi silná.

13. Dovolatel dále uvedl, že nadávka prase ve vztahu k Židům, které je podle judaismu i podle Palestinců rituálně nečisté zvíře, může být hanobící (tedy podle toho, vůči komu je použita), avšak rozlišování takových nadávek ve vztahu k jeho adresátovi nemá oporu v zákoně a míjí se s primárním objektem trestného činu hanobení, jímž je potlačování projevů národnostních a jiných záští ve společnosti. I ze systematického zařazení trestného činu podle § 355 do hlavy X. zvláštní části trestního zákoníku je zřejmé, že objektem tohoto trestného činu je primárně společenský smír a ne psychická pohoda těch, kteří jsou hanobeni. Intenzita dotčení těchto hanobených osob relevantní není. Takové dotčení by se muselo zřejmě řešit primárně občanskoprávně, případně podle skutkové podstaty trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku. Právní názor, že pro naplnění skutkové podstaty § 355 tr. zákoníku je podstatné to, jak citelně daný výraz hanobenou osobu zasáhne, je chybný a představuje nesprávné právní posouzení skutku. Hanobení obviněného nesměřovalo na Židy, ale na sionisty. Neobstojí ani závěr, že i kdyby skutečně nadávky obviněného směřovaly na všechny Židy, nejednalo by se o hanobení. Nadávky obviněný totiž považuje za lidsky pochopitelné nadávání či klení nad právě probíhajícím zločinem.

14. Obviněný vyjádřil názor, že antisemitismus útočil na Židy proto, kým jsou. S tím oni nic dělat nemohou. Antisionismus útočí na stát Izrael proto, co Izrael dělá. Cílem je, aby Izrael přestal jednat tak, jak jedná (např. porušovat práva Palestinců a začal pouštět dostatek potravin do Gazy, nebo poskytl Palestincům volební právo). Rozdíl mezi hanobením a kritikou je klíčový. Hanobení nemá za cíl nic jiného než ublížit, hanobený je hanoben proto, čím je. Kritika naproti tomu směřuje k tomu, aby kritizovaný něco udělal, nebo naopak aby něco dělat přestal. Cílem kritiky je kritizovaného přimět či donutit ke změně jednání. Kritické výroky proto musí používat styl jazyka a příměry, které jsou kritizovanému blízké, a to i negativně, aby byl zasažen na obzvláště citlivém místě a aby se nad sebou zamyslel. Sionistická pozice (kterou bohužel převzal napadený rozsudek), že kritika izraelských zločinů je antisemitismem či hanobením židovství aj., má za cíl právě to, aby se sionisté nemuseli s obsahem kritiky vyrovnávat, aby mohli dále páchat zločiny proti Palestincům.

15. Sekulární, nábožensky neutrální Česká republika, ani prostřednictvím svých orgánů činných v trestním řízení podle dovolatele nemá vůbec posuzovat Satana, jakožto duchovní veličinu, co je dílo Satanovo či zda vůbec. Již zahrnutím výroků týkající se Satana do obžaloby (návrhu na potrestání) překročily orgány činné v trestním řízení své kompetence. Náboženský jazyk („Izrael dělá v Palestině dílo Satanovo“; „Satan získal/vyvolil si stát Izrael ke svému dílu“ jako vyjádření protiprávnosti, společenské nebezpečnosti a viny) nemůže sekulárnímu státu vadit. Stát uznávající svobodu vyznání je k tolerování používání náboženského jazyka přímo povinen. Sionisté se mylně domnívají, že slouží Bohu, ve skutečnosti však slouží Satanovi. Upozornění na tento omyl, ba na tuto zvrácenost (tj. převrácení dobra a zla) je naopak službou skutečnému židovství. Židi jsou (z definice) pouze ti, kteří se jako Boží vyvolený lid chovají, zatímco ti, kteří slouží Satanovi, vůbec Židy nejsou, byť se tak označují. V tomto smyslu pak lze tvrdit, že sionisté vůbec nejsou židy, neboť programově činí zlo. Kriminalizace výrazu, že někdo je Satanovým vyvoleným, což znamená, že dotyčná osoba páchá zlo, představuje každopádně nejen exces z působnosti demokratického právního (nábožensky neutrálního) státu, ale rovněž zásah do práva obviněného na náboženskou svobodu.

16. Napadený rozsudek podle obviněného navíc nezohlednil trestněprávní význam jednání, v jehož souvislosti pronesl inkriminované výroky. Bylo prokazatelně doloženo, že dovolatel reagoval na jednání státu Izrael či sionistů, které je v mezinárodním právu a v některých právních systémech označováno jako genocidium či jiné zločiny proti lidskosti. V průběhu řízení bylo nepochybně doloženo, že výroky dovolatele nevznikaly izolovaně, bez souvislosti k aktuálním událostem, nýbrž představovaly reakci na zprávy o závažných činech v Gaze, které byly v médiích a odborných kruzích prezentovány jako systematické porušování lidských práv, včetně možných případů genocidy páchané státem Izrael či sionistickými představiteli. Tyto zprávy, často doprovázené drastickými obrazy a popisy utrpení palestinského obyvatelstva, vyvolaly u dovolatele silné rozrušení a potřebu veřejně se vyjádřit, a to v rámci svého práva na svobodu projevu i politickou a náboženskou angažovanost. Trestnost dovolatelem pronesených slov je zásadně ovlivněna tímto kontextem, neboť šlo o reakci na jednání nesrovnatelně závažnější povahy. Kontext jednotlivých výroků je proto určován nejen osobností dovolatele, jeho národností či náboženskou příslušností, ale zejména obsahem těchto videí, na které reagoval. Pokud dovolatel použil emotivní a vulgární jazyk, činil tak v přímé souvislosti se sledovanými událostmi, které považoval za mimořádně závažné a z hlediska svého přesvědčení za odsouzeníhodné. Jeho výrazy, byť nesporně rozhořčené či vulgární, nelze proto automaticky kvalifikovat jako hanobení určité skupiny osob, pokud nebyly vytrženy z tohoto konkrétního a bezprostředního kontextu. Dovolatel vystupoval v roli veřejného obhájce práv palestinského lidu, často jako člen nebo představitel náboženských či občanských spolků, které hájí zájmy menšin nebo se staví proti násilí a diskriminaci. Jeho projev byl motivován snahou upozornit na bezpráví, vyvolat veřejnou diskusi a reagovat na politické či mediální narativy, které v českém a evropském prostoru často favorizují jednu stranu konfliktu. V takových případech je nezbytné posuzovat intenzitu a směřování dovolatelem pronesených slov nejen s ohledem na jazykové prostředky, ale i na širší společenský a mezinárodní kontext, v němž byly výroky učiněny. Tyto skutečnosti a situaci, kdy se někdo dopustí verbálního trestného činu v nesouhlasné a rozhořčené reakci na masový zločin, soudy neřešily ani v analogii k ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (subsidiarita trestní represe), ani k institutu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, ani jako polehčující okolnost podle § 41 tr. zákoníku [vliv okolností na pachateli nezávislých – viz písm. a), silné rozrušení – viz písm. b), vliv hrozby (tato hrozba se nemusí týkat jen osoby pachatele, ale i jiné osoby, tj. příslušníků národa obviněného) – viz písm. d), tíživé poměry – viz písm. e) a odvracení útoku – viz písm. g)]. Ignorace tohoto kontextu znamená porušení zásady spravedlivého posouzení skutku a představuje jinou nesprávnou hmotněprávní kvalifikaci podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

17. Dovolatel též vyčetl, že napadený rozsudek chybně posoudil jeho přirovnání sionismu k nacismu jako hanobení Židů, ačkoli judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) v této otázce rozlišuje nuance motivace, kontextu a obsahu výroku. ESLP opakovaně zdůrazňuje, že diskuse o veřejném zájmu, zejména otázky genocidy, jsou chráněny silněji před zásahy do svobody slova. Míra zásahu do práv obětí záleží na konkrétním obsahu výroku, jeho motivaci a kontextu. Kritika Izraele využívající nacistické příměry může být bolestivá, avšak není automaticky považována za nelegitimní nebo trestněprávně postihnutelnou, přičemž odkazoval i na judikaturu, podle níž taková kritika sama o sobě nepostačuje k vyloučení ochrany podle článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

18. Dovolatel upozornil, že ignorování těchto okolností vede k formalistickému výkladu skutkové podstaty a ochuzuje rozhodnutí o jeden z klíčových aspektů spravedlivého procesu – možnost rozlišit mezi společensky nebezpečným hanobením a legitimní, byť ostrou kritikou či protestem vůči jednání, které je samo označováno za trestné nebo vyvolává silné morální pohoršení. Pokud soudy při rozhodování o jeho vině opomíjejí význam obsahu komentovaných příspěvků, povahu jeho veřejné reakce, motivaci chránit ohrožené skupiny a skutečnost, že jeho výroky byly vysloveny v konkrétní situaci reagující na aktuální zločiny, dopouštějí se zásadní vady v právním posouzení skutku.

19. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 8 To 274/2025, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

20. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání shrnul, že žádnou z dovolacích námitek nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože ani dovolatel nenamítl, že by výroková část napadeného rozsudku neobsahovala některý výrok, který měl být učiněn, a výroková část je tak neúplná, resp. že některý výrok je neúplný. To nezahrnuje situaci, pokud popis skutku (tedy tzv. skutková věta jako součást výroku o vině) je ve výrokové části rozsudku obsažen, ale podle dovolatele nezahrnuje skutečnosti vyjadřující ten či onen znak skutkové podstaty trestného činu. Obviněný rovněž nesprávně uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přestože v dané věci nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

21. Žádná z uplatněných výhrad subsumovaná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod tento důvod nespadá. Podstatná část argumentace obviněného je založena na zpochybňování obsahu znaleckého posudku z oboru sociální vědy, odvětví politologie, specializace extremismu a radikalismu a dožadování se provedení revizního znaleckého posudku. Jinými slovy řečeno – dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti stávajícím skutkovým okolnostem, ze kterých soudy obou stupňů vycházely při formulaci svých závěrů, přičemž takto činí způsobem, který nepřekračuje meze běžné polemiky nejen s provedeným dokazováním, ale především se způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. To však nepředstavuje (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný toliko opakuje v dovolání námitky uplatněné již v předchozím řízení před oběma soudy, s nimiž se již dostatečně vypořádaly. Problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“, a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost, jak je ostatně zřejmé nejen z rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně pak z pasáží týkajících se obsahu znaleckého posudku z oboru sociální vědy, odvětví politologie, specializace extremismu a radikalismu a hodnocení jeho závěrů (srov. body 5 až 11, jakož i bod 21 rozsudku soudu prvního stupně), ale i z rozhodnutí soudu druhého stupně, který velmi detailně přezkoumal závěry soudu prvního stupně (srov. body 12 až 26 rozsudku odvolacího soudu).

23. Státní zástupce měl za to, že tzv. popis skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu mohl být detailnější z hlediska popisu subjektu jako cíle protiprávního jednání obviněného. Tento deficit však není natolik závažný, aby musel vést k vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu.

24. Zvolená právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pak odpovídá nejen skutečnosti, že trestným činem nemusí být jen fyzické útoky, ale i „pouhá slova“, pokud mají – stejně jako v daném případě – za cíl ponižovat skupinu obyvatel, konkrétně Židy, šířit vůči nim nenávist nebo podněcovat nepřátelství, ale i faktu, že právně postihnutelnými podle § 355 tr. zákoníku jsou i slova, pokud zasahují do lidské důstojnosti a bezpečí určité skupiny lidí. Na tom nic nemění okolnost, že existují kritici sionismu (a to dokonce i ortodoxní rabíni, kterým se často příčí i výchozí myšlenka sionismu, tedy úsilí o vytvoření vlastního státu, který má být podle tradičního výkladu vytvořen až s příchodem mesiáše, tudíž z vůle Boží, nikoli lidské). Nelze tudíž vyloučit, že i mezi Židy se nachází určitá skupina osob, která by alespoň některé výroky obviněného nepovažovala za hanobící, nikoliv však ta slova, která v daném případě připodobňují sionisty (mezi kterými jsou logicky v drtivé většině Židé jako nositelé vzniku Izraele a zastánci další existence tohoto státu založeného právě na myšlence sionismu) konkrétně k prasatům, tedy ke zvířatům, které jsou podle judaismu i islámu zvířaty nečistými, jejichž konzumace je těmito náboženstvími přísně zapovězena.

25. Výrazným fenoménem dneška (stejně jako v daném případě) je prolínání antisemitismu s konfliktem na Blízkém východě. Ačkoliv kritika politiky státu Izrael nemusí být sama o sobě antisemitismem, často přerůstá v nenávist vůči Židům jako celku. Během eskalací konfliktu, jako je válka v Gaze po útoku Hamásu v říjnu 2023, dochází celosvětově k prudkému nárůstu počtu útoků na synagogy, židovské školy a jednotlivce. V dobách geopolitického napětí se historické stereotypy o „krvežíznivých“ či „mocných“ Židech či sionistech okamžitě aktivují a slouží jako ospravedlnění pro násilí, a to i na veřejnosti. V daném případě se jednalo o ostrou rétoriku obviněného uveřejněnou na sociální síti, při které se promyšleně a cíleně mísila kritika politiky státu Izrael založeného na principech sionismu (včetně jeho démonizace jako jádra všeho zla, nepřímého zpochybňování jeho práva na existenci a nekritizování např. Ruska, které na Ukrajině „dělá“ to stejné, jako stát Izrael v Gaze) se zjednodušujícími hanobícími a současně zastřenými či zástupnými antisemitskými narativy, které vedou až dehumanizaci Židů bez rozdílu zda jsou či nejsou sionisty či zastánci další existence státu Izrael. Na ty je nutno v případě obviněného, jako (mimo jiné) významné muslimské autority v České republice, přiměřeně reagovat prostředky trestního práva, a to i s ohledem na zkušenosti, které v České republice a v Evropě máme historicky s nacistickou politikou holokaustu [to vše z podstaty věci neumožňuje nejen aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku, ale i analogické užití § 29 tr. zákoníku, resp. § 41 písm. a), b), d), e), g) tr. zákoníku, tak jak to vyžaduje dovolatel, přičemž taková analogie v oblasti trestního práva hmotného, byť ve prospěch obviněného, je podle státního zástupce nonsens]. Oba soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm taktéž přisoudily správnou právní kvalifikaci.

26. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) a m) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

30. Jde-li o námitku obviněného týkající se neprovedení důkazů navrhovaných obhajobou, a to zpracování revizního znaleckého posudku prof. Pavla Barši, M.A., Ph.D., předmětných článků v angličtině (založené na č. l. 288–290) a shrnutí organizace B’TSELEM (založené na č. l. 291–293 spisu), soud prvního stupně se jejich potřebností zabýval a jejich neprovedení řádně zdůvodnil. Konkrétně uvedl, že první z anglických článků nebyl datován. Obsahoval jen informaci, že je více jak rok starý, a byl v něm zachycen názor osoby uvedené v jeho nadpisu. Druhý článek byl (snad) ze dne 5. 8. 2024, tj. cca rok po spáchání stíhaného přečinu. Shrnutí společnosti B’TSELEM v angličtině bylo podle soudu prvního stupně datováno měsícem červenec 2025, tedy bezmála dva roky od stíhaného přečinu a rozhodného data 7. 10. 2023. Soud prvního stupně tedy články považoval za důkazy nadbytečné s ohledem na dobu uplynuvší od jednání obviněného a vývoj konfliktu mezi Izraelem a Gazou a dále i s ohledem na hospodárnost a rychlost řízení z důvodu nutnosti jejich překladu do češtiny. K vypracovaní dalšího (revizního) znaleckého posudku prof. Pavlem Baršou, který ani nebyl zapsán v seznamu znalců, nebyl podle nalézacího soudu důvod, neboť ve věci vypracovaný znalecký posudek a výslech znalce PhDr. Pavla Hlaváčka, Ph.D., považoval za dostatečný, komplexní a takřka vyčerpávající (srov. bod 20 rozsudku soudu prvního stupně). Jediným důvodem pro zamítnutí navrhovaného revizního znaleckého posudku nebyla tedy pouze skutečnost, že prof. Pavel Barša není zapsán v seznamu znalců, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. S důvody pro zamítnutí zpracování konkrétního revizního znaleckého posudku se posléze ztotožnil i odvolací soud, podle něhož ve věci vyhotovený znalecký posudek PhDr. Pavla Hlaváčka, Ph.D., nevzbuzuje pochybnosti o jeho správnosti a důvodem pro zpracování revizního znaleckého posudku v takovém případě není ani skutečnost, že obviněný nesouhlasí se závěry již posudku zpracovaného v trestním řízení. Odvolací soud z důvodů nadbytečnosti zamítl návrh na doplnění dokazování dvěma články týkajícími se aktivit znalce PhDr. Pavla Hlaváčka, Ph.D., které ve svých důsledcích měly zpochybnit nezaujatost jeho osoby a vést k potřebě vypracovat revizní znalecký posudek (bod 11 jeho rozsudku). Naopak odvolací soud vyhověl obhajobě a provedl jako důkaz odborné vyjádření Zory Hesové, MA, Ph.D., odborné asistentky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ze dne 18. 11. 2025. K uvedenému lze jen doplnit, že i soud prvního stupně k návrhu obviněného provedl jako důkaz listinu Odpovědi na otázky týkající se vztahu antisionismu a antisemitismu, kterou měl vypracovat prof. Pavel Barša, M.A., Ph.D., dne 19. 8. 2025 a zabýval se jejím obsahem. Mimo jiné však hned úvodem upozornil, že tato listina byla bez podpisu a dalších identifikátorů ohledně uváděného autora, tedy nebylo z ní zjevné, kdo ji skutečně sepsal a na jaké otázky měl odpovídat (viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně).

31. K tomu není od věci připomenout, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) vyložil požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, a konstatoval, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit a ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z uvedených zdůvodněných argumentů, je více než patrné, že soudy obou stupňů považovaly vypracování dalšího znaleckého posudku a zamítnutí anglických či jiných článků (často bez datace, autora a zdroje) za nadbytečné, což podrobně zdůvodnily.

32. Z uvedeného plyne, že námitky obviněného proto nemohou obstát. Nejedná se tedy o tzv. opomenuté důkazy, neboť nejde o situaci, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištění určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud proto v tomto kontextu neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

34. Přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. l písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně hanobí skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Spáchá-li čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, naplní znaky tohoto přečinu i podle § 355 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že přečinu hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. l písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně hanobí některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu. Podle tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu se obviněný označeného přečinu podle § 355 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že veřejně hanobil skupinu osob pro jejich skutečnou příslušnost k etnické skupině, národnost a vyznání a čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí.

35. Z hlediska vymezení zákonných znaků posuzované skutkové podstaty je vhodné připomenout, že u varianty uvedené v § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel veřejně hanobí skupinu osob pro jejich skutečnou příslušnost k etnické skupině, národnost a vyznání, skupinou osobou je zde míněna jakákoliv skupina čítající nejméně tři lidi, aniž by byla konkrétně teritoriálně vymezena. „Hanobení“ je podle respektované komentářové literatury subjektivní, hrubě urážlivý projev směřující k hrubému znevážení některého národa, jeho jazyka, některé etnické skupiny nebo rasy, anebo skupiny osob pro jejich politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou bez vyznání. Hanobením je každý takový projev úmyslného snižování vážnosti, přičemž pojem „vážnost“ zde vyjadřuje i intenzitu a slouží k rozlišení od projevů, které nejsou znevažující, a dokonce již vůbec ne hrubě znevažující (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4472). Hanobením se tedy rozumí projev, který je hrubě urážlivý a znevažující. Takový projev může mít jakoukoli formu. Jde-li o slovní projev, může jít o nadávku, ale i o jiný výrok s hrubě urážlivým a znevažujícím vyzněním. Spadá sem i takový výrok, jehož doslovné znění je samo o sobě indiferentní a jehož hrubě urážlivá a znevažující povaha vyplývá z okolností, za nichž byl pronesen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 532/2014).

36. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku). Z hlediska zavinění pachatele proto postačí i úmysl eventuální, který musí pokrývat zejména skutečnost, že jedná veřejně a jde o hanobící projev, přičemž postačí, že pachatel je smířen s tím, že jeho projev může být vnímán jako hanobení. Nezáleží ale na přesvědčení pachatele, že takový hanobící projev je podle něj „pravdivý“ (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4476).

37. Dovolatel s odkazem na tento dovolací důvod namítl nedostatečně obsahově vymezenou skutkovou větu výroku o vině napadeného rozsudku, v níž chybí takový popis objektivní stránky trestného činu, z něhož by bylo zřejmé, koho měl dovolatel svými výroky hanobit, a zároveň absentuje jasné vymezení protiprávnosti jednání.

38. Odvolací soud ve vztahu k úpravě skutkové věty konstatoval, že zpřesnil popis skutkového stavu (z něhož odstranil výroky, které lze hodnotit jednak jako nezávadné, jakož i výroky u již neexistujících původních videí, u nichž nelze dojít bez důvodných pochybností k tomu, že se jednalo o hanobící projev zacílený na Židy, byť by tomu např. okolnosti zveřejnění napovídaly), aniž by cokoliv měnil na právních závěrech soudu prvního stupně (viz bod 14 napadeného rozsudku).

39. Nejvyšší soud shledal, že v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu druhého stupně skutečně chybí údaj o tom, vůči komu, tedy jakým osobám obviněný hanobící výroky směřoval, tedy jeho námitka je částečně důvodná. Avšak v právní větě následující po skutkové větě je pak již náležitě uvedeno, že tak činil vůči skupině osob pro jejich skutečnou příslušnost k etnické skupině, národnost a vyznání, přičemž v odůvodnění obou napadených rozsudků je dostatečně jasně uvedeno, že předmětné příspěvky obviněného cílily na Židy, tedy osoby patřící k určité etnické skupině, národnosti a mající určité vyznání, které se neslučuje s přesvědčením obviněného. Soud prvního stupně dovodil, že národností se rozumí příslušnost jednotlivce k určitému národu jako historicky vzniklému společenství lidí, které se vyznačuje společenskými dějinnými osudy a vědomím vlastní existence jako národa. Nemusí jít o skupinu osob přímo teritoriálně určené či vymezené (srov. bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S tím se posléze ztotožnil i odvolací soud. Tento dílčí nedostatek v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině spočívající v chybějícím explicitním, nikoliv jen nepřímo popsaném zjištění, ohledně které skupiny osob jeho výroky směřovaly, pak byl náležitě popsán a určen v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil posléze i odvolací soud. Oba soudy měly k dispozici skutková zjištění odpovídající znakům souzeného trestného činu. Tato dílčí vada tzv. skutkové věty záležející toliko v nepřiléhavém či nedostatečném vyjádření potřebné skutkové okolnosti není sama o sobě důvodem ke zrušení rozhodnutí v dovolacím řízení, neboť rozhodná zjištění vyplývají z odůvodnění napadených rozsudků, nejsou v rozporu s dokazováním a umožňují správné hmotněprávní posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 5 Tdo 312/2022). Naopak nelze souhlasit s výtkou obviněného, že z popisu skutku nevyplývá protiprávnost jeho výroků, jelikož jsou zde vyjmenovány konkrétní protiprávní výroky obviněného, o jejichž obsahu, významu a kontextu (a v důsledku toho, proč je nutno považovat je za protiprávní) je posléze velmi obsáhle pojednáno v odůvodnění obou napadených rozsudků. Tyto závěry pak do skutkové věty pochopitelně nenáleží.

40. Obviněný dále namítl, že stíhaný skutek měl být právně posouzen nikoli podle ustanovení § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž podle písmene a) téhož ustanovení. Akcentoval, že nehanobil skupinu osob pro jejich skutečnou příslušnost k židovské etnicitě, národnosti a vyznání, jelikož Židé nejsou skupinou osob, které patří k židovské etnické skupině, židovské národnosti a mají židovské vyznání, nýbrž jsou samostatnou etnickou skupinou, popřípadě národem (popřípadě samotnou národnostní skupinou či samotným vyznáním). S ohledem na absenci společné historie, jazyka, společného hospodářského či politického života je však nelze podle dovolatele považovat ani za národ ve smyslu § 355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný dále namítl, že pouze kritizoval politiku Izraele a jejich postup v izraelsko-palestinském konfliktu a souvisejících vojenských útocích v Gaze, kdy používal expresivní jazyk, aby se nad sebou Izrael jako adresát výroků obviněného zamyslel. Musel tedy použít citlivé výrazy (i v urážlivé, šokující či rozrušující formě požívají ochrany ESLP, tudíž nemohou podléhat trestněprávnímu postihu), jež se jich dotknou, aby je přiměly ke změně jejich chování.

41. S přesvědčením dovolatele, že jeho projevy nelze postihnout trestněprávními prostředky, poněvadž jsou projevem jeho práva na svobodu projevu upravenému v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) nelze v posuzovaném případě souhlasit. Není pochybností o tom, že ve smyslu judikatury zejména ESLP je nepřípustné, aby byl jedinec vystaven trestnímu postihu za své projevy, není-li to odůvodněno podmínkami upravenými v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů je ostatně zjevné, že si byly vědomy své povinnosti zkoumat, zda trestní postih obviněného není s těmito (dále rozvedenými) podmínkami v rozporu.

42. Právo na svobodu projevu není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny – toto právo lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti, respektive požadavky v čl. 10 odst. 2 Úmluvy – užité opatření musí být stanoveno zákonnou normou, musí sledovat dosažení legitimního cíle a musí být nezbytné v demokratické společnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 6 Tdo 674/2019). Je sice pravdou, že ESLP opakovaně judikoval, že ochrana svobody projevu podle čl. 10 Úmluvy se vztahuje nejen na informace nebo myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které urážejí, šokují nebo rozrušují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a snášenlivosti, bez nichž by neexistovala žádná „demokratická společnost“ (viz např. rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015, Morice proti Francii, č. 29369/10, § 124; rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 15. 10. 2015, Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, § 196; rozhodnutí ESLP ze dne 29. 3. 2016, Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, § 48). Současně však opakovaně judikoval, že toto právo není absolutní a zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splňují požadavky uvedené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Pečlivým zkoumáním okolností, za nichž se útočná, urážlivá nebo agresivní slova objevila, je možné stanovit smysluplné rozlišení mezi šokujícím a urážlivým jazykem, který je chráněn článkem 10 Úmluvy, a tím, který toto své právo ztratil v duchu zachování tolerance v demokratické společnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2008, Vajnai proti Maďarsku, č. 33629/06, § 53 a 57). Z jeho rozhodovací praxe lze konkrétně dovodit, že ochrany čl. 10 Úmluvy nepožívají antisemitské projevy (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 2. 2007, Pavel Ivanov proti Rusku, č. 35222/04) ani popírání holocaustu (viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 4. 1999 ve věci Witzsch proti Německu, č. 41448/98). Přestože ESLP přistupuje při posuzování oprávněnosti zásahů do svobody projevu individuálně, opakovaně též judikoval, že ochrany tohoto ustanovení obecně nepožívají projevy vyvolávající nebo ospravedlňující násilí, nenávist nebo intoleranci. Přestože i šíření myšlenek, jež jsou šokující, urážlivé či provokující, zasluhuje ochranu, nevztahuje se na tzv. hate speech, na niž je třeba hledět i prizmatem čl. 17 Úmluvy, který zapovídá zneužití práv, tedy v projednávaném případě zneužití svobody projevu (srov. kupř. rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 1999, Sürek proti Turecku, č. 26682/95, § 62, rozhodnutí ESLP ze dne 24. 6. 2003, Garaudy proti Francii, č. 65831/01 a rozhodnutí ESLP ze dne 16. 11. 2004, Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03).

43. V posuzovaném případě bylo hledisko existence zákonné normy naplněno tím, že takovéto omezení je stanoveno v § 355 tr. zákoníku, což sám obviněný žádným způsobem nezpochybnil. Sledován byl ovšem i legitimní cíl, neboť jde o ochranu demokratického státu a jeho obyvatel před jednáním obviněného, jímž fakticky popírá a zpochybňuje základní demokratické hodnoty, které jsou garantovány v čl. 3 odst. 1 Listiny, na které obviněný v tomto případě svým projevem útočil. Jde i o opatření nezbytné, protože pokud někdo útočí na ústavně zaručená práva a svobody tak účinným nástrojem jako je internet, s cílem podnítit v ostatních nenávist vůči skupině osob, jejíž práva český právní řád chrání, či ji nějakým způsobem hanobit, musí být proti takovému jednání užito razantních právních prostředků jako adekvátní reakce, což v daném případě splňují prostředky trestního práva. Obviněný tak konal prostřednictvím internetu (sociálních sítí TikTok a Facebook) a je současně bývalým předsedou Muslimské obce v Praze a zakladatelem či spoluzakladatelem sdružení Přátel Palestiny. To vzal náležitě v potaz již soud prvního stupně při posuzování povahy hanobícího projevu obviněného v celém kontextu, tedy jeho dlouhodobému antisemitistickému postoji zjevného z dalších jeho projevů na sociálních sítí s přihlédnutím ke skutečnosti, že není osobou soukromou, nýbrž osobou nábožensky exponovanou. V tomto kontextu ve smyslu společenského dopadu aktivit obviněného je pak logicky vnímán jako významná muslimská (islámská) autorita ve značném okruhu osob (bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy zřejmé, že jeho projev měl široký dosah na veřejnosti a byl plně a volně přístupný velkému množství adresátů. Zásah lze tedy považovat za přiměřený sledovanému cíli. Pokud jde o dostatečnost a relevanci odůvodnění obecných soudů, soud prvního stupně se podrobně věnoval analýze skutku a jednotlivých aspektů jednání obviněného (kontext napsaných výroků, obsahu a významu jednotlivých pojmů sionismus, anti-sionismus/semititsmus apod., adresátů takových výroků a všech dalších hledisek). V souvislosti s těmito okolnostmi majícími význam pro pochopení a interpretaci předmětných výroků obviněného posoudil (podle dostupných možností) jednak obsah videí, které obviněný komentoval (popřípadě konstatoval jejich absenci), jakož i je doprovázející komentáře obviněného, a současně i jeho další příspěvky na těchto sítích dokreslující jeho dlouhodobé protižidovské zaměření a tomu odpovídající komentáře a útoky vztahující se k období před 7. 10. 2023, dokreslující charakter projevů obviněného v celém kontextu jeho jednání. O pečlivém přístupu obou soudů nižších stupňů svědčí skutečnost, že jednotlivé projevy z hlediska jejich závadnosti z pohledu trestního práva svědomitě vyhodnotily a vyloučily (zejména pak odvolací soud) ty, které potřebu trestní odpovědnosti dovolatele nevyvolávají. Bez dalšího lze tudíž uzavřít, že odsouzení dovolatele bylo taktéž v souladu s Úmluvou i související judikaturou ESLP.

44. Co do otázky naplnění zákonných znaků projednávaného přečinu, primárně znaku „hanobí“ je namístě v obecné rovině uvést několik faktů. Ze spisu Theodora Herzla Der Judenstaat (Židovský stát; 1896) jako jednoho ze zakládajících textů moderního politického sionismu vyplývá, že sionismus představuje politické a národní hnutí usilující o obnovení židovské státnosti prostřednictvím vytvoření vlasti pro židovský národ. Tzv. „židovskou otázku“ Theodor Herzl v tomto spise označuje za otázku národní, kterou lze vyřešit pouze politickou cestou [viz HERZL, Theodor. The Jewish State [online]. Project Gutenberg, 2008, cit. 2026-07-21, dostupné z: https://www.gutenberg.org/ebooks/25282]. Pojem sionismus (Zionist, Zionismus a později také politischer Zionismus) se poprvé objevil v roce 1890 v časopise Selbstemanzipation! (Sebeemancipace), který vytvořil rakousko-židovský intelektuál Nathan Birnbaum. Ten sionismus chápal jako hnutí za národní obrodu židovského národa a jeho návrat do historické vlasti, které mělo představovat řešení tzv. židovské otázky (viz brožura: Die Nationale Wiedergeburt des Juedischen Volkes in seinem Lande als Mittel zur Loesung der Judenfrage, 1893).

45. Sionisté mohou být chápáni jako skupina osob spojená skutečným nebo domnělým politickým přesvědčením, u jejichž hanobení by přicházelo v úvahu užití ustanovení § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž by muselo být zřejmé, že daný projev míří proti lidem. Pouhá kritika sionismu jako politického nebo ideologického směru není sama o sobě hanobením skupiny osob. Ostrá kritika Izraele jako státu, jeho vlády, armády nebo konkrétní politiky zpravidla nespadá pod ustanovení § 355 tr. zákoníku. Pokud by směřovala vůči konkrétním politickým nebo vojenským představitelům, nejedná se automaticky o útok na chráněnou skupinu. Hanobící výroky směřované proti Izraelcům jako národu či národnostní skupiny mohou naplnit právní kvalifikaci podle § 355 odst. 1 písm. a), případně písm. b) tr. zákoníku. Pokud jsou výrazy Zionists nebo Ziopigs pouze zástupným, kódovaným označením Židů, mohla by být přiléhavější kvalifikace podle § 355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud jde o hanobení židovského národa či etnické skupiny, případně podle písmene b), pokud se útok vztahuje k domnělé náboženské či jiné příslušnosti. Formulace „Satan’s chosen pigs“ je v tomto směru významná, protože slovo „chosen“ může v kontextu dalších projevů odkazovat na Židy jako „vyvolený národ“. To ale musí být prokázáno z celkového kontextu, nikoli pouze předpokládáno.

46. Všechny naznačené nuance vzal v potaz již soud prvního stupně, který na základě znaleckého posudku z oboru sociální vědy, odvětví politologie, specializace extremismus a radikalismus, vypracovaný soudním znalcem PhDr. Pavlem Hlaváčkem, Ph.D., vyvodil, že samotná videa sdílená obviněným nemusela být závadová, avšak komentáře obviněného je doplňující byly hanlivé, dehonestující, často nenávistné, mířící na etnickou a náboženskou identitu, antisemitské, přispívající k antisemitismu jako takovému. Obviněný v nich paušalizoval svá prohlášení obsahující prvky nenávistné řeči namířené proti Židům, která daleko překročila kritiku obsaženou ve videích, které obviněný sdílel a komentoval je. Ve svých komentářích používal kódovaný jazyk (tzv. „dog whistle“), prostřednictvím něhož lze vyjádřit extremistické názory bez otevřeného přiznání se k extremistické, rasistické či antisemitské ideologii (např. výrazy ZioPig – Sionistické svině, Joo nebo Joos – Žid či Židé) a další. Souhlasil s obviněným, že jeho příspěvky byly motivovány politickou kritikou, ovšem forma jeho sdělení nese tolik negativních, historicky zatížených a ve větší či menší míře problematických výrazů, že při jejich hodnocení v celkové komplexitě se obviněný ocitl v kategorii antisemitismu. Pakliže svůj antisemitismus skrývá pod termín antisionismus, jeho povaha se tím nemění, když podle znaleckého zjištění se jedná o učebnicový obrat tzv. „antisemitského anti-sionismu“, ve kterém se kritika Židů skrývá pod hávem kritiky státu Izraele a ideologie sionismu. Obviněný, byť zjevně reagoval na palestinsko-izraelský konflikt, aktivně vyjádřil výrazné protiizraelské a protižidovské antisemitské názory v předmětných příspěvcích na sociálních sítích. Tyto nelze považovat za přípustnou kritiku sionismu či státu Izrael a jeho kroků v liberálně demokratické společnosti v rámci svobody slova, a ve svém důsledku jsou trestněprávně nepřípustné.

47. Obviněným užitý termín ZioPig (sionistické prase nebo svině) jako hanlivý, dehumanizující a nenávistný výrok je podle nalézacího soudu téměř výhradně používaný v antisemitském kontextu a slouží spíše k očerňování Židů nebo Izraelců než ideologie sionismu. Narážka na prasata ze své podstaty dehumanizují ve snaze ponížit, podkopat důstojnost člověka a odlidštit cílovou skupinu zejména v případě islámu nebo judaismu, kteří považují prase za rituálně nečisté zvíře. Výraz „Satan’s chosen pigs“ (Satanovy vyvolené svině či prasata) spojuje prvky zneužití náboženské identity s démonizací a hrubé urážky. Je extrémně urážlivý, dehumanizující a nenávistný. Pokud obviněný občany státu Izrael, příslušníků izraelského (židovského) národa označil za sionistická prasata, která jsou vyvolená Satanem, mají taková vyjádření podle nalézacího soudu jednoznačně urážlivý a hanobící charakter, které lze bez pochybností vztahovat jednoznačně vůči příslušníkům státu Izrael a osobám židovské národnosti a obecně vyznání. Ze závěrů znaleckého posudku vyplývá, že v předmětných příspěvcích – komentářích se explicitně či implicitně objevují prvky nenávistné řeči namířené proti Židům jako kolektivní entitě náboženské či etnické (srov. bod 22 rozsudku soudu prvního stupně).

48. Soud prvního stupně posoudil jednání obviněného tak, že směřovalo se zjevnou nenávistí či záští vůči Židům jako skupině osob patřící k určité etnické skupině, národnosti a mající určité vyznání, které se neslučuje s přesvědčením obviněného. Tím veřejně hanobil skupinu osob pro jejich skutečnou příslušnost k etnické skupině, národnost a vyznání a čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, tedy lze jej kvalifikovat jako přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odstavec 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně vymezil pojem národnosti a dovodil, že obviněný veden přímým úmyslem podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [zřejmě nesprávně uvedeno § 16 písm. a) tr. zákoníku] jednal zjevně antisemitsky a byl motivován nenávistí vůči Židům jako náboženské či etnické skupině (bod 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

49. Odvolací soud pak zcela správně v kontextu shora uvedené judikatury ESLP shrnul, že výkon ústavně garantovaného práva na svobodu projevu není absolutní a za vymezených podmínek může být omezen, pokud se dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny. Svoboda projevu podléhá omezení a stát může do této svobody jednotlivce zasáhnout, pokud je takové omezení stanoveno zákonem, sleduje legitimní cíl a je v demokratické společnosti nezbytné. (...) Soud musí všechny zmiňované předpoklady náležitým způsobem vyhodnotit, když všechna omezení svobodného projevu provedená toliko zákonem je přitom třeba vykládat s respektem právě ke svobodnému projevu (viz bod 21 nálezu ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 771/22). Svoboda projevu se nemůže vztahovat na nenávistné projevy tzv. hate speech. Omezení práva obviněného, ke kterému v této věci došlo, předpokládá zákon a zároveň sleduje legitimní cíl ochrany práv jiných. Nezbytnost zásahu byla soudem prvního stupně správně posouzena na základě způsobu, intenzity, obsahu, včetně dosahu vyjádření obviněného, které bylo učiněno prostřednictvím sociální sítě TikTok a Facebook a tedy bylo veřejnosti plně přístupné.

50. Dále se obsáhle vyjádřil a vymezil základní pojmy, zejména co lze považovat za hanobení ve smyslu 355 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž, byť obviněný uváděl ve svém dovolání opak, vzal v potaz celý kontext, v němž obviněný své komentáře učinil, i význam souvisejících pojmů i ve světle dalších internetových příspěvků obviněného, když rozlišoval, kdy se jednalo o kritické video, k němuž obviněný připojoval své komentáře, a kdy komentoval toliko kriticky a kdy tak již činil za použití hanlivých, urážlivých a zjevně protižidovských výrazů a urážek, čímž překročil přípustnou míru kritiky a ocitl se již v trestněprávním kontextu hanobení jiných osob.

51. Tento myšlenkový proces odvolacího soudu lze ilustrovat na jím vybraném příkladu příspěvku obviněného ze dne 14. 10. 2023 z 23:05 hod., v němž na videu americký tvůrce židovského původu projevil soucit s oběťmi v Gaze, tedy nejednalo se o představitele státu Izrael. Odvolací soud pak pro dokreslení kontextu příspěvků obviněného zmínil, že pokud obviněný k tomuto videu připojil komentář znějící „hej lidi, našli jsme člověka mezi zvířaty“, není možné dospět k jinému závěru než, že obviněný dal jasně najevo, že nikoliv pouze představitelé státu Izrael ztělesňující sionismus pro něj nejsou lidé, ale i zástupce židovského původu nepovažuje za sobě rovné, ale podřadně je označil za zvířata, a to jen z důvodu jeho původu. Byť se tedy tento příspěvek nemusí řadit k prvoplánově antisemitským výrokům, v souvislosti s ostatními příspěvky, ve kterých obviněný užívá připodobnění k prasatům, v kontextu jejich užití zveřejňování dospěl odvolací soud k závěru, že obviněný svoji kritiku necílil pouze na Stát Izrael, ale na všechny jeho obyvatele, resp. na příslušníky židovského národa. Nelze proto souhlasit s tvrzením obviněného, že se nikde nevyjadřoval obecně o všech Židech jako o a priori špatných (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

52. K tomu lze doplnit, že třebaže obviněný v tomto příspěvku reagoval na amerického influencera a youtubera E. K., který je Žid a žil v Izraeli, zaujímajícího kritický postoj k izraelským útokům v Gaze a soucítícího s palestinskými oběťmi, nelze z komentáře obviněného doprovázející toto video „Hey people, we found a human among animals!“ dovodit, že by mohl tohoto muže jako amerického Žida židovského vyznání bez dalšího považovat (jen) za sionistu, když se z Izraele přestěhoval do USA. Nemůže jej dále ze stejného důvodu považovat za Izraelce, případně jeho (institucionálního) zástupce, nýbrž reaguje výlučně na jeho židovské vyznání. Tedy když napsal, že je člověkem (byť Židem) mezi zvířaty (ostatními osobami židovského vyznání), jednoznačně z toho plyne, že ostatními zvířaty myslel osoby židovského vyznání, tedy celé této skupině odepírá lidskost, což je nepřijatelné a hanobící. Dalším příkladem je pak komentář obviněného ze dne 14. 10. 2023 v 17:05 doprovázený komentářem „SATAN´s CHOSEN ZIOPIGS CAN ONLY do EVIL“ ke sdílenému videu z TikToku odkazující na zahynutí palestinských civilistů snažících se evakuovat do severní Gazy po trase označené jako bezpečná, přičemž nebylo zřejmé, zda se jednalo o raketový útok nebo výbuch nálože na silnici, tedy nebyl znám původce smrti těchto civilistů (viz č. l. 239, str. 25–26 předmětného znaleckého posudku). Výraz „Satanem vyvolená sionistická prasata“ obviněný použil v jasně v hanobícím významu zesměšňujícím víru Židů spočívající v přesvědčení, že jsou podle Bible, Starého zákona jako izraelský národ Bohem vyvolený lid. Tedy obviněný uvedl, že namísto Boha jsou vyvoleni Satanem a současně jsou sionistickými prasaty. Tedy ve svém důsledku ztotožňuje sionisty s Izraelem jako židovským národem, který ve snaze národní obrody židovského národa vytvořil židovský stát Izrael spojený s návratem do historické vlasti. Izraelity jako Židy označuje za prasata vnímaná jako nečistá zvířata, a tvrdí, že Židé/Izraelité plošně umí plodit jen zlo. Obviněný tudíž použil velmi silně zabarvená hanobící a dehumanizující sousloví, když označuje celou skupinu za „Satanem vyvolená prasata či svině“. Necílí tím na izraelské vojáky, kteří mohli způsobit smrt shora zmíněných civilistů, nýbrž označuje celou skupinu Židů jako skupinu osob vyvolených Satanem jako bytostně zlou a neschopnou jiného než zlého jednání. Jeho výrok vykazuje jasně antisemitský kód, když směřuje proti židovství jako takovému. Výrok „CHILDREN of Palestine have ALWAYS been the TARGET of them ZIOPIGS“ kombinuje obvinění celé skupiny z cílených útoků na děti s označením „sionistická prasata“. Jde o kolektivní připsání zavrženíhodného jednání celé skupině a její hrubou dehonestaci. Samotný obsah výrazu „ZIOPIGS CAN ONLY BE ZIOPIGS“ je tvořen skupinovou nadávkou, kdy v kontextu opakovaných projevů naplňuje znak hrubého znevážení celé skupiny.

53. Odvolací soud v této souvislosti v bodě 20 odůvodnění svého rozsudku přičinil přiléhavou poznámku, že obviněný před sdílením příspěvků jistě neuvažoval, jaký druh, pojetí a výklady sionismu by se v jeho případě mohl aplikovat, jak posléze předložil soudům v rámci své obhajoby (a činí tak i velmi rozsáhle v dovolání). Lze plně souhlasit se zde vysloveným závěrem odvolacího soudu, že příspěvky obviněného zůstaly daleko za kritikou kroků izraelské vlády, ale stal se prostředkem šíření nenávisti vůči Židům samotným. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na to, že obviněný publikoval obdobné příspěvky i před útokem z října 2023, tedy nejednalo se pouze o nešťastné emotivní reakce související s útokem Izraele v pásmu Gazy, ale o soustavný nenávistný narativ, který nelze zaměňovat s pouhým propalestinským aktivismem. Celkový rámec dokreslují i výrazy Joo/Joos (Žid/ Židé) či sdílení videa z dezinformačního kanálu TruNews označeného mj. Jewish Supremacy, tedy s jasným konspiračním narativem namířeným proti Židům a jejich „skrytou mocí“.

54. V této souvislosti je pak nutno odmítnout i právní námitku obviněného týkající se právní kvalifikace skutku podle § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tvrdil-li za to, že jeho jednání mělo být posouzeno podle § 355 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když jeho hanobící výroky měly podle něj směřovat proti Židům jako národu. Židé podle něj nejsou skupinou osob, které patří k židovské etnické skupině, židovské národnosti a mají židovské vyznání, nýbrž pro účely § 355 tr. zákoníku by Židé byli samotnou etnickou skupinou, popřípadě samotným národem. Následně ale argumentuje, že Židy nelze pro chybějící společné dějinné osudy, hospodářský a politický život, absenci místa, kde žijí, i společného jazyka považovat za jeden národ. Tato jeho argumentace je tedy zásadně vnitřně rozporná a prostřednictvím ní popírá, že Židé jsou národem, i když je to historicky neoddiskutovatelný fakt. V nyní posuzovaném případě je nutno, ačkoli se jedná o složitou a komplexní problematiku, se spíše přiklonit k tomu, že obviněný nehanobil výlučně židovské příslušníky Izraele jako samostatného národa, jež vytvořil po druhé světové válce samostatný stát, nýbrž jeho příspěvky směřovaly k nenávistnému hanobení Židů jako takových zejména pro jejich náboženské smýšlení. Židé jsou běžně považováni za etnicko – náboženskou skupinu zahrnující společný historický a etnický původ a náboženství (judaismus). Avšak etnickým Židem může být i ateista. Je však zjevné, že obviněný útočil na nábožensky smýšlející Židy jako náboženskou komunitu, tedy jeho verbální útoky směřovaly zejména vůči těm Židům pro jejich samotné náboženské judaistické vyznání. Je proto přiléhavější stíhaný skutek právně kvalifikovat ve smyslu § 355 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný hanobil Židy jako skupinu osob (nejen) pro jejich vyznání bez ohledu na to, zda jsou sionisty či nikoli. Opakované používání výrazů „prasata“, „zvířata“, „Satanova prasata“ a tvrzení, že členové skupiny „mohou činit jen zlo“, jednoznačně překlápí projev obviněného z kritiky ideologie či náboženství na dehumanizaci Židů jako skupiny osob.

55. Ve vztahu k námitce obviněného o nutnosti užití zásady subsidiarity trestní represe, když svými výroky reagoval na podle něj mnohem závažnější zločiny s mnohem vyšší společenskou škodlivostí spočívající ve vyhánění a vyvražďování palestinského národa Izraelem, tedy jeho vulgarity jsou sekundární, lze shrnout, že s ní nelze souhlasit. Zásada subsidiarity trestní represe představuje základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.

56. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

57. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

58. V daném případě byly splněny všechny předpoklady pro vyvození trestněprávní odpovědnosti obviněného a důsledků s ní spojených, jak již ostatně, byť stručně, odůvodnily jak soud prvního stupně (bod 23. rozsudku), tak i odvolací soud. S ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Pokud by obviněný kritizoval izraelské vojáky za vedení válečného konfliktu v Gaze tak, že by napsal, že během válečného konfliktu zabíjejí Palestince, jistě by jej nikdo nestíhal ani neodsoudil. Pokud však pro tento účel užil dehonestující, dehumanizující, urážlivé a hanobící projevy směřující vůči Židům jako takovým zejména pro jejich náboženské vyznání (což je součást jeho rétoriky na sociálních sítích dlouhodobě) se zjevnou snahou vyvolávat odpor a averzi vůči celé skupině, muselo na ně být reagováno trestněprávními prostředky. Dovolací soud se ztotožňuje s přiléhavými úvahami a argumenty státního zástupce, jak byly prezentovány pod bodem 25. tohoto usnesení (bod 14. vyjádření státního zástupce) a zcela na ně odkazuje; pokládá za nefunkční a nadbytečné je znovu opakovat.

59. Související námitky, že by se mělo jednat v případě obviněného o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku, popřípadě v dovolání naznačené polehčující okolnosti podle § 41 písm. a), b), d), e), g) tr. zákoníku, jsou zjevně irelevantní a z pohledu posuzovaného případu mimoběžné. Nejvyšší soud proto na ně nebude nikterak podrobněji reagovat. Lze jen podotknout, že o použití institutu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku nelze reálně uvažovat, pro aplikaci zmiňovaného ustanovení zde zcela chybí splnění jakýchkoliv podmínek. Na rozdíl od domněnky obviněného jeho čin rozhodně nelze označit za čin, kterým by odvracel přímo hrozící či trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem ve smyslu požadavků § 29 odst. 1 tr. zákoníku, obrana mající navíc povahu obrany slovní je již z povahy věci vyloučena. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

60. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze v dovolání namítat, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173, 3174).

61. Prostá námitka, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině je nepřesný, stručný nebo nedostatečně podrobný, sama o sobě nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy určitý výrok zcela chybí nebo kdy učiněný výrok postrádá podstatnou zákonnou náležitost. Nedostatky popisu skutku jsou primárně vadou požadavků ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud již opakovaně dovodil, že nepřesnost či neúplné vyjádření zákonných znaků ve skutkové větě výroku o vině nelze bez dalšího podřadit pod označený důvod dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 279/2026, sp. zn. 5 Tdo 795/2025 aj.). K odstranění nedostatku, který obviněný vytýkal, tj. nedostatek v popisu skutku, jako přiléhavější a formálně správný postačil odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což ostatně obviněný také učinil. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

62. Poslední z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného nebylo odmítnuto ani zamítnuto, ale jím napadený rozsudek soudu prvního stupně byl na jeho podkladě zrušen, nelze s úspěchem tento dovolací důvod namítnout.

63. Závěrem a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný, byť narozený ve státu Katar, je státním občanem České republiky. Stíhaný přečin byl spáchán na území České republiky, tedy není žádných pochyb o tom, že se jeho trestnost posuzuje podle zákona České republiky. Obviněný plně podléhá jurisdikci českých orgánů činných v trestním řízení bez ohledu na své náboženské vyznání. Takovým orgánem je ostatně i Nejvyšší soud jako vrcholný soudní orgán, k němuž obviněný podal své dovolání. Pokud obviněný v dovolání namítl, že Česká republika je sekulární stát a ten není oprávněn se jakkoli vyjadřovat a zmiňovat se o Satanovi jako duchovní veličině a není oprávněn posoudit hanobící charakter předmětných výroků obviněného (opakovaně obsahujících pojem Satan), pro něž byl pravomocně odsouzen, jde o výhrady uplatněné mimo jakékoliv důvody dovolání a dovolací soud se jimi věcně nezabýval.

64. Nejvyšší soud, veden těmito závěry, shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu