8 Tdo 609/2026

Rubrum

8 Tdo 609/2026-227 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 9 To 37/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 157/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 2 T 157/2025, byl obviněný J. M. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 337 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 9 To 37/2026, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku tím, že jako osoba vykonávající trest odnětí svobody ve Věznici XY, s plánovaným propuštěním dne 8. 3. 2028, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 5. 2024, č. j. 2 T 17/2024-248, ve výměře 42 měsíců, se dne 19. 6. 2025 v 16:22 hodin, bezprostředně poté, co byl příslušníkem dozorčí služby vyveden spolu s dalšími odsouzenými z objektu č. XY, z oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, nacházejícím se v části věznice s ostrahou, na vězeňský vycházkový dvůr, se pokusil z věznice utéct, a to tak, že začal utíkat kolem budovy č. XY, přičemž nereagoval na žádné zákonné výzvy příslušníků Vězeňské služby ČR, kteří jej začali pronásledovat, utíkal kolem budovy č. XY, následně kolem přilehlého vycházkového dvora u budovy č. XY, kde přelezl vjezdovou bránu vedoucí do areálu vnitřního pracoviště XY – budova č. XY, proběhl kolem budovy č. XY – kotelna a budovy č. XY – trafostanice, u které přelezl další oplocení, odkud pokračoval podél vnitřního ostrahového oplocení sektoru č. XY až k sektoru č. XY, kde přistoupil k vnitřní straně ostrahového oplocení opatřeného žiletkovým drátem, který se pokusil přelézt, přičemž se zachytil do spodního válce žiletkového drátu, v důsledku čehož se přestal aktivně snažit o další překonání oplocení a v čase 16:24 hodin byl dostižen a zadržen příslušníky Vězeňské služby ČR.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 9 To 37/2026, podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byly v řízení dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Naplnění důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, jak odvolací soud vyhodnotil zejména kamerové záznamy, z nichž vyvodil, že se dozajista jednalo o úmyslný pokus uprchnutí stráži. Přitom na kamerovém záznamu č. 5 je vidět, že obviněný nikam neutíká, volně přistupuje k plotu a pověsí se na něj, což nesvědčí o úmyslu útěku.

6. S odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytkl, že svým jednáním nenaplnil znaky pokusu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Takové právní posouzení předpokládá existenci úmyslného zavinění, o čemž v posuzovaném případě panují pochybnosti. Jeho jednání takové formě zavinění nenasvědčuje, čemuž odpovídá celý řetězec jeho jednání, z něhož nelze vyvodit, že měl v úmyslu z věznice utéci. Odvolací soud naplnění relevantních zákonných znaků vyložil chybně. Nepřihlédl k tomu, že se jednání dopustil v denní době, za plného provozu věznice, před zraky strážných. Nemohl předpokládat, že ho nikdo neuvidí, nesnažil se nijak skrývat, být nenápadný, skrývat svůj úmysl, jen aby zvýšil šance na útěk. O absenci takového úmyslu svědčí i zvolená komplikovaná cesta, ač obviněný ve věznici pobýval již několik měsíců, a měl tak přehled, jak to ve věznici vypadá a kam běží. Zmínil také, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 640/2014, jež se zabývá výkladem zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajské soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 9 To 37/2026, jakož i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 2 T 157/2025, a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po rekapitulaci jeho podstatného obsahu sdělil, že žádné zjevné rozpory ve smyslu ustálené judikatury neshledal, ačkoliv obviněný jejich existenci vytkl. Stanovisko soudů, podle něhož se obviněný bez důvodných pochybností dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu a které spočívalo v záměrné snaze uprchnout z místa výkonu trestu odnětí svobody, má pevnou oporu v provedeném dokazování. Jedná se nejen o obviněným zpochybněné kamerové záznamy, ale též o protokol o ohledání místa činu nebo výpovědi svědků, příslušníků Vězeňské služby. Soudy dostatečně, logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč považují provedené důkazy za usvědčující, resp. proč z nich bez důvodných pochybností dovozují snahu obviněného utéct. Důkazy nejsou izolované, osamocené, nýbrž navzájem korespondují. V konečném důsledku lze proto mít za to, že usvědčující důkazy vytvářejí ve svém souhrnu komplex, který je prost jakýchkoliv větších rozporů, přičemž obviněného usvědčuje bez důvodných pochybností. Pakliže skutková zjištění soudů mají v obsahu provedených důkazů oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nemohl být naplněn dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podobě zjevných rozporů.

9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitkám uplatněným obviněným ve vztahu k němu státní zástupce poznamenal, že obviněný prakticky nenamítá žádné vady právní kvalifikace ve smyslu předmětného dovolacího důvodu. Pouze na základě své vlastní interpretace důkazů a vlastních skutkových zjištění, tedy až sekundárně, označuje právní kvalifikaci za vadnou, když popírá naplnění subjektivní stránky inkriminovaného přečinu. Činí tak ovšem na základě své vlastní verze průběhu skutkového děje, podle které nechtěl utíkat, nikoliv na základě rozhodných skutkových zjištění soudů. K argumentaci tohoto typu však v dovolacím řízení nelze zásadně přihlížet. Je-li přitom adekvátnost právní kvalifikace ověřena řádně, tedy na podkladě skutkových zjištění ve věci činných soudů, nutno uzavřít, že je správná – z rozhodných skutkových zjištění soudů totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný se pokusil uniknout z věznice, třebaže poněkud naivně.

10. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále též „dovolací soud“) zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

13. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem a jeho rozhodnutí je zjevné, že obviněný jej v souladu se zákonnými podmínkami uplatnil v tzv. druhé alternativě s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 4.–7., 9. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 7.–10. usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a zejména pak i soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se pečlivě vypořádaly s námitkami proti skutkovým zjištěním zopakovanými i v dovolání. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

16. Dovolatel výslovně za zjevný rozpor s obsahem provedených důkazů označil zejména způsob, jakým odvolací soud vyhodnotil kamerový záznam z věznice č. 5, z něhož je podle jeho názoru vidět, že nikam neutíká, volně přistupuje k plotu a pověsí se na něj. Tento úsudek obviněného ale nemůže obstát. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu přesvědčivě vyplývá závěr o hodnocení provedených důkazů, a to nejen obviněným zmiňovaného kamerového záznamu z věznice, ale i protokolu o ohledání místa činu a výpovědí svědků F. N., D. N. či P. B., jimiž jsou okolnosti inkriminovaného jednání obviněného spolehlivě objasněny. Nejvyšší soud neshledal žádný logický nesoulad ani v obviněným zpochybňovaném závěru, jakým odvolací soud hodnotil kamerový záznam č. 5 z věznice. Přiléhavě upozornil, že z kamerového záznamu lze zřetelně shledat, že se obviněný neúspěšně pokusil na plot vyšplhat, což se mu v důsledku zachycení o žiletkový drát ale nezdařilo. Logická je i jeho úvaha, že úmysl obviněného uprchnout z věznice nemůže být zpochybněn ani tím, že v posuzovaném čase obviněný neutíkal, přihlédne-li se k jeho předchozímu počínání. To se vyznačovalo intenzivním během spojeným s překonáním dvou překážek, aniž by obviněný jakkoliv reagoval na výzvy příslušníků Vězeňské služby.

17. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. O vině obviněného v projednávané věci nebyly zjištěny žádné důvodné pochybnosti. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu.

18. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu prezentoval námitky týkající se nesprávného posouzení naplnění subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (byť ve stadiu pokusu) spočívající v absenci úmyslného zavinění. Vytkl, že o existenci úmyslu v jeho jednání panují pochybnosti, z provedených důkazů spolehlivě neplyne, že by „měl v úmyslu z věznice utéct“. Soudy dostatečně nezohlednily jím konkretizované skutkové okolnosti, které úmyslné spáchání činu vylučují.

20. Není od věci v obecné rovině připomenout, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že uprchne stráži, z vazby, z výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence. Pachatel se může tohoto přečinu dopustit kupř. útěkem z objektu věznice překonáním překážky (mříže, vrat, plotu, zdi), využitím pochybení při zajištění věznice. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedojde. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby mařil (správně zmařil) výkon rozhodnutí soudu tím, že uprchne z výkonu trestu odnětí svobody, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, čímž naplnil znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

21. K naplnění znaků pokusu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku (postačí tedy i úmysl nepřímý, eventuální). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222).

22. Soud prvního stupně implicitně (bod 5. rozsudku), odvolací soud pak explicitně (bod 9. usnesení) posoudily formu zavinění jako úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a tento závěr opřely o spolehlivě učiněná zjištění. Obviněný zpochybnil především správnost skutkových zjištění, nikoliv právní úvahu od nich se odvíjející. Námitky proti naplnění zákonných znaků pokusu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku vystavil především na zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, přičemž oproti těmto skutkovým zjištěním uplatnil svoji vlastní verzi skutkového děje. Ta však, jak již bylo dříve uvedeno, je i dovolacím soudem pokládána za nepřesvědčivou. Soudy prvního i druhého stupně přiléhavě reagovaly i na tvrzení obviněného, že s ohledem na nelogickou trasu a způsob, jakým se pohyboval, nelze učinit závěr o jeho úmyslu z věznice uprchnout. Správně poznamenaly (viz zejména bod 12. rozsudku soudu prvního stupně, bod 9. usnesení odvolacího soudu), že ačkoliv jednání obviněného vykazuje rysy nelogičnosti, objektivní nemožnost jeho pokusu o útěk z věznice z důvodů jejího zajištění, oplocení, nemůže jej to zbavit trestní odpovědnosti za pokus označeného přečinu.

23. Podstata naplnění zákonných znaků přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak je vyjádřena v obviněným odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 7 Tdo 640/2014, záležejících ve zmaření výkonu rozhodnutí soudu tím, že pachatel uprchne z výkonu trestu odnětí svobody, spočívá podle závěrů soudu v jednání, kterým se pachatel vymkne z fyzického dosahu orgánů Vězeňské služby, takže na něj nadále nelze působit opatřeními představujícími obsah režimu výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv po právu je tu důvod pro jejich uplatnění. Tomuto požadavku ale právní posouzení jednání obviněného jako pokusu tohoto přečinu beze zbytku odpovídá a usnesení odvolacího soudu s ním není v kolizi. Jednání obviněného, jímž se pokusil uniknout z věznice, ať už bylo jakkoliv nelogické či nesofistikované, bylo správně posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Správně odvolací soud také výslovně označil, že se ho obviněný dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jinou formu zavinění než úmysl přímý neopodstatňuje zjištěné jednání obviněného v konkrétní situaci, které směřovalo k útěku z věznice a bylo nutně chtěné.

24. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu