8 Tdo 627/2026

Rubrum

8 Tdo 627/2026-91 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný H. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 14 To 55/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 12 T 136/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 12. 2025, sp. zn. 12 T 136/2025, byl obviněný H. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 11. 10. 2025 přibližně v době okolo 23:45 hodin na pozemní komunikaci v obci Pardubice minimálně na ulici XY, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky u domu č. p. XY, řídil vozidlo značky Opel Insignia, RZ XY, přičemž dechovou zkouškou přístrojem Dräger téhož dne v 23:57 hodin mu byla naměřena hodnota 2,10 promile alkoholu ve vydechovaném vzduchu a opakovaně dne 12. 10. 2025 v 00:02 hodin hodnota 1,92 promile alkoholu ve vydechovaném vzduchu.

2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 274 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 20.000 Kč, podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku mu bylo povoleno tento trest splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 5.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 4. 3. 2026, sp. zn. 14 To 55/2026, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně pouze proti výroku o trestu zákazu činnosti jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože u něj došlo k narušení právní jistoty tím, že v obdobných, resp. téměř identických, věcech bylo rozhodováno naprosto rozdílně, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pro tento závěr vyšel z rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. 1 T 9/2023, v němž soud u jiné osoby podmíněně zastavil trestní stíhání, což však soudy činné v nyní posuzované věci ignorovaly s konstatováním, že šlo o jinou situaci. Odvolacímu soudu vytkl, že nedostál své přezkumné povinnosti, když o podmíněném zastavení trestního stíhání vůbec neuvažoval, ač i takovým způsobem mohl rozhodnut. Uvedenou možnost měl zvažovat, protože v této věci jde toliko o ohrožovací přečin, kdežto ve srovnávaném rozhodnutí v obdobné věci, které skončilo podmíněným zastavením trestního stíhání, šlo o poruchový delikt.

5. Pokud soud jeho stíhání podmíněně nezastavil, neměl mu být ukládán trest zákazu činnosti ve výměře dvou let. Jde o nepřiměřeně přísné potrestání, neboť přiznal vinu a je bezúhonnou osobou s jediným záznamem v Evidenční kartě řidiče z roku 2022, k čemuž soud přihlédl jen formálně.

6. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání uvedl, že pokud obviněný užil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání neobsahuje žádnou tomu odpovídající argumentaci (srov. bod 114. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 11 Tdo 320/2024). I přesto poukázal na to, že s tvrzením obviněného o nepřiměřenosti trestu zákazu činnosti, případně požadavkem na podmíněné zastavení trestního stíhání, se soudy vypořádaly. S odkazem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které vylučuje podat dovolání toliko z důvodu nepřiměřenosti trestu, kromě případů, kdy by šlo o trest uložený v rozporu s principem proporcionality trestní represe, což se však netýká projednávané věci, zdůraznil, že námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají.

8. K nesouhlasu dovolatele s uloženým trestem zákazu činnosti a požadavku na podmíněné zastavení trestního stíhání poukázal na to, že pro situaci, kdy absentuje rozhodnutí podle § 307 tr. ř., neexistuje dovolací důvod, neboť podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat jen tehdy, když o podmíněném zastavení bylo rozhodnuto (srov. rozhodnutí č. 12/2020 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004, ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 11 Tdo 794/2023, ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 6 Tdo 563/2025 aj.).

9. Jestliže obviněný vytýkal absenci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, taková námitka žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ vymezený v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

10. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, na ně do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nereagoval.

IV. K obsahu dovolání

11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Rozhodné je, že směřuje pouze proti výroku o trestu zákazu činnosti, jenž byl obviněnému uložen rozsudkem soudu prvního stupně, který podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněného (§ 206c odst. 1 tr. ř.) a odvolací soud z jeho podnětu odvolání směřující rovněž pouze proti výroku o trestu zákazu činnosti jako nedůvodné zamítl podle § 254 odst. 1 tr. ř.

12. Obviněný tudíž dodržel podmínku uvedenou v § 265a odst. 1 tr. ř., neboť když odvolací soud ve druhém stupni přezkoumal jen výrok o trestu, resp. jeho oddělitelnou část o trestu zákazu činnosti, mohl také jen proti tomuto výroku účinně podat dovolání (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.), což obviněný učinil, protože vytýkal nedostatky v uloženém trestu zákazu činnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Nejvyšší soud tyto výhrady posuzoval se závěrem, že obviněný argumenty vůči trestu opřenými o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento důvod co do jeho zákonného vymezení nenaplnil.

13. Dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), a proto Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

14. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., pouze formální odkaz na příslušné ustanovení nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Aby Nejvyšší soud mohl věcně dovolání přezkoumat, musí tvrzení v dovolání po obsahové stránce konkrétní dovolací důvod skutečně naplňovat, pokud tomu tak není, jde o dovolání podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu [viz § 265i odst. 2 písm. b) tr. ř.]. Důvodem je vázanost Nejvyššího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.), protože není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

15. Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal ve shodě s tím, jak se o něm ve svém stanovisku vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z něj nejsou zjevné konkrétní požadavky ani námitky obviněného, které by na jím zvolený dovolací důvod dopadaly, neboť v zásadě prosazoval toliko svůj názor na princip právní jistoty v souvislosti s ukládáním trestů. Výrazem právní jistoty není ani to, jak bylo rozhodováno v jiných trestních věcech, jež pachatel považuje, co do jejich významu, za srovnatelné, a to tím spíše, když nejde ani o obdobné trestné činy různých pachatelů, v nichž soudy podmíněně zastavily trestní stíhání. Pro ukládání trestu platí princip individualizace trestů vycházející z toho, že trestní sankce lze ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), které se u každé věci liší. Trestné činy se ve společnosti vyskytují v různých podobách a s rozdílnými stupni závažnosti, je žádoucí, aby soudce v dané konkrétní trestní věci mohl druh a výměru trestu těmto skutečnostem přizpůsobit. Toto přizpůsobení druhu a výměry trestu určitému případu je znakem individualizace soudcovské, která neznamená libovůli samosoudce či senátu. Jedná se o určitou flexibilitu, která je z důvodu individuality trestných činů potřebná a žádoucí (viz § 125 odst. 1 tr. ř.). Individualizace trestu zajišťuje, že v každém konkrétním případě musí být soudem stanoven takový druh, kombinace a intenzita trestů, aby bylo vyhověno všem zákonným požadavkům a zvláštnostem daného případu (viz § 39 tr. zákoníku). Ze všech těchto důvodů jakékoliv srovnání různých případů a v nich ukládaných trestů nesvědčí o nezákonnosti trestu uloženého konkrétnímu pachateli, jenž se domnívá, že mu uložený trest je nepřiměřený. Rozdílnost trestů bez dalšího neznamená porušení principu právní jistoty.

16. Posoudí-li se obsah dovolání obviněného, je zjevné, že v něm obviněný vyjadřuje nespokojenost s uložením trestu zákazu činnosti a podmiňuje ji odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., čímž tento důvod nemohl naplnit. Lze ho totiž použít zásadně tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž není možné prostřednictvím tohoto důvodu poukazovat na vadný postup soudu poté, co obviněný prohlásil vinu a soud ji za podmínek § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Prohlášení viny podle § 206c tr. ř. je dobrovolným vyjádřením obviněného, které činí po řádném poučení soudem na základě své vůle o skutku kladenému mu za vinu, jímž souhlasí, že ho spáchal, i s tím, jak je v obžalobě právně posouzen. Jde o svobodný projev vůle, jenž není vázán na další konkrétní postup či rozhodnutí soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 13/2013 Sb. rozh. tr.).

17. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Za přečin podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit vedle odnětí svobody až na jeden rok rovněž peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku je možné trest zákazu činnosti uložit až na deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Všechna tato hlediska byla v posuzované věci splněna.

18. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný dovoláním, jak jej podal, nenaplnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který výslovně uvedl, protože nezmínil žádnou námitku, jež by měla hmotněprávní povahu, což by bylo možné v případě výhrad proti trestu jen za splnění podmínek uvedených v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Jestliže v obsahu dovolání vyjádřil pouhou nespokojenost s uloženým trestem zákazu činnosti, není zřejmé, v čem konkrétně nepřiměřenost shledával, vyjma svého prohlášení viny a komparace s jinými, podle názoru obviněného srovnatelnými případy, v nichž soudy přistoupily k podmíněnému zastavení trestního stíhání.

19. Nejvyšší soud, i když shledal, že obviněný nedostál povinnosti dovolání uplatnit v souladu s užitým dovolacím důvodem, protože jím vznesené argumenty nedopadají nejen na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který označil, ale ani na žádný jiný z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., jen proto, aby dostál požadavku vyvarovat se porušení zásad spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda nedošlo k excesivně nespravedlivému potrestání, což by v zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/04).

20. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že o žádný takový nedostatek v posuzované věci nejde. Soud prvního stupně se podmínkami pro vyměření trestu zákazu činnosti zabýval v bodech 4. až 5. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem přihlížel a proč právě tento druh i výměru trestu považuje za spravedlivou a přiměřenou sankci odpovídající všem zjištěným okolnostem, včetně toho, že s poukazem na princip individualizace trestu reagoval i na obhajobu, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ve věci sp. zn. 1 T 9/2023 soud trestní stíhání jiného obviněného podmíněně zastavil. Soud, který nyní dovolateli trest ukládal, vysvětlil, že jeho prohlášení viny bral do úvahy, a proto mu trest zákazu činnosti z důvodu této polehčující okolnosti vyměřil v trvání dvou let, tj. při dolní hranici trestní sazby stanovené v § 73 odst. 1 tr. zákoníku (srov. bod 5. rozsudku). Obdobně lze odkázat na správné úvahy odvolacího soudu (viz bod 4. rozsudku), jenž na podkladě námitek obsahově shodných s těmi, jež obviněný uplatnil v nyní podaném dovolání, okolnosti činu i poměry obviněného hodnotil. Nic proto nesvědčí o extrémně nespravedlivém nebo jinak drakonicky přísném trestu, neboť soudy respektovaly podmínky, za kterých se trest zákazu činnosti ukládá a všechny své úvahy řádně vysvětlily (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06). Nespokojenost a domněnky obviněného týkající se druhu a výměry tohoto trestu v daných souvislostech nejsou směrodatné, když byla splněna všechna kritéria pro ukládání trestu (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

21. Při těchto závěrech je zcela evidentní jednak to, že uložený trest je přiléhavý všem zjištěným skutečnostem, a jednak, že se obviněný nemůže prostřednictvím žádného důvodu domáhat postupu podle § 307 odst. 1 tr. ř., jak uvedl i státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Jde o fakultativní způsob vyřízení věci, a tedy se soud nemusí obligatorně zabývat splněním podmínek pro podmíněné zastavení trestního stíhání, byť by byly dány. Mezi ně ovšem zásadně nepatří prohlášení viny, neboť i tehdy závisí na uvážení soudu, jaký trest, jehož uložení trestní zákoník za daný trestný čin připouští, po vyhodnocení všech okolností rozhodných z hlediska zvažovaného druhu a výměry trestu v rámci jeho individualizace s respektem k principu proporcionality trestních sankcí (§ 2 odst. 6 tr. ř., § 39 až 42 tr. zákoníku) uloží, což soudy v posuzované věci respektovaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004). Podmíněné zastavení trestního stíhání je tedy pouze alternativou k standardnímu řešení trestní věci a není na něj právní nárok, což vyplývá i z formulace zákonného ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 3 Tdo 53/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1276/2015).

V. Závěr

22. Protože se obviněný argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod žádný dovolací důvod (§ 265b tr. ř.), Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.

23. Uvedené skutečnosti Nejvyšší soud vyjádřil stručně v souladu s ustanovením § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu