8 Tdo 632/2026

Rubrum

8 Tdo 632/2026-310 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2026 o dovolání obviněné A. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 7 To 36/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 43/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. M. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 44 T 43/2025, byla obviněná A. M. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což jí byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Současně byl obviněné podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 40 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že dne 15. 1. 2024 v době od 12:37 hodin do 12:48 hodin v Praze XY, XY, v budově Obvodního soudu pro Prahu XY, v rámci hlavního líčení konaného v trestní věci obviněného P. M., vedené pod sp. zn. 30 T 117/2023, po řádném poučení podle § 95 odst. 2, § 100 a § 101 tr. ř. a podle § 184, § 345 a § 346 tr. zákoníku vypovídala v postavení svědka o skutečnostech podstatných pro rozhodnutí soudu vědomě nepravdivě a účelově, a to ve prospěch obviněného P. M., který byl trestně stíhán pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že lživě uváděla, že vozidlo značky BMW X7 M50i, RZ XY, černé barvy, v době dopravní nehody, ke které došlo dne 6. 8. 2023 v čase kolem 5:00 hodin v Praze XY, v ulici XY, ve směru jízdy od XY k ulici XY, řídila právě ona, nikoliv její bratr P. M., který měl sedět na místě spolujezdce, když toto její tvrzení bylo vyvráceno dalšími důkazy provedenými ve věci, a obviněný P. M. byl následně v dané věci odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 2. 2024, č. j. 30 T 117/2023-159, který nabyl právní moci dne 9. 4. 2024 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 102/2024.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 7 To 36/2026, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 7 To 36/2026, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které explicitně opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně vytkla nesprávné právní posouzení skutku. Vyjádřila přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť samostatně nehodnotily pravdivost její svědecké výpovědi učiněné v trestní věci vedené proti P. M. ml., ale fakticky převzaly skutkové a hodnotící závěry soudů rozhodujících v této původní věci. V této souvislosti poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je posouzení pravdivosti či nepravdivosti výpovědi otázkou, kterou je soud rozhodující o trestném činu křivé výpovědi povinen vyřešit samostatně jako otázku předběžnou, aniž by byl vázán hodnocením důkazů provedeným v jiném řízení. Dovolatelka zdůraznila, že závěr o vině přečinem podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nelze založit pouze na konstatování její nevěrohodnosti nebo na závěru, že soud její skutkové verzi neuvěřil. Podle jejího názoru je nezbytné bez důvodných pochybností prokázat, že svědek objektivně uvedl nepravdu, přičemž mezi nevěrohodností a nepravdivostí výpovědi existuje kvalitativní rozdíl. Namítla, že soud prvního stupně již od počátku vycházel z předpokladu, že její verze skutkového děje není pravdivá, a vlastní dokazování omezil pouze na mechanické převzetí závěrů přijatých v předcházejícím trestním řízení. Takový postup podle ní odporuje judikatuře dovolacího soudu i požadavkům plynoucím z práva na spravedlivý proces. Další okruh námitek směřoval proti posouzení subjektivní stránky trestného činu. Dovolatelka vytýkala soudům, že se dostatečně nezabývaly otázkou jejího zavinění ve vztahu k okolnosti podstatné pro rozhodnutí soudu. Tvrdila, že při výslechu v původním trestním řízení pouze reprodukovala skutkový děj tak, jak jej sama vnímala a jak si jej pamatovala, a nebylo prokázáno, že by si byla vědoma nepravdivosti svých tvrzení nebo že by byla srozuměna s tím, že uvádí nepravdu. Podle jejího názoru soudy dovodily existenci úmyslu toliko z výsledku předchozího řízení a z kontextu věci, nikoli z konkrétních skutkových zjištění vztahujících se k jejím vědomostem a vnitřnímu postoji. Setrvala proto na stanovisku, že v původním řízení vypovídala pravdivě a že opak nebyl provedeným dokazováním spolehlivě prokázán.

6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Podle jejího názoru soud prvního stupně neprovedl úplné a objektivní hodnocení důkazů, nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a selektivně pominul skutečnosti svědčící v její prospěch. Současně vyčetla, že klíčová skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že z důkazů nelze bez důvodných pochybností dovodit, že předmětné motorové vozidlo řídil P. M. ml. a nikoli ona sama. V podrobnostech poukázala zejména na jednotlivé svědecké výpovědi provedené v hlavním líčení. Zdůraznila, že P. M. ml. i P. M. st. opakovaně a konzistentně uváděli, že vozidlo řídila právě ona. Význam přisuzovala rovněž výpovědi svědka K. J., který při návratu na místo nehody pozoroval ženskou postavu v prostoru, kde se podle její výpovědi nacházela. U dalších svědků, zejména příslušníků Policie České republiky a dalších zasahujících osob, namítala, že jejich výpovědi její skutkovou verzi nevyloučily, neboť žádný z nich neviděl P. M. ml. řídit vozidlo, vystupovat z něj po nehodě ani se nacházet na místě řidiče.

7. Dovolatelka dále zdůraznila, že řada svědků připustila možnost, že se ve vozidle v době nehody mohly nacházet dvě osoby, případně nebyla schopna takovou variantu vyloučit. Soudům vytýkala, že tyto části výpovědí opomenuly a bez náležitého odůvodnění preferovaly pouze ty skutečnosti, které svědčily v její neprospěch. Za významné považovala rovněž rozpory mezi výpověďmi některých svědků učiněnými v původním trestním řízení a jejich výpověďmi v nyní projednávané věci, s nimiž se podle jejího názoru soudy nijak nevypořádaly. Samostatnou část dovolací argumentace věnovala otázce technického stavu havarovaného vozidla a způsobu jeho dokumentace po dopravní nehodě. Namítala, že soudy nevěnovaly odpovídající pozornost okolnostem týkajícím se stavu předních airbagů, bezpečnostních pásů a rozsahu pořízené fotodokumentace. Podle jejího názoru provedené důkazy nevylučují možnost, že ve vozidle cestovaly dvě osoby, přičemž existující nejasnosti měly být hodnoceny v souladu se zásadou in dubio pro reo v její prospěch. Nesouhlasila též se závěrem odvolacího soudu, že provedené důkazy vyznívaly zcela nerozporně, neboť podle ní mezi jednotlivými důkazy existují významné rozpory, které nižší soudy pominuly.

8. V závěru dovolání obviněná shrnula, že její vina byla založena na předem přijatém předpokladu, že vozidlo řídil P. M. ml., aniž by soudy dostatečně prověřily a vyhodnotily alternativní skutkovou verzi předestřenou obhajobou. Zdůraznila, že v řízení nebyl proveden žádný přímý důkaz ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, který by spolehlivě prokazoval nepravdivost její původní svědecké výpovědi. Opětovně poukázala na to, že nikdo z vyslechnutých svědků neviděl P. M. ml. řídit vozidlo nebo se nacházet na místě řidiče, že nebyla vyloučena přítomnost druhé osoby ve vozidle a že nebyly uspokojivě objasněny ani některé technické okolnosti spojené s nehodou.

9. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 7 To 36/2026, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 44 T 43/2025, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněné. Následně se zabýval námitkami dovolatelky z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

11. Státní zástupce ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněná sice formálně opomněla uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tento nedostatek však nebránil posouzení obsahu dovolání. Současně zdůraznil, že dovolací námitky převážně opakovaly obhajobu a odvolací argumentaci, s nimiž se soudy obou stupňů již řádně vypořádaly.

12. K námitkám vztahovaným k § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatoval, že tomuto dovolacímu důvodu neodpovídaly. Výhrady směřující k aplikaci § 9 odst. 1 tr. ř. označil za nesrozumitelné, neboť se týkaly procesního ustanovení, z něhož bezprostředně neplynuly žádné hmotněprávní závěry. Současně odmítl, že by soudy vycházely toliko ze skutkových zjištění učiněných v původním řízení proti P. M. ml. Podle něj soud prvního stupně provedl vlastní dokazování, samostatně je hodnotil a dospěl k přesvědčivému závěru, že původní svědecká výpověď obviněné byla nepravdivá. Za obsahově relevantní považoval státní zástupce pouze námitku směřující proti posouzení subjektivní stránky. I tu však hodnotil jako zjevně neopodstatněnou, neboť obviněná podle něj musela vědět, že nepravdivě uváděla, že vozidlo v době nehody řídila ona, ačkoli je řídil její bratr P. M. ml. Jednala tak podle jeho názoru ve snaze pomoci mu vyhnout se trestní odpovědnosti, a soud prvního stupně proto správně dovodil její přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

13. Námitky podřazené pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce ve skutečnosti směřovaly proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů. Obviněná pouze prosazovala vlastní skutkovou verzi a polemizovala se závěry soudů, aniž by konkrétně vymezila zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními. Státní zástupce odmítl i její výhrady ke stavu vozidla po nehodě, zejména k nevystřeleným airbagům, neboť se podle něj míjely se skutkovými závěry soudů, které vycházely z komplexního hodnocení důkazů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu státní zástupce připomněl, že Nejvyšší soud nebyl povinen nad rámec dovolací argumentace sám přezkoumávat dokazování a skutkové závěry nižších soudů, pokud dovolatelka dostatečně konkrétně nevymezila, v čem měl tvrzený zjevný rozpor spočívat. Takové požadavky dovolání obviněné podle něj nesplňovalo. Státní zástupce uzavřel, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, provedly dokazování v potřebném rozsahu a důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Neshledal proto žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Takto zjištěný skutkový stav podle něj soudy správně právně posoudily i z hlediska naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného přečinu. Dovolání obviněné proto v tom omezeném rozsahu, v němž odpovídalo některému z uplatněných dovolacích důvodů, hodnotil jako zjevně neopodstatněné.

14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

15. Obviněná v replice k vyjádření státního zástupce ze dne 12. 8. 2026 obecně uvedla, že jeho námitky považuje za účelově zavádějící a místy zcela nepravdivé.

16. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b písm. h) tr. ř. obviněná namítla, že státní zástupce nesprávně vyložil § 9 odst. 1 tr. ř. Zdůraznila, že ačkoliv jde o ustanovení procesního předpisu, mohou být v jeho rámci posuzovány jak otázky procesní, tak otázky hmotněprávní. Odkázala přitom na odbornou literaturu, podle níž musí orgán činný v trestním řízení otázku viny posoudit samostatně i tehdy, existuje-li o předběžné otázce pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Za otázku viny je podle citované literatury třeba považovat nejen každý znak trestného činu, ale i každou jednotlivou podmínku nezbytnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin. Obviněná dále odmítla výhradu státního zástupce, že se v dovolání dopustila takzvaných argumentačních faulů. Uvedla, že takové označení je nepřiléhavé a neprávní, přičemž se žádného podsouvání nedopustila. Naopak měla za to, že v dovolání strukturovaně a srozumitelně vysvětlila, v čem spatřovala naplnění dovolacího důvodu podle § 265b písm. h) tr. ř. Konkrétně poukazovala na nezákonný postup soudů při konstatování viny a na zásadní pochybení při posouzení a vyhodnocení subjektivní stránky. Za nepřiléhavé označila rovněž obecné závěry státního zástupce, podle nichž si soud prvního stupně na základě vlastního dokazování utvořil autentický názor a dva soudy se nezávisle na sobě shodly na skutkovém stavu. Podle obviněné se nic takového v projednávané věci nestalo. Namítla, že veškeré důkazní návrhy vznášela obhajoba, soud prvního stupně nechtěl provádět dokazování nad rámec trestního spisu z původního trestního řízení a odvolací soud pouze převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by reagoval na námitky obhajoby, mimo jiné na tvrzené zásadní rozpory ve svědeckých výpovědích.

17. K dovolacímu důvodu podle § 265b písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že v bodech 25 až 37 dovolání přehledně vymezila, v čem spatřuje hrubé deficity při zjišťování skutkového stavu ve vztahu k provedeným důkazům. Nesouhlasila proto se závěrem státního zástupce, že neuvedla konkrétní zjevný či extrémní rozpor určitého skutkového zjištění s obsahem konkrétního důkazu. Intenzitu tvrzeného extrémního rozporu dovozovala zejména z toho, že svědecké výpovědi a technický stav vozidla představovaly podle soudů důkazní těžiště pro závěr o její vině. Podle obviněné přitom v dovolání konkrétně označila skutková zjištění, která neodpovídala provedeným důkazům. Soudy se však podle ní konkrétnímu hodnocení těchto rozporů vyhnuly a spokojily se pouze s dílčími důkazními střípky a nenavazujícími úvahami. Obviněná dále zdůraznila, že nelze akceptovat stav, kdy totožní svědci vypovídali rozdílně ve dvou různých trestních řízeních, avšak soudy tyto rozpory bez dalšího pominuly, aniž by je alespoň elementárně vysvětlily. Z těchto důvodů byla přesvědčena, že požadavkům dovolacího důvodu podle § 265b písm. g) tr. ř. dostála. Současně zdůraznila, že po dovolacím soudu nežádala nový hloubkový skutkový přezkum, nýbrž pouze přezkum v mezích uplatněného dovolacího důvodu.

18. S ohledem na uvedené obviněná setrvala na stanovisku, že její dovolání je důvodné, a učinila shodný konečný návrh jako v dovolání.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je včas podala oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná výslovně odkázala na důvody dovolání obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Současně však z obsahu dovolání vyplývá, že, byť to výslovně neuvedla, uplatnila rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (viz úvod části označené II. Přípustnost dovolání, dovolací důvody).

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). Obviněná jej fakticky uplatnila v tzv. druhé alternativě, tedy podobě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání jako řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

23. V posuzované věci obviněná uplatnila námitky odpovídající první z uvedených alternativ, tedy existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů určujícími pro naplnění znaků trestného činu. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že dovolatel na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 21/2023).

24. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 24, 25 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 7– 13 usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze pak nevidět, že námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a zejména pak i soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí pečlivě vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

25. Obviněná brojila proti skutkovým zjištěním soudů ohledně nepravdivosti své výpovědi. V této souvislosti poukazovala na tvrzené rozpory ve výpovědích svědků R. B., A. H., O. H. a svědkyně D. M. Ve vztahu k výpovědím svědků P. M. ml., P. M. st. a K. J. namítla, že soudy pominuly okolnosti svědčící v její prospěch. Současně zpochybnila skutková zjištění týkající se provedené prohlídky vozidla. Obviněná rovněž vytkla nesprávné posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k pravdivosti své dřívější svědecké výpovědi. Dovolatelka v posuzované věci nevycházela ze skutku zjištěného soudy a nenamítala, že by takto zjištěný skutek zákonný znak „uvede nepravdu“ podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nenaplňoval. Požadovala naopak, aby Nejvyšší soud provedené důkazy vyhodnotil jinak a přijal její skutkovou verzi, podle níž vozidlo řídila ona. Její výhrada tedy nesměřovala proti právnímu posouzení skutku zjištěného soudy, nýbrž proti samotnému skutkovému závěru, že její svědecká výpověď byla nepravdivá. V této konkrétní podobě ji proto obsahově nutno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že převážná většina dovolacích námitek představuje doslovné opakování argumentace, kterou obviněná uplatnila už v odvolání a se kterou se odvolací soud přesvědčivě a úplně vypořádal.

27. Nejvyšší soud uvádí, že podle odborné literatury (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4340, marg. č. 8), jakož i ustálené rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, uveřejněné pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.) musí soud v rámci posuzování viny trestným činem podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. okolnost, zda obviněná uvedla v pozici svědka v jiné věci nepravdu. Jde totiž o posouzení viny na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností, a to bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá či nevěrohodná. Samotná nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností.

28. Soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s výše nastíněnými východisky a objasnění skutkového stavu věnoval náležitou pozornost. V posuzované věci provedl dokazování v potřebném rozsahu plně v intencích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a současně vyhodnotil obsah provedených důkazů jak jednotlivě, tak i ve vzájemné souvislosti. V průběhu hlavního líčení při dodržení zásady kontradiktornosti soud prvního stupně znovu vyslechl obviněnou (č. l. 155–160), svědky P. M. st., P. M. ml. (č. l. 163–169), jakož i svědky K. J., A. H., R. B., O. H. a D. M, (č. l. 175–186), provedl rovněž řadu listinných důkazů, včetně důkazů založených ve spisovém materiálu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 30 T 117/2023. Pravomocné odsouzení P. M. ml. v původní trestní věci přitom nepovažoval za závazné vyřešení otázky nepravdivosti výpovědi obviněné ani jím nenahrazoval vlastní hodnocení důkazů provedených v nynějším řízení.

29. Z provedeného dokazování soud prvního stupně vyvodil následující skutková zjištění. Uvedl, že okolnosti jednání obviněné, jejího bratra P. M. ml. a jejího otce P. M. st. tak, jak byly jimi předestřeny, se příčily elementární logice. Výslovně poukázal na to, že P. M. ml. ani jeho otec P. M. st., s výjimkou užití množného čísla v rozhovoru se svědkem K. J. na místě nehody ve vztahu k osobám, které „měly být v pořádku“ (č. l. 176), nijak nezmiňovali přítomnost jakékoli další osoby na místě nehody (č. l. 176, 181, 183, 185). Svědek P. M. ml. rovněž nijak neprotestoval proti oslovení „pane řidiči“ (č. l. 181); naopak svědkyni D. M. měl uvést, byť podle její výpovědi nikoli doslovně, že „on řídil z festivalu“ (č. l. 185–186). Otec obviněné P. M. st. se po své dceři nijak nesháněl ani nepožadoval po policistech, aby ji začali hledat; podle výpovědí zasahujících policistů se soustředil především na následky nehody a stav vozidla. Ani poté, co měla obviněná údajně nastoupit do jeho vozidla, pro ni nevyhledal lékařské ošetření, přestože jeho syn P. M. ml. byl sanitou zdravotnické záchranné služby odvezen do nemocnice (č. l. 165–166). Současně nebyla v havarovaném vozidle nalezena žádná dámská zavazadla ani osobní doklady obviněné (č. l. 178, 182). Soud prvního stupně rovněž poukázal na nelogičnost jednání obviněné, která se měla poté, co s bratrem P. M. ml. hledala telefon, rozhodnout jít za šera roklí s hustým porostem do míst, jež vůbec neznala, namísto toho, aby se vrátila zpět k místu nehody na silnici (č. l. 157). V této souvislosti považoval za významné i to, že poté, co měl P. M. ml. bezprostředně po odchodu sestry telefon nalézt, nepokusil se obviněnou přivolat zpět k místu nehody (č. l. 169). Pokud jde o výpověď svědka K. J., jenž uvedl, že ve tmě na sjezdu pod mostem spatřil ženu, která svou výškou mohla odpovídat obviněné (č. l. 177), soud prvního stupně uzavřel, že ani tato skutečnost ve spojení se zmínkami P. M. ml. a P. M. st. v množném čísle ohledně osob, které „měly být v pořádku“, nebyla způsobilá vyvolat rozumné pochybnosti ve prospěch jejich verze. Současně přihlédl k tomu, že jak P. M. ml., tak i jeho otec měli zjevný zájem na tom, aby se P. M. ml. vyhnul negativním důsledkům plynoucím z jeho postavení řidiče havarovaného vozidla, což promítl i do hodnocení věrohodnosti jejich výpovědí. Po konfrontaci výpovědi obviněné s ostatními provedenými důkazy dospěl k přesvědčivému závěru, že výpověď obviněné neměla oporu v provedeném dokazování a že byla absolutně lživá.

30. S uvedenými závěry soudu prvního stupně se plně ztotožnil rovněž odvolací soud, který se současně vypořádal s námitkami obviněné. Konkrétně uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. a nepochybil ani při hodnocení provedených důkazů. Všechny relevantní důkazy hodnotil na podkladě svého vnitřního přesvědčení jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud výslovně uvedl, že skutková verze obviněné nemohla obstát v konfrontaci s ostatními provedenými důkazy a se skutečnostmi z nich vyplývajícími.

31. K témuž závěru dospěl i Nejvyšší soud v nyní posuzované věci, neboť stejně jako odvolací soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy neshledal. Lze-li na základě provedených důkazů a při respektování zásad formální logiky učinit jistý skutkový závěr, pak nelze tvrdit, že skutková zjištění nemají oporu v důkazech, o které se v daném případě soud opřel. Extrémní nesoulad má svůj základ v tom, že skutkové zjištění postrádá jakoukoli souvztažnost s příslušným důkazem, přičemž sama skutečnost, že vyvodit lze i závěr alternativní, takový extrémní rozpor nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo 332/2015). Důležité pro posouzení je to, zda vyvozovaná skutečnost má obsahovou návaznost na poznatek plynoucí z jiného důkazu, tj. zda (zde v případě důkazů nepřímých) jejich "zřetězení" umožňuje učinit spolehlivý závěr o (ne)existenci prokazované skutečnosti s potřebnou mírou jistoty.

32. Právě v argumentaci obviněné, která v dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje a nabízí odlišné, pro ni příznivější hodnocení provedených důkazů, lze spatřovat toliko polemiku se skutkovými závěry soudů a snahu zpochybnit logické úvahy, na jejichž základě soudy dospěly k závěru o její vině. Skutková zjištění obou soudů odpovídají zásadám formální logiky a mají zřejmou oporu v provedených důkazech. Oba soudy náležitě vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru, že obviněná ve své svědecké výpovědi uvedla nepravdu. Přesvědčivě vyložily, proč nepřisvědčily tvrzením obviněné, jejího bratra P. M. ml. a jejího otce a které důkazy vzaly za podklad svých skutkových závěrů. Je přitom namístě zdůraznit, že výpověď svědka K. J. sice poskytovala dílčí oporu tvrzení, že se v širším okolí místa nehody pohybovala žena, neumožňovala však určit její totožnost, prokázat její předchozí přítomnost ve vozidle ani dovodit, že tato osoba vozidlo řídila. Sama proto nebyla způsobilá zpochybnit skutkový závěr soudů o osobě řidiče. Ani případná možnost přítomnosti dvou osob ve vozidle sama o sobě nevypovídala o tom, která z nich vozidlo řídila. Námitky týkající se airbagů, bezpečnostních pásů a rozsahu fotodokumentace rovněž nemohly založit vytýkaný zjevný rozpor, neboť soudy z těchto okolností nevyvozovaly rozhodující závěr o totožnosti řidiče. Dovolatelka z uvedených technických okolností dovozovala možnost přítomnosti dvou osob ve vozidle, nevysvětlila však, jak by tato možnost sama o sobě zpochybňovala závěr soudů o tom, kdo vozidlo řídil.

33. Za situace, kdy soudy na základě provedeného dokazování spolehlivě uzavřely, že řidičem havarovaného vozidla byl P. M. ml., nemohla obstát obhajoba obviněné založená na tvrzení, že vozidlo řídila ona sama. Soudy nižších stupňů proto mohly s potřebnou mírou jistoty přijmout závěr o vědomě lživé svědecké výpovědi obviněné. V tomto ohledu nelze přisvědčit ani dovolací námitce obviněné, že soudy nižších stupňů toliko převzaly závěry učiněné v trestní věci P. M. ml., aniž by samy provedly hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě učinily vlastní skutkové závěry.

34. S ohledem na výše uvedené je třeba uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu či provinění nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněné v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněnou usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky obviněné uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou jako celek zjevně neopodstatněné. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotněprávní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pokud není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

36. Jak již bylo uvedeno výše, námitku obviněné vztahující se k nenaplnění znaku „uvede nepravdu“ nebylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jejím prostřednictvím obviněná brojila proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům soudů. Domáhala se tak změny skutkového základu věci, nikoli přezkumu správnosti jeho hmotněprávního posouzení. Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněná v této souvislosti namítla, že nebyla srozuměna s tím, že její reprodukce skutkových okolností představovala uvedení nepravdy o okolnosti podstatné pro rozhodnutí soudu. Podle jejího názoru soudy založily závěr o existenci úmyslného zavinění toliko na následku jejího jednání a okolnostech případu, aniž by jej opřely o konkrétní skutková zjištění prokazující její vědomost a srozumění. Ani tato argumentace však neobstála, neboť se z podstatné části opírala o vlastní skutkovou verzi obviněné a o odlišné hodnocení provedených důkazů, než jaké přijaly soudy nižších stupňů.

37. K námitce absence subjektivní stránky lze obecně uvést, že zavinění reprezentuje vnitřní psychický vztah pachatele ke svému činu, respektive k jeho podstatným složkám, a proto má-li být pachatel uznán vinným ze spáchání určitého trestného činu, musí jeho zavinění pokrývat všechny znaky příslušné skutkové podstaty. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, závěr o zavinění lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině je vhodné připomenout též zákonnou úpravu vztahující se k úmyslnému zavinění. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

38. Ve vztahu k posuzovanému přečinu podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je k naplnění subjektivní stránky třeba prokázání vědomosti pachatele o tom, že údaje, které v procesním postavení svědka sděluje, neodpovídají skutečnostem, o nichž v tomto postavení vypovídá a že jsou jejich vědomým opakem. Jedná se o případy, kdy jsou svědkem uvedené informace v přímém rozporu s tím, jakými poznatky, nabytými na základě smyslového vnímání, ohledně sdělovaných fakt v době podání svědecké výpovědi disponoval. Pokud za těchto okolností svědek uvede údaje neodpovídající reálnému stavu, podal svědeckou výpověď lživou (nepravdivou). Současně je třeba, aby tato nepravdivá výpověď byla relevantní pro rozhodnutí ve věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1188/2017). Současně svědkem sdělované údaje musí mít podstatný význam pro rozhodnutí, tj. zpravidla se jedná o skutečnost, kterou orgán uvedený v tomto ustanovení musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat, např. v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4340, marg. č. 8.). Nevyžaduje se, aby měl svědek zcela jasnou představu o uvedeném zákonném znaku, resp. podmínkách jeho naplnění. Z hlediska vědomostní složky se totiž vyžaduje jen to, aby si pachatel v době páchání svého činu uvědomoval trestněprávně relevantní fakta, a nikoli již i to, aby měl vědomost o jejich zákonném vyjádření. Postačí jen hrubá (laická) představa pachatele, že sdělením nepravdivého podstatného údaje může ohrozit zákonem chráněný zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objekt trestného činu), pokud je s tím současně srozuměn (a to alespoň tak, že je s tím smířen ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Na srozumění pachatele lze zpravidla usuzovat i z toho, že jde o údaj významný, a nikoliv jen podružného a nedůležitého charakteru (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1188/2017).

39. Nejvyšší soud konstatuje, že ani ve vztahu k právnímu posouzení subjektivní stránky posuzovaného přečinu se soudy nižších stupňů nedopustily žádného pochybení. Provedeným dokazováním postavily najisto, že obviněná po řádném poučení v procesním postavení svědka uvedla skutečnosti, které neodpovídaly skutečnému stavu věci, neboť v rozhodné době havarované vozidlo neřídila, nýbrž jeho řidičem byl její bratr P. M. ml. (bod 14 usnesení odvolacího soudu). Za této situace soudy důvodně dovodily, že obviněná si byla nepravdivosti své výpovědi vědoma, jelikož vypovídala o okolnostech, které byly předmětem jejího vlastního tvrzení a které musela znát z bezprostřední osobní zkušenosti. Současně správně uzavřely, že tak činila s cílem podpořit obhajobu svého bratra a zlepšit jeho procesní postavení v probíhajícím trestním řízení (bod 25 rozsudku soudu prvního stupně). V daném případě přitom nešlo o pouhé srozumění obviněné s možnou nepravdivostí sdělovaného údaje. Vypovídala o tom, že sama řídila vozidlo, tedy o skutečnosti, kterou nutně musela znát z vlastního bezprostředního vnímání. Jestliže podle skutkových zjištění soudů vozidlo neřídila, musela vědět, že její opačné tvrzení je nepravdivé. Uvedla je přitom právě proto, aby podpořila obhajobu svého bratra. Její jednání tedy odpovídalo přímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně vyvodily jak soud prvního stupně (bod 26 jeho rozsudku), tak i odvolací soud (bod 14 usnesení odvolacího soudu).

40. Rovněž nelze přisvědčit námitce obviněné, že si nebyla vědoma významu údajů, které ve své svědecké výpovědi uváděla. Nešlo totiž o okolnosti podružného charakteru, nýbrž o skutečnosti přímo určující, kdo byl řidičem havarovaného vozidla, tedy o otázku zásadního významu pro posouzení trestní odpovědnosti P. M. ml. za přečin podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. I z pohledu osoby bez právního vzdělání muselo být zřejmé, že tvrzení o totožnosti řidiče může mít bezprostřední vliv na výsledek trestního řízení. Právní závěry soudů nižších stupňů týkající se subjektivní stránky proto považuje Nejvyšší soud za správné, logické a plně odpovídající zjištěnému skutkovému stavu.

41. Protože podle Nejvyššího soudu není opodstatněná žádná z námitek obviněné směřujících proti rozhodnutí odvolacího soudu, nelze přiznat důvodnost ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V posuzovaném případě je tento důvod dovolání vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání ve vztahu k nim zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

42. Nejvyšší soud, veden těmito závěry, shledal, že dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 8. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu