8 Tdo 640/2026

Rubrum

8 Tdo 640/2026-3981 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný I. M., bez stálé adresy, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2026, č. j. 11 To 27/2026-3779, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 49 T 94/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

1. Obviněný I. M. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 11. 2025, č. j. 49 T 94/2025-3588, uznán vinným jednak zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to vše ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, s výjimkou bodu II. e), jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech I. a II. citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný (spolu s dalšími spoluobviněnými) podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn části obžaloby Okresního státního zastupitelství Praha-východ ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. ZT 331/2025, a to ohledně dílčího útoku 12, v němž bylo spatřováno spáchání jednak dílčího útoku pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (ve vztahu k obžalovanému A. K. přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku), jednak dílčího útoku pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, obojí spácháno ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchali obvinění.

2. Rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 11. 2025, č. j. 49 T 94/2025-3588, napadl obviněný (spolu s obviněným D. L.) a státní zástupce (ve prospěch i neprospěch obviněných) odvoláními, přičemž z podnětu odvolání státního zástupce podaného ve prospěch obviněných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2026, č. j. 11 To 27/2026-3779, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 11. 2025, č. j. 49 T 94/2025-3588, zrušil ve výroku, kterým byl poškozený D. H., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody doplněn tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená IMOS Brno a. s., IČO 25322257, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškozená M – Silnice. a. s., IČO 42196868, byla odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných a odvolání obviněných I. M. a D. L. zamítnuta.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci námitek týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 255/2024, a závěry v něm vyslovené ve vztahu k výpovědi spoluobviněného v přípravném řízení s tím, že jeho situace je totožná, neboť obhájce sice byl přítomen výslechu D. L., avšak v té době nebyl obviněný dosud zadržen a obhájce neznal jeho stanovisko k jednotlivým skutkům. Nemohl tak objektivně klást otázky, které by reflektovaly dovolatelovu konkrétní obhajobu. Dále argumentuje tím, že se soudy procesní nezpůsobilostí D. L. výpovědi nezabývaly a odsouzení je tak založeno na „procesně nepoužitelných důkazech“. V této souvislosti odkázal na vybranou judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 1860/16, I. ÚS 2852/14) s tím, že uvedeným postupem soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť k výpovědi spoluobviněného uprchlého D. L., která je stěžejním a u některých dílčích útoků naprosto jediným usvědčujícím důkazem, nepřistupovaly se zvýšenou obezřetností a neposkytly obhajobě žádné vyvažující faktory, které by tento důkazní handicap kompenzovaly. Podle obviněného se nejvýrazněji zvůle v hodnocení důkazů a rezignace na ústavní standardy spravedlivého procesu projevila u dílčího útoku č. 21 (Ořech), přičemž tento skutek je pro posouzení věci stěžejní, neboť tvoří cca 60 % celkové škody mu přisuzované, kdy neexistuje jediný objektivní důkaz pro jeho vinu. Na místě nebyly zajištěny trasologické stopy, absentuje jakákoliv shoda v profilu DNA a z analýzy telekomunikačního provozu nevyplývá pohyb telefonu obviněného v dané lokalitě. Jediným důkazem tak podle dovolatele je kontradiktorně neprověřená výpověď uprchlého D. L., která je v „přímém a nepřekonatelném rozporu“ s výpovědí spoluobžalovaného M. M. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný spatřuje v nesprávné aplikaci mezinárodní smlouvy (Úmluvy). Dále dovolatel uvedl, že vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž odvolací soud toto pochybení nenapravil, byl rovněž naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2026, č. j. 11 To 27/2026-3779, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 11. 2025, č. j. 49 T 94/2025-3588, zrušil a Okresnímu soudu Praha-východ přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, kterými obviněný nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními (zejména pokud jde o skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně dílčích útoků pod body 11, 15, 17, 21 rozsudku soudu prvního stupně a nesouhlas s výpovědí spoluobviněného D. L.). Dovolatel podle státního zástupce v tomto kontextu neuvedl, proč obsah důkazů neposkytuje podklad pro skutková zjištění, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, tudíž uplatněné námitky představují nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů bez odůvodnění existence tvrzeného extrémního rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Pokud jde o uplatněnou námitku týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněných M. M. a D. L. a údajného porušení práva na spravedlivý proces, tu sice lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, státní zástupce ji však nepovažuje za opodstatněnou. Podle jeho názoru nebylo v rámci soudních řízení porušeno právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k tvrzené shodě s věcí řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 3 Tdo 255/2024 státní zástupce uvedl, že v posuzované věci je vina obviněného prokázána výpovědí 2 spoluobviněných (M. M. a D. L.), přičemž soud prvního stupně vysvětlil, proč z těchto výpovědí vycházel. Výslechu spoluobviněných se účastnil i obhájce dovolatele, procesní situace se tudíž od situace řešené ve věci sp. zn. 3 Tdo 255/2024 liší. Pokud jde o výpověď spoluobviněného D. L., ta byla nalézacím soudem přečtena z důvodu, že byl pro soud nedosažitelný, neboť byl stíhán jako uprchlý s tím, že jeho výpověď nebyla jediným usvědčujícím důkazem. Současně byl obviněnému poskytnut dostatečně vyvažující faktor, neboť jeho obhájce se v přípravném řízení účastnil výslechu spoluobviněného D. L. (i dalších spoluobviněných) a měl možnost mu klást otázky a byly tak dodrženy podmínky kontradiktornosti, a to i přes námitku, že obhájce neměl k dispozici stanovisko obviněného k jednotlivým úkonům. Pokud jde o námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ty obviněný založil na nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování, přičemž vadu právního posouzení státní zástupce v dané věci neshledal. Stejně tak nepovažoval za naplněné podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací-obhajobou uplatněnou zejména v podaném odvolání (namítl absenci objektivních usvědčujících důkazů, především pak, že ve spise nejsou trasologické stopy, biologické stopy, telekomunikační data; namítl procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného – svědka L., jehož výslechu sice byl přítomen jeho obhájce, avšak neznal jeho stanovisko k jednotlivým skutkům aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

13. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

14. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat následující. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. Z konstrukce námitek týkajících se zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zcela zásadně odlišují (ve své podstatě tvrdí, že se trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen nedopustil, na místě činů nebyl a jeho přítomnost není prokázána ani žádným z důkazů, a pokud snad někdo ze spoluobviněných jej má usvědčovat, pak jde o procesně nepoužitelnou výpověď, která není dalšími důkazy potvrzena). Tato argumentace však stěží představuje námitky naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky na nesouhlasu obviněného se závěry soudu, tak jak obviněný učinil v podaném dovolání. Podle konstantní judikatury totiž platí, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Současně je třeba uvést, že zjevný rozpor může nastat za situace (mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními), kdy obsah provedených důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Pokud pak jde o procesně nepoužitelný důkaz, pak jde o situaci, kdy takový důkaz, který je podstatný pro skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Ve vztahu k požadavku na nové hodnocení důkazů dovolacím soudem je třeba zmínit, že vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), je třeba opětovně zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Současně je třeba rovněž uvést, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele ani domýšlet případný směr jeho dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. I. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).

15. V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Lze konstatovat, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Je tak možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěry soudu prvního stupně Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi (pro úplnost je třeba dodat, že pochybení soudu prvního stupně neshledal ani odvolací soud – bod 36 a násl. rozsudku).

16. Pokud jde o dovolací námitky týkající se dílčího útoku 21 (v rozsudku soudu prvního stupně uveden pod bodem II.; v dovolání rovněž označen jako Ořech), je z nich patrno, že představují prostou polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž obviněný v rámci dovolání předkládá vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkových závěrů, což však (jak již bylo výše uvedeno) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. V tomto ohledu soud prvního stupně v bodu 17 rozsudku jednoznačně zmínil, že ačkoliv ve vztahu k obviněnému údaje o telekomunikačním provozu, trasologické, biologické a jiné stopy spojující jej s konkrétními dílčími útoky absentují (čehož si soud byl plně vědom), vinu obviněného považoval za prokázanou na základě výpovědí spoluobviněných D. L. a M. M. S ohledem na obsah spisového materiálu nemá Nejvyšší soud důvod závěry soudu prvního stupně ve smyslu výhrad dovolatele korigovat (viz též níže bod 18).

17. Pokud jde o námitky týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného D. L., tu sice formálně pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze (viz bod 14), Nejvyšší soud ji však nepovažoval za opodstatněnou.

18. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá (bod 4), že ve vztahu k D. L. bylo vedeno řízení proti uprchlému a z tohoto důvodu byl v rámci hlavního líčení čten protokol o jeho výslechu v postavení obviněného z přípravného řízení, což je v souladu s § 207 odst. 2 tr. ř. Z podaného dovolání je navíc zřejmé, že dovolatel nenamítá samotnou nezákonnost čtení uvedeného protokolu, nýbrž, že se nemohl zúčastnit výpovědi D. L., přičemž jeho obhájce výpovědi zmíněného spoluobviněného byl sice přítomen, avšak neznal stanovisko dovolatele. Uvedený výslech spoluobviněného D. L. byl proveden po zahájení trestního stíhání způsobem odpovídajícím zásadám stanoveným v trestním řádu, přičemž Nejvyšší soud musí podotknout, že obhájce, který byl tomuto úkonu přítomen věděl, pro jakou trestnou činnost je obviněný stíhán (usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno 9. 10. 2024, a toto usnesení obhájce převzal dne 10. 10. 2024 – viz č. l. 13). Je třeba dále zdůraznit, že výpověď uvedeného spoluobviněného byla soudem prvního stupně v bodě 15 rozsudku podrobně hodnocena, včetně jeho věrohodnosti. Navíc výpověď tohoto spoluobviněného nestojí osamoceně a vina dovolatele je potvrzována i výpovědí dalšího spoluobviněného M. M., jejíž věrohodnost byla soudem prvního stupně rovněž pečlivě hodnocena. Je tak zřejmé, že vina obviněného nebyla založena pouze na výpovědi D. L., což obviněný v podaném dovolání již taktně pomíjí. Nelze tak na posuzovanou věc aplikovat závěry usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Tdo 255/2024, na něž dovolatel v dovolání odkazuje. V této souvislosti považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést, že porušení práva na spravedlivý proces nelze podle konstantní judikatury dovozovat pouze z toho, že soudy se přiklonily k verzi poškozeného a nikoli k verzi obviněného, a to ani, když jde do značné míry o situaci „tvrzení proti tvrzení“. V českém trestním právu totiž neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Nad rámec úvah soudů nižších stupňů a v reakci na argumentaci dovolatele je vhodné zmínit některé skutečnosti, které rovněž z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývají. Soud prvního stupně přistoupil k postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř. v případě M. M. s ohledem na rozpory v jeho výpovědi z přípravného řízení a u hlavního líčení, aby po přečtení své výpovědi tento obviněný uvedl, že to, co uvedl na policii souhlasí. Pokud je nyní obhajobou obviněného I. M. zpochybňována samotná účast M. M. na jednání pod bodem 21, pak k tomuto útoku obviněný M. M. uvedl, že podle předložené fotodokumentace toto nepoznává. Ve vztahu k výpovědi obviněného M. M. je vhodné rovněž uvést, že také jeho výpovědi v přípravném řízení byl přítomen obhájce obviněného (č. l. 307-314), který rovněž ani na tohoto obviněného (vedle D. L.) neměl dotazy (viz č. l. 297-306). Současně však tento obviněný uvedl, že se I. M. účastnil 12-14 útoků, kterých se účastnil i on. Jestliže obviněný I. M. (obhajoba) argumentuje tím, že se žádné trestné činnosti neúčastnil (v Jihlavě nikdy nebyl, chodili jen na pivo, autem nikam nejezdili), pak bezpochyby na hodnověrnosti jeho obhajoby nepřidá (kromě shora uvedené výpovědi M. M. a D. L.) také tvrzení spoluobviněného A. K., že při překládání věcí byl také obviněný I. M. Pokud pak soudy nižších stupňů hodnotily důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (jak ukládá zákon), lze stěží přehlédnout objektivní zjištění vyvracející argument obviněného, že autem nikam nejezdili, když z úředního záznamu 2417-2418 vyplývá, že v nočních hodinách byli hlídkou policie v obci XY (trestná činnost spáchaná v XY, cca tři kilometry od XY), kontrolováni obvinění D. L., M. M. a I. M. Pokud se obviněný I. M. ke své osobě vyjadřoval tak, že nebyl nikdy za nic trestán, tak ani toto tvrzení nebylo pravdivé. Je-li mj. argumentováno obviněným i tím, že sám obviněný M. M. ve vztahu ke skutku 21 (Ořech) uvedl, že toto místo nepoznává, resp. si tyto skutky nepamatuje, pak je vhodné uvést, že např. ke skutkům např. pod body 10-15, resp. 21 uvedl, že toto nepoznává podle policejní fotodokumentace, oproti tomu jednoznačně vyloučil svoji účast např. u skutku pod bodem 18, kdy uvedl, že se tohoto neúčastnil, u skutku 19 uvedl, že podle dokumentace bezpečně poznává a byl tam se spoluobviněnými D. L. a I. M., u skutku 17 uvedl, že si nepamatuje. I tyto drobné nuance ve výpovědi M. M. je nutno hodnotit ve vztahu k dalším, již mj. také zmíněným důkazům a stěží lze akceptovat argumentaci, že za situace, kdy místo podle dokumentace nepoznal nebo si nepamatoval, došlo ve vztahu k dovolateli k porušení zásady in dubio pro reo, neboť neexistoval relevantní důkaz o vině dovolatele. S ohledem i na tyto skutečnosti je třeba konstatovat, že soud prvního stupně své povinnosti hodnotit důkazy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vedoucí k zjištění skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. bezezbytku dostál a Nejvyšší soud v jeho postupu neshledal žádného pochybení. Obdobnou námitkou se zabýval již i odvolací soud, který se k závěrům soudu prvního stupně přiklonil a v bodě 41 rozsudku své závěry vysvětlil.

19. Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněného ve vztahu k námitce o porušení práva na spravedlivý proces upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.

20. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V dovolání však obviněný neuvedl žádnou námitku týkající se právní kvalifikace předmětných skutků či aplikace jiných norem hmotného práva. Proto se Nejvyšší soud naplněním podmínek tohoto dovolacího důvodu nezabýval (viz blíže bod 14 tohoto usnesení). Na tomto místě lze pouze zmínit, že obviněný zpochybňoval mj., že by se dopustil jednání pod bodem 21, kde výše způsobené škody by měla dopad na právní kvalifikaci jeho jednání, taková námitka však dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje. Nutno též podotknout, že důvodnou nebyla shledána námitka obviněného, že se uvedené trestné činnosti nezúčastnil (viz shora).

21. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu