8 Tdo 661/2026

Rubrum

8 Tdo 661/2026-1803 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání obviněného Š. Č., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 6 To 348/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 8/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Š. Č. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 3 T 8/2025, byl obviněný Š. Č. uznán vinným ad 1), 3) a 6) třemi zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, 2) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku, 4) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, 5) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Odsouzen byl tak, že za činy v bodech 1) až 4) mu byl uložen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 32 T 16/2022, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 7 To 124/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za činy v bodech 5) a 6) mu byl uložen podle § 173 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 6 To 348/2025, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod body 2) a 4), ve výrocích o trestech i náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného v bodě 4) uznal vinným přečinem zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku a za tento přečin a za zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod body 1) a 3), které zůstaly nedotčeny, a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 32 T 16/2022, obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 32 T 16/2022, pravomocný dne 28. 6. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

4. Za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku [bod 5)] a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [bod 6)], ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, obviněného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozhodl též o nárocích poškozených na náhradu škody.

5. Skutek v bodě 2), ve kterém byl spatřován přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil Úřadu městského obvodu Plzeň 2, neboť skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.

6. Podstata trestné činnosti obviněného, jíž byl soudem prvního nebo druhého stupně uznán vinným (jak je shora popsáno), spočívala v tom, že ad 1) v Plzni dne 3. 12. 2021 ve 23:07 h s již pravomocně odsouzeným J. H. (dále „odsouzený H.“), a dosud neustanovenou ženou sledovali poškozeného F. B. (dále „poškozený B.“), kterého bez varování na chodníku poblíž přechodu pro chodce uchopil odsouzený H., jehož poškozený stáhl na zem, následně ho chytil obviněný za rameno tak, že se poškozený nemohl hýbat, a oba pachatelé ho začali společně prohledávat, přičemž mu obviněný odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši 2.500 Kč a odsouzený H. mobilní telefon v hodnotě 1.000 Kč, čímž mu způsobili škodu ve výši 3.500 Kč, ad 3) v Plzni dne 17. 12. 2021 v době okolo 20:12 h společně s již pravomocně odsouzenou L. T. (dále „odsouzená T.“), v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného M. T., zemřelého dne 17. 9. 2022 (dále poškozený T.“), ho ovlivněného alkoholem srazil na zem, kde se udeřil do temene hlavy, a když byl na zemi, oba pachatelé ho prohledali a sebrali mu z kapsy bundy 600 Kč a mobilní telefon v hodnotě 1.250 Kč, a z místa odešli, o peníze se rozdělili, poškozený byl odvezen záchranou službou s odřeninou temene hlavy a kontuzí lbi, ad 4) v Plzni v době od 20:00 h dne 6. 1. 2022 do 8:00 h dne 7. 1 2022 poté, co dosud neustanovená osoba vnikla do sklepní kóje, kde odcizila nákupní textilní tašku na kolečkách tmavě zelené barvy v hodnotě 300 Kč, nástěnné hodiny (tzv. kukačky) a další hodiny či budíky, ruční kotoučovou pilu zn. Narex, sošku panny Marie béžové barvy, přímočarou ruční pilu zn. Interkrenn, nástěnný kříž, dřevěné pouzdro na housle, el. ruční vrtačku modré barvy zn. Narex, el. úhlovou brusku, další drobné věci, a tyto odcizené věci ponechala na chodníku před domem v blízkosti okna do sklepní kóje, se těchto věcí obviněný zmocnil s úmyslem si je ponechat, odnesl je do XY ulice, kde po oslovení poškozeným věci na místě zanechal a utekl, čímž poškozenému I. H. (dále „poškozený H.“), způsobil škodu ve výši 21.228 Kč, ad 5) v Plzni dne 22. 7. 2022 v době od 4:30 do 4:55 h na parkovišti společně s již odsouzeným D. F. (dále „odsouzený F.“) a další dosud neustanovenou osobou v úmyslu neoprávněně se obohatit u zaparkovaného autobusu tov. zn. AB Neoplan rozbil skleněné okno pravých předních dveří, vzniklým otvorem dovnitř vnikl odsouzený F., autobus prohledal a zmocnil se klíče od dveří zavazadlového prostoru, který předal obviněnému, odemkli dveře a odcizili kufr s Gola sadou, a další věci, čímž poškozené společnosti Intertrans způsobil na autobusu škodu ve výši 90.658 Kč a odcizením ve výši 2.614 Kč, 6) v Plzni dne 30. 7. 2022 v době okolo 6:00 h v podchodu a s dalším neustanoveným mužem poté, co se na náměstí seznámili s poškozeným D. H., občanem Spolkové republiky Německo (dále „poškozený H.“), jenž byl viditelně pod vlivem alkoholu, ho v úmyslu zmocnit se jeho věcí napadli, obviněný mu z kapsy kalhot vytáhl peněženku s finanční hotovostí 150 euro (tj. 3.709,20 Kč), peněženku odhodil, a když odcházeli a poškozený šel za nimi, tak ho obviněný udeřil rukou do hlavy a opětovně mu z kapsy vzal peněženku, z níž vyházel karty, přitom ho neustanovený muž držel za levou paži, oba se na něho tlačili, a jeden z nich mu z druhé kapsy vytáhl mobilní telefon, oba pachatelé odešli, poškozenému způsobili škodu ve výši 13.079,20 Kč.

II. Dovolání obviněného

7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. dovolání, jímž brojil u činů v bodech 1), 3), 4), a 6) proti učiněným skutkovým zjištěním a poukazoval na nepřiměřenost a neústavnost uloženého trestu.

8. Skutku v bodě 1) vytýkal odlišnosti ve výpovědích poškozeného B. učiněných jednak v přípravném řízení dne 16. 12. 2022 a jednak u hlavního líčení ve dnech 30. 5. 2023, 24. 3. 2025 a 16. 9. 2025, týkajících se použitého násilí líčeného v každé své výpovědi odlišně. Poukázal na to, že na kamerových záznamech nebylo jednání jím popsané zachyceno, protože je tam zaznamenán pohyb jiných osob. Poškozený B. v žádné z výpovědí nepopsal jednání obviněných tak, jak je uvedeno ve skutkové větě, k čemuž obviněný uvedl konkrétní části výpovědí poškozeného, v nichž pokaždé popisoval jinou aktivitu osob i jiný způsob provedení, a proto je podle dovolatele skutková věta v rozporu s provedenými důkazy. Nelze připustit, aby se závěr soudů o věrohodnosti opíral o to, že si poškozený v přípravném řízení pamatoval událost lépe než později.

9. Pro závěr, že čin spáchal ve spolupachatelství, není ve skutkové větě potřebný podklad, protože v něm není uvedena nezbytná domluva ani společná vůle k užití násilí za účelem zmocnění se věci poškozeného. Podstatné však je, že úmyslné společné jednání s odsouzeným H. obviněný odmítá s tím, že rozhodná skutková zjištění o mechanismu násilí, roli dovolatele a údajné koordinaci s odsouzeným H. jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s nevěrohodnou výpovědí poškozeného, nadto při absenci objektivního zachycení incidentu na kamerových záznamech.

10. Čin pod bodem 3), u něhož obviněný připustil krádež, nikoliv násilí, nepovažuje za řádně objasněný, protože zde chybí výpověď poškozeného T., jenž byl podle lékařských zpráv v době ošetření pod vlivem alkoholu, a obviněný byl tím, kdo jej pomáhal udržet na nohou. Odsouzená T. neuvedla, že by viděla jakékoliv násilí ze strany obviněného, a svědek J. N. uvedl pouze zprostředkované informace, které mu měl opilý a zmatený poškozený sdělit. Neexistuje tedy zásadní přímý důkaz a nelze dovodit ani řetězec nepřímých důkazů, obzvláště když na kamerovém záznamu není zachyceno závadové jednání a ani žádný z dalších důkazů nepodporuje verzi obžaloby.

11. Obviněný proti skutku v bodě 3) namítal, že odvolací soud, když měl pochybnosti o úplnosti dokazování, snažil se je překlenout vyvracením jeho obhajoby, jíž však vytýkal jen dílčí nesrovnalosti. Nedůvodně nevyhověl jeho návrhu na opětovné promítnutí kamerových záznamů, k nimž se chtěl vyjádřit a uvést, že s poškozeným T. pokuřovali marihuanu, což ovlivnilo jeho vnímání události i rovnováhu poškozeného. Odvolací soud v bodech 64. a násl. hodnotil důkaz, který neprovedl, přestože jej obviněný navrhl. Na kamerovém záznamu není zaznamenáno, že poškozeného T. srazil, neboť se to nestalo, upadl sám. Jedno klopýtnutí v nejisté chůzi nemůže vyvracet tvrzenou obhajobu. Argumentace soudu je vystavěna na domněnkách, nikoliv na provedených důkazech, neboť ty vylučují variantu, že by poškozený upadl v důsledku jednání obviněného, protože důvodem pádu byla jeho intoxikace.

12. U činu v bodě 4) poukázal na to, že i když jej odvolací soud uznal vinným mírnějším přečinem, nebral dostatečně do úvahy jeho obhajobu, že měl za to, že jde o odpad. Závěr soudu vycházející z toho, že věci přenášel se záměrem, aby ho s nimi nikdo nechytil, a následně po oslovení z místa utekl, o úmyslném jednání nesvědčí. Pokud by měl za to, že nejde o věci opuštěné, nepohyboval by se s nimi a po zjištění svého omylu je nenechal poškozenému H. Skutečnosti, které uvedl odvolací soud, nesvědčí o tom, že by si alespoň připouštěl, že nejde o odpad, protože u nich nikdo nebyl, stály na ulici, nešlo na první pohled o věci běžně používané či zapomenuté, ale o veteš vyhozenou ze sklepa.

13. Brojil i loupeži v bodě 6), protože poškozený, jak bylo zjištěno lékařským vyšetřením, byl výrazně ovlivněn alkoholem. Nebylo prokázáno, že vůči němu užil násilí, protože i v popisu skutku podstatné okolnosti uvedené svědčí o krádeži. K odcizení peněz došlo bez násilí, které podle poškozeného H. bylo užito, až když se za pachateli rozběhl. Násilí nesloužilo k získání věcí. Nemá logiku, že by se pachatelé snažili odcizit peněženku, z níž již předtím vzali peníze. Obviněný poukázal na rozdíly ve výpovědích poškozeného H. ze dne 22. 11. 2022 a ze dne 9. 10. 2025. Úder do hlavy byl navíc poměrně jasně negován.

14. Výhrady obviněný vznesl i proti uloženým trestům, které jsou podle něj nepřiměřené, neboť soudy nezohlednily charakter trestné činnosti, u níž násilí nebylo výrazné, což by se mělo projevit ve výměře trestu. To však soudy nerespektovaly, ale hodnotily jeho trestní minulost bez toho, že spolupachatelům, kteří měli být stejně nebo i více aktivní než dovolatel, byly uloženy výrazně nižší tresty. U široké trestní sazby od dvou do deseti let, jíž byl obviněný ohrožen, mělo dojít k přiměřenému postižení jednání podle jeho nízké intenzity, o čemž svědčí výpovědi poškozených H. a B., podle nichž se obvinného nebáli. Soudy nehodnotily projednávanou věc komplexně a nezvažovaly, že souhrnně uložených jedenáct a půl roku je vysokým trestem, který neobstojí z hlediska přiměřenosti a individuální spravedlnosti trestu. Není v souladu s provedeným dokazováním a je v rozporu s povahou a závažností trestného činu, zejména nízkým stupněm násilí.

15. Vzhledem k uvedeným nedostatkům obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 6 To 348/2025, i rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 3 T 8/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

16. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že argumentace ke skutku pod bodem 1) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný neidentifikoval rozpor mezi určitým důkazem a jeho obsahem a konkretizovaným skutkovým zjištěním, šlo však o tvrzení rozporu mezi jednotlivými výpověďmi poškozeného B., s čímž nelze souhlasit, protože zásadní odlišnosti nevykazují, a lze přisvědčit odvolacímu soudu, že jeho výpovědi byly dostatečně jasné, podrobné a zejména v základních bodech a rysech shodné. Průběh skutkového děje obsažený v tzv. skutkové větě je dostatečně doložen provedeným dokazováním. Námitky obviněného k tomuto bodu i tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo jsou pouhým projevem snahy o přehodnocení jednoho z provedených důkazů a neodpovídají podmínkám první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Námitka, že v tzv. skutkové větě není uvedena domluva spolupachatelů, nenaplňuje po hmotněprávní ani po skutkové stránce označené důvody a s tvrzeními obviněného se nelze ani v jednom ohledu ztotožnit, neboť není-li předchozí výslovná vzájemná dohoda nezbytnou podmínkou pro spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, není vadou tzv. skutkové věty, pokud se o takové dohodě nezmiňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 978/2021). Jestliže se spolupachatelé konkludentně dohodli na společném fyzickém napadení poškozeného za účelem opatření si majetkového prospěchu a na způsobu provedení útoku, byli přinejmenším srozuměni i s tím, že napadenému může být způsobena majetková škoda.

18. Státní zástupce obviněnému nepřisvědčil ani ve výhradách týkajících se skutku pod bodem 3), protože se jimi též domáhal přehodnocení provedeného dokazování v intencích zvolené obhajoby. Konstatoval, že soudy dostatečně poukázaly na řetězec nepřímých důkazů, jejž lze v tomto případě považovat za uzavřený, a pro stručnost ke správnosti hodnocení důkazů, v němž neshledal nedostatky, odkázal na body 13. a 21. rozsudku soudu prvního stupně a body 63. až 67. rozsudku odvolacího soudu.

19. Neztotožnil se s obviněným, že by odvolací soud v bodě 64. hodnotil důkaz, který neprovedl, když obviněný navrhl opakované promítnutí kamerového záznamu. Nedůvodně neprovedeným důkazem není nevyhovění návrhu na opakování důkazu ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, když označené kamerové záznamy byly přehráním v hlavním líčení provedeny, v situaci, kdy odvolací soud o činu v bodě 3) sám nerozhodoval, ale jen potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně. Mohl se tudíž s důkazy k němu seznámit samostatně z obsahu spisu, a pak potvrdit správnost postupu soudu nižšího stupně.

20. Námitku deficitu subjektivní stránky u přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku k bodu 4) státní zástupce formálně podřadil k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou, protože se s ní vypořádal odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Obviněný vzhledem ke zjištěným okolnostem nejednal v omylu, tvrdil-li, že šlo o „veteš“, protože to neodpovídalo povaze věcí ani jejich hodnotě, na jejímž základě bylo vyloučeno, že obviněný nebyl srozuměn s tím, že věci někomu patří. I kdyby šlo o odpad, i ten má svého vlastníka (viz zákon č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, dále „zákon č. 541/2020 Sb.“). Všechny skutečnosti odůvodňují závěr odvolacího soudu, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu.

21. V argumentaci k bodu 6) státní zástupce spatřoval pouze odlišný náhled na hodnocení důkazů bez konkrétního odkazu na existující rozpor, a je tedy zřejmé, že dovolatel jen přehodnocoval výpovědi poškozeného. Výtky, že podle popisu skutku lze usuzovat spíše na krádež než na loupež, vycházejí jen z části skutkového zjištění týkající se odebrání peněženky z kapsy poškozeného H. bez bližšího vyhodnocení následného průběhu zahrnujícího použití násilí při opakovaném zmocnění se peněženky i mobilního telefonu.

22. Brojil-li obviněný proti nepřiměřenosti a neústavnosti uložených trestů, státní zástupce zdůraznil, že okolnosti, za nichž byl trest ukládán, nedopadají na § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obviněný neuvedl věcný důvod pro to, aby bylo možno uložené tresty označit za zcela neproporcionální a zjevně nepřiměřené, naopak intenzita násilí korespondovala s tím, v jakém stavu se poškození v době útoku nacházeli. Nelze hovořit o marginálním násilí, když je oběť znehybněna tak, že se nemůže vůbec hýbat, nebo sražena na zem údery do hlavy. S ohledem na množství přitěžujících okolností, které byly soudy shledány, při uvážení, že obviněný splňoval podmínky i pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 tr. zákoníku, se uložené tresty jako extrémně nepřiměřené nejeví.

23. Vzhledem k tomu, že státní zástupce shledal dovolání jako celek nedůvodné, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby o něm rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

IV. Obecně k dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (viz § 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

25. Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Aby mohl zkoumat důvodnost dovolání, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné obviněným na podkladě § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. V. K obsahu dovolání a) k důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

26. Obviněný k argumentům, jimiž přezkoumávaná rozhodnutí napadal, nepřiřadil jednotlivé důvody dovolání, pouze uvedl, že své námitky členil podle jednotlivých skutků a v závěru se vyjádřil k uloženému trestu.

27. S ohledem na obsah výhrad směřujících u jednotlivých činů vůči vadnému posouzení věrohodnosti poškozených a nesprávnému hodnocení důkazů, jakož i neprovedení navrhovaných důkazů, lze dovodit, že se nápravy těchto nedostatků obviněný domáhal prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

28. Zjištěný skutkový stav Nejvyšší soud nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), avšak to se v této věci nestalo.

29. Nejvyšší soud v souladu s názorem státního zástupce připouští, že argumentace obviněného je polemikou s hodnocením důkazů, avšak se zřetelem na to, že právě výpovědi poškozených, proti nimž zásadně brojí, jsou rozhodné pro závěry o jeho vině, nelze formalisticky konstatovat, že uvedený důvod dovolání není naplněn jen proto, že poukázal pouze na zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, a zmínil jen některé skutečnosti plynoucí z výsledků dokazování, které interpretuje svým vlastním přístupem. Je třeba vycházet i z toho, že Nejvyšší soud je povinen posoudit, zda byly dodrženy požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud zabýval ve smyslu první a druhé alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, zda skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů u jednotlivých skutků v bodech 1), 3), 4) a 6), nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak obviněný tvrdil, anebo zda nebyly nedůvodně neprovedeny obviněným požadované důkazy.

30. Podle přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nemají odraz v těchto podkladech, protože soud prvního stupně provedl potřebné a nezbytné dokazování ke všem jednotlivým činům a odvolací soud se s námitkami obviněného uvedeným v dovolání v potřebné míře vypořádal. V jejich obsahu není patrné, že by soudy postupovaly v rozporu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř.

31. Konkrétně nelze přisvědčit obviněnému, že by soud vadně postupoval při hodnocení výpovědí poškozeného B. u činu v bodě 1), anebo že by nebylo možné vycházet z kamerových záznamů. Soud prvního stupně v bodech 10. a 11. rozsudku popsal jednak průběh dokazování a jednak způsob, jak poškozený B. vypovídal. Zdůraznil, že jeho popis skutkových události v přípravném řízení byl podrobnější než u hlavních dvou líčení, kde je již nevypovídal tak podrobně, avšak po předestření původní výpovědi připustil, že si incident při první výpovědi pamatoval lépe. Soud nepochybil, jestliže vzhledem ke způsobu podání poškozeného, odstupu času a tomu, že sám poškozený připustil, že na detaily si již pro odstup doby tolik nepamatoval, považoval tuto výpověď za věrohodnou, protože v jeho úsudku nejsou zřejmé žádné nelogičnosti. Nelze odhlédnout ani od toho, že soud tuto výpověď posuzoval v souladu s dalšími ve věci zajištěnými důkazy, a to jak s kamerovým záznamem, tak i listinnými důkazy, zejména s ohledem na protokol o zadržení obviněného, ohledání místa činu a stopy DNA poškozeného i obviněného na nalezené peněžence. Uvedený postup a skutečnosti, jak jsou rozvedeny v bodech 11. a 18., svědčí o uvážlivém a pečlivém postupu soudu, jenž vylučuje, že by čin v bodě 1) nebyl dostatečně prokazatelně objasněn. Provedeným dokazováním proto byly objasněny všechny konkrétní skutečnosti, jak jsou u tohoto činu ve skutkových zjištěních popsány, včetně toho, za jakých okolností se pachatelé dopustili násilí vůči poškozenému.

32. Výhrady obviněného týkající se činu v bodě 3), že pro neexistující výpověď poškozeného T., jenž dne 17. 9. 2022 zemřel a nebyl jako svědek vyslechnut, nebylo možné o jeho vině rozhodnout, nelze považovat za důvodné. Soud prvního stupně sice připustil, že neměl k dispozici procesně použitelnou výpověď poškozeného, měl však dostatek dalších nepřímých důkazů, které tvořily řetězec, z něhož vina obviněného vyplynula (srov. bod 13. rozsudku). Pro úplnost Nejvyšší soud podle obsahu spisu připomíná, že význam má výpověď svědka J. N., který při hlavním líčení dne 27. 4. 2023 (viz č. l. 923 a 924 spisu) popsal svůj rozhovor s poškozeným, jenž mu uvedl, jak a kým byl přepaden. Opírat se soud mohl i o protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace (viz č. l. 61 až 64 spisu), úřední záznam sepsaný hlídkou policejního orgánu včetně fotodokumentace (viz č. l. 72 až 75 spisu), lékařskou zprávu z Fakultní nemocnice Plzeň ze dne 17. 12. 2021 (viz č. l. 70 spisu), protokoly o prohlídce těla obviněného (viz č. l. 84 až 87 spisu). Význam měly i kamerové záznamy (viz č. l. 103 a 109 spisu). Nejvyšší soud neshledal nedostatky ani v tom, jak soud tyto důkazy hodnotil v bodech 13. a 21., a odhlédnout nelze ani od rozsudku odvolacího soudu, jenž se obdobným výhradám obviněného věnoval a na podporu správnosti závěrů soudu prvního stupně své úvahy rozvedl v bodech. 63. až 67. rozsudku. Lékařskou zprávou z Fakultní nemocnice Plzeň ze dne 17. 12. 2021, kam byl poškozený T. po napadení obviněného převezen záchrannou službou přivolanou svědkem J. N., nebyla intoxikace drogami, na niž obviněný poukazoval, prokázána, zjištěno bylo jen ovlivnění alkoholem (viz č. l. 65 a 70 spisu).

33. Nejsou tudíž důvodné námitky, že se soud opíral jen o nepřímé důkazy, neboť i ty dávají potřebný podklad pro závěr o průběhu skutku, protože je-li výpověď svědka J. N. nepřímým důkazem, byla použitelná pro závěr o vině obviněného, jelikož byla podpořena dalšími zprostředkujícími skutečnostmi. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu, než vinu, nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. Trestní právo procesní. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342-345). Proto, i když obviněný svou trestnou činnost popřel, soudy doložily, že trestné jednání spáchal s další osobou. Soud prvního stupně v dané důkazní situaci zcela důvodně postupoval tak, že objasňoval dostupnými důkazními prostředky okolnosti, za kterých k činu došlo, a využil i seznamu proběhlých telefonních hovorů, které mapovaly jeho vlastní počínání v rozhodných časových úsecích. Skutečnosti objasněné uvedenými důkazy porovnával s obhajobou obviněného jednotlivě i navzájem a hodnotil učiněná zjištění se zřetelem na další důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí. V dané situaci soud mohl vycházet z nepřímých důkazů, protože tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí č. 38/1970 Sb. rozh. tr.).

34. Neopodstatněnými jsou též výhrady obviněného, jimiž vytýkal nedostatky v postupu odvolacího soudu. Podle Nejvyššího soudu nejsou důvodné, protože se odvolací soud věcí důkladně zabýval a reagoval podrobně na námitky obviněného a vypořádal se s nimi velmi zodpovědně, konkrétně k činu 3) v bodech 58. až 68. Nelze považovat za vadu, že popsal obsahovou stránku kamerových záznamů (viz bod 64. a násl. jeho rozsudku), byť ho sám jako důkaz výslovně neprovedl, i když ho obviněný znovu provést požadoval (viz č. l. 1711 spisu). Důvodně takový návrh zamítl, neboť tyto kamerové záznamy již byly provedeny k důkazu před prvostupňovým soudem, kde se s nimi obviněný též seznámil (viz např. č. l. 1466 a 559 spisu), a odvolací soud vysvětlil svůj postup i důvody, pro které obviněnému nevyhověl (viz bod 32. rozsudku odvolacího soudu). Uvedený důkaz provedl i hodnotil soud prvního stupně a odvolací soud se s ním procesním postupem seznámil a ztotožnil (viz § 259 odst. 3 tr. ř.). Nešlo o situaci, že by měnil skutkový stav, a proto nebyl povinen důkaz provést [viz § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř.].

35. Nejde tudíž ani o tzv. opomenutý důkaz, o nějž by mohlo jít, pokud by ve vlastních rozhodnutích o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, ad.). Lze doplnit, že trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků za průkaznější než jiný a stejně tak nestanovuje, kterým konkrétním důkazním prostředkem by určitá relevantní skutečnost měla být dokazována. Důkazní význam každého z nich závisí na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních získaných důkazních prostředků v konkrétní věci (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 254/2018, či ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 11 Tdo 575/2022, aj.).

36. Nejvyšší soud, když nezjistil v procesních postupech ani ve skutkových zjištěních soudů vady, na které obviněný v dovolání poukazoval, považuje zjištěný skutkový stav v bodech 1) a 3) za správný, a tedy i za dostačující pro posouzení, zda jsou důvodné právní výhrady obviněného o nedostatku násilí u zločinu loupeže, o vadném posouzení spolupachatelství a úmyslu uplatněné na podkladě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čemuž obviněný dostál, protože prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu brojil proti tomu, že se soudy nezabývaly jeho zaviněním a řádně nezkoumaly příčinný vztah mezi jednáním, kterému mu je kladeno za vinu, a vzniklým následkem.

37. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu tohoto dovolacího důvodu je ale zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, a proto se Nejvyšší soud při posuzování námitek obviněného opíral o skutečnosti tak, jak byl zjištěny soudem prvního stupně v bodech 1), 3), 6) a odvolacím soudem u skutku v bodě 4).

38. Tvrzení obviněného, že čin v bodě 1) nemůže být posouzen jako spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, protože nebyla zjištěna dohoda mezi ním a spolupachateli a že nic nesvědčí o koordinaci mezi ním a odsouzeným H., bylo vyvráceno především provedeným dokazováním. Z provedených důkazů byla objasněna role obviněného a jeho zapojení do společného jednání všech tří spolupachatelů. V popisu skutku je patrná kooperace mezi odsouzeným H. a obviněným, kteří společnými silami znemožnili poškozenému B. uprchnout a společně jej prohledávali. Pro úplnost lze zmínit vzájemnou souhru, kdy jednání obviněného navazovalo na činnost odsouzeného H., jenž poškozeného stáhl k zemi, kde jej obviněný držel za rameno, aby se nemohl hýbat, poškozeného prohledali společně a peněženku mu z kapsy vytáhl obviněný.

39. U spolupachatelství za podmínek § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V posuzované věci vše nasvědčuje tomu, že čin obviněných jako spolupachatelů je založen na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. Jde o variantu, kdy jednání spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Byl dostatečně zjištěn i jejich společný úmysl, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní.

40. V posuzované věci soudy řádně dovodily, že dohoda vyplývá jak z výsledků všech důkazů, tak je zřejmá i z provedení činu s tím, že není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Soudy všechny tyto skutečnosti správně v rozhodnutích vyjádřily, a tedy v bodě 3) uvedený čin i řádně právně kvalifikovaly.

41. Právnímu posouzení činu v bodě 4) obviněný vytýkal, že se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který v tomto činu spatřoval přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dostatečně nevypořádal s chybějícím úmyslem, a proto jej vadně právně posoudil jako přečin zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud tuto námitku nepovažuje za důvodnou, protože odvolací soud dostatečně uvážil všechny rozhodné skutečnosti významné pro posouzení rozdílu mezi těmito dvěma přečiny (viz k tomu rozhodnutí č. 30/1992 a 19/2009 Sb. rozh. tr.).

42. Podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zatajení věci dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. Věcí nalezenou bude zejména věc ztracená nebo zapomenutá, která se dostala z moci oprávněné osoby. K trestní odpovědnosti za zatajení věci se však vyžaduje, aby podle představ pachatele šlo o věc ztracenou nebo zapomenutou a aby on o ní předpokládal, že se dostala z moci oprávněné osoby. Pokud by tomu tak nebylo a pachatel by věděl, komu věc náleží a že při normálním běhu událostí se oprávněná osoba může vrátit pro věc, resp. má ji ještě v dosahu, nepůjde o zatajení věci, ale přisvojením si takové věci by se pachatel dopustil trestného činu krádeže, nebo při omylu ohledně těchto skutečností pokusu trestného činu krádeže (srov. přiměřeně R 9/1955 a 35/1987, s. 190).

43. Pokud se obviněný hájil tím, že si myslel, že jde o věc opuštěnou, je třeba uvést, že předmětem nálezu ve smyslu § 219 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i věci ztracené, opuštěné a skryté. Ztráta věci je událostí, v jejímž důsledku vlastník – nikoli projevem své vůle – pozbyl dispozici se svou věcí, ale neztratil své vlastnické právo. Má se za to, že každý si chce podržet své vlastnické právo. Kdo najde ztracenou věc, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji; další postup je stanoven zákonem, např. v § 1051 a násl. obč. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2803 a násl.).

44. Ani tvrzení obviněného, že šlo o odpad, nemůže u posuzovaného přečinu obstát, protože podle § 4 odst. 1, 2 zákona č. 541/2020 Sb. je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Má se za to, že osoba má úmysl zbavit se movité věci, pokud tuto věc není možné používat k původnímu účelu. Podle toho, že se věci nacházely na chodníku, nemohl obviněný důvodně předpokládat, že jde o věci, jichž se vlastník chtěl zbavit, protože ležely-li na chodníku, i tam si je jen dočasně mohl odložit např. s tím, že se pro ně vrátí. Je třeba upozornit, že i v případě, že by na chodníku ležely věci, kterých se vlastník chtěl zbavit a mohlo by se jednat o odpad v uvedeném smyslu, ani tehdy by se jej nemohla jiná osoba svévolně zmocnit, protože podle § 13 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 541/2020 Sb., je každý povinen nakládat s odpadem pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a jinými právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí a zdraví lidí pro daný druh a kategorii odpadu; při nakládání s odpady nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené jinými právními předpisy na ochranu životního prostředí a zdraví lidí, nakládat s odpadem pouze v zařízení určeném pro nakládání s daným druhem a kategorií odpadu, s výjimkou shromažďování odpadu, přepravy odpadu, obchodování s odpadem a nakládání se vzorky odpadu. Rovněž je vhodné zdůraznit, že i odpad je předmětem vlastnického práva, které náleží osobám oprávněným podle zákona č. 541/2020 Sb. (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3698/15).

45. Z uvedených důvodů nemůže obhajoba obviněného, jíž se snažil zdůvodnit opodstatněnost svého počínání, že považoval věci za nalezené nebo za odpad, a tedy mohl s nimi volně nakládat, obstát, neboť byla z popsaných objektivních důvodů vyloučena. Je zjevné, že odvolací soud důvodně v jeho jednání spatřoval znaky objektivní stránky přečinu podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, jejž podle tzv. právní věty shledal naplněným v alternativě, že si přisvojil cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se do jeho moci dostala nálezem. Skutkovými okolnostmi, mimo jiné zjištěné i jeho vlastním dokazováním za tímto účelem provedeným, a právním posouzením tohoto činu, se odvolací soud zabýval v bodech 44. až 52. svého rozsudku, kde dostatečně jasně a výstižně popsal všechny rozhodné skutečnosti. Na jejich základě shledal, že jde o tento přečin, a nikoliv přečin krádeže, který v něm spatřoval soud prvního stupně. Posuzoval jednotlivé znaky předmětného přečinu v bodech 48. až 50., na jehož závěry lze pro stručnost a pro jejich správnost odkázat. Důvodně v nich rozvedl i to, že popsané jednání obviněného bylo vedeno nepřímým úmyslem podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, což dovodil mimo jiné i z toho, za jakých okolností věci nalezl, z jejich množství a povahy, i s ohledem na jím zmiňovaný způsob, jak s nimi naložil, tj. že je převezl a odložil na místo, které zvolil se záměrem, aby ho s nimi nikdo nechytil.

46. Správnost těchto závěrů vyplývá z toho, že odvolací soud se zaviněním obviněného, jehož se dovolání především týká, zabýval. V návaznosti na jeho závěry lze doplnit, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1542/2016). Uvedenými zásadami se odvolací soud řídil, protože závěr o nepřímém úmyslu opíral o okolnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování a dokládají proběhlé jednání obviněného. Povaha věcí nesvědčila o tom, že šlo o věci, které by si obviněný mohl přivlastnit (videokamera, dvě brusky, vrtačka atd.), nýbrž o tom, že jde o věci hodnotné a pohledově funkční. Okolnost, že ležely u otevřeného sklepního okna, nemohla vést k závěru, že jde o věci, jež nenáleží nikomu. O tom svědčí i to, že byly uloženy v taškách, jež, jak obviněný při hlavním líčení dne 23. 5. 2023 vypověděl, prohledal (viz č. l. 937 spisu), a tedy se s jejich obsahem seznámil. Připustil, že si je chtěl vzít, protože se obával, že si pro ně někdo přijde, a chtěl je odnést na jiné místo, aby jej s nimi nikdo nemohl chytit (viz č. l. 937 spisu), což potvrzuje správnost závěru odvolacího soudu o jednání v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1, písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tedy že takto jednal, ač věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, s ním byl srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatel s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný.

47. Nejvyšší soud z uvedených důvodů námitky obviněného proti činu v bodě 4) nepovažoval za důvodné, a potvrdil správnost závěru o přečinu zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, jenž odpovídá jak zjištěným skutečnostem, tak i zákonnému vymezení tohoto přečinu.

48. Za právní výhrady lze označit zčásti i námitky obviněného směřující proti bodu 6), u něhož se domáhal posouzení jako přečinu krádeže podle § 205 tr. zákoníku s tvrzením, že nebyl prokázán znak násilí ve smyslu zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož jej soudy posoudily.

49. Pokud obviněný v této souvislosti poukazoval na rozpory o použitém násilí s odkazem na proměnlivost výpovědí poškozeného H., nejasnosti ohledně okamžiku a způsobu odnětí mobilního telefonu a u tzv. skutkové věty rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tyto výhrady nedopadají na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jak již bylo výše zmíněno, soudem prvního stupně provedené dokazování dostatečně jasně a přesvědčivě objasnilo skutkové okolnosti způsobem, jak jsou popsány k tomuto činu v rozsudku soudu prvního stupně v bodech 15. a 16. a v rozsudku odvolacího soudu v bodě 61. Nevznikají proto pochybnosti o tom, že čin proběhl způsobem, jak jej soud prvního stupně zjistil a popsal ve výroku o vině jeho rozsudku. Tuto skutečnost Nejvyšší soud zdůrazňuje i proto, že obviněný sám podstatné nedostatky v provedeném dokazování nenamítal, toliko pro účely vyjádření svých výhrad proti použité právní kvalifikaci uváděl skutečnosti jinak, než jak byly soudy zjištěny a v bodě 6) popsány.

50. Pro úplnost Nejvyšší soud ke správně použité právní kvalifikaci i u tohoto skutku zdůrazňuje, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku je svoboda rozhodování, přičemž u první alternativy této skutkové podstaty spočívající v použití násilí není nutné, aby poškozený v důsledku násilí věc sám odevzdal pachateli nebo mu ji pachatel vykroutil z ruky, ale postačí, že se poškozený v důsledku útoku vzdal kontroly nad věcí (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné, 9. přepracované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2022, s. 667). Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodná hodnota věcí ani to, že poškozenému vznikla malá majetková újma.

51. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, které musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, a to prostředkem ke zmocnění se cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2186). Při výkladu znaku násilí, jejž soudy shledaly v jednání obviněného ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, platí, že jde zpravidla o útok směřující proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Podstatná je nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1636/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1110/2015, aj.).

52. Posouzením popisu skutku je zjevné, že násilí ze strany obviněného a dalšího spolupachatele spočívající v úderu a v chycení a držení rukou vedlo ke zmocnění se cizí věci. Smyslem chycení rukou poškozeného H. bylo umožnit druhému z nich následné odebrání mobilního telefonu z kapsy poškozeného. Průběh činu je popsán tak, že z něj je násilí vůči poškozenému související bezprostředně s odcizením věci, zde peněženky, dostatečně zřejmé. Je tak zjevné, že násilí se pachatelé vůči poškozenému dopustili za tím účelem, aby získali věc, kterou mu odcizili (srov body 24. a 25. rozsudku soudu prvního stupně).

53. Z těchto důvodů Nejvyšší soud námitku obviněného, že z jeho strany nešlo o násilí, vyhodnotil jako nedůvodnou, protože z popisu skutku v tzv. skutkové větě nelze v tomto případě žádným způsobem odvodit, že by šlo o trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, jak se obviněný domáhal. Naopak soudy v činu v bodě 6) důvodně shledaly naplnění všech znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

54. K námitkám, jimiž obviněný brojil proti výroku o vině, lze shrnout, že jim pro jejich nedůvodnost nebylo možné vyhovět. b) k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

55. Obviněný dovoláním kromě viny brojil i proti uloženým trestům, které označil za extrémně přísné, nepřiměřené a nespravedlivé. V této souvislosti poukázal na důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož lze pak namítat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jenž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, které mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, jenž zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Pokud jde o trest výjimečný, je třeba posuzovat splnění podmínek stanovených v § 54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.

56. Námitky směřující proti uloženým trestům ovšem s výše předestřeným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nekorespondují, čehož si byl obviněný vědom, a proto jeho naplnění shledával v jeho mimořádné přísnosti neslučitelné s ústavním principem proporcionality, která se podle něj týkala toho, že jednání, jímž byl uznán vinným, nebylo intenzivní, když někteří poškození uvedli, že se ho nebáli, k čemuž měl soud zásadně přihlížet, což neučinil. Uvedená neústavnost podle něj spočívala právě v tom, že soudy hodnotily pouze jeho osobu, ale nezdůraznily, že šlo o činy hraniční a že aktivnější byli jeho spolupachatelé, jimž byly uloženy mírnější tresty. Z takto namítaných argumentů je zjevné, že obviněný nevytkl uložení druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, ale pouze vyjádřil polemiku s přiměřeností uložených trestů s důrazem na jeho neústavnost. Proto po obsahové stránce tento ani jiný důvod dovolání nenaplnil.

57. Nejvyšší soud proto, že obviněný zdůrazňoval extrémnost trestu, dostál požadavku vyvarovat se porušení zásad spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny a nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), posuzoval, zda nedošlo k excesivně nespravedlivému potrestání, což by v zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/04).

58. V posuzované věci je třeba přisvědčit obviněnému v tom, že mu byl v souhrnu uložen tvrdý trest, protože součet odvolacím soudem uložených trestů, a to souhrnného za přečin v bodě 4) a za zločiny loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod body 1) a 3) a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ve výměře 7 roků, a dále 4 roky a 6 měsíců za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za činy v bodech 5), 6) ukládaný podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jako trest úhrnný, činí celkem 11 let a 6 měsíců. Nicméně i přesto, že jde o přísný trest, nelze obviněnému přisvědčit, že by byl uložen v rozporu se zákonnými požadavky na ukládání trestu podle § 38 a násl tr. zákoníku, s principem proporcionality trestních sankcí nebo mimo spravedlivý rámec pro ukládání trestů.

59. Pro stručnost lze poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se tresty, jež obviněnému ukládal, zabýval v bodech 73. až 78., kde zhodnotil a uvážil jak u souhrnného trestu, tak i trestu úhrnného všechny rozhodné skutečnosti, a to jak s ohledem na osobu obviněného, tak i na okolnosti, za nichž byly jednotlivé trestné činy spáchány.

60. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které soudy braly při ukládání trestů do úvahy, je zjevné, že nezanedbaly své povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenuly posoudit ani polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Nelze proto přisvědčit obviněnému, že by právě okolnosti, za kterých k jednotlivým činům došlo, nebraly do úvahy, ale naopak zvažovaly jak charakter spáchané trestné činnosti, tak i průběh jednotlivých činů, i to, o jaké násilí šlo, případně jaký škodlivý následek v jejich důsledku nastal. Ukládaly dva tresty, a to jak souhrnný (viz § 43 odst. 2 tr. zákoníku), kde vůdčí sazbou byl zločin podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, tak i úhrnný trest (viz § 43 odst. 1 tr. zákoníku) podle téže trestní sazby od dvou do deseti let. Posoudí-li se argument odvolacího soudu, ze skutečností, které bral do úvahy, i závěrů, k nimž dospěl, nelze dovodit nedodržení ani pravidel z hledisek principu proporcionality. Naopak je patrné, že zvažoval všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednil osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168).

61. Nejvyšší soud dodává, že trest odnětí svobody byl obviněnému uložen s ohledem na čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012), a proto se jedná o zákonnou sankci uloženou v odpovídající výměře.

62. Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů přisvědčil závěrům odvolacího soudu, protože v celkové výměře uloženého trestu odnětí svobody neshledal obviněným vytýkaná pochybení, neboť soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se trest odnětí svobody ukládá a všechny své úvahy řádně vysvětlily (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06). Dodat lze, že pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se výměry trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s uvedenými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.

VI. Závěr

63. Obsah tohoto rozhodnutí, jak je shora podán, svědčí o tom, že Nejvyšší soud nevyhověl námitkám obviněného ohledně všech jím namítaných nedostatků, které podle obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí nezjistil. Jejich nedůvodnost mohl posoudit již na podkladě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vadami, jež obviněný v dovolání vytýkal, a proto dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu