8 Tdo 668/2026

Rubrum

8 Tdo 668/2026-92 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněné D. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 48/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 104/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné D. J. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025, byla obviněná D. J. (dále též jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 60 denních sazeb po 700 Kč, tedy v celkové výši 42 000 Kč. Podle 73 odst. 1 a 4 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 28 měsíců.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 22. 9. 2025 v době nejméně od 22:53 do 22:53 hodin v obci XY, okres XY, ulicí XY do ulice XY, kde byla u domu čp. XY zastavena a zkontrolována hlídkou Policie České republiky Obvodního oddělení Milovice, po předchozím požití alkoholických nápojů řídila osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota C-HR, r. z. XY, kdy nebyla vzhledem ke svému stavu schopna se podrobit kontrolní dechové zkoušce a následným laboratorním rozborem krve odebrané jí téhož dne v 23:30 hodin jí bylo zjištěno 2,23 g/kg alkoholu v krvi a v 23:50 hodin bylo zjištěno 2,17 g/kg alkoholu v krvi.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 48/2026, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 48/2026, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. Vytkla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Obviněná v dovolání namítla, že soudy nesprávně právně hodnotily důkazy a zjištěný skutkový stav a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Bez bližší argumentace vytkla porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zásady in dubio pro reo. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11. Tvrdila, že ačkoli se hlavního líčení nezúčastnila, prostřednictvím obhájce vyjádřila zájem učinit prohlášení viny, což soud prvního stupně nijak nezohlednil ani jako doznání, ani jako okolnost významnou pro rozhodnutí o trestu. Současně poukázala na to, že oproti dříve vydanému trestnímu příkazu nedošlo ke zmírnění uloženého trestu, přestože se její procesní postoj změnil. Výhrady vznesla také vůči hodnocení své osoby a polehčujících okolností. Zdůraznila, že byla dosud bezúhonná, bez záznamu v rejstříku trestů, evidenci přestupků i evidenční kartě řidiče, přičemž soudy podle jejího názoru těmto skutečnostem nevěnovaly odpovídající význam, a naopak nepřiměřeně přihlížely k okolnostem přitěžujícím. Ve vztahu k trestu zákazu činnosti namítla jeho nepřiměřenou přísnost. Byla přesvědčena, že s ohledem na její dosavadní bezúhonný život by postačovala kratší doba zákazu řízení motorových vozidel. Nadto poukázala na důsledky uložené výměry trestu, neboť po jeho výkonu by musela absolvovat přezkoušení z odborné způsobilosti a terapeutický program pro řidiče spojený s dalšími náklady.

6. Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 48/2026, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 1 T 104/2025, a aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce věc znovu projednat a rozhodnout.

7. K dovolání obviněné D. J. se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stručně shrnul dosavadní průběh řízení před soudy a podstatu dovolání obviněné. Následně se zabýval námitkami dovolatelky z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.

8. Uvedl, že obviněná sice formálně odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak její námitky tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Připomněl, že odvolací soud rozhodl toliko zamítavým výrokem, takže přicházel v úvahu především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který však obviněná neuplatnila. Toto pochybení však podle jeho názoru mělo pouze formální charakter a samo o sobě nebránilo přezkoumání dovolání. Státní zástupce zdůraznil, že veškeré dovolací námitky směřovaly výhradně proti výroku o trestu, zejména proti hodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, nezohlednění avizovaného prohlášení viny a proti délce uloženého trestu zákazu činnosti. Takové výhrady však podle jeho názoru nenaplňovaly žádný ze zákonných dovolacích důvodů, neboť směřovaly pouze proti přiměřenosti uloženého trestu. Dále poukázal na to, že prostřednictvím dovolání lze výrok o trestu napadnout pouze ve zcela výjimečných případech, zejména byl-li uložen nepřípustný druh trestu nebo trest mimo zákonnou sazbu. Námitky směřující proti způsobu hodnocení kritérií pro ukládání trestu, případně proti jeho údajné nepřiměřené přísnosti, však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Současně zdůraznil, že obviněná nevznesla žádné výhrady týkající se jiných hmotněprávních vad výroku o trestu, které by bylo možné podřadit pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv státní zástupce uvedl, že obviněná konkrétně nespecifikovala, jaké z jejích základních práv mělo být postupem soudů dotčeno. Měl za to, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem a že uložený peněžitý trest i trest zákazu činnosti byly nejen zákonné, ale rovněž přiměřené povaze projednávané trestné činnosti i osobě obviněné.

9. Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky se zcela minuly se zákonnými dovolacími důvody uvedenými v § 265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož zákonnou dikci obviněná explicitně odkázala, je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ze znění uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též "jiné nesprávné hmotněprávní posouzení". Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pokud jde o výrok o trestu, lze do kategorie tzv. „jiného nesprávného právního posouzení" ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnout jen specifické vady tohoto výroku spočívající typicky v nesprávném závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku anebo společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr).

13. K námitce, že soudem prvního stupně nebyla nijak zohledněna skutečnost, že obviněná chtěla učinit prohlášení viny podle § 206c tr. ř., Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku ryze procesního, nikoli hmotněprávního charakteru. Přestože dovolání obviněné směřuje výlučně proti výroku o trestu, se navíc tato námitka vztahuje primárně k výroku o vině a v konkrétním případě je možno ji pokládat za nepřípustnou, poněvadž výrok o vině nebyl odvolacím soudem přezkoumávám. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně postupoval v projednávané trestní věci zcela v intencích zákona. V souladu s § 196 odst. 2 písm. b) tr. ř. obviněnou upozornil na její právo prohlásit v hlavním líčení vinu podle § 206c tr. ř. Ze znění § 206a odst. 1 tr. ř. přitom jasně plyne, že i v případě, kdy obviněný učiní prohlášení viny písemně, popřípadě dá soudu najevo, že takové prohlášení hodlá učinit, je třeba, aby je osobně stvrdil po ústním poučení soudu v hlavním líčení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2959/23). Pokud obviněný prohlášení viny v zákonem vyžadované formě a včas neučiní, nelze je přijmout. Současně musí být splněna i další podmínka, a to přijetí prohlášení viny soudem. Podle § 206c odst. 4, 5 tr. ř. je přitom přijetí či nepřijetí prohlášení viny na úvaze soudu. V posuzované věci byla obviněná na možnost učinit prohlášení viny výslovně upozorněna, avšak svou nepřítomností v hlavním líčení se této možnosti fakticky vzdala, takže k prohlášení viny nemohlo dojít. Nebyly tak splněny ani zákonné podmínky pro jeho přijetí soudem (srov. bod 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za situace, kdy byla obviněná řádně předvolána k hlavnímu líčení a pokud ani sama nenamítá jakékoli pochybení na straně soudu, které by způsobilo, že se k hlavnímu líčení nedostavila, není možné následky jejího jednání excesivně přenášet na soud. Uvedená výtka proto nejenže není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů, ale obviněná jejím prostřednictvím navíc brojí proti procesnímu postupu soudu, který byl bezvadný a rozhodně nemohl založit důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu.

14. Požaduje-li obviněná, aby toto její písemné podání bylo hodnoceno jako polehčující okolnost při ukládání trestu, a dále namítá nepřiměřenost trestu zákazu činnosti, směřují tyto výhrady do výroku o trestu, avšak toliko do jeho nepřiměřenosti, a tedy mimo mantinely dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i dovolacích důvodů ostatních.

15. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) možno v dovolání zásadně úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 492/17, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 2866/07). Ani jednou z těchto vad příslušný výrok rozsudku soudu prvního stupně v předložené trestní věci netrpí a dovolatelka je ostatně ani nenamítla.

16. Zásah dovolacího soudu i přes nenaplnění výše uvedených dovolacích důvodů přichází v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci zde ale nejde.

17. V posuzované věci byly obviněné uloženy tresty přípustné co do druhu a vyměřené v rámci zákonné trestní sazby (zákonného rozpětí). Výhrady obviněné směřovaly především proti trestu zákazu činnosti, jehož výměru měla za nepřiměřeně přísnou. Není sporu, že v posuzovaném případě byly splněny veškeré zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Při stanovení jeho výměry soud prvního stupně zároveň respektoval zákonem stanovené rozpětí od jednoho roku do deseti let, takže ani potud napadený výrok nezatížil vadou způsobilou vyvolat dovolací přezkum. Nejvyšší soud nesdílí ani názor dovolatelky, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Naopak se v tomto ohledu plně ztotožnil s odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů, k jejichž závěrům nemá potřebu cokoli podstatného dodávat, a proto na ně ve stručnosti odkazuje. Soudy správně a výstižně reagovaly na povahu a závažnost posuzovaného přečinu, poměry obviněné, její dosavadní způsob života (její trestní bezúhonnost), jakož i její postoj ke spáchanému přečinu a možnosti její nápravy (srov. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně, body 7, 8 usnesení odvolacího soudu). Trest zákazu činnosti v délce 28 měsíců, uložený výrazně v dolní polovině zákonného rozpětí, nelze (ani vedle uloženého peněžitého trestu) při zjištěné výrazné hladině alkoholu v krvi převyšující 2 g/kg, jízdě v nočních hodinách v automobilu se spolucestující považovat za nepřiměřeně či extrémně přísný. Nepříznivé důsledky jeho uložení, na něž obviněná upozorňuje, jsou v tomto kontextu nerelevantní.

18. Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitku toliko abstraktní povahy. Obviněná totiž neoznačila žádný konkrétní závažný zásah do uvedeného práva, přičemž tuto výhradu ani blíže nerozvedla a neprovázala ji s další dovolací argumentací. Je tak zjevné, že nejen tato výhrada, ale ani další námitky obviněné neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

19. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jakým činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu