8 Tdo 686/2026

Rubrum

8 Tdo 686/2026-108 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněné M. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 46/2026, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 58/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 1 T 58/2025, byla obviněná M. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 30 měsíců.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 30. 10. 2025 v době nejméně okolo 11:45 hodin řídila v XY, soudní obvod Praha-XY, po ulici XY až před budovu s č. p. XY, osobní motorové vozidlo tovární značky Hyundai, r. z. XY, ačkoliv před jízdou vědomě požila alkohol v takovém množství, že jí bylo naměřeno při dechové zkoušce v 11:41 hodin 2,99 promile alkoholu v dechu, a při opakované dechové zkoušce v 11:48 hodin 3,20 promile alkoholu v dechu, přičemž měla sníženou koordinaci a byl z ní cítit alkohol, v důsledku čehož u ní došlo k výraznému narušení psychomotorických funkcí a rovněž i reakčních schopností, a proto nebyla schopna adekvátně reagovat na situaci vznikající v silničním provozu a tím bezpečně ovládat vozidlo.

3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 46/2026, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 46/2026, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž citovala právní úpravu všech dovolacích důvodů, přičemž výslovně uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž implicitně odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

5. Obviněná konkrétně vytkla, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a nesprávně vyměřily výši uloženého trestu. Měla za to, že byl porušen čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), přičemž bez bližšího vysvětlení citovala z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, podle něhož pokud obecné soudy nedostojí požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, poruší základní právo stěžovatele na presumpci neviny podle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny.

6. Obviněná vyčetla, že ač v hlavním líčení prohlásila svou vinu, která byla soudem přijata podle § 206c odst. 4 tr. ř., nebylo její prohlášení o vině zohledněno jako zásadní polehčující okolnost při ukládání trestu, stejně jako její dosavadní bezúhonnost. Naopak soud neúměrně přihlédl k přitěžujícím okolnostem. Obviněná zmínila, že ačkoliv se hlavního líčení nezúčastnila, omluvila se a poskytla prohlášení viny. Její postoj se oproti přípravnému řízení zcela změnil, což je třeba hodnotit kladně, jak to učinil soud prvního stupně. Trest zákazu činnosti je podle ní nepřiměřeně přísný; obviněná je téměř bez jakéhokoliv záznamu o její osobě, když k zahlazenému odsouzení se přihlížet nesmí.

7. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 10 To 46/2026, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 12. 2025, sp. zn. 1 T 58/2025, a věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.

8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, nýbrž slouží k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení v této oblasti. Jiné vady spočívající v nesprávném určení druhu či výměry trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v jejich důsledku i uložení nepřiměřeného trestu, nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně se učiněným prohlášením viny i dosavadní bezúhonností obviněné v rámci individualizace trestu řádně zabýval a zohlednil je ve prospěch obviněné, což se zřetelně promítlo do volby mírnější sankce, jak vyplývá z bodů 8 a 9 odůvodnění rozsudku. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná se dopustila jednání vyšší společenské škodlivosti v rámci § 274 odst. 1 tr. zákoníku, když řídila motorové vozidlo ve stavu těžké opilosti s naměřenou hodnotou 2,99 ‰ a 3,2 ‰ alkoholu v dechu. Ačkoli dosud nebyla soudně trestána, nelze přehlédnout ani její předchozí jednání spočívající v řízení pod vlivem alkoholu, které bylo postiženo jako přestupek. Otázkou individualizace trestu se v návaznosti na odvolání obviněné zabýval rovněž odvolací soud, jenž v bodě 6 svého usnesení přiléhavě konstatoval, že význam prohlášení viny v daném případě nelze přeceňovat, neboť důkazní situace byla jednoznačná – obviněná byla při řízení přistižena a její ovlivnění alkoholem bylo spolehlivě prokázáno dechovými zkouškami. Za těchto okolností nelze uložený trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu, spolu s trestem zákazu činnosti v trvání třiceti měsíců, považovat za nepřiměřeně přísný, zjevně nespravedlivý ani jinak excesivní.

9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Obviněná v dovolání vytkla, že soud prvního stupně dostatečně nepřihlédl k prohlášení viny, jež učinila v hlavním líčení a bylo soudem přijato, jakož k její dosavadní bezúhonnosti, v důsledku čehož jí byl uložen nepřiměřeně přísný trest, přičemž jmenovitě poukazovala na trest zákazu činnosti.

13. Takovou argumentaci však nelze subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k výroku o trestu lze s odkazem na tento důvod dovolání namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. To obviněná ale nevytýkala. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 odst. 1, 2, 3, § 41, § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

14. Zásah dovolacího soudu i přes nenaplnění výše uvedeného dovolacího důvodu přichází v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci ale v posuzovaném případě nejde.

15. Z napadených rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně zdůvodnil uložení podmíněného trestu odnětí svobody i trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v bodě 9 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Poukázal na bezúhonnost obviněné a zmínil pět let staré přestupkové jednání v dopravě související s řízením pod vlivem alkoholu. Prohlášení viny obviněné učiněné v hlavním líčení konaném dne 22. 12. 2025, které soud prvního stupně přijal podle § 206c odst. 4 tr. ř., posoudil jako polehčující okolnost. Jako přitěžující okolnost posoudil řádně zjištěný a prokázaný stav ovlivnění obviněné alkoholem (nejprve 2,99 promile a s krátkým časovým odstupem 3,2 promile alkoholu v dechu obviněné zjištěné při opakované dechové zkoušce) odpovídající těžké opilosti a uložil jí trest odnětí svobody v dolní polovině zákonem stanovené trestní sazby (ve výměře trestní sazby až do jednoho roku). Trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu uložil i přes vysokou míru ovlivnění obviněné alkoholem při dolní hranici zákonného rozpětí (v trestní sazbě od 1 roku až do 10 let) právě s ohledem na chování obviněné po činu a projevenou sebereflexi.

16. Odvolací soud v bodech 5 a 6 odůvodnění napadeného usnesení rekapituloval jednotlivé závěry soudu prvního stupně, kterými byl veden při úvahách o stanovení druhu a výměry uloženého trestu, a ztotožnil se s nimi. Akcentoval dále, že stav velmi těžké opilosti obviněné krátce před polednem v obci představoval pro ostatní účastníky silničního provozu, jimiž v této době mohou být současně chodci i nezletilé děti, extrémní nebezpečí. Dosavadní občanská bezúhonnost obviněné i její prohlášení viny se projevily již v tom, že jí byl uložen krátký podmíněně odložený trest odnětí svobody na kratší zkušební dobu. Důkazní situace byla již od počátku zcela jednoznačná (při řízení motorového vozidla byla přistižena a míra její opilosti byla spolehlivě prokázána dechovými zkouškami provedenými řádně ověřeným a kalibrovaným přístrojem), nelze proto význam učiněného prohlášení viny přeceňovat, neboť ani tento institut využitý obviněnou neznamená, že soud by byl povinen uložit jen takový trest, který odpovídá představám obviněné. Pokud by jí byl uložen trest zákazu činnosti kratší než 18 měsíců [nespojený s povinností absolvovat terapeutický program podle § 102 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], pak by takový postih zdaleka neodpovídal závažnosti jejího jednání. Za řízení pod vlivem alkoholu (byť v podstatně nižším množství) byla již v roce 2019 postižena ve správním řízení, tedy nelze ji podle odvolacího soudu považovat za zcela bezúhonnou. Ačkoli jí byl trest uložen ve stejném rozsahu jako v původně vydaném trestním příkazu, odvolací soud neshledal důvody ke zmírnění jejího postihu právě s ohledem na mimořádně vysokou závažnost prokázaného jednání.

17. Nejvyšší soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, jakož i trestu zákazu řízení motorových vozidel řádně zdůvodnily a přihlédly v souvislosti s tím ke všem rozhodným skutečnostem. Jak již dovodil soud prvního stupně, obviněná prohlásila vinu v nezpochybnitelné důkazní situaci vypovídající o jejím stavu těžké opilosti (naměřených 2,99 promile a 3,2 promile alkoholu v dechu), přesto jí byl uložen mírný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2, 5 roku, což bylo právě odrazem jejího prohlášení viny, neboť v opačném případě by byla stižena mnohem přísnější podobou obou těchto trestů, jak se shodly oba soudy nižších stupňů. Je nutno konstatovat, že ani plné doznání pachatele jakéhokoli trestného činu mu nezaručuje automatické snížení podmíněného trestu odnětí svobody, popřípadě neuložení nějakého dalšího druhu trestu. Je toliko jednou z okolností, jež musí soud vzít v potaz a přihlédnout k nim při stanovení druhu a výměry konkrétního trestu mimo jiné podle § 39 tr. zákoníku, což oba soudy učinily. Takto uložený trest nepředstavuje v žádném ohledu extrémní rozpor s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a s ohledem na okolnosti případu a osobu dovolatelky je slučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud jej rozhodně neshledává extrémně přísným či nespravedlivým, což jediné by jej opravňovalo k zásahu a jeho nápravě.

18. K povšechné námitce dovolatelky ohledně porušení čl. 40 odst. 2 Listiny (snad) v souvislosti se zásadou in dubio pro reo lze uvést, že není zřejmé, v čem obviněná spatřuje pochybnost, která by měla být vyložena v její prospěch, když její stav ovlivnění alkoholem byl spolehlivě zjištěn a sama obviněná s ním souhlasila, když prohlásila, že je vinná spácháním stíhaného skutku a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě, tedy prohlásila vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. Skutkový stav byl tedy bez pochyb zjištěn a nepanovala o něm žádná pochybnost, která by měla být vyložena ve prospěch obviněné. Rovněž za iracionální je nutno označit tvrzení obviněné (respektive jejího obhájce Mgr. Zdeňka Burdy, t. č. s pozastaveným výkonem advokacie), že se k hlavnímu líčení s omluvou nedostavila, tudíž probíhalo v její nepřítomnosti, a soudu poskytla vyjádření obsahující prohlášení viny. Žádné takové (písemné) vyjádření obviněná neučinila, svoji nepřítomnost v hlavním líčení neomlouvala. Naopak se k němu dostavila a zde osobně učinila prohlášení viny, které soud, jak shora uvedeno, přijal. Nejvyšší soud není povinen si domýšlet, popřípadě dotvářet dovolací argumentaci za obviněnou, která je nejen povinna označit konkrétní dovolací důvod, ale i tvrdit dostatečně přesně konkrétní námitky, které lze pod něj podřadit, což se v tomto případě nestalo.

19. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, protože bylo podáno z jiného důvodu, než jakým činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu