8 Tdo 702/2025-1779

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání obviněné V. N. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 3 To 241/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 37/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné

V. N. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 4 T 37/2021, byla obviněná V. N. uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila (zkráceně) tím, že v období nejméně od 1. 1. 2013 do 2. 10. 2017 ve XY, okres XY, poté, co jí jako účetní hotelového komplexu XY č. p. XY provozovaného společností WELLNESS HOTEL, a. s., se sídlem Frymburk č. 140, IČ: 26761131 (dále „poškozená společnost“), svěřil B. V., který ji fakticky řídil, dispoziční oprávnění k bankovním účtům společnosti č. XY, č. XY a č. XY, a umožnil přístup i k finanční hotovosti v pokladně s tím, že z uvedených účtů a pokladny bude provádět platby výhradně spojené s činností společnosti WELLNESS, zneužila jeho důvěry a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nakládala se svěřenými finančními prostředky v rozporu s účelem jejich svěření, a to tak, že: 1) na základě ústní dohody uzavřené v přesně nezjištěné době s B. V. využila již v té době existující soukromý účet č. XY vedený u Československé obchodní banky, a. s., v účetnictví poškozené vedený jako tzv. technický účet, který měl sloužit pro úhrady závazků společnosti WELLNESS v době jejích finančních potíží, načež výdaje této poškozené placené jeho prostřednictvím zaúčtovala v účetnictví společnosti WELLNESS na účet XY - technický účet, ovšem současně využila toho, že vedla kompletní účetnictví společnosti, disponovala se všemi bankovními účty i pokladnou společnosti a rovněž byla vlastníkem tzv. technického účtu, a neoprávněně z něho odesílala platby na soukromé účty svých blízkých a dalších osob a institucí, zejména z něho hradila své soukromé závazky, a finanční prostředky poškozené společnosti WELLNESS použila pro vlastní potřebu, kdy zmíněné výdaje nezaúčtovala do účetnictví společnosti WELLNESS a konkrétně takto od 2. 1. 2013 do 31. 12. 2016 neoprávněně odeslala z technického účtu platby (uvedené v tabulkách na stranách 2 až 17 rozsudku) pro své potřeby, a ke škodě poškozené společnosti WELLNESS v celkové výši 2.755.672,55 Kč, 2) ve stejné době bez vědomí B. V. převáděla finanční prostředky z bankovního účtu společnosti WELLNESS č. XY, vedeného u České spořitelny, na svůj soukromý bankovní účet č. XY, vedený u České spořitelny, z něhož sice hradila též závazky poškozené, ovšem nedoložila použití finančních prostředků poškozené převedených na tento soukromý účet v celkové výši 66.385,32 Kč, které použila neoprávněně pro svou potřebu, 3) v průběhu období od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017 si neoprávněně půjčovala finanční prostředky poškozené společnosti, které si z jejích bankovních účtů zasílala na své soukromé bankovní účty č. XY a č. XY, a to v celkové částce 5.790.174 Kč, z níž zpět postupně vrátila pouze částku 4.820.000 Kč. Rozdíl ve výši 970.174 Kč použila neoprávněně pro svou potřebu, 4) v období od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2017 si zaslala z bankovního účtu poškozené společnosti č. XY, vedeného u České spořitelny, a. s., na svůj soukromý bankovní účet č. XY jako mzdu za jednotlivé měsíce celkem 1.902.788 Kč, byť podle mzdových listů jí za dané období náležela mzda ve výši pouze 1.855.532 Kč, tedy si neoprávněně ve svůj prospěch ze svěřených prostředků ponechala rozdíl v částce 47.256 Kč. Za uvedené období od 1. 1. 2013 do 2. 10. 2017 si tak neoprávněně ke škodě poškozené společnosti WELLNESS přisvojila ze svěřených prostředků celkem částku ve výši nejméně 3.839.487,87 Kč.

2. Za tento zločin byla obviněná odsouzena podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců, a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 3 To 241/2024, odvolání obviněné podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Z dovolání obviněné

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. V něm poukázala na to, že odmítá, že by se uvedeného zločinu dopustila, byť připustila pochybení při vedení účetnictví, které však souviselo s tím, že se poškozená společnost potýkala s finančními problémy, a připustila, že byl s jejím souhlasem k zachování provozuschopnosti poškozené používán její účet. Do společnosti přitom vkládala své vlastní prostředky.

5. Za vadu považovala, že soudy vycházely pro své rozhodnutí, že protiprávně nakládala s finančními prostředky poškozené společnosti a v jakém rozsahu, ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovaného Ivanou Volkovou, včetně jeho dvou doplňků, který bral do úvahy stav účetnictví ke konci roku 2017, ačkoliv pracovní poměr obviněné u poškozené společnosti skončil již dne 2. 10. 2017, kdy ještě účetní závěrka zpracována nebyla, a některé položky v účetnictví tak již doúčtovala třetí osoba. Z tohoto důvodu některé položky nebyly spárovány, resp. byly zaúčtovány na jiné účty.

6. Další pochybení obviněná spatřovala v závěru o výši způsobené škody, neboť soud s výjimkou nezapočtení částky 194.503,39 Kč bral do úvahy závěry znaleckého posudku, znalkyně však hodnotila finanční toky pouze z účetního hlediska. U dílčího útoku v bodě 3) se nezabývala tím, kdo byl z titulu zápůjčky vlastníkem finančních prostředků, s nimiž bylo nakládáno, ačkoli byla tato skutečnost významná pro závěr o naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry a pro stanovení výše škody. Poukázala na to, že bylo třeba se zabývat i tím, zda tato skutečnost měla význam pro posouzení dílčích útoků pod body 1) a 2), zejména zda u nich a u dílčího útoku pod bodem 3) nedošlo k přičítání stejné částky dvakrát.

7. Skutkové závěry u dílčího útoku pod bodem 1) obviněná nepovažovala za správné v tom, že by veškeré finanční prostředky na účtu (vyjma počátečního stavu účtu) patřily poškozené společnosti. Z tohoto důvodu, pokud prováděla z účtu soukromé platby, nebylo dostatečně objasněno, zda všechny byly prováděny neoprávněně ke škodě poškozené společnosti, obzvláště, když se soud nezabýval tím, že s ohledem na skutečnost, že dílčím útokem pod bodem 3) je jí kladeno za vinu, že nevrátila poškozené společnosti část zápůjčky převáděné na účty č. XY a č. XY, kdy finanční toky na těchto účtech přitom byly zároveň posuzovány i u dílčích útoků pod body 1) a 2), nedošlo ke vztahu k dílčímu útoku 3) k dvojímu přičítání. Poukázala na platby zaslané poškozenou na její účet č. XY dne 11. 5. 2017 ve výši 150.000 Kč a dne 22. 5. 2017 ve výši 37.000 Kč, které byly znalkyní započítány do celkové částky 5.790.174 Kč, jež si neoprávněně podle bodu 3) půjčovala od poškozené společnosti. Pokud je u tohoto dílčího činu k její tíži zvažováno, že uvedené částky nevrátila, bylo třeba brát do úvahy, že půjčené finanční prostředky přešly do jejího vlastnictví, a tedy s nimi nakládala jako s vlastními, a není rozhodné, zda byla oprávněna půjčku čerpat. Tato skutečnost však nemá odraz v dílčím útoku pod bodem 1), kde je škodou součet plateb pro soukromé účely, bez zohlednění toho, že některými finančními prostředky na účtu disponovala oprávněně, neboť šlo o její finanční prostředky a mohla je použít k úhradě svých soukromých závazků.

8. Obviněná považovala za nesprávné i započtení částky 194.503,39 Kč do výše způsobené škody, kdy tuto částku odvolací soud v bodě 28. svého usnesení hodnotil jako nezaúčtované platby spojené s podnikáním poškozené společnosti, zatímco znalkyně vyslechnutá dne 12. 1. 2021 uvedla, že jde o soukromé příjmy obviněné a je třeba je zohlednit, neboť s těmito finančními prostředky mohla oprávněně disponovat k úhradě svých soukromých závazků. Obviněná připustila, že předmětná částka 194.503,39 Kč byla uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání v bodě 1), avšak s ohledem na zjištění znalkyně, že šlo o osobní peníze obviněné, byly z tohoto bodu vypuštěny. Soudy měly zkoumat, zda stejný postup neměl být použit i u dílčího útoku pod bodem 3), a měly posoudit, zda šlo o prostředky obviněné poskytnuté z půjčky, a tedy o duplicitní započtení do způsobené škody. Výše škody tak podle obviněné nebyla řádně objasněna, protože jsou soudy učiněná zjištění v rozporu s provedenými důkazy. Soud měl zohlednit, v jakém rozsahu šlo o prostředky obviněné poskytnuté z půjčky, a v daném směru upravit i výši způsobené škody. Soudy se však s těmito námitkami nevypořádaly, jen odkázaly na znalecký posudek a závěry znalkyně, která se však k položeným otázkám vyjadřovala pouze z hlediska účetního.

9. Nesprávné právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná spatřovala v tom, že soudy za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku označily i peněžní prostředky získané půjčkou (zápůjčkou), ač nešlo o věc cizí, protože jejich vlastníkem byla obviněná.

10. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 3 To 241/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 4 T 37/2021, a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shledal, že výhrady proti znaleckému posudku z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, formálně odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou však důvodné, protože z dokazování vyplynulo, že obviněná byla jedinou osobou oprávněnou vést a zpracovávat účetnictví poškozené společnosti a měla přístup k jejím bankovním účtům, aniž by byla kontrolována, takže veškeré dispozice s peněžními prostředky mohla provádět v podstatě bez omezení. Po celé období od 1. 1. 2013 do 2. 10. 2017 docházelo k prolínání soukromých plateb obviněné a peněžních prostředků poškozené společnosti, bez toho, aby se tato skutečnost odrazila ve vedení účetnictví této obchodní společnosti. Ze znaleckého posudku, v němž byly posuzovány veškeré platby na bankovních účtech obviněné, vyplynulo, že soukromé platby nebyly zaúčtovány na tzv. technický účet, čímž došlo k rozdílům, které obviněná vyrovnávala interními doklady s cílem vykázat nulový zůstatek a vytvořit zdání, že jde o účet určený pro vnitřní zaúčtování.

12. K dílčímu útoku pod bodem 1) uvedl, že soukromé výdaje z bankovního účtu nebyly zaúčtovány a ani pokryty vlastními příjmy obviněné. Do celkové výše těchto výdajů se tedy promítl jednak počáteční zůstatek na bankovním účtu obviněné, jednak i její další zjištěné osobní příjmy. Částku 194.503,39 Kč nebylo možné od výše způsobené škody odečíst, neboť by tím byly duplicitně odečítány částky již zahrnuté do soukromých příjmů obviněné, které pokrývaly nezaúčtované údaje. Dodal, že také v případě dalších dílčích útoků pokračujícího zločinu zpronevěry byly zjištěny platby, které nebyly nijak doložené a které si obviněná neoprávněně ponechala. V podrobnostech odkázal zejména na bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

13. Nepřisvědčil námitce, že část plateb byla započítána duplicitně, neboť platby, jejichž povaha nebyla objasněna, byly odečteny od celkové výše škody. Soudy odlišily soukromé platby obviněné a platby související s podnikáním poškozené společnosti, zabývaly se jimi u jednotlivých časových období, během kterých se obviněná dopouštěla trestné činnosti. Zmínil výslech znalkyně při hlavním líčení, kde k bodu 3) vysvětlila, že vycházela ze stavu účetnictví ke dni 31. 12. 2017, jenž byl shodný s tím ke dni 2. 10. 2017, kdy obviněná ukončila svou činnost v poškozené společnosti a dodatečné zásahy do účetnictví třetí osobou nebyly zjištěny. Obviněná vyvedla tzv. „půjčkami“ peněžní prostředky ve vyšších částkách, než které této společnosti vrátila, když nezákonnými a neodůvodněnými machinacemi v účetnictví poškozené společnosti zakrývala vlastní použití peněžních prostředků poškozené. Státní zástupce zdůraznil, že když dovolací námitky, jimiž zpochybnila zjištění skutkového stavu věci, jsou opakováním její dřívější obhajoby, se kterou se dostatečně vypořádal i odvolací soud, a žádné nedostatky v tomto směru v přezkoumávaných rozhodnutích nezjistil, neshledal naplněným důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Státní zástupce se neztotožnil s výhradami vztahujícími se k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jež obviněná založila na tvrzení o nesprávné výši škody ve smyslu § 206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a které se týkaly skutečností, za kterých se měla dopustit dílčího útoku pod bodem 3), neboť závěry soudů nejsou v rozporu s výkladem škody jako újmy v majetkové sféře poškozeného (viz rozhodnutí č. 55/1971 Sb. rozh. civ., a č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Nepřisvědčil ani tvrzení obviněné o duplicitním přičítání některých plateb k její tíži, protože znalecký posudek z oboru ekonomika umožňoval soudům přijmout jednoznačný závěr o tom, jakou minimální škodu obviněná způsobila.

15. Jestliže obviněná inkasovala na své bankovní účty peněžní prostředky z majetku poškozené společnosti, které ve výši 3.839.487,87 Kč použila pro hrazení svých soukromých potřeb, představuje tato částka újmu majetkové povahy (škodu) v podobě zmenšení majetku označené právnické osoby. Tyto prostředky, jak jsou v rozsudku uvedeny, rozhodně nebyly její vlastní a nemohla s nimi nakládat. Obviněná převáděla na svůj bankovní účet peněžní prostředky z majetku poškozené ve výši, která neodpovídala poskytnutým zápůjčkám, vzniklý rozdíl jí nepatřil a nemohl být převeden do jejího majetku, protože zde neexistoval žádný právní důvod takového převodu, a tedy pokud si je ponechala, učinila tak v rozporu s tím, k čemu jí byly svěřeny, čímž mařila základní účel svěření věci (peněžních prostředků).

16. Státní zástupce rovněž zdůraznil, že nemohlo dojít k namítané duplicitě při stanovení výše způsobené škody tím, že finanční toky na bankovních účtech obviněné byly údajně zároveň posuzovány u dílčích útoků uvedených pod body 1) až 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neboť pokud jde o dílčí útok pod bodem 3), nelze přehlédnout, že se ho obviněná dopustila v jiném časovém období než v tom, v němž spáchala dílčí útoky pod body 1) a 2), jež časově předcházely nevráceným zápůjčkám. Je proto vyloučeno, aby šlo o duplicitní přičítání peněžních prostředků, jak namítla v dovolání.

17. Z uvedených důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že právní posouzení jednání obviněné jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku je správné a odpovídající zákonu, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

18. Obviněná, jíž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřila.

IV. Přípustnost dovolání a obecné zásady pro jeho uplatnění

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

20. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

21. Obviněná dovolání opřela o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k námitkám, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

22. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

23. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

24. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).

V. K obsahu dovolání

25. Na podkladě těchto obecných pravidel Nejvyšší soud posuzoval dovolání obviněné, v němž označila oba uvedené důvody. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkala, že se soud nedůvodně opíral pro své závěry o znalecký posudek, který vycházel ze stavu účetnictví ke konci roku 2017, ač její pracovní poměr skončil již dne 2. 10. 2017 a nesprávně podle něj byla stanovena i výše způsobené škody u dílčích útoků pod body 1) až 3). Těmito výhradami naplnila podmínky důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, protože poukazovala na to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou v dokazování vady, na něž obviněná poukazovala.

26. Nejvyšší soud z podnětu těchto výhrad posuzoval správnost postupu soudu prvního stupně v rámci provedeného dokazování v mezích možností tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť jako dovolací soud v řízení o dovolání není oprávněn sám žádné hodnocení důkazů znovu provádět, protože těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Zabývá se toliko správností postupu soudu, který dokazování prováděl a důkazy též hodnotil, zkoumá komplexnost a ucelenost tohoto dokazování z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. se zřetelem na dodržení zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

27. Podle obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje výhrady, jimiž se již soudy obou stupňů v rámci předchozí obhajoby obviněné zabývaly a jak dokazování, tak i své úvahy na ně zaměřily. Vytýkala-li obviněná, že nedostatkem znaleckého posudku z oboru ekonomie, odvětví účetní evidence, vypracovaného znalkyní Ivanou Volkovou (viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 384 a násl. spisu), včetně jeho dvou doplňků (viz č. l. 455 a násl., a č. l. 1411 a násl. spisu), je to, že jej zpracovala podle stavu účetnictví ke konci roku 2017, ačkoliv její pracovní poměr skončil již dne 2. 10. 2017, ke kterému nebyla zpracována účetní závěrka, Nejvyšší soud shledal, že tato námitka není opodstatněná, protože nemá podklad ve výsledcích dokazování. Soud prvního stupně (viz bod 24. rozsudku) se opíral o vyjádření znalkyně, která popsala svá zjištění a závěry a mimo jiné i to, že od června 2017 na účtu nedošlo k žádnému pohybu a nebyl rozdíl mezi tím, že stav posuzovala ke dni 31. 12. 2017, a nikoliv ke dni 2. 10. 2017, kdy pracovní poměr obviněné skončil, protože s účtem nebylo po odchodu obviněné manipulováno. Uvedené námitky tedy nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože znalkyně zejména při výslechu v hlavním líčení vysvětlila, z jakých podkladů vycházela, a dostatečně rozvedla, co bylo důvodem jejích zjištění týkajících se zejména dílčího útoku pod bodem 3), u něhož k výhradám obviněné vyloučila, že by nějaké platby proběhly až po jejím odchodu z poškozené společnosti (srov. č. l. 1582 spisu).

28. Námitky obviněné proti výši způsobené škody rovněž nejsou důvodné, neboť i těmi se již soudy zabývaly a vyjasnily, že v rozsudku stanovená škoda je skutečně tou, jíž obviněná způsobila. Soudy braly do úvahy všechna zjištění, která vycházela nejenom z výsledků znaleckého zkoumání znalkyně z odvětví účetnictví, ale i ze všech dalších důkazů, které za účelem objasnění věci provedly a pro své závěry zvažovaly. Uvedené svědčí pro to, že se soudy opíraly o zajištěné účetnictví poškozené, informace k jejím účtům i účtům obviněné, včetně výpisů zachycujících finanční toky mezi nimi (srov. bod 16. rozsudku), a o svědecké výpovědi slyšených svědků (srov. bod 19. rozsudku). V bodech 20. a 21. soud prvního stupně vysvětlil, jakým způsobem se zabýval fungováním společnosti, jejím účetnictvím, a způsoby, jakými byly finanční prostředky přeposílány. V bodě 22. soud podrobně vysvětlil, jaké skutečnosti zjistil z výpovědi svědka B. V., který v dané situaci hrál důležitou roli, protože zcela nekriticky svěřil obviněné veškeré ekonomické a finanční záležitosti, a rovněž jí umožnil, aby disponovala nejen s účty společnosti, ale používala i vlastní účet, a to takovým způsobem, že nebyla respektována jakákoliv účetní pravidla. O tom svědčí rovněž zpracovaný audit (viz č. l. 4 až 28 spisu a bod 16. rozsudku), ale zejména zjištění, jež o stavu účetnictví popisovala znalkyně, která konstatovala, že účetnictví obviněná vedla v rozporu s právními předpisy i účetními standardy a vykazovalo hrubě zkreslené údaje. O uvedeném svědčí i existence tzv. technického účtu, jenž byl fakticky účtem obviněné, a to, že docházelo k neformálním oboustranným půjčkám bez jakýchkoliv smluv a podkladů, a tedy neexistuje žádná evidence těchto zcela nestandardních půjček. Pro posouzení závěru o nezodpovědném přístupu obviněné k vedení účetnictví je možné odkázat rovněž na výpověď L. H., která převzala kancelář po obviněné, a popsala, že v našla ní volně pod stolem částku ve výši 300 000 Kč, naopak v trezoru byly uskladněny boty a keramika (srov. bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Všechny tyto skutečnosti je třeba připsat k tíži obviněné, jíž byla tato agenda svěřena, a byla povinna se svěřenými finančními prostředky nakládat jen ve prospěch poškozené společnosti, na jejíž úkor si nemohla ponechávat žádné finanční prostředky pro svou potřebu. Této povinnosti však nedbala a ve velké míře s nimi zacházela v rozporu s tímto svěřením, a používala zcela nekontrolovaně je pro své osobní účely tak, že si s nimi zvyšovala vlastní životní standard nad poměry, které jí neumožňovaly její vlastní finanční prostředky. Pro úplnost lze však uvést, že se na konečném výsledku popsaného chaosu v hospodaření společnosti podílel i B. V., jenž tento stav svou lehkomyslností a neplněním povinností na straně statutárního orgánu obviněné umožnil.

29. Nejvyšší soud i přes tyto skutečnosti považuje za dostatečně zjištěné, v jakém rozsahu se obviněná popsané trestné činnosti dopustila, přičemž nevznikají pochybnosti o tom, že je vyčíslená škoda důsledkem jejího záměrného nakládání se svěřenými financemi, jímž se zcela ve svůj prospěch a na úkor uvedené společnosti obohatila. Způsobená škoda, jejíž vyčíslení nevykazuje obviněnou vytýkané vady, vznikla v důsledku záměrně zkreslujících postupů i vytváření nejasných a neprůkazných podkladů, jimiž obviněná zastírala, že pro svou potřebu využívá prostředky patřící poškozené společnosti (srov. body 12. a 20. rozsudku a body 24. a 26. usnesení odvolacího soudu). Přičemž to, že z finančních prostředků poškozené společnosti odčerpává část peněz pro sebe, zastírala tím, že na konci účetního období vyhotovila interní doklady, kterými docílila toho, že účet nevykazoval žádný zůstatek (viz bod 24. napadeného usnesení).

30. Soud uvedená zjištění opíral zejména o závěry znaleckého posudku z oboru ekonomie, odvětví účetní evidence, vypracovaného znalkyní Ivanou Volkovou (srov. body 12. až 15. rozsudku), který hodnotil postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. jako každý jiný důkaz (srov. rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.), respektoval přitom všechny stanovené zásady pro spravedlivé rozhodnutí (viz body 20. a 21. rozsudku).

31. Námitky obviněné týkající se vad ve vyčíslení škody, které spatřovala v nezohlednění jejích soukromých příjmů, a tvrzení o duplicitním přičítání plateb k její tíži v bodech 1) a 3), rovněž nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování (jak obdobně vyjádřil i státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání). Postačí jen odkázat na časové souvislosti určující dobu spáchání těchto dílčích útoků, kdy je zjevné, že o duplicitní započítání téže položky nemohlo jít, protože jednání pod bodem 3) je vymezené obdobím od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017, kdežto k jednání pod bodem 1) došlo v předcházejícím období od 2. 1. 2013 do 31. 12. 2016, kdy toto jednání nadto zahrnuje jinou formu manipulace s finančními prostředky. Uvedené svědčí o tom, že údajné zápůjčky, které si obviněná až v průběhu roku 2017 odebírala zcela svévolně z finančních prostředků poškozené společnosti [viz bod 3)], nikterak nekorespondují s konkrétními platbami, které jsou uvedeny v tabulkách u bodu 1), kde šlo o přímé platby z prostředků jí zaslaných na účet poškozenou společností. Podklad v obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu nemá ani námitka, že vzniklá škoda vztahující se k dílčímu útoku pod bodem 1), byla hodnocena jako součet plateb pro soukromé účely bez zohlednění toho, že některými finančními prostředky na účtu disponovala obviněná oprávněně, neboť šlo o její finanční prostředky. Takové závěry jsou plně v rozporu se závěry znalkyně, která přesně stanovila, o jaké platby šlo, a jaký byl stav účtu obviněné v době, kdy k těmto platbám docházelo, včetně odlišení toho, které prostředky na něm byly obviněné, a které pocházely od poškozené společnosti. Znalkyně, a posléze soudy, při vyhodnocení jednotlivých plateb a v návaznosti na ně i při výpočtu výše způsobené škody oddělily prostředky, které spadaly do soukromých příjmů obviněné, a v tomto směru je také zohlednily. V té souvislosti lze jen pro úplnost uvést, že výdaje nezaúčtované v účetnictví hotelu v bodě 1) nebyly pokryty soukromými příjmy obviněné (viz body 23. rozsudku a 25. usnesení). Již v přípravném řízení policejní orgán šetřením identifikoval další soukromé příjmy obviněné, které byly v její prospěch zohledněny (viz bod 12. rozsudku), stejně tak byly následně od výše škody odečteny platby, u nichž byla prokázána jejich oprávněnost (srov. bod 23. rozsudku).

32. Nedůvodným je i tvrzení obviněné o tom, že nebyla zohledněna částka 194.503,39 Kč. Podle obsahu spisu se podává (srov. body 23. rozsudku a 28. usnesení), že tato částka již byla jednou v rámci přípravného řízení brána do úvahy a od celkové výše škody odečtena. O tom svědčí podaná obžaloba, kde tato částka již zahrnuta není, ač v usnesení o zahájení trestního stíhání (viz č. l. 40 a násl. spisu) uvedena byla. Tato úprava byla důsledkem závěrů znalkyně, která ji označila jako nezaúčtované soukromé příjmy obviněné (viz č. l. 82 spisu), a proto pro další řízení byla z obsahu skutkových zjištění vypuštěna (viz č. l. 974 spisu). Tedy nelze přisvědčit obviněné, že by byla jako jí patřící zahrnuta v sumě, kterou zpronevěřila. S ohledem na tyto okolnosti je zjevné, že uvedené námitky obviněné nekorespondují s výsledky provedeného dokazování, a že soudy pro skutková zjištění braly do úvahy jen ty částky, které skutečně patřily poškozené společnosti, kdežto ty, které pocházely z příjmů obviněné, nebo o nichž byly pochybnosti, nebyly zahrnuty do výše škody, kterou způsobila.

33. Po shrnutí všech výše učiněných zjištění k nedůvodnosti skutkových námitek obviněné lze uvést, že Nejvyšší soud nezjistil vady ve shromažďování provedených důkazů ani při jejich hodnocení, jež odpovídalo zásadám stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od požadavků obviněné, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20). Soud objasnil pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněné (§ 2 odst. 5, § 164 odst. 3 tr. ř. Z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nejvyšší soud nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

34. Při správnosti učiněných skutkových závěrů a zjištění, že se soudy neopomněly zabývat všemi rozhodnými skutečnostmi, dostatečně uvážily situaci poškozené společnosti i poměry obviněné a vysvětlily namítané okolnosti při splnění podmínek stanovených v § 125 či § 134 tr. ř., Nejvyšší soud neshledal nedostatky, na které obviněná v posuzovaných rozhodnutích poukazovala, protože jak zjištění zpronevěřených částek u jednotlivých dílčích útoků, tak i výše celkové škody mají dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Z těchto důvodů námitky vznesené podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné.

35. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněná brojila pouze proti dílčímu útoku pod bodem 3), a Nejvyšší soud se mohl z podnětu tohoto dovolání zabývat jen takto vymezenou námitkou směřující proti právnímu posouzení, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02 aj.).

36. Vadné právní posouzení na základě tohoto důvodu obviněná spatřovala v tom, že soudy peněžní prostředky v bodě 3) získané zápůjčkou považovaly za zpronevěřené ve smyslu zločinu podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, ačkoli jejich vlastníkem byla obviněná. S touto námitkou se Nejvyšší soud neztotožnil, protože podle výsledků provedeného dokazování nešlo o finanční prostředky obviněné, jak tvrdila, ale patřící poškozené společnosti jí svěřené (s maximální důvěrou) k tomu, aby s nimi v zájmu poškozené společnosti hospodařila, což obviněná zneužila ve svůj prospěch.

37. Tyto závěry vycházejí z povahy zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu [podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku představující nejméně částku 1.000.000 Kč]. Jde o trestný čin úmyslný, postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Základním znakem tohoto trestného činu je přisvojení si cizí věci, jímž se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn. že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nemůže nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech (srov. rozhodnutí č. 29/1969 Sb. rozh. tr.).

38. Nejvyšší soud posuzoval výhrady k dílčímu útoku v bodě 3) a správnost právního závěru soudů podle toho, jak byl tento dílčí útok zjištěn a popsán v bodě 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde je uveden jako součást celého pokračujícího činu složeného ze čtyř dílčích útoků, jichž se obviněná dopustila v období nejméně od 1. 1. 2013 do 2. 10. 2017. Byla v poškozené společnosti jedinou osobou, jíž B. V., který tuto společnost formálně řídil, svěřil veškerá dispoziční oprávnění k bankovním účtům společnosti č. XY, č. XY a č. XY, a umožnil přístup i k finanční hotovosti v pokladně. Obviněná měla svěřeny veškeré finanční záležitosti a měla plnou důvěru B. V., jenž jí pověřil, aby z uvedených účtů a pokladny prováděla platby výhradně spojené s činností této společnosti. Obviněná uvedeného oprávnění zneužila v bodě 3) tak, že v průběhu období od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017 si neoprávněně půjčovala finanční prostředky poškozené (fakticky to znamenalo, že si z tohoto účtu pro své účely finanční prostředky odčerpávala) tak, že si z jejích bankovních účtů zasílala platby na své soukromé bankovní účely. Faktem je, že tyto pro svou vlastní potřebu odčerpané prostředky po určitém období zase ze svých financí doplňovala. Takto si postupně zaslala 5.790.174 Kč, z nichž zpět postupně vrátila částku 4.820.000 Kč. Rozdíl ve výši 970.174 Kč použila neoprávněně pro svou potřebu.

39. Ze shora popsaných úvah Nejvyššího soudu je zjevné, z jakých důvodů jsou uvedené skutkové závěry správné, a proč shledal učiněná skutková zjištění odpovídající výsledkům provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že nešlo o prostředky, které by v uvedeném rozsahu patřily obviněné. Naopak bylo zjištěno, že šlo o peněžní prostředky, které si obviněná, přestože byly poškozenou společností zaslány na její účty, ponechávala pro svou osobní potřebu. K tomu je třeba uvést, že nebylo významné, že obviněná na své osobní účty přijala peníze poškozené společnosti, protože ty, i když došly na její účet, neztrácely povahu věci cizí (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2543). Nejvyšší soud rovněž podotýká, že nevýznamné je i to, že šlo o „zápůjčku“, jak byly takto obviněnou odčerpané peníze pro její účely nazvány. Nutné je vycházet z faktického stavu, tedy z toho, že podle učiněných skutkových zjištění nebyla žádná zápůjčka prokázána, a to jak skutkově, tak ani formálně. Šlo totiž o peníze na účtu, na něž se zápůjčka podle § 2390 obč. zák. (přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce) vztahuje, protože i bezhotovostní převod finančních prostředků z účtu zapůjčitele na účet vydlužitele spadá pod zastupitelné věci [srov. HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 20144, s. 668]. I když smlouva o zápůjčce může být uzavřena i konkludentně, jde o dohodu dvou stran, a musí být u obou stran zřejmá jejich vůle. Obviněná však žádnou dohodu ani jen v ústní podobě o tom, že si bude z peněz patřících poškozené společnosti odebírat pro své účely peníze, a ty pak podle svého uvážení vracet, uzavřenou neměla. Tedy ze strany společnosti o žádnou dohodu nešlo, a dostatečně vyšlo najevo, že se jednalo o svévoli obviněné. Z hlediska toho, jak obviněná postupovala, by mohl přicházet do úvahy tzv. „svémocný úvěr“, což fakticky není typ úvěru, ale jde o jednání spočívající ve svévolném přisvojení si svěřených prostředků naplňující znaky trestného činu zpronevěry. Jde o situaci, kdy osoba, která má oprávnění nakládat s cizími finančními prostředky (např. správce účtu), použije tyto peníze bez souhlasu a s úmyslem si je ponechat nebo je nevrátit. Jde o neoprávněné zapůjčení si peněžních prostředků z účtu obvykle zaměstnavatele pachatele. Jestliže takové jednání pachatele vůči svěřeným peněžním prostředkům zahrnuje i znak přisvojení, naplňuje znaky zpronevěry (srov. rozhodnutí č. 29/1969 Sb. rozh. tr.), a to i tehdy, má-li pachatel v úmyslu je později vrátit, avšak jejich vrácení je závislé na nejisté události (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2591). Z uvedených okolností je zřejmé, že obviněná používala peněžních prostředků zaměstnavatele ke krytí svých potřeb způsobem, o němž zaměstnavatel nevěděl.

40. Pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že podle popisu dílčího útoku pod bodem 3) je zjevné, že soudy část peněz, které si obviněná z prostředků poškozené společnosti „zapůjčila“, posoudily jako tzv. „svémocný úvěr“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 7 Tdo 704/2015, nebo rozhodnutí č. 54/1967 Sb. rozh. tr.), protože z celkové částky 5.790.174 Kč, které odčerpala z prostředků poškozené společnosti, vrátila v průběhu doby (od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017) této společnosti částku ve výši 4.820.000 Kč. Z uvedeného soudy zřejmě dovodily, že ohledně těchto částek jednala s úmyslem je v krátké době vrátit, což také učinila, a proto nebyly zahrnuty do celkové výše způsobené škody. Rozhodné pro závěr o naplnění znaků zločinu zpronevěry je, že takto nečinila ve vztahu k částce 970.174 Kč, kterou nevrátila. Šlo o trestné jednání spočívající ve zmocnění se cizí svěřené věci (srov. rozhodnutí č. 54/1967-II. Sb. rozh. tr., a blíže viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2591, 2594).

41. Namítala-li obviněná, že pro vznik vlastnického práva k „zapůjčeným“ prostředkům nebylo rozhodné, zda byla oprávněna zápůjčku čerpat, je tato úvaha zcela nesprávná, a naopak je třeba přisvědčit soudům obou stupňů, že šlo o přisvojení si cizí věci, při němž nedojde k získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem vlastnického práva nabýt nelze (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 6 Tdo 844/2024, ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. 4 Tdo 196/2024, ze dne 2. 8. 2023, sp. zn. 5 Tdo 640/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh. tr.). Nabytí vlastnického práva je možné toliko za podmínek § 1045 a násl. obč. zákoníku, kdy v posuzovaném případě by byla pro získání peněžních prostředků do vlastnictví nezbytná existence řádného titulu, zejména smlouvy o zápůjčce, existence takových smluv či dohod však zjištěna nebyla (srov. bod 30. usnesení odvolacího soudu). Obviněná nebyla vlastníkem předmětných finančních prostředků, byť byly zaslány na její účet, ale pouze osobou, které byly tyto finanční prostředky svěřeny k tomu, aby s nimi v souladu s účelem jejich svěření nakládala (k tomu srov. § 991 a násl. obč. zákoníku). Soudy u tohoto dílčího útoku důvodně shledaly, že jsou naplněny znaky zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, protože při neexistenci jakéhokoli ujednání o možnosti obviněné zapůjčit si peněžní prostředky zaslané poškozenou společností na její účet proto, aby byly později pro účely poškozené užity, si nemohla svévolně tyto peníze „vypůjčovat“ k hrazení svých potřeb. Pokud tak v částce 970.174 Kč učinila, zpronevěřila tyto prostředky ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku.

42. Nejvyšší soud však mimo podané dovolání (obiter dictum) k dílčímu útoku pod bodem 2), vůči němu obviněná své výhrady nezaměřila, považuje za vhodné pro úplnost uvést, že podle jeho popisu jednání obviněné spočívalo v tom, že „nedoložila použití finančních prostředků poškozené společnosti převedených na její soukromý účet v částce 66.385,32 Kč, a tyto prostředky použila neoprávněně pro svou potřebu“, což vyvolává pochybnosti o nedostatku subjektivní stránky k § 206 tr. zákoníku. Soudy se však této skutečnosti nevěnovaly. I přesto, by mohlo jít o naplnění znaků trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Případná možnost tohoto posouzení by však při správnosti právní kvalifikace ostatních dílčích útoků byla pro obviněnou přísnější (jednání by bylo posuzováno vedle stávající právní kvalifikace, na níž by se nic nezměnilo, jako další trestný čin), tedy došlo by ke zhoršení jejího postavení, což je s ohledem na to, že je posuzováno dovolání, jež podala sama, v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (viz § 265s odst. 2 tr. ř.).

43. Na podkladě uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněná dopustila jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí, a že podle správně zjištěného skutkového stavu lze potvrdit i právní úvahy a závěry soudů obou stupňů, protože jednání obviněné s ohledem na všechny výše uvedené poznatky naplňuje znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

VI. Závěr

44. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vadami, jež obviněná v dovolání namítala. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.