8 Tdo 714/2024-9771

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání obviněného Ing. Petra Dlouhého, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 30/2022, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, byl obviněný Ing. Petr Dlouhý (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným pod body 2, 6a, 7, 8, 9, 10, 11, 12a, 13, 14a, 15a, 15e, 16a, 17a, 17b, 18, 19, 21, 25, 31a, 31b, 32, 33a, 34, 35, 36, 37, 38, 39a, 40a, 41, 43, 45, 46, 48, 50, 52, 53, 54, 55 zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod body 40b, 42, 49, 51 zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod body 1, 3, 4, 5, 6b, 6c, 12b, 12c, 12d, 14b, 15b, 15c, 15d, 16b, 16c, 20, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 33b, 39b, 44, 47 zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 211 odst. 6, § 58 odst. 2 písm. b) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 roků, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let za současného stanovení dohledu nad obviněným. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání 10 let. Podle 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným: společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., IČ: 26158761, se sídlem U libeňského pivovaru 63/2, Praha 8 – Libeň, částku 4 693 250 Kč; společnosti BPS Načeradec, s. r. o., IČ: 28159969, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, částku 6 108 296 Kč; společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., IČ: 15886492, se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4 – Michle, částku 5 351 165 Kč; společnosti UNILEASING, a. s., IČ: 25205552, se sídlem Randova 214, Klatovy 1, částku 1 570 855 Kč; společnosti ČSOB Leasing, a. s., IČ: 63998980, sídlem Na Pankráci 310/60, Praha 4, částku 11 020 642,91 Kč; společnosti ERSTE Leasing, a. s., IČ: 16325460, sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, nyní Česká spořitelna, a. s., IČ: 45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, částku 9 355 277,88 Kč; společnosti MONETA Leasing, s. r. o., IČ: 60751606, se sídlem Holandská 1006/10, Brno, částku 9 218 559,65 Kč; společnosti MONETA Money Bank, a. s., dříve GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4 – Michle, částku 6 968 644,88 Kč; společnosti PEAC Czech Republic, s. r. o., dříve IKB Leasing ČR, s. r. o., IČ: 26685884, se sídlem Jankovcova 1603/47a, Holešovice, Praha 7, částku 4 197 790 Kč; společnosti TERRAKO, s. r. o., IČ: 27240274, sídlem Voltýřov 17, Klučenice, částku 1 815 000 Kč; společnosti Waldviertler Sparkasse Bank AG, IČ 49060724, se sídlem Klášterská 126/II, Jindřichův Hradec II, nyní Waldviertler Sparkasse Bank AG, se sídlem Sparkassenplatz 3, 3910 Zwettl, Rakouská republika, reg. č. FN 36924, částku 58 728 330, 70 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti ACEMA Credit Czech, a. s., BPS Načeradec, s. r. o., MONETA Money Bank, a. s., Waldviertler Sparkasse Bank AG odkázány se zbytkem jejich uplatněných a nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5, odkázána se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, a to v neprospěch obviněného, směřující toliko do výroku o trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr zákoníku a zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, odsouzen podle § 211 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil všech shora označených zločinů způsobem přesně popsaným v bodech 1)–55) výrokové části jeho rozsudku (srov. str. 1 až 22). Nalézací soud následně shrnul trestnou činnost tak [viz body 490)–492)], že obviněný v období od 18. 9. 2013 do 30. 6. 2018 jednáním popsaným pod body 2, 6a, 7, 8, 9, 10, 11, 12a, 13, 14a, 15a, 15e, 16a, 17a, 17b, 18, 19, 21, 25, 31a, 31b, 32, 33a, 34, 35, 36, 37, 38, 39a, 40a, 41, 43, 45, 46, 48, 50, 52, 53, 54 a 55 v úmyslu obohatit společnosti HZT Technik-servis, a. s., TRIOL CZ, a. s., a DL Agroslužby, a. s., neoprávněně jejich jménem prodal zemědělské stroje, které jim byly svěřeny na základě úvěrových či leasingových smluv, třetím osobám, čímž způsobil vlastníkům strojů škodu v celkové výši nejméně 71 567 690 Kč, v úmyslu se obohatit ke škodě společnosti BPS Načeradec, s. r. o., jako její jednatel neoprávněně naložil s její finanční hotovostí ve výši 630 000 Kč, v období od 3. 8. 2017 do 7. 3. 2018 jednáním popsaným pod body 40b, 42, 49 a 51 v úmyslu obohatit společnosti HZT Technik-servis, a. s., TRIOL CZ, a. s., a DL Agroslužby, a. s., jménem těchto společností uzavíral smlouvy o prodeji zemědělských strojů, kdy kupujícím předstíral, že prodávající společnosti jsou vlastníky strojů a že tyto jsou převáděny na jejich osoby, čímž způsobil kupujícím vylákáním úhrady kupní ceny škodu v celkové výši nejméně 14 201 348 Kč, v období od 15. 7. 2013 do 8. 12. 2017 jednáním popsaným po body 1, 3, 4, 5, 6b, 6c, 12b, 12c, 12d, 14b, 15b, 15c, 15d, 16b, 16c, 20, 22, 23, 24, 26, 27, 28, 29, 30, 33b, 39b, 44, 47 v úmyslu dosáhnout výplaty úvěrů pro společnosti HZT Technik-servis, a. s., a TRIOL CZ, a. s., jménem těchto společností neoprávněně při sjednávání úvěrových smluv a čerpání úvěrů uváděl úvěrující společnosti v omyl, že za účelem zajištění poskytovaných úvěrů se stanou vlastníky strojů, ohledně nichž byly uzavírány smlouvy o zajišťovacím převodu práva, čímž těmto společnostem způsobil na poskytnutých úvěrech škodu v celkové výši nejméně 64 999 576,89 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.

5. Dovolatel v úvodu svého podání deklaroval, že nadále plně přijímá odpovědnost za své jednání, které se stále snaží všemi možnými způsoby odčinit. Vyjádřil však přesvědčení, že při posuzování jeho případu nebyly dostatečně vzaty v potaz všechny důležité okolnosti a nebyla plně respektována lidskoprávní (dá se říci, že i obecně lidská) rovina.

6. Obviněný v podrobnostech shrnul argumentaci státního zástupce i odvolacího soudu. Konstatoval, že si je vědom předcházející relativně stabilizované judikatury Nejvyššího soudu, podle které nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem. Zároveň ovšem poukázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která stanovují této konstantní praxi mantinely, a to v případě porušení ústavního principu proporcionality trestní represe – srov. usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019. Odkázal také na obdobný nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12. Za mnohem důležitější a přelomové rozhodnutí dovolatel označil nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, které připouští dovolací přezkum a případný zásah do výroku o uloženém trestu odnětí svobody i nad rámec dosavadní ustálené praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně je zde vysloven názor, že nesprávná ne-aplikace § 58 tr. zákoníku je relevantní dovolací námitkou a Nejvyšší soud se s ní musí odpovídajícím způsobem vypořádat. Prosté odmítnutí dovolání pro nedostatek důvodu tak již nepřipadá v úvahu.

7. V návaznosti na shora shrnutá judikatorní východiska obviněný vytkl pochybení odvolacího soudu, jenž odmítl aplikovat § 58 tr. zákoníku. Dovolatel připomenul, že v řízení prohlásil vinu, která byla soudem prvního stupně bez výhrad přijata. Vyzdvihl, že kvalita jím učiněného prohlášení viny splňuje všechny náležitosti, které na takový úkon klade trestní řád, a to jak po materiální, tak po formální stránce. Proto kategoricky odmítl závěr odvolacího soudu, že neprojevil sebereflexi se všemi jejími aspekty, stejně jako odkaz na skutečnost, že v přípravném řízení nevypovídal, a obzvlášť závěr o účelovosti samotného prohlášení viny. To vše obviněný hodnotil jako nemístné odsudky odvolacího soudu, který ani neměl příležitost vnímat jeho osobu plně v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Jeho závěry navíc nemají skutečný podklad v provedeném řízení. Naproti tomu nalézací soud konstatoval v odůvodnění svého rozsudku, že dovolatel nad rámec prohlášení viny svého jednání upřímně litoval. Jeho sebereflexi soud prvního stupně správně spatřoval i v jeho nynějším působení na válkou zmítané Ukrajině, což mu naopak odvolací soud jen obecně přičetl k dobru. Pokud obviněný i soud prvního stupně poukázali na skutečnost, že ke spáchání trestného činu došlo při marných pokusech o záchranu podnikání, činili tak pro objektivní dokreslení situace a mělo být zdůrazněno, že i bez počátečního zlého úmyslu může konkrétní osoba spáchat trestný čin. Přesto odvolací soud k dané skutečnosti přistoupil zcela mechanicky a prostě uvedl, že toto dovolateli maximálně přitěžuje. V tomto smyslu je třeba odmítnout i zcela důkazy nepodložený závěr odvolacího soudu (fakticky subjektivní hodnocení) o obohacování se obviněného ze spáchané trestné činnosti, ke kterému zkrátka nedošlo.

8. Bagatelizoval-li odvolací soud fakt, že si dovolatel našel zaměstnání, plní vyživovací povinnost a v rámci možností splácí své závazky s tím, že jde o standardní plnění povinností v rámci řádně vedeného života, položil obviněný otázku, zda jedním z cílů ukládaného trestu není právě zajištění budoucího vedení řádného života pachatelů trestných činů. K tomu pak doplnil, že v jeho případě byl tento účel trestu naplněn. Odvolací soud zároveň pominul kvalitativní okolnosti jeho aktivit, především jeho působení na Ukrajině spočívající v aktivní a intenzivní práci pro zajištění zemědělských podniků na Ukrajině, včetně zajišťování zásobování obyvatelstva potravinami. Dané aktivity rozhodně nejsou pouze standardním plněním povinností v rámci řádně vedeného života. Již ve svém vyjádření obviněný uvedl, že svůj dluh společnosti se snaží hradit i jinak než tím, že v rámci svých možností splácí způsobenou škodu – takto reagoval na poznámku státního zástupce, že nebude beztak během svého života nikdy schopen svůj dluh splatit. Je symptomatické, že tato argumentace byla vrchním soudem bezezbytku přejata. Naproti tomu s výše uvedenou doplňující poznámkou obviněného se soud nikterak nevypořádal. Pro odvolací soud je otázka současných aktivit obviněného – tedy i to, jaký posun ve svém životě učinil – zjevně zcela lhostejná, neboť ji v odůvodnění svého rozsudku posunul zcela do pozadí – fakticky jí věnoval jednu letmou zmínku. Dovolatel připomenul, že právě těmi oblastmi Ukrajiny, ve kterých působí, prošla fronta a jedná se o nejpostiženější části země. On sám si byl a je vědom všech nebezpečí, která podstupuje i kvůli své vnímané hanbě z minulosti (za takových okolností se jej hluboce dotýká poznámka o nedostatku sebereflexe).

9. Obviněný zdůraznil, že před spácháním trestných činů byl osobou bezúhonnou, prohlásil svou vinu, nezdržoval hlavní líčení, ve kterém by jinak bylo prováděno dokazování k více jak sedmdesáti dílčím skutkům, podle možností splácí své závazky, pomáhá obyvatelům válkou napadené země v nouzi. Od státního zástupce ani od odvolacího soudu se doposud nedozvěděl, jaké ještě další výjimečné okolnosti by na něm byly požadovány k tomu, aby mu mohl být i v jeho případě ukládán trest v takové výměře, která mu (mimo jiné) umožní pokračovat v jeho aktivitě na Ukrajině. Odvolací soud ve svém rozsudku sice uvedl, že pro postup podle § 58 tr. zákoníku jsou zapotřebí okolnosti zcela výjimečné, nicméně ani nenaznačil, o jaké se může v daném případě jednat. Takový přístup soudu vyvolává podezření, že jde o pouhé arbitrární konstatování, kterým má být zakryta neochota soudu k moderaci ukládaného trestu ve smyslu § 58 tr. zákoníku. To vše navíc za situace, kdy totožnou konstrukci vytvořil již státní zástupce ve svém odvolání, a dovolatel na ni proto reagoval ve svém vyjádření poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které mají předmětné okolnosti být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Odvolací soud však na jeho argumentaci nereagoval a nevypořádal se s ní. Vehementní odmítání aplikace § 58 tr. zákoníku je poměrně zajímavě dokresleno tím, že samotný odvolací soud explicitně konstatoval, že na obviněného postačuje působit mírnějším trestem, než by bylo v obdobných případech zvykem. Přitom jeho vědomí stran toho, že nemůže bez dalšího zasáhnout pouze do uloženého trestu odnětí svobody, aby zachoval přiměřenost trestu, se plně projevuje v tom, že s přihlédnutím k prohlášení viny dovolatele, které jeho postavení oproti jiným srovnatelným případům výrazně ovlivnilo v jeho prospěch, snížil na polovinu ukládaný trest zákazu činnosti. Dá se říci, že odvolací soud svým rozhodnutím zcela převrátil poměr původně ukládaných trestů, a to ve prospěch citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný uzavřel, že odvolací soud se řádně nevypořádal s možnostmi aplikace § 58 tr. zákoníku na jeho trestní věc. Deformoval předcházející závěry soudu prvního soudu i skutečnosti vyplývající z proběhlého řízení a tendenčně se přiklonil na stranu veřejné žaloby, pročež uložil obviněnému trest, který zcela vybočuje ze zásady proporcionality trestněprávních sankcí.

10. Dovolatel vytkl také nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí. Odvolací soud do svého rozhodnutí plně promítl odvolání státního zástupce. Nijak se ovšem nevypořádal s námitkami obviněného uvedenými ve vyjádření k podanému odvolání, vyjma otázky případné souběžné aplikace odvolacích důvodů podle § 258 odst. 1, písm. d) a písm. e) tr. ř. Odvolací soud po vzoru státního zástupce až příliš zdůraznil skutečnost, že způsobenou škodu nebude obviněný schopen za svého života splatit. Žádná jeho jiná činnost jej v tomto směru nezajímala, důležitý byl toliko aspekt finanční. Odvolací soud nereagoval ani na určitou arbitrárnost požadavků státního zástupce na aplikaci § 58 tr. zákoníku, týkající se otázky buď „zcela neobvyklých“, anebo „v nějakém směru neobvyklých a výjimečných“ okolností, a dopustil se tak zpřísnění podmínek ustanovení § 58 tr. zákoníku, za které horoval státní zástupce. Odvolací soud rovněž revidoval argumentaci soudu prvního stupně tak, že konkrétní zjištění a závěry vypustil (upřímná lítost obviněného) a nahradil je vlastními domněnkami (účelovost prohlášení viny), aby mohl uzavřít na nenaplnění podmínek pro aplikaci § 58 tr. zákoníku. Argumentaci soudu druhého stupně označil dovolatel za nepřesvědčivou, proto s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 zdůraznil, že soud měl vysvětlit, proč při hodnocení přiměřenosti trestu nemohou všechny nalézacím soudem uvedené polehčující a další okolnosti převážit nad škodlivostí toho, co dovolatel provedl, a vést k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný nepovažoval za dostatečné a přesvědčivé ani odůvodnění trestu, který vrchní soud sám vyměřil. Soud totiž pouze odkázal na svou argumentaci stran nepoužití § 58 tr. zákoníku a faktické odůvodnění výměry ukládaného trestu zredukoval na obecné formulace. Oddělené hodnocení soudu ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku však chybí. Dovolatel proto poukázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu k povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.

11. S poukazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, č. j. 3 To 41/2023-9668, a za současného postupu podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve podrobně rozvedl, proč námitka nepřiměřeného trestu nespadá pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., přičemž jedinou výjimkou z tohoto pravidla mohou být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného. K postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že prohlášení viny nezakládá nárok obviněného na to, aby mu byl trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023). Uvedený postup je totiž fakultativní. Dále se státní zástupce v obecné rovině zabýval otázkou poměrů pachatele i povahy trestného činu.

13. K posuzovanému případu státní zástupce poznamenal, že odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč považoval závěry nalézacího soudu o použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku při stanovení výměry trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za nezákonné a z jakých důvodů sám nepřikročil k použití moderačního oprávnění podle citovaného ustanovení. Přitom výměru trestu odnětí svobody odvolací soud stanovil v souladu se zákonem, takže ve věci obviněného nelze dovodit, že by mu uložil trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Dále státní zástupce připustil, že podle zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 by mohly uplatněné dovolací námitky z hlediska jejich obsahového vymezení naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) nebo písm. h) tr. ř. To ovšem za předpokladu, že v konkrétní věci byly splněny podmínky uvedené v § 58 tr. zákoníku a trest odnětí svobody měl být uložen pod dolní hranici trestní sazby. V posuzované věci však odvolací soud důvodně neshledal podmínky pro použití citovaného ustanovení a uložený trest není ani v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

14. Za tohoto stavu se proto ve věci obviněného zcela uplatní závěry vyplývající z nejnovější rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, na které státní zástupce odkázal. Z odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné vyplývá, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo zřetelně vymezeno, které typy vad výroku o trestu lze podřadit pod alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Rozhodně jím nejsou skutečnosti, které mají význam z hlediska ukládání konkrétního (individualizovaného) trestu, tj. zohlednění či nezohlednění okolností přitěžujících a polehčujících. Otázka přiměřenosti trestu (s výjimkou zjevného excesu dosahující ústavní úrovně) není předmětem dovolacího řízení, neboť ve vztahu k ní není zákonem upraven žádný důvod dovolání. Nejvyšší soud se také vyjádřil k rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 668/2007 [resp. v něm vyslovenému názoru k nesprávnému nepoužití § 58 tr. zákoníku, které je podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní písm. h)]. Podle Nejvyššího soudu lze považovat názor v tomto starším rozhodnutí za překonaný dlouhodobou jednotnou rozhodovací praxí senátů Nejvyššího soudu a i trestním kolegiem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) V posledně označeném judikaturním rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. S ohledem na výše uvedenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz také např. usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023), nemohou námitky dovolatele naplnit žádný důvod dovolání. Na tomto místě státní zástupce znovu zdůraznil, že nejde ani o výjimku spočívající v tom, že by šlo o případ zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, který by spočíval v uložení trestu v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.

15. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, něž je uveden v § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.

18. Dovolatel brojil správně výlučně proti výroku o trestu. Proto je nutno konstatovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí neoznačil. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

19. Obviněný ve svém dovolání brojil proti skutečnosti, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – odmítl aplikovat § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a na tomto základě mu mimořádně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby zakotvené do § 211 odst. 6 tr. zákoníku. Nicméně podle konstantní a dlouholeté praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu nemůže takto formulovaná argumentace naplnit žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Je tomu tak proto, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je postupem fakultativním, což je vyjádřeno slovy (mimo jiné i) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. To znamená, že aplikace zde upraveného (a nutno ještě jednou zdůraznit, že mimořádného) postupu je odvislá od volné úvahy soudu a obviněný, ač v řízení prohlásil vinu podle § 206c odst. tr. ř., na ni nemá právní nárok. To potvrdil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023. Pokud tedy zákon nezavazuje soud k tomu, aby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postupoval, nelze se jeho aplikace domáhat prostřednictvím dovolání, jelikož nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem (srov. výše).

20. Skutečnost, že se soud rozhodne zmíněné moderační ustanovení neaplikovat a namísto toho vyměří trest v rámci zákonné trestní sazby, tudíž nemůže založit ani vadu nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť využití zákonem umožněné diskrece (nejsou-li překročeny vymezené mantinely) není nezákonné ani nesprávné. To platí bezvýjimečně zvláště tehdy, postupují-li tak ve shodě soud prvního stupně i soud odvolací. Již vůbec potom nelze hovořit o druhu trestu, který zákon nepřipouští v intencích prvé alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., poněvadž trest odnětí svobody zákon v posuzované trestní věci výslovně připouští. Ze samé logiky věci pak není možno konstatovat ani pochybení spočívající v tom, že by byl – tentokrát ve smyslu druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. – uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze však doplnit, že tato posledně uvedená varianta dovolacího důvodu explicitně připouští podání dovolání v případě nedůvodného vyměření trestu mimo hranici zákonné trestní sazby (konkrétně tedy dovolání nejvyššího státního zástupce, je-li chybně aplikován některý z postupů předpokládaných v § 58 tr. zákoníku, anebo obviněného, je-li nesprávně zvolen postup podle § 59 tr. zákoníku).

21. Až na zcela ojedinělé výjimky některých starších rozhodnutí (které však byly v průběhu doby jednoznačně překonány) dodržoval Nejvyšší soud, resp. všechny jeho senáty, uvedenou rozhodovací praxi po mnoho let. Tento právní názor byl stvrzen usnesením ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikovaným pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle kterého: „Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).“ Vyřčený právní názor beze zbytku respektoval také Ústavní soud, jenž např. ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21, konstatoval: „Ustanovení trestního zákoníku, které umožňuje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli ukládaný trest včetně jeho výše, nepřísluší Ústavnímu soudu takové rozhodnutí rozporovat.“ 22. Rozhodnutím, jímž by mohla být předmětná aplikační praxe prolomena, je nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023, kde byl vysloven názor, že také protizákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku by mělo být dovolacím důvodem.

23. Ústavní soud v bodě 54. předmětného nálezu nastolil otázku rovnosti využívání opravných prostředků obviněným na jedné straně a státním zástupcem na straně druhé. Ta měla být porušena právě tím, že důvodem dovolání (podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného) je pouze nesprávné použití § 58 tr. zákoníku, zatímco dovolání obviněného (podané v jeho prospěch) ohledně nesprávné ne-aplikace § 58 tr. zákoníku přípustné není. Tato úvaha ovšem naráží na samotnou zákonnou formulaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které výslovně a bez nutnosti jakéhokoli rozšiřujícího výkladu připouští pouze první shora uvedenou alternativu, tj. podání dovolání proti trestu vyměřenému mimo trestní sazbu stanovenou ve zvláštní části trestního zákoníku pro určitý konkrétní trestný čin. Naopak o možnosti domáhat se uložení trestu odnětí svobody mimo takovou trestní sazbu zákon mlčí (výjimkou je zde pouze § 58 odst. 5 tr. zákoníku, který ovšem – na rozdíl od dalších odstavců § 58 tr. zákoníku – nehovoří o fakultativním postupu založeném na volné úvaze soudu). Lze si tedy položit otázku, zda záměrem zákonodárce nebylo právě zamezit podávání dovolání do uloženého trestu tam, kde by: a) byla zpochybňována pouhá volná úvaha soudu, b) docházelo k prolomení zákonem určené trestní sazby. Lze se proto tázat, zda by případná změna v dosud ustáleném postupu neměla být též spíše úkolem pro samotného zákonodárce, namísto využití teleologického a rozšiřujícího výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. Řešení této otázky ovšem Nejvyššímu soudu nepřísluší.

24. Podle nejnovější aplikační praxe Nejvyššího soudu tento i po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2023 setrval na svém dosavadním právní názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu požadavkem na uplatnění některého z nepovinných postupů upravených v § 58. tr. zákoníku. V usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud reagoval na výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná problematika nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu, když v jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor. Zdejší soud konstatoval: „Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.“ Lze ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněného na aplikaci § 58 tr. zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023.

25. Lze tedy shrnout, že striktně posuzován požadavek dovolatele na využití postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemůže naplnit žádný z obou uplatněných ani jiných důvodů dovolání. Nicméně i v takovém případě by byl zásah dovolacího soudu do napadeného výroku o trestu výjimečně možný, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).

26. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tato jeho pravomoc korigovat trest uložený v rozporu s ústavně garantovanými právy a svobodami je zcela dostačující k nápravě závažných vad při stanovení trestu konkrétnímu obviněnému. Navíc posouzení, zda k takové vadě vskutku došlo, se zjevuje jako významné a rovnocenné posouzení vady uvedené jako důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zvláště v situacích, nebylo-li odvolacím soudem na rozdíl od soudu prvního stupně aplikováno ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, v důsledku čehož došlo k razantnímu zpřísnění trestu odnětí svobody, jako se tomu stalo v posuzovaném případě.

27. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, stejně jako např. ustanovení § 58 odst. 1, § 58 odst. 3, § 58 odst. 6 nebo odst. 7 tr. zákoníku, je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že použití těchto ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ze znění § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze vyvodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) obviněný – pachatel prohlásil svoji vinu, (2) poměry pachatele a povaha jím spáchané trestné činnosti vedou k závěru, že (3) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny tedy neznamená obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud současně zhodnotil poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

28. Jde-li o podmínku prohlášení viny, nezbytné je, aby ho soud přijal (§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.), o čemž není v daných souvislostech pochyb (č. l. 9564 a verte). Důležité ale také je zohlednění významu prohlášení viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké důkazy byly k dispozici pro prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém prohlásil svoji vinu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby přichází v úvahu jen tehdy, je-li tento význam podstatný, nikoliv pouze zanedbatelný. Poměry pachatele představují takové jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu, které existují v době, kdy má být rozhodováno o trestu a vztahují se k hodnocení osoby pachatele jako objektu trestu. Význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli. Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti pachatele, či naopak závěr o relevantnosti jeho předchozích odsouzeních. Povahu trestného činu určují především zákonné znaky skutkové podstaty, která byla trestnou činností naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho zavinění, existence polehčujících a přitěžujících okolností aj.).

29. Nejvyšší soud si nemohl nepovšimnout, že odvolací soud se věcí v předmětu jeho rozhodování (výlučně výrok o trestu) zabýval mnohem důkladněji než soud prvního stupně, jenž se výroku o trestu věnoval jen velmi stručně pod body 493) až 496) rozsudku. V této souvislosti soud prvního stupně ocenil především, že obviněný se „v průběhu trestního řízení nesnažil hájit tím, že by svůj podnikatelský neúspěch sváděl na nepříznivé okolnosti, nevědomost či životní smůlu“, přiznal svoji vinu, nechal se zaměstnat, aby mohl platit výživné a splácet své dluhy. Výrazně obviněnému podle něj také polehčuje, že místem výkonu jeho práce je východní část Ukrajiny. Závažnější ale je, že soud prvního stupně až nemístně přičetl dovolateli k dobru určité okolnosti, které rozhodně nelze hodnotit jako polehčující či pro obviněného příznivé. Připomněl sice rozsah a závažnost jeho trestné činnosti, jíž způsobil škodu v řádech desítek milionů Kč, ale výslovně také uvedl, že „přihlédl k tomu, že trestná činnost obžalovaného úzce souvisela s jeho podnikatelskou činností“, že „pokud se dopouštěl trestné činnosti, snažil se zajistit chod shora uvedených společností“ a že „nebylo zjištěno, že by se obohatil jako fyzická osoba“. V této pasáži soud prvního stupně fakticky přičetl ve prospěch dovolatele, že začal páchat trestnou činnost ve snaze udržet si své neúspěšné podnikání.

30. Nejvyšší soud má ve shodě s odvolacím soudem úvahy soudu prvního stupně až za nemístnou bagatelizaci trestné činnosti v obchodním styku (při podnikání), kterou je pochopitelně významně ohrožována konkurenceschopnost dalších obchodních subjektů, včetně těch, kteří podnikají poctivě. Pokud navíc soud prvního stupně právě toto považoval za jednu z okolností (byť jistě ne nejdůležitější), na základě které obviněnému mimořádně snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a současně mu uložil trest nespojený s jeho výkonem, a to za situace, kdy dovolatel po dobu pěti let spáchal 72 dílčích skutků, jimiž naplnil skutkovou podstatu tří zvlášť závažných zločinů a způsobil škodu přibližně 150 milionů Kč, jde o rozhodnutí poměrně překvapivé, zpochybňující výkon skutečné spravedlnosti a zjevně nahrávající nepoctivému či přímo podvodnému obchodnímu jednání. Obviněný se sice ve svém dovolání pokoušel tvrdit, že toto on sám i soud uváděli pouze pro „objektivní dokreslení situace“, avšak ze znění bodu 495) prvoinstančního rozsudku je zcela evidentní, že v očích soudu hrála tato skutečnost pozitivní roli, což lze jen stěží akceptovat.

31. Odvolací soud se hodnocení jednotlivých kritérií relevantních z hlediska § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku věnoval pečlivěji a důkladněji (viz zejména body 21. až 27. jeho rozsudku). Nelze také říci, že by se uchýlil k pouhým obecným konstatováním a neurčitým floskulím; naopak ke každé své úvaze a závěru uvedl zcela konkrétní důvody, skutečnosti i faktické údaje, ale ne všechny jeho hodnotící úvahy lze akceptovat.

32. Odvolací soud shrnul, že ve prospěch obviněného je možno hodnotit jeho dosavadní bezúhonnost, prohlášení viny a práci obviněného na Ukrajině a pro Ukrajinu přes probíhající válečný konflikt, což označil za okolnost jistě neobvyklou a mimořádnou. Nelze však podle něj pominout především charakter a závažnost trestné činnosti, která je vedena prostým zištným motivem, je koncipována promyšleně a provedena natolik sofistikovaně, že byla úspěšná v celkem 72 útocích uskutečněných od 15. 7. 2013 do 30. 6. 2016, jimiž byla způsobena škoda přesahující 150 000 000 Kč. Odvolací soud zpochybnil i soudem prvního stupně tvrzenou sebereflexi obviněného se všemi jejími atributy, upozornil, že v přípravném řízení žádnou součinnost orgánům činným v trestním řízení neposkytl, a proto se podle jeho mínění také vstřícný postoj obviněného v podobě prohlášení viny jeví do jisté míry účelovým, vedeným primárně snahou o snížení trestu. V dalším se věnoval i nepoctivému jednání obviněného, kterého se dopustil, aby docílil vlastního oddlužení, a zmínil, že našel-li si obviněný po ukončení činnosti jím reprezentovaných společností zaměstnání, aby mohl plnit svoji vyživovací povinnost a případně splácet závazky, nejde o nic mimořádného, jde o standardní plnění povinností v rámci řádně vedeného života.

33. Podle odvolacího soudu míra naplnění příznivých okolností rozhodných pro úvahu o aplikaci moderačního ustanovení ve vztahu k výměře ukládaného trestu odnětí svobody nedosahuje intenzity, kterou trestní zákoník konkrétně v ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) předpokládá. Podle přesvědčení Nejvyššího soud však odvolací soud význam povahy trestné činnosti spáchané obviněným nadhodnotil, a naopak nedocenil význam přijatého prohlášení viny v konkrétní situaci.

34. Nejvyšší soud připomíná, že pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba komplexně zvážit všechna podstatná kritéria. Nutno souhlasit s dovolatelem, že pro jím požadovaný postup mohou postačovat v obecné rovině také okolnosti, které jsou „v nějakém směru neobvyklé a výjimečné“, zákon nevyžaduje, aby byly mimořádné. Ani dovolací soud nezpochybňuje závažnost trestné činnosti spáchané obviněným, nelze pominout, že páchal trestnou činnost dlouhodobě, úmyslně, promyšleně, ze ziskuchtivosti a způsobil škodu cca 150 000 000 Kč, a naplnil tak zákonné znaky tří trestných činů splňujících definiční kritéria zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3, část věty za středníkem). Co do poměrů obviněného nelze hodnotícím úvahám odvolacího soudu v podstatě nic vytknout. Vzal v úvahu jak dosavadní bezúhonnost obviněného, tak i projevy jeho nepoctivého jednání, jehož se dopustil ve snaze dosáhnout vlastního oddlužení, což však samo o sobě žádnou zásadní roli ve světle zvažovaných závěrů o možnosti aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nehraje. Naopak daleko významněji je ovlivňuje i odvolacím soudem výrazně pozitivně kvitované aktivní působení obviněného ve východní části Ukrajiny zasažené válečným konfliktem, přičemž nelze pochybovat o přínosu a celkovém významu nejen lidských, ale i pracovních, odborných aktivit obviněného v této oblasti.

35. Odvolací soud se samostatně věnoval i významu institutu prohlášení viny. Akcentoval, že není prostředkem k automatickému výraznému snížení ukládaného trestu, ale má být nástrojem k sebereflexi obviněného, přijetí odpovědnosti a k reálně očekávané nápravě, které nemohou být toliko deklarované. Současně však podotkl, že dobrovolné prohlášení viny nelze devalvovat a mělo by dát pachatelům možnost jistého shovívavějšího posouzení jejich věci a tím je také k tomuto přístupu motivovat. V konkrétním případě na prohlášení viny učiněné obviněným v hlavním líčení nahlížel poněkud rezervovaně, jevilo se mu „do jisté míry účelovým, vedeným primárně snahou o snížení trestu“. Třebaže měl takto označenou snahu za legitimní, měl výhrady k tomu, že je „snahou zásadní bez naplnění ostatních kritérií“. Proto také uzavřel, že podmínky pro použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nejsou splněny. I přes odvolacím soudem udávané velmi vážné skutečnosti svědčící v neprospěch obviněného přistupoval k němu významně benevolentněji než k obviněným, kteří svoji vinu popírají a byl mu uložen úhrnný trest při dolní hranici zákonné trestní sazby § 211 odst. 6 tr. zákoníku v trvání 5 let a 6 měsíců.

36. Nejvyšší soud postoj odvolacího soudu k prohlášení viny, jež obviněný v hlavním líčení učinil a jež bylo soudem prvního stupně přijato, nemá za zcela korektní. Na význam prohlášení viny z hlediska splnění požadavků § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může mít stěží vliv, zda obviněný v přípravném řízení poskytl součinnost orgánům činným v trestním řízení, zda svoji trestnou činnost doznával či nikoliv, zda využil svého práva nevypovídat či nikoliv apod. Důležité naopak je, jak již bylo uvedeno, zohlednění významu prohlášení viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání. Dá se konstatovat, jak upozorňuje i Ústavní soud, že náhled odvolacího soudu nezohledňuje rozdíl mezi prostým doznáním a prohlášením viny. Tím se totiž obviněný, kromě jiného, vzdává celé řady svých práv s významným pozitivním účinkem nejen pro stát, nýbrž i další osoby (zejména poškozené). Spojování prohlášení viny výhradně s jeho důkazní „hodnotou“ je tak určitou bagatelizací jeho podstaty (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, bod 61.). O kladném významu prohlášení viny ve světle rozsáhlé a i podle odvolacího soudu sofistikované trestné činnosti pro dokazování a urychlení trestního stíhání není důvodu polemizovat. Má-li odvolací soud pochybnosti o účelovosti prohlášení viny a spatřuje-li v něm zásadně snahu o snížení trestu, nekoresponduje jeho hodnocení s hodnocením soudu prvního stupně, který je primárně povolán k tomu, aby posoudil účelovost a opravdovost takového prohlášení, případně i sebereflexi s tím související. Přitom soud prvního stupně takové pochybnosti neměl a odvolací soud je ve skutečnosti žádnou konkrétní okolností nedoložil.

37. Bude proto na odvolacím soudu, aby se důkladným a komplexním hodnocením kritérií relevantních pro použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku znovu zabýval. Výsledkem tohoto hodnotícího procesu by pak měla být přesvědčivější odpověď na otázku, zda lze v konkrétním případě u obviněného (pachatele), který prohlásil svoji vinu, dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, než je trest vymezený zákonnou trestní sazbou, vzhledem k poměrům obviněného (pachatele) a povaze jím spáchané trestné činnosti. Stávající názor odvolacího soudu, že míra naplnění příznivých okolností rozhodných pro úvahu o aplikaci moderačního ustanovení ve vztahu k výměře ukládaného trestu odnětí svobody nedosahuje intenzity, která je předpokládaná v ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za dostatečně podložený a přesvědčivý označit nelze. Dovolací soud má za současného stavu věci pochybnosti o správnosti vyloučení aplikace ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, čímž rozhodně nesměřuje k závěru o vhodnosti uložení trestu odnětí svobody v podobě zvolené soudem prvního stupně. Bude jen na odvolacím soudu, aby uvážil, zda lze trest odnětí svobody snížit pod dolní hranici trestní sazby a v jaké výměře bude úhrnný trest odnětí svobody uložen.

38. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Pro úplnost je třeba dodat, že o vazbě obviněného ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl samostatným usnesením.

39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad, případně přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu do rozhodnutí o dovolání důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání