8 Tdo 892/2009
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného proti rozsudku odvolacího soudu, který uložil trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Soud uvedl, že dovolání bylo podáno z důvodu, který není uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto není přípustné. Dovolací soud nemůže přezkoumat správnost výroku o trestu, pokud nejde o nesprávný druh nebo výměru trestu, která by porušila zákon. Rozhodnutí bylo založeno na tom, že námitky proti přiměřenosti trestu nelze namítat prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu.
Rubrum
8 Tdo 892/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání obviněného D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 121/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 1 T 182/2008, t a k t o:
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. o d m í t á .
Odůvodnění
: Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 26. 1. 2009, sp. zn. 1 T 182/2008, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že „dne 8. 4. 2008 v době kolem 07.40 hodin po vedlejší pozemní komunikaci silnice, ve směru S., s hlavní silnicí v km. 3,797, v katastrálním území obce V., na okr. B., řídil osobní automobil, tov. zn. BMW 530 D 5/D, když při přijíždění na křižovatku po vedlejší silnici s označením dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě“, nepřizpůsobil své chování zejména situaci v provozu na pozemní komunikaci a při nedbání plynulosti v silničním provozu a neřízení se pravidly provozu na pozemní komunikaci, nerespektováním dopravních značek, v důsledku nedání přednosti v jízdě, při nesprávném způsobu jízdy, vjel s vozidlem z vedlejší silnice do křižovatky na hlavní silnici v přímém směru jízdy, kde zkřížením směru jízdy se v křižovatce střetl přední částí vozidla, z pravé strany, po hlavní silnici, s levým bokem přijíždějícího osobního automobilu tov. zn. Škoda 135 L PICK-UP, řízeným poškozeným B. G., bytem M., V., okr. B., kterému po převrácení vozidla přes střechu způsobil zcela lehké a povrchní zranění, spočívající v lehkém zhmoždění hrudníku vlevo, lehkém podvrtnutí krční páteře, zhmoždění zad, s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu přibližně 3-5 dnů, když dále způsobil těžké zranění spolujezdkyně ve vozidle Škoda, poškozené A. G., bytem M., V., okr. B., spočívající zejména v kompresivní zlomenině 1. bederního obratle se snížením jeho těla o 50 %, podvrtnutí krční páteře, otřesu mozku, zhmoždění hrudníku vpravo, zhmoždění pravého ramene, zhmoždění zad, s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života výrazně přesahující dobu delší než 6 týdnů, přibližně po dobu 3 měsíců, když u poškozené nastala delší dobu trvající porucha zdraví, jak má na mysli § 89 odst. 7 písm. ch) trestního zákona, a tak svým jednáním porušil zejména § 4 písm. a), b), c), § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších novel a doplňků zák. č. 411/2005 Sb.“. Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle § 224 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž povinnost uhradit Č. n. z. p. škodu ve výši 171.617,- Kč. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce činný u Okresního státního zastupitelství Brno-venkov odvolání v neprospěch obviněného, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 121/2009, tak, že podle § 259 odst. 2 tr. ř. za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek doplnil tak, že obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. R. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl v něm, že trest zákazu řízení motorových vozidel je s ohledem na individualizaci trestu nepřiměřený. Odvolacímu soudu vytkl, že nevyhodnotil správně míru společenské nebezpečnosti jeho jednání v návaznosti na skutková zjištění, která vyšla v průběhu trestního řízení najevo. Samotné projednání věci před orgány činnými v trestním řízení považoval pro sebe za dostatečné ponaučení. Je si vědom nejen své viny, ale i nepříznivých následků svého jednání, velice jej lituje, i proto se pokoušel o vstřícné kroky ve směru k poškozeným. Vede řádný život, je osobou samostatně výdělečně činnou a řidičské oprávnění, které vlastní sedmnáct let, je nezbytným předpokladem jak pro výkon jeho podnikatelské činnosti, tak při péči o jeho nemocnou babičku. Nikdy v minulosti se nedopustil (vyjma přestupků v dopravě) v souvislosti s řízením motorového vozidla jednání s tak závažnými následky. Dovolatel považoval uložený trest zákazu řízení všech motorových vozidel za nepřiměřený i s ohledem na předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně. Podotkl, že ač je otázka trestu v rámci zákonných mezí na úvaze soudu, jehož nezávislost ctí, domnívá se, že mezi výší uložených trestů by neměly být takové rozdíly, jako je neuložení předmětného trestu a následně uložení trestu ve výši dvou let, když ostatně i v trestním příkaze, jenž byl zrušen k jím podanému odporu, mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel jen v délce jednoho roku. V závěru svého podání obviněný požádal Nejvyšší soud, aby napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 To 121/2009, ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. zrušil a aby ve smyslu § 265o tr. ř. před tím, než učiní rozhodnutí ve věci samé, odložil, resp. přerušil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace ovšem v dané věci nenastala. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 tr. zák. až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím ani tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (odkázal přitom na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Dále pak státní zástupce uvedl, že s odkazem na obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné (v souvislosti s výrokem o trestu) tvrdit jen existenci jiného nesprávného hmotně právního posouzení, které v tomto smyslu může být dáno zejména při vadné aplikaci ustanovení § 35 odst. 1 a 2 tr. zák., jež se týká ukládání úhrnného a souhrnné trestu, apod. Ani o takový případ se však v posuzované věci nejedná. V závěru svého podání proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřují proti údajně nesprávnému vyhodnocení hledisek při ukládání trestu a přísnosti uloženého trestu zákazu činnosti. Jak na to správně poukázal ve svém vyjádření již státní zástupce, námitky proti výroku o trestu pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit. Ve vztahu k výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze totiž v zásadě dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen v případě, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obdobně přiléhavě státní zástupce poukázal na to, že pokud obviněný vznesl námitky proti výroku o trestu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl omezen jeho druhou alternativou, neboť „jiným hmotně právním posouzením“ ohledně výroku o trestu je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. již státním zástupcem citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Prostřednictvím tohoto, ale ani žádného jiného zákonného důvodu však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je podle dovolatele nepřiměřené, tj. příliš přísné, a to ani z obecných hledisek stanovených v § 31 odst. 1 a § 23 odst. 1 tr. zák. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Pokud obviněný ve svém podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. srpna 2009 Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.