8 Tz 10/2026

Rubrum

8 Tz 10/2026-317 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. T., proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 6 To 291/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 85/2024, takto:

Výrok

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 4. 2025, sp. zn. 18 T 85/2024, byl obviněný M. T. (dále též jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 74a odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu držení a chovu zvířat na dobu 5 let.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že „od přesně nezjištěné doby v listopadu 2023 v XY, Zlínský kraj, na ulici XY v bytě ve II. nadzemním podlaží svého psa jménem Blade, nar. 4. 1. 2021, plemene American Bully, ponechal zcela samotného, postupně zanedbával a omezoval návštěvy psa, péči o něj, venčení a podávání vody a potravy, nejméně od poloviny ledna 2024 až do 12. 3. 2024 pak omezil své návštěvy psa a péči o něj natolik, že tento měl v uvedené době pouze sporadický přístup k vodě a potravě, nebyl venčen a po celou dobu byl ponechán sám v bytě, což u psa vedlo k silné dehydrataci a extrémnímu vyhubnutí na polovinu původní váhy, kdy pes během této doby prožíval extrémní utrpení spojené s dlouhodobou žízní a hladem a enormní frustraci z nemožnosti uspokojit tyto své nejzákladnější fyziologické potřeby, kdy dne 12. 3. 2024 byl pes spatřen náhodnou kolemjdoucí poté, co pootevřeným oknem vylezl na venkovní okenní parapet, kde lízal dešťovou vodu, a následně byl příslušníky Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje vynesen z bytu, přičemž pes se nacházel v život ohrožujícím zdravotním stavu, neboť bez poskytnutí odborné veterinární péče ke stabilizaci životních funkcí by v důsledku silné dehydratace, extrémní podvýživy a celkového vyčerpání organismu nejpozději do 48 hodin došlo k jeho úhynu“.

3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. T. odvolání směřující zásadně proti výroku o trestu odnětí svobody, okrajově i proti naplnění znaků subjektivní stránky označeného zločinu [zde především úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 6 To 291/2025, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen v trvání 2 let, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci téhož dne.

II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní

4. Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 6 To 291/2025-246, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. v neprospěch obviněného M. T. stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele byl z důvodů zevrubně vyložených v mimořádném opravném prostředku napadeným rozhodnutím ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř., § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.

5. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku stěžovatel nejprve poukázal na zákonná znění ustanovení § 39 odst. 1, 2, 3, § 81 odst. 1, § 134, § 302 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, § 206c odst. 4, 5, 8, § 258 odst. 1 písm. e), jakož i podmínky použití § 266 odst. 2 tr. ř. a dále připomněl dosavadní řízení i argumentaci soudů. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. Odvolací soud podle jeho mínění podcenil zhodnocení celkové situace, a to zejména stran mimořádného dlouhodobého utrpení, kterým si pes Blade prošel, typové závažnosti a způsobu spáchání, zhodnocení subjektivní stránky trestného činu, a v neposlední řadě rovněž okolnosti, že pokud by se dílem náhody nepodařilo Bladeovi uniknout a situace závisela na jednání pachatele, pak by pes do 48 hodin s největší pravděpodobností uhynul.

6. K mimořádnému utrpení psa Bladea, ochraně zvířat napříč právním řádem a typové závažnosti posuzovaného jednání stěžovatel připomněl, že český právní řád přiznává zvířeti zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadanému živému tvoru, který cítí utrpení a bolest ne nepodobným způsobem jako člověk. Základní normativní východiska právní ochrany zvířat v českém právním řádu představují ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, spolu se zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Účelem této právní úpravy je ochrana zvířat před týráním, poškozováním jejich zdraví a usmrcením bez důvodu. Trestní zákoník pak vlastní úpravu ochrany práv pro situace, kdy je trestná činnost namířena proti zvířeti, neobsahuje. Ačkoli pes ani jiné zvíře nejsou podle platné právní úpravy obětí trestného činu ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), s ohledem na to, že pes pociťuje trýznění obdobně jako člověk, vyjádřil přesvědčení, že je třeba s ním kontextuálně pracovat do v některých ohledech obdobně jako s obětí trestného činu, a to včetně posuzování míry utrpení a následků. Jiný výklad s ohledem zejména na výše citovaný zákon na ochranu zvířat proti týrání nedává principiálně smysl.

7. Vytkl, že odvolací soud k posouzení utrpení zvířat přistoupil velmi zjednodušeně. Ač skutková zjištění soudu prvního stupně nezpochybnil, přesto bez patřičného odůvodnění měl za to, že typová závažnost tohoto jednání odpovídá nejnižší možné závažnosti na samotné dolní hranici trestní sazby. S takovým závěrem stěžovatel zásadně nesouhlasil a posuzované jednání obviněného naopak považoval spíše za velmi závažné, tedy typově postihované od poloviny zákonné trestní sazby výše, a to s ohledem na jeho dlouhodobost, extrémní utrpení zvířete, a zároveň okolnost, že týrání dosáhlo takové úrovně, že zvíře málem zemřelo. Takové utrpení je zcela srovnatelné s tím, které by bylo možné psovi způsobit brutálním fyzickým bitím, a to včetně následku blízkého smrti. S těmito okolnostmi se však odvolací soud nevypořádal, jednání pachatele bagatelizoval, přecenil polehčující okolnosti, následkem čehož uložil excesivně mírný trest.

8. Stěžovatel poznamenal, že ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. samotná odlišná představa odvolacího soudu o vhodnějším druhu trestu nebo o jeho výměře k zásahu do výroku o trestu nepostačuje, není-li současně dán závěr o vadnosti nebo nepřiměřenosti trestu uloženého soudem prvního stupně. Odvolací soud trest uložený soudem prvního stupně, který byl i tak spíše mírný, zmírnil excesivně; akcentoval zejména polehčující okolnosti, aniž by důsledně zhodnotil závažnost a intenzitu trestného činu. Soud prvního stupně při ukládání trestu řádně respektoval kritéria stanovená v § 39 tr. zákoníku a současně náležitě přihlédl i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem ve smyslu § 41 a § 42 tr. zákoníku, takže uložený trest odpovídal zákonným požadavkům na individualizaci trestní sankce. Jím uložený trest nelze v žádném případě považovat za nepřiměřeně přísný. Uložená výměra byla odůvodněna konkrétními skutkovými okolnostmi projednávané věci, zejména povahou a závažností jednání, intenzitou způsobeného utrpení, bezprostředním ohrožením života zvířete a celkovým způsobem provedení činu. Soud přitom zohlednil i polehčující okolnosti, zejména dosavadní bezúhonnost obviněného a jeho doznání, které se promítly do druhu a výměry trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře dvou let, nacházející se na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, se proto nevychyloval ze zákonných kritérií pro ukládání trestu ani z mantinelů vymezených trestním zákoníkem, nýbrž představoval trest uložený v mezích řádného soudního uvážení odpovídající individualizovanému posouzení daného případu. Samotná představa odvolacího soudu o vhodnějším způsobu výkonu trestu nepostačuje k tomu, aby bylo možné trest uložený nalézacím soudem považovat za nezákonný.

9. Ministr spravedlnosti nesouhlasil ani s úvahami odvolacího soudu, jež se týkaly stanovení úmyslu. Jeho argumentaci stran zavinění obviněného měl za zcela povrchní a neodpovídající okolnostem daného případu. Obviněný totiž svého psa ponechal po dlouhou dobu zcela samotného v uzavřeném bytě, přičemž mu postupně omezoval návštěvy, péči, venčení, podávání vody a potravy, a nejméně od poloviny ledna 2024 péči o něj redukoval natolik, že pes měl pouze sporadický přístup k vodě a potravě, nebyl venčen a byl po celou dobu ponechán bez jakékoli jiné možné pomoci. Nešlo tedy o jednorázové opomenutí či o nahodilé zanedbání péče, nýbrž o dlouhodobě udržovaný a stupňovaný stav úplné deprivace základních životních potřeb psa, který byl zcela odkázán na obviněného jako jedinou osobu schopnou mu zajistit potravu, vodu, pohyb a potřebnou pomoc. Za této situace obviněný nejednal pouze tak, že byl s možným následkem srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ale spíše chtěl zachovat stav, který zvířeti působil extrémní utrpení a současně bezprostředně ohrožoval jeho život a zdraví. Ze skutkové věty současně plyne, že v důsledku tohoto jednání došlo u psa k silné dehydrataci, extrémnímu vyhubnutí na polovinu původní váhy a celkovému vyčerpání organismu, přičemž bez poskytnutí odborné veterinární péče by nejpozději do 48 hodin došlo k jeho úhynu. Obviněný přitom musel být vzhledem k délce, intenzitě a povaze tohoto stavu plně srozuměn nejen s tím, že psu způsobuje extrémní utrpení, ale i s tím, že bez jeho zásahu a při absenci jakékoli jiné pomoci zvíře zemře. Tím, že i přes tuto vědomost ve svém jednání pokračoval a stav psa nadále udržoval, projevil vůli porušit a ohrozit zájem chráněný trestním zákonem způsobem předpokládaným v § 302 tr. zákoníku. Jinými slovy, obviněný neakceptoval pouze možnost škodlivého následku, nýbrž vědomě a chtěně udržoval smrtelně nebezpečné podmínky života psa. Právě z této dlouhodobosti, stupňované intenzity zanedbávání, výlučné kontroly obviněného nad situací a z praktické jistoty fatálního následku bez jeho zásahu lze dovodit přímý úmysl obviněného.

10. Navrhovatel stížnosti pro porušení zákona vyjádřil nesouhlasné stanovisko i ke kritickým úvahám odvolacího soudu souvisejícím s institutem prohlášení viny. Poznamenal, že z výkladu § 206c tr. ř. plyne, že zákonodárce ponechal soudu při rozhodování o přijetí prohlášení viny určitý prostor pro uvážení. Zákonná úprava nevychází z automatismu přijetí prohlášení viny, nýbrž zakládá soudu oprávnění posoudit vhodnost takového postupu v kontextu individuálních okolností projednávaného případu. V bodě 3 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vysvětlil nepřijetí prohlášení viny obviněného tím, že takový postup nepovažoval za vhodný s ohledem na okolnosti případu, když dospěl k závěru, že projednání případu před soudem v celém rozsahu může plnit funkci generální prevence a působit odstrašujícím příkladem na ostatní potenciální pachatele. Je tedy zřejmé, že soud postupoval v souladu s ustanovením § 206c odst. 5 tr. ř. a nepřijetí prohlášení odůvodnil. Lze sice připustit, že soud prvního stupně zvolil formulačně ne zcela přesné odůvodnění, jeho rozhodnutí je třeba posuzovat podle obsahu, nikoli podle jednotlivě vytržených slovních obratů. Obsahově je zřejmé, že soud využil oprávnění, které mu § 206c odst. 5 tr. ř. výslovně svěřuje, a dospěl k závěru, že přijetí prohlášení viny není v dané věci vhodné. Připomenutí generálně preventivního účinku úplného projednání věci, které skutečně nemůže být vnímáno jako izolovaný či výlučný základ pro nepřijetí prohlášení viny, proto nelze chápat jako jediný nosný důvod nepřijetí prohlášení viny, nýbrž toliko jako podpůrnou úvahu doplňující celkové hodnocení vhodnosti procesního postupu v konkrétním případě. Za této interpretace je závěr o souladu postupu soudu prvního stupně s § 206c odst. 5 tr, ř. obhajitelný.

11. Podle stěžovatele odvolací soud pochybil, pokud nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně na samé dolní hranici zákonné trestní sazby považoval za nepřiměřeně přísný a nahradil jej podmíněným odkladem výkonu trestu, aniž pro takový zásah byly splněny zákonné podmínky. Odvolací soud podcenil zhodnocení celkové situace, a to zejména stran mimořádného dlouhodobého utrpení, kterým si pes Blade prošel, typové závažnosti a způsobu spáchání, vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, zhodnocení subjektivní stránky trestného činu, a v neposlední řadě rovněž okolnosti, že pokud by se dílem náhody nepodařilo Bladeovi uniknout a situace závisela na jednání pachatele, pak by pes do 48 hodin s největší pravděpodobností uhynul. Odvolací soud přitom nejen nepřiléhavě přehodnotil právní význam skutkových okolností, ale ve svých důsledcích i nepřípustně zrelativizoval mimořádnou závažnost projednávané trestné činnosti. Stejně tak nelze přisvědčit ani jeho úvahám o nepřijetí prohlášení viny, neboť z celkového obsahu rozhodnutí nalézacího soudu je zřejmé, že tento soud postupoval v mezích § 206c odst. 5 tr. ř.

12. Měl za to, že ač podaná stížnost pro porušení zákona směřuje v neprospěch obviněného, a tudíž nemůže vést ke zrušení napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, přesto nelze opomenout, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít nemalý judikaturní význam ve smyslu interpretační a sjednocovací funkce v mantinelech, v nichž se může odvolací soud pohybovat při zásahu do výroku o trestu, je-li nalézacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné sazby. Akademický výrok by zde nebyl pouhým formálním konstatováním, nýbrž důležitým vyjádřením toho, že trestněprávní ochrana zvířat nesmí být oslabována mechanickým nebo bagatelizujícím přístupem a že i v případech, kdy již nelze plně obnovit stav odpovídající zákonu, má judikatorní korekce význam pro zachování legality, jednoty rozhodovací praxe a důvěry veřejnosti v to, že mimořádně bezcitné a trýznivé zacházení se zvířaty bude právním řádem posuzováno důsledně a odpovídajícím způsobem. Potřeba vyslovení porušení zákona je v této věci dána nejen individuálním významem pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, ale i významem obecným a společenským. Projednávaná věc se týká trestného činu týrání zvířat, tedy jednání, jehož závažnost je v současném právním i společenském prostředí vnímána stále citlivěji a které zákonodárce i aplikační praxe podrobují rostoucímu důrazu na účinnou ochranu zvířat jako živých a smysly nadaných tvorů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl uložen excesivně mírný trest, svou argumentací oslabuje význam zákonné ochrany poskytované zvířatům, a to zejména ve vztahu k ukládání trestu za zvlášť trýznivé a dlouhodobé týrání, které bezprostředně směřovalo k úmrtí zvířete.

13. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 6 To 291/2025-246, byl porušen zákon ve prospěch obviněného M. T. v ustanoveních § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř, § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podanou stížnost pro porušení zákona nepovažoval za důvodnou. V prvé řadě upozornil, že uložený trest plně odpovídá sazbě, kterou předpokládá zákonodárce v § 302 odst. 3 tr. zákoníku. V tomto směru je tedy trest nepochybně trestem zákonným. Fakt, že výměra ve výši dvou roků odpovídá dolní hranici sazby, současně nevede k závěru, že se jedná o trest excesivně mírný. Krajský soud správně vypíchl hned několik polehčujících okolností, a to včetně doznání a dosavadní bezúhonnosti obviněného. Zejména však platí, že žádná ze zjištěných okolností, a to ani v jejich souhrnu, neumožňuje podle něj konstatovat, že by byly naplněny podmínky zjevně neadekvátního trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., které by umožnily zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu. Takové podmínky nejsou přes zřejmou snahu popsány ani v podané stížnosti pro porušení zákona; o mimořádně vysoké závažnosti v rámci jednání typově shodných nelze hovořit – žádné zvláštní okolnosti, které by významně zvyšovaly konkrétní závažnost deliktu v rámci typově shodných jednání, a tak činily trest excesivním, z dokazování nevyplývají. Vzhledem k tomu navrhl zamítnutí podané stížnosti pro porušení zákona jako nedůvodné podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

15. Obviněný v obsáhlém vyjádření považoval stížnost pro porušení zákona za nedůvodnou. Po rozboru zákonem předpokládané povahy a účelu tohoto mimořádného opravného prostředku a podmínek ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. zdůvodnil, že trest uložený obviněnému je trestem zákonným, přiměřeným a výrok o trestu je řádně odůvodněn. Připomněl, že obviněnému byl – vedle trestu zákazu činnosti, který zůstal v rozsudku soudu prvního stupně beze změny – odvolacím soudem uložen trest odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Trest odnětí svobody ve výměře dvou let se nachází na dolní hranici zákonné trestní sazby § 302 odst. 3 tr. zákoníku (tj. dva až šest let), která byla relevantní pro ukládání trestu obviněnému. Podmíněný odklad je přípustný u trestů nepřevyšujících tři roky (§ 81 odst. 1 tr. zákoníku). Zkušební doba v délce tří let odpovídá rozpětí v ustanovení § 82 odst. 1 tr. zákoníku (tedy jeden rok až pět let). Žádný z parametrů takovéhoto obviněnému uloženého trestu tedy nevybočuje z mezí stanovených trestním zákonem a je tak zřejmé, že jde o trest zákonný. Obviněnému byl uložen trest, který trestní zákon předpokládá, a současně byly splněny i další podmínky pro volbu takto uloženého trestu.

16. Obviněný odkázal na závěry odvolacího soudu, který výslovně, podrobně a zcela přezkoumatelně shrnul okolnosti, které považoval za rozhodné pro zvolený druh a zvolenou výměru trestu obviněného (bod 20 rozsudku). Odvolací soud takto shledal hned tři polehčující okolnosti podle § 41 tr. zákoníku, a to doznání obviněného, upřímnou lítost a okolnost vedení řádného života před spácháním trestného činu. Oproti tomu neshledal žádnou z okolností přitěžujících, které jsou uvedeny v § 42 tr. zákoníku. Obviněný poukázal i na v řízení prokázané další skutečnosti charakterizující jeho osobu. Poznamenal, že se činu dopustil v relativně nízkém věku dvaceti pěti let, v situaci, kdy se nacházel v obtížné životní situaci způsobilé závislostí na herních automatech. Bylo prokázáno, že nebyl veden žádným sadistickými, ani brutálními úmysly, jak tomu v obdobných případech bývá. Jeho jednání představovalo exces, byť závažný, z jinak řádného života osoby, která se v důsledku patologické závislosti ocitla v situaci, jíž nedokázala čelit. Tato okolnost jednání obviněného nikterak neomlouvá, avšak je nepochybně relevantní pro posouzení jeho osobních poměrů a možností nápravy ve smyslu § 39 odst. 1 tr. zákoníku.

17. Zásadní význam pro posouzení přiměřenosti uloženého trestu má podle obviněného také jeho chování po spáchání činu. Zcela dobrovolně a z vlastní iniciativy nastoupil odbornou léčbu závislosti na hazardních hrách, od hazardního hraní v současné době plně abstinuje, a odstranil tak primární příčinu svého selhání, což svědčí o jeho schopnosti sebereflexe a skutečné vůli k nápravě. Obviněný dále řádně pracuje, aby splatil dluhy, které mu v důsledku hazardního hraní vznikly, a vede v současnosti spořádaný a zodpovědný život. Obviněný se rovněž zodpovědně postavil k následkům svého jednání vůči samotnému zvířeti. Psa dobrovolně daroval osobě, která byla schopna a ochotna se o něj řádně postarat, čímž zajistil zvířeti odpovídající péči do budoucna. Současně obviněný veřejně publikoval omluvu za své jednání, čímž dal najevo, že si plně uvědomuje závažnost svého činu a jím projevená lítost je projevem jeho skutečného vnitřního postoje. Po celou dobu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, od počátku se ke svému jednání doznával, usnadnil průběh řízení a objasnění všech okolností spáchaného činu. Pokusil se rovněž u soudu prvního stupně prohlásit vinu, což mu však nebylo umožněno. Jeho přístup k trestnímu řízení tak byl po celou dobu maximálně kooperativní a odpovědný.

18. Takto popsaný stav a souběh uvedených polehčujících okolností při naprosté absenci jakékoli přitěžující okolnosti jednoznačně představuje důvody pro uložení trestu odnětí svobody nespojeného s jeho přímým výkonem. Podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku byly v případě obviněného zjevně splněny. Obviněný je prvotrestaný, k činu se doznal, projevil lítost a následky svého jednání se snaží aktivně odčinit. Za této situace měl odvolací soud důvodně za to, že k působení na obviněného, aby vedl řádný život, není třeba výkonu trestu, pokud k tomu sám v budoucnu nezadá příčinu. Měl za to, že odvolací soud závažnost jeho činu nijak nebagatelizoval, správně dospěl k závěru, že samotná závažnost protiprávního činu, je-li typická pro danou skutkovou podstatu, nemůže automaticky vylučovat podmíněný odklad, a při zohlednění individuálních konkrétních zjištěných okolností věci dospěl ke správnému závěru ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu.

19. Obviněný se ztotožnil i s vyjádřením státního zástupce k podané stížnosti pro porušení zákona. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že za situace, kdy jak odvolací soud ve svém rozhodnutí, státní zástupce ve svém vyjádření shodně považují uložený trest za zákonný a přiměřený, neexistuje důvod, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do pravomocného rozhodnutí v této věci. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost stížnosti pro porušení zákona

20. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1, 2 tr. ř. a shledal ji přípustnou.

21. Mimořádný opravný prostředek směřuje proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 2. 2026, č. j. 6 To 291/2025-246, a byl podán v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Nejvyšší soud proto posuzoval její přípustnost z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat, jen tehdy jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě konkrétně jedná o první alternativu citovaného ustanovení, tedy že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu.

22. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je však třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak atd. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně podle zákona být uložen měl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3305). Uvedenou podmínku lze mít v posuzovaném případě za splněnou, neboť stěžovatel napadenému rozhodnutí vytkl uložení excesivně mírného trestu nezohledňujícího kritéria § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.

IV. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona

23. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 6 To 291/2025, ve prospěch obviněného principiálně porušen nebyl.

24. Z ustanovení označených ministrem spravedlnosti a relevantních pro posouzení věci je třeba zmínit § 302 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo týrá zvíře surovým nebo trýznivým způsobem, a bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutí věci. Pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 302 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a podle § 302 odst. 2 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti. Zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 302 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku jsou dány, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, za což bude pachatel podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku potrestán odnětím svobody na dvě léta až šest let.

25. Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele. Podle § 39 odst. 2 tr, zákoníku platí, že povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Podle § 39 odst. 3 trestního zákoníku soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

26. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.

27. Podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také, je-li uložený trest v přezkoumávané části rozsudku nepřiměřený.

28. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona plyne, že kruciálním důvodem jejího podání je podle stěžovatele nepřiměřeně mírný trest uložený přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu, který nerespektoval pravidla rozhodná pro ukládání trestu podle § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Argumentům stěžovatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil.

29. Soud prvního stupně se výrokem o trestu zabýval zejména v bodech 14 až 16 odůvodnění svého rozsudku. Jak rekapituloval i stěžovatel, při úvaze o druhu a výši trestu přihlédl zejména ke stupni společenské škodlivosti jednání obviněného, kdy zohlednil především intenzitu dlouhodobého, mimořádně bezcitného a zlého nakládání se zvířetem. Dále hodnotil všechny polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku týkající se projednávané trestné činnosti, přičemž obviněnému podle něj polehčovalo doznání a dosavadní bezúhonnost, naopak mu významně přitěžovala intenzita jeho jednání, celková doba páchání trestného činu, jakož i vysoký stupeň lhostejnosti a bezcitnosti ke stavu a osudu psa. Pokud jde o lítost, kterou obviněný projevil nad svým jednáním, tuto lítost soud považoval za „prázdnou frázi bez reálného obsahu“, když podle jeho názoru obviněný litoval především sám sebe, kvůli následkům, jimž musel čelit (koneckonců i dobrovolná psychiatrická hospitalizace vyhledaná obviněným několik málo dnů po nálezu psa, byla primárně úprkem z místa bydliště, jak je zřejmé ze zprávy psychiatrického pracoviště). S přihlédnutím k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, k osobním poměrům obviněného, k povaze a závažnosti projednávané trestní činnosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovídajícím trestem je trest odnětí svobody v trvání 2 let, neboť takový trest považuje vzhledem k závažnosti projednávaného skutku za dostačující a současně respektující hlediska individuální a generální prevence. Soud prvního stupně uložil obviněnému trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž měl za to, že s ohledem na povahu a závažnost trestného činu, resp. s ohledem na způsob provedení a způsobený následek, tedy s ohledem na intenzitu týrání a útrap, které zvířeti způsobil, uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody by zjevně nevedlo k dosažení smyslu a účelu takového trestu. Podle jeho mínění v projednávaném případě nebyl prostor pro uložení alternativního trestu, který by nebyl spojen s přímým výkonem odnětí svobody. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou, poněvadž předpoklady pro jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou nebyly splněny. V dalším se zabýval také odůvodněním uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat na dobu 5 let.

30. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen v trvání 2 let, podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Za podstatné odvolací soud považoval, že soud prvního stupně uložení nepodmíněného trestu odůvodnil téměř výlučně závažností činu, aniž se řádně vypořádal s polehčujícími okolnostmi. Vytkl mu, že některé skutečnosti hodnotil současně jako znak závažnosti činu i jako okolnosti přitěžující, čímž je obžalovanému přičetl k tíži dvakrát. Konkrétně zmínil konstatování soudu prvního stupně, že obviněnému přitěžovala intenzita jeho jednání, celková doba páchání trestného činu a také vysoký stupeň lhostejnosti a bezcitnosti ke stavu psa. Žádnou z těchto okolností podle odvolacího soudu za přitěžující ve smyslu § 42 tr. zákoníku označit nelze, a nadto se jedná o skutečnosti významné z hlediska hodnocení povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti, případně o znaky skutkové podstaty trestného činu (typicky celková doba páchání trestného činu). V daných souvislostech se neztotožnil ani s postupem soudu prvního stupně při nepřijetí prohlášení viny, pro nějž podle odvolacího soudu nebyl žádný rozumný důvod. Odůvodnění tohoto postupu založené na generální prevenci označil za nedostatečné a za odporující smyslu § 206c odst. 5 tr. ř. Výhrady vznesl i proti úvahám soudu prvního stupně o zavinění v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Měl za to, že obviněný nejednal v úmyslu přímém, neboť nejednal s cílem psa týrat, ale v úmyslu nepřímém, protože obviněný si byl vědom jeho utrpení, a přesto mu nezabránil. Současně odmítl závěr o nedbalostním zavinění, protože obžalovaný viděl, jaký následek jeho jednání již způsobuje. Zároveň mu vytkl, že bez dostatečného odůvodnění zpochybnil projevenou lítost obžalovaného. Krajský soud zdůraznil, že obviněnému svědčily tři polehčující okolnosti, a to doznání, upřímná lítost a dosavadní řádný život, zatímco žádná zákonná přitěžující okolnost dána nebyla. Za tohoto stavu a za situace, kdy zákonná trestní sazba nevylučovala podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, považoval odvolací soud uložení nepodmíněného trestu za neodůvodněné a nepřiměřeně přísné. V tomto smyslu pak odvolací soud akcentoval, že u prvopachatelů je ukládání podmíněně odložených trestů namístě. Proto ponechal výměru trestu v délce dvou let beze změny, ale jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.

31. Nejvyšší soud připomíná, že již zmiňovaná ustanovení § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku vymezují obecná pravidla pro stanovení druhu a výměry trestu a jsou konkretizací základního pravidla o přiměřenosti ukládání všech trestních sankcí podle § 38 odst. 1 tr. zákoníku a upravují obecné zásady, základní směrnice, podle nichž musí soud postupovat při rozhodování o volbě některého z druhů trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku a při stanovení jeho konkrétní výměry v rámci vymezené sazby. Zárukou pro správné a spravedlivé ukládání trestu je dodržování dvou základních principů při ukládání trestních sankcí obecně a při ukládání trestů zvláště: principu zákonnosti trestání (§ 37 tr. zákoníku) a principu individualizace trestů (§ 38 tr. zákoníku). Druh, kombinaci a intenzitu trestů musí soud v každém konkrétním případě stanovit tak, aby odpovídaly všem zvláštnostem případu (zásada individualizace trestu). Současně je třeba se řídit se vší důsledností pravidly pro ukládání trestů obsaženými v obecné i ve zvláštní části trestního zákoníku, aby rozhodnutí soudu o trestu nebylo libovolné a nekontrolovatelné (zásada zákonnosti trestání). Mezi oběma zásadami existuje úzká vnitřní spojitost. Na jedné straně trest, který by neodpovídal individuálním zvláštnostem trestného činu a jeho pachatele, by byl nezákonný, protože samotný trestní zákoník požaduje individualizaci (zejména v § 38 odst. 1, § 39, 41 a 42 tr. zákoníku). Na druhé straně je dodržení zákonných ustanovení o ukládání trestu, o stanovení jeho výměry a o příslušné trestní sankci zárukou toho, že trest bude odpovídat všem zvláštnostem případu. Kombinace zásady zákonnosti a individualizace v uvedeném smyslu představuje vymezení poměru mezi úkoly zákonodárce a soudce a je zárukou spravedlivosti trestu vzhledem k pachateli trestného činu, k zájmům společnosti i poškozeného nebo ohroženého jednotlivce. Zákonnost trestání vyplývá z čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. V souladu s touto základní směrnicí pak trestní zákoník zobecňuje konkrétní trestné činy, které se vyskytují v mnoha různých podobách, do jednotlivých skutkových podstat a stanoví za ně určité druhy trestů včetně jejich trestní sazby, která je relativně určitá a vyjadřuje především typovou povahu a závažnost trestného činu. Individualizace (adekvátnost) trestání představuje vlastně tzv. soudcovskou individualizaci, jejíž rámec je vymezen individualizací zákonnou. Právě v rámci individualizace trestu se použijí kritéria stanovená zejména v § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 796, 797). Trestní zákoník tak výslovně v § 39 odst. 1 vedle sebe staví řadu hledisek, jimiž se řídí soud při ukládání trestu, kterými jsou povaha a závažnost spáchaného trestného činu, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, dosavadní způsob života pachatele, možnost nápravy pachatele, chování pachatele po činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, postoj pachatele k trestnému činu v trestním řízení, dále zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné, které je třeba důsledně posuzovat a zkoumat ke konkrétním okolnostem každé posuzované trestní věci. Pouze trest uložený po komplexním a úplném zhodnocení všech těchto kritérií může být označen za zákonný a individualizovaný. Z tohoto úhlu pohledu je také nedůvodný požadavek stěžovatele, aby Nejvyšší soud určil „mantinely, v nichž se může odvolací soud pohybovat při zásahu do výroku o trestu, je-li nalézacím soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na samé spodní hranici zákonné sazby. Současně aby poskytl potřebné metodické vodítko pro budoucí rozhodování soudů v obdobných věcech, zejména pokud jde o posuzování intenzity zavinění, míry trýznění a následků pro zvíře, významu dlouhodobého opomenutí péče o zvíře zcela odkázané na pachatele, a o náležité promítnutí těchto okolností do druhu a výměry trestu“. Ony stěžovatelem požadované mantinely stanoví ve zmiňovaných ustanoveních trestní zákoník.

32. V posuzované věci je odvolací soud podroben kritice, že neobjasnil a řádně nevyhodnotil skutečnosti rozhodné pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu. Povaha a závažnost obviněným spáchaných trestných činů podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku představuje hlavní a neopomenutelné kritérium, protože zahrnuje nejširší okruh skutečností charakterizujících trestný čin a jeho pachatele, přičemž je to právě trestný čin, který je základem trestní odpovědnosti a za jehož spáchání je ukládán trest (§ 12 odst. 1, § 13 tr. zákoníku). Z rozsudku odvolacího soudu je patrno, že se těmito okolnostmi zabýval a jeho úvahy lze v podstatě akceptovat. Není od věci připomenout, že povahu trestného činu určují především zákonné znaky té skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). Závažnost trestného činu pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 800, 801).

33. Z tohoto významu povahy a závažnosti trestného činu, který je vždy třeba posuzovat z hlediska každé konkrétní skutkové podstaty trestného činu, nelze mimo tato zákonná pravidla konstatovat, že u určitého konkrétně vybraného trestného činu je vždy třeba ukládat trest odnětí svobody jako nepodmíněný. Takový závěr nemůže Nejvyšší soud učinit, neboť by byl proti uvedeným kritériím a záměru zákonodárce. Okolnost, zda je možné za určitý trestný čin uložit trest odnětí svobody za podmínek § 81 tr. zákoníku, vyplývá přímo ze zákona, jak ji zákonodárce u jednotlivých trestných činů v rámci určené trestní sazby stanovil, a jak vymezil podmínky, za který lze trest odnětí svobody podmíněně odložit. Proto je nutné zdůraznit, že podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku může soud podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři léta. Z uvedené dikce plyne, že toto obecné pravidlo ve spojení s konkrétní trestní sazbou u každého trestného činu, resp. zákonem stanovenou dolní hranicí tohoto druhu trestu, vymezuje podmínky, za kterých lze trest odnětí svobody podmíněně odložit. Bylo proto na zákonodárci, aby stanovil dolní hranici takovou, aby např. i u určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby nemohl být trest odnětí svobody podmíněně odložen. Proto, když je u trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku stanovena podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku dolní hranice trestu odnětí svobody na dva roky, a tedy zákonodárce tím umožnil, aby i za tento trest byl za splnění dalších zákonných podmínek ukládán i podmíněný trest odnětí svobody, nepřísluší Nejvyššímu soudu, aby určoval, že je nutné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024).

34. Tato obecná východiska jsou v souladu s principy, které v souvislostech s ukládáním podmíněného trestu odnětí svobody (přiměřeně též pro posuzovanou věc) formuloval i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24. Třebaže se jím projednávaný případ věcně týkal druhově odlišné trestné činnosti, sexuálních trestných činů, zmínil také mimo jiné, že v rámci posuzování, zda obecné soudy rozhodnutí o uložení podmíněného trestu odnětí svobody založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu, je nutné se zabývat zejména následujícími aspekty (bod 58.): „Je třeba posoudit, zda trestní soud vzal v úvahu všechny okolnosti relevantní pro stanovení trestu, zda se nedopustil nesrovnalostí a nelogičností v odůvodnění výroku o trestu, zda neignoroval některé zjištěné okolnosti nebo je neopomenul promítnout do úvah o druhu a výměře trestu, zda dostatečně odůvodnil celkový výsledek zvažování okolností podstatných pro stanovení druhu a výměry trestu, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, zda nedošlo k opomenutí podstatného důkazu anebo k iracionálním skutkovým závěrům či závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, popř. zda úvahy obecného soudu nejsou zcela nepřezkoumatelné či založené na procesně nepoužitelných důkazech…“.

35. Podle stěžovatele odvolací soud pochybil, pokud původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody vyměřený soudem prvního stupně na samé dolní hranici zákonné trestní sazby považoval za nepřiměřeně přísný a nahradil jej podmíněným odkladem výkonu trestu, aniž pro takový zásah byly splněny zákonné podmínky. Měl za to, že „odvolací soud podcenil zhodnocení celkové situace, a to zejména stran mimořádného dlouhodobého utrpení, kterým si pes Blade prošel, typové závažnosti a způsobu spáchání, vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, zhodnocení subjektivní stránky trestného činu, a v neposlední řadě rovněž okolnosti, že pokud by se dílem náhody nepodařilo Bladeovi uniknout a situace závisela na jednání pachatele, pak by pes do 48 hodin s největší pravděpodobností uhynul. Odvolací soud přitom nejen nepřiléhavě přehodnotil právní význam skutkových okolností, ale ve svých důsledcích i nepřípustně zrelativizoval mimořádnou závažnost projednávané trestné činnosti“. Stěžovatel mínil, že odvolací soud jednání pachatele bagatelizoval, přecenil polehčující okolnosti, následkem čehož uložil excesivně mírný trest.

36. Nejvyšší soud však argumenty zevrubně popsané ve stížnosti pro porušení zákona nesdílí. Opíraje se o východiska ochrany zvířat specifikovaná pod bodem 25. stížnosti nutno souhlasit s hodnocením utrpení zvířete v konkrétní věci, jež je v zásadě výstižně shrnuto i pod bodem 30. mimořádného opravného prostředku. Zde je jednání obviněného přesvědčivě označeno za dlouhodobou komplexní deprivaci základních životních potřeb zvířete. Obviněný od listopadu 2023 se stupňující se závažností zanedbával všestrannou péči o svého psa Bladea, nejméně od poloviny ledna 2024 až do 12. 3. 2024 omezil návštěvy psa a péči o něj natolik, že pes měl pouze sporadický přístup k vodě a potravě, nebyl venčen a po celou dobu byl ponechán v bytě pachatele, což vedlo k silné dehydrataci a extrémnímu vyhubnutí na polovinu původní váhy, přičemž Blade během této doby prožíval extrémní utrpení spojené s dlouhodobou žízní a hladem a enormní frustraci z nemožnosti uspokojit tyto své nejzákladnější fyziologické potřeby. Pouze dílem náhody byl pes Blade zachráněn poté, co se mu podařilo dostat na okenní parapet, kde lízal dešťovou vodu, a byl spatřen kolemjdoucí. V tomto okamžiku se již pes nacházel v život ohrožujícím zdravotním stavu, neboť bez poskytnutí odborné veterinární péče ke stabilizaci životních funkcí by v důsledku silné dehydratace, extrémní podvýživy a celkového vyčerpání organismu nejpozději do 48 hodin došlo k jeho úhynu. Povahu a závažnost trestného činu, kterého se obviněný dopustil jednáním dozajista amorálním, cynickým a zavrženíhodným, však ministr spravedlnosti privilegoval před dalšími zjištěnými okolnostmi, včetně modifikované formě zavinění (učiněné ostatně v souvislosti s dílčími výhradami obviněného směřujícími proti výroku o vině, který ale stížností pro porušení zákona napaden nebyl).

37. Z odůvodnění mimořádným opravným prostředkem napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud změnil výrok o trestu učiněný soudem prvního soudu mimo jiné též s argumentem, že zatímco povahou a závažností projednávané trestné činnosti se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku relativně podrobně zabýval, existencí polehčujících okolností se zabýval jen povrchně, aniž by vyložil, jakým způsobem a zda vůbec rozhodnutí o trestu ovlivnily. V neposlední řadě soudu prvního stupně také vytkl, konstatoval-li, že obviněnému přitěžovala intenzita jeho jednání, celková doba páchání trestného činu a také vysoký stupeň lhostejnosti a bezcitnosti ke stavu psa. Žádnou z těchto okolností nelze označit za přitěžující okolnost uvedenou v § 42 tr. zákoníku; jde o okolnosti významné z hlediska hodnocení povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti, případně o znaky skutkové podstaty trestného činu. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu obviněnému přičetl tyto okolnosti obviněnému k tíži dvakrát (bod 16. rozsudku odvolacího soudu).

38. Co do hodnocení povahy a závažnosti posuzovaného trestného činu, míru jehož společenské škodlivosti vnímal i odvolací soud jako vysokou, tento soud upozornil, že v konkrétním případě zjištěná povaha týrání zvířete (týrání spočívalo v ponechání psa o samotě, v neumožnění potřebného pohybu, neposkytování potravy a vody atd.) nespočívala v jednání, které bývá zpravidla jako týrání zvířete projednáváno, tedy kupř. v soustavném bití psa, přímém fyzickém násilí vůči němu, ponechání jej na krátkém řetězu bez možnosti pohybu. Pro jednání obviněného byla příznačná absence přímého fyzického násilí, což ale odvolací soud sám správně komentoval jako zjištění, které nelze mít za polehčující okolnost, toliko za okolnost odlišující jednání obviněného od jiných případů shodně právně posuzovaných. Lze ale shrnout, jak ostatně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, že v rámci jednání typově shodných nelze hovořit o mimořádně vysoké závažnosti, z dokazování nevyplývají žádné zvláštní okolnosti, které by významně zvyšovaly konkrétní závažnost deliktu (a tak činily trest excesivním, nepřiměřeně mírným).

39. Odvolací soud poněkud modifikoval náhled soudu prvního stupně na existující polehčující okolnosti a jejich význam. Pod bodem 20. rozsudku explicitně upozornil na tři polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. l), o) a p) tr. zákoníku, tedy že obviněný se k trestnému činu doznal, upřímně ho litoval a vedl před jeho spácháním řádný život. Neshledal žádnou z okolností přitěžujících, které jsou uvedeny v § 42 tr. zákoníku. Pro posouzení přiměřenosti trestu ve smyslu § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku a splnění podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku, však byly zjištěny i další podstatné skutečnosti charakterizující osobu obviněného, jeho životní situaci v době činu a zejména jeho chování po činu, jak přiléhavě poznamenal i obviněný ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona.

40. Obviněný se trestného činu dopustil v době, kdy se nacházel v obtížné životní situaci způsobené závislostí na herních automatech. Tato závislost vedla k tomu, že obviněný postupně přestal být schopen řádně dostát svým povinnostem, včetně péče o vlastního psa, o něhož se do kritického období řádně staral. Bylo prokázáno, že obviněný nebyl veden žádnými brutálními úmysly, jak tomu v obdobných případech bývá. Jeho jednání nepředstavovalo promyšlený záměr zvířeti ublížit, bylo důsledkem nepříznivé životní situace, byť zaviněné obviněným, s níž se bezprostředně nedokázal náležitě vypořádat. Proto má také značný význam zjištěné chování obviněného po spáchání činu. Obviněný dobrovolně a z vlastní iniciativy nastoupil odbornou léčbu závislosti na hazardních hrách a nebylo zjištěno, že by se závislostí bojoval i nadále. Naopak bylo zjištěno, že se usilovně snaží následky svého selhání odstranit, řádně pracuje, aby splatil dluhy, které mu v důsledku hazardního hraní vznikly, a nebyly zjištěny žádné negativní poznatky ke způsobu života, který v současné době vede. I tyto poznatky svědčí o jeho schopnosti sebereflexe a skutečné vůli k nápravě.

41. Obviněný, který po celou dobu trestního řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, od počátku se ke svému jednání doznával, litoval ho, se rovněž zodpovědně postavil k následkům svého jednání vůči samotnému zvířeti. O osud psa projevoval zájem, a dokonce v tomto kontextu zaslal, byť nepříliš vysokou částku (7 000 Kč) na transparentní účet Podaná tlapka, z. s., vedený u Fio banky. Psa posléze dobrovolně daroval jiné spolehlivé osobě, čímž zajistil zvířeti odpovídající péči do budoucna. Současně obviněný veřejně publikoval omluvu za své jednání, čímž dal najevo, že si plně uvědomuje závažnost svého činu a jím projevená lítost je projevem jeho skutečného vnitřního postoje. Zmiňovaný postoj obviněného jen dokládá již odvolacím soudem kritizovaný přístup soudu prvního stupně k obviněným projevené lítosti, považoval-li ji bez bližšího vysvětlení jen za „prázdnou frázi bez reálného obsahu“. Ani Nejvyšší soud s projevenou lítostí obviněného takový hodnotící úsudek nespojuje, má ji naopak za projev upřímné lítosti ve smyslu § 41 písm. o) tr. zákoníku.

42. Za situace vyložené Nejvyšším soudem nelze mít tedy za to, že trest uložený odvolacím soudem je trestem ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům obviněného. Ačkoli si jistě lze představit i uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, nejde v projednávané věci o takovou situaci, kterou by bylo možno charakterizovat jako uložení trestu vybočujícího z mezí zákonné diskrece soudu, a to natolik zásadní, aby bylo namístě vyvozovat porušení zákona ve smyslu § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku. Odvolací soud při stanovení druhu a výměry trestu vycházel ze skutkových zjištění a hodnotících závěrů soudu prvního stupně, nijak neznevažoval povahu a závažnost trestného činu, označil-li jednání obviněného vůči živému tvoru pociťujícímu utrpení, odkázanému na jeho péči, který si nedokázal pomoci, za odpudivé. Korigoval ale explicitní vyjádření polehčujících okolností, akcentoval absenci přitěžujících okolností a současně zohlednil i chování obviněného po spáchání trestného činu, aniž by tím zlehčil závažnost samotného jednání, které nemíní nijak bagatelizovat ani Nejvyšší soud.

43. Stěžovatel namítl porušení zákona především v ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku, Odvolacímu soudu ale nelze, jak již bylo vyloženo, nic vyčíst, rozhodl-li o podmíněném odložení výkonu trestu na zkušební dobu 3 let. Ukládal trest ve výměře 2 let, přičemž měl za to, že vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, není k působení na pachatele, aby vedl řádný život, třeba výkonu trestu. Podmínky § 81 odst. 1 tr. zákoníku byly v případě obviněného zjevně splněny. Obviněný dosud nebyl odsouzen, k činu se doznal, projevil lítost a následky svého jednání se snaží aktivně odčinit. Za této situace měl odvolací soud důvodně za to, že k působení na obviněného, aby vedl řádný život, není třeba bezprostředního výkonu trestu. Všechny zjištěné okolnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že obviněný svůj čin reflektoval, aktivně a z vlastní vůle nadále pracuje na nápravě svého života a že projednávané jednání skutečně představovalo jednorázové selhání, nikoli projev trvale narušeného stavu pachatelova charakteru. Určitá mírnost uloženého trestu odnětí svobody je navíc vyvážena současným uložením trestu zákazu držení a chovu zvířat na 5 let, který představuje další nástroj působení na obviněného z hlediska prevence recidivy.

44. Podle Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru, že by přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci nemohl obstát i ve smyslu názorů a východisek prezentovaných v již zmiňovaných rozhodnutích Ústavního soudu i Nejvyššího soudu (zde kupř. nejen již zmiňovaný rozsudek ze dne 10. 7. 2024, sp. zn. 8 Tz 18/2024, ale i ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. 6 Tz 23/2025, aj.). Lze připustit, že odůvodnění výroku o trestu odvolacím soudem je co do soustředěnosti k problematickým konkrétním otázkám stručné, a naopak rozbíhavé k problematice, která není pro posouzení konkrétního případu zásadní (otázky prohlášení viny, ukládání trestu „prvotrestaným“ pachatelům), nelze z něj ale vyvodit, že se odvolací soud jednostranně zabýval okolnostmi ve prospěch obviněného, zatímco skutečnosti vyznívající v jeho neprospěch by zcela opomíjel.

45. Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že z tohoto pohledu jsou poněkud nevěcné procesní výhrady stěžovatele směřující proti ve výsledku zbytečným úvahám odvolacího soudu v souvislosti s nepřijetím prohlášením viny, protože jediným relevantním závěrem, který z nich plyne, je, že není-li přijato, nelze se ho v konkrétní věci domáhat před odvolacím soudem a že obviněnému nelze přiznat polehčující okolnost prohlášení viny (bod 19. rozsudku odvolacího soudu).

46. Je-li část stížnosti pro porušení zákona zaměřena nejen k legislativnímu vývoji ochrany zvířat, ale i k úvahám de lege ferenda souvisejícím s posílením ochrany zvířat, nutno souhlasit s názorem obviněného, že nemají žádný vztah k posouzení zákonnosti posuzovaného výroku o trestu a představují spíše politickou proklamaci než právní argumentaci. Jakkoliv má i Nejvyšší soud pochopení pro vyjádření soucitu s utrpením zvířat a oceňuje úsilí zákonodárce se i nadále zabývat otázkami ochrany zvířat proti týrání, při konkrétním nastavení zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších zákonů, nelze přijmout přesvědčení stěžovatele, že pociťuje-li pes trýznění obdobně jako člověk, je třeba s ním kontextuálně pracovat v některých ohledech obdobně jako s obětí trestného činu, protože (což připouští i stěžovatel) podle platné právní úpravy pes ani jiné zvíře není obětí trestného činu ve smyslu označeného zákona.

47. Stejně tak Nejvyšší soud považuje za nadbytečný i odvolacím soudem vyjádřený obecný princip, že „každý prvotrestaný pachatel, tím spíše pachatel jednoho skutku a jednoho trestného činu, by měl dostat šanci prokázat, že jeho náprava je možná i výchovným působením, pokud to samozřejmě trestní sazba umožňuje, a že má-li být účelem trestu mimo jiné i pachatele změnit k lepšímu a přimět jej k tomu, aby se již trestné činnosti nedopouštěl, není nutno snažit se o dosažení tohoto cíle ihned působením represivním“ (bod 18. rozsudku). Jeho formulace totiž ignoruje individuální přístup ke každému posuzovanému případu, jistě si lze představit situace, kdy jeho použití v případech mimořádné závažnosti i v případech trestných činů týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku či týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku, o nichž se výslovně zmiňuje, nenajde uplatnění. Nic to ale nemění na správnosti jeho úvah a hodnocení všech kritérií relevantních podle § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku v konkrétní posuzované věci.

48. Odvolací soud respektoval hlediska významná pro stanovení druhu a trestu jeho výměry podle ustanovení § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku a neporušil ani podmínky stanovené § 81 odst. 1 tr. zákoníku, za jejichž splnění soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta. Nejvyšší soud shledal, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 6 To 291/2025, není v rozporu se zákonem a z pohledu ministrem spravedlnosti předestřených důvodů může v zákonném testu obstát. Stížnost pro porušení zákona byla proto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Za splnění podmínek § 274 odst. 2 tr. ř. tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu