1 Ads 269/2016

Rubrum

1 Ads 269/2016 - 30 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: M. K., zastoupená JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2015, č. j. 42000/010512/15/010/EP, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 1 Ad 44/2015 – 39, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podstatou této věci je otázka, zda žalobkyni vznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství (§ 32 a násl. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, dále jen „zákon“).

2. Žalobkyně zažádala dne 23. 6. 2015 o peněžitou pomoc v mateřství. Ode dne 27. 6. 2013 do dne 7. 11. 2014 byla zaměstnána u společnosti Beck Box Club Praha s.r.o. (1 rok a 134 dnů; dále též „předchozí zaměstnání“). Ode dne 7. 11. 2014 do dne 30. 1. 2015 byla 1 Ads 269/2016 následně zaměstnána u společnosti Vodafone Czech Republic a.s. (85 dnů; dále též „následné zaměstnání“). Zároveň během listopadu roku 2014 žalobkyně otěhotněla.

3. Pražská správa sociálního zabezpečení žádosti žalobkyně nevyhověla a rozhodla, že žalobkyně nemá nárok na peněžitou pomoc. O dávku nemocenského pojištění totiž zažádala v době, kdy již nebyla pojištěna. Zároveň o dávku požádala již po uplynutí zákonné ochranné lhůty stanovené těhotným ženám, kterým skončí účast na pojištění. Žalovaná následně toto rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdila.

4. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u městského soudu. V první řadě poukazovala na nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Domnívala se, že správní orgány vycházely z chybného zjištění, že byla zaměstnána pouze v následném zaměstnání ode dne 7. 11. 2014 do dne 30. 1. 2015. Z tohoto pochybení vychází také nesprávný výpočet ochranné lhůty a závěr, že ochranná lhůta uplynula žalobkyni dne 25. 4. 2015. Žalobkyně upozorňovala, že byla ode dne 27. 6. 2013 do dne 7. 11. 2014 nepřetržitě zaměstnána jako recepční v předchozím zaměstnání, což však správní orgány přehlédly a bez patřičných podkladů následně rozhodly v rozporu se zákonem.

5. Žalobkyně dále tvrdila, že s rezervou splňuje také podmínku účasti na nemocenském pojištění po dobu nejméně 270 dnů ve dvou letech předcházejících dni nástupu na peněžitou pomoc v mateřství. Z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by účast na nemocenském pojištění po dobu 270 dnů a vznik ochranné lhůty 180 dní byly odvozovány výhradně od jednoho pracovního poměru u stejného zaměstnavatele. Žalobkyně měla za to, že jí s ohledem na skutkové okolnosti jejího případu svědčila ochranná lhůta v délce 180 dnů, přičemž její přihlášení k peněžité pomoci v mateřství proběhlo po 144 dnech od skončení zaměstnání, tj. v souladu s § 15 odst. 2 zákona.

II. Rozsudek městského soudu

6. Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

7. Ochranná lhůta týkající se nároku na peněžitou pomoc v mateřství se logicky odvíjí od toho, že se jedná o ženy, jejichž pojištění zaniklo v době těhotenství. Žalobkyně otěhotněla až v době, kdy již byla zaměstnána v následujícím zaměstnání. Není proto možné, aby jí k ochranné lhůtě plynoucí z této činnosti mohla být připočtena také ochranná lhůta z činnosti předchozí (předchozí zaměstnání jako recepční). K takovému kroku by bylo možno přistoupit jedině za předpokladu, že by žalobkyně byla těhotná již v době před 7. 11. 2014, což s ohledem na vyjádření jejího gynekologa nebyla (gynekolog jako předpokládaný den početí označil den 22. 11. 2014). Sčítání ochranných lhůt je podmíněno primárně tím, že pojištění zaniklo až v době těhotenství. Tuto podmínku ovšem žalobkyně v případě předchozího zaměstnání nenaplňuje, a nelze tedy na její případ užít § 15 odst. 2 větu třetí zákona.

8. Žalovaná na základě skutkových okolností správně určila délku ochranné lhůty svědčící žalobkyni na 85 dnů, jelikož její pojištění v době těhotenství trvalo ode dne 7. 11. 2014 do dne 30. 1. 2015, tj. 85 dnů. K jejímu prodloužení by bylo možno přistoupit 1 Ads 269/2016 -31 pokračování jedině za předpokladu, že by žalobkyně ještě v období po 30. 1. 2015 vykonávala činnost zakládající účast na nemocenském pojištění, což však netvrdila. Naopak činnost před okamžikem otěhotnění je pro určení délky ochranné lhůty dle § 15 odst. 2 zákona irelevantní. Nevyčerpanou ochrannou lhůtu z předchozího pojištění nebylo možno připočíst k ochranné lhůtě z tohoto nového pojištění a to z toho důvodu, že nešlo o pojištění zaniklé v době těhotenství žalobkyně.

9. Domněnka žalobkyně, že dne 23. 6. 2015 došlo ještě v rámci ochranné lhůty k přihlášení k peněžité pomoci v mateřství je proto chybná, neboť ochranná lhůta plynula pouze do 25. 4. 2015.

III. Kasační stížnost

10. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Předně uvádí, že soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu – stěžovatelka v době od 27. 6. 2013 do 7. 11. 2014 pracovala v předchozím zaměstnání jako recepční. V ochranné lhůtě došlo ke změně zaměstnání.

11. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem gynekologa, že její těhotenství nemohlo nastat přede dnem 7. 11. 2014, tedy za trvání předchozího zaměstnání. Těhotenství je složitá věc a den početí se dá určit pouze přibližně. Tvrzení gynekologa tedy není dostatečně silné vodítko pro to, aby stěžovatelce bylo upřeno právo na peněžitou pomoc v mateřství. Není přitom možné, aby žena, která neví o tom, že je těhotná, při změně zaměstnání ztratila u nového zaměstnavatele nárok na peněžitou pomoc v mateřství.

12. Městský soud dále opomněl, že stěžovatelka nastoupila po následném zaměstnání dne 2. 2. 2015, v ochranné lhůtě tří dnů od zániku pojištění dle § 15 odst. 1 zákona, na pracovní neschopnost. V této době tak byla účastna na nemocenském pojištění, ochranná lhůta 85 dní běžet neměla; měla běžet až po ukončení pracovní neschopnosti. Pokud by se takto ochranná lhůta k nástupu na peněžitou pomoc v mateřství počítala, stěžovatelka by na peněžitou pomoc v mateřství měla nárok.

13. Výklad městského soudu stanovující nemožnost přičíst ochranou dobu z předchozího zaměstnání k době nové je výklad contra legem. Při přechodu mezi zaměstnáními by se měla nevyčerpaná ochranná lhůta z prvního zaměstnání přičíst k době nové.

14. Z uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

15. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s argumentací městského soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem 1 Ads 269/2016

16. Nejprve se soud zabýval přípustností kasační stížnosti. Dle § 104 odst. 4 soudního řádu správního „kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Námitku spočívající v tom, že datum početí dle sdělení gynekologa není přesné, a že počato mohlo být již v době trvání předchozího zaměstnání, stěžovatelka v žalobě neuvedla. Činí tak aniž nyní v kasační stížnosti, což je však nepřípustné. Touto námitkou se tedy kasační soud nezabýval.

17. Zbytek kasačních námitek je přípustných. Po posouzení jejich důvodnosti však soud dospěl k závěru, že žádná z nich není důvodná.

18. Stěžovatelka uvádí, že se městský soud nevypořádal s jejím argumentem, že po ukončení pracovního poměru dne 30. 1. 2015 nastoupila v ochranné lhůtě dle § 15 odst. 1 zákona na pracovní neschopnost. K tomu soud uvádí, že stěžovatelka tuto námitku v žalobě neuplatnila jako žalobní bod, respektive na straně 3 žaloby pouze konstatovala, že dne 2. 2. 2015, tedy v ochranné lhůtě dle § 15 odst. 1 zákona, nastoupila na pracovní neschopnost. Proč to má být důležité a co z toho dovozuje, již neuvedla. Na takto strohé konstatování městský nereagoval a reagovat ani nemohl. Nebylo totiž jasné, co uvedeným konstatováním o nástupu na pracovní neschopnost po skončení druhého zaměstnání stěžovatelka mínila, jak toto tvrzení zapadá do její argumentační konstrukce namířené proti rozhodnutí o nepřiznání peněžité pomoci v mateřství. Stěžovatelkou citovaný § 15 odst. 1 zákona („Nemocenské náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní neschopnosti (§ 57) nebo k nařízení karantény (§ 105) došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Ochranná lhůta činí 7 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění“) se týká ochranné lhůty pro výpočet nemocenské dávky, tj. jiné dávky, než peněžitá pomoc v mateřství, jejíž ochrannou lhůtu upravuje § 15 odst. 2 zákona (k druhům dávek srov. § 4 zákona). Ochrannou lhůtu nemocenské tedy není možné použít pro účely posouzení splnění podmínek pro peněžitou pomoc v mateřství. Z tohoto důvodu nástup na pracovní neschopnost je pro nyní posuzovaný výpočet ochranné lhůty pro získání peněžité pomoci v mateřství irelevantní. Městskému soudu nelze vytýkat, jestliže nevyvracel stěžovatelkou v žalobě nevyřčenou argumentaci, jejíž náznaky se navíc týkají jiné zákonné dávky. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku proto není důvodná.

19. Námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu není důvodná. Žalovaná i městský soud neopomněly zaměstnání stěžovatelky jako recepční ode dne 27. 6. 2013 do dne 7. 11. 2014. Oba výslovně s tímto údajem ve svých rozhodnutích operují; správně ho však vyhodnotily ho jako irelevantní.

20. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že „v ochranné lhůtě došlo ke změně zaměstnání“. Toto tvrzení však není pravdivé. Ke změně zaměstnání nemohlo dojít v ochranné lhůtě, neboť dle § 15 odst. 2 věty druhé zákona „ochranná lhůta činí u žen, jejichž pojištění zaniklo v době těhotenství, 180 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění“. Institut ochranné lhůty tedy chrání již těhotné zaměstnankyně, které ukončily svůj pracovní poměr. V takové situaci je jim při posuzování nároku na peněžitou pomoc v mateřství prominuta podmínka účasti na pojištění v době podání žádosti o peněžitou pomoc v mateřství (§ 32 odst. 1), a to za předpokladu, že nastoupí na peněžitou pomoc v mateřství v průběhu ochranné lhůty. 1 Ads 269/2016 -32 pokračování

21. Jak však plyne z vyjádření gynekologa, které je založeno ve správním spisu, stěžovatelka otěhotněla dne 22. 11. 2014. Předchozí zaměstnání přitom ukončila již dne 7. 11. 2014. Je proto zřejmé, že v době, kdy zaniklo její pojištění z předchozího zaměstnání jako recepční, těhotná nebyla. Pojištění stěžovatelky tedy nezaniklo v době těhotenství. Z tohoto důvodu ke změně zaměstnání nedošlo v ochranné lhůtě; ochranná lhůta z předchozího zaměstnání ani nezačala plynout.

22. Výklad zastávaný městským soudem a nyní potvrzovaný Nejvyšším správním soudem není contra legem, jak tvrdí stěžovatelka. Ve věci stěžovatelky nenastala situace, kdy by mělo docházet ke sčítání ochranných lhůt z obou zaměstnání. Zákon upravující sčítání ochranných lhůt v situaci, kdy těhotná žena mění pracovní pozice, v § 15 odst. 2 větě třetí stanoví: „Vznikne-li ženě v ochranné lhůtě uvedené ve větě druhé znovu pojištění, ochranná lhůta po dobu tohoto nového pojištění neběží a nevyčerpaná ochranná lhůta z dřívějšího pojištění se připočítává k ochranné lhůtě získané na základě tohoto nového pojištění, a to nejvýše do celkové výměry 180 kalendářních dnů“. Z textu předpisu je zřejmé, že aby se ochranné lhůty sčítaly, ke vzniku nového pojištění způsobeného novým zaměstnáním musí dojít v průběhu ochranné lhůty dle § 15 odst. 2 věty třetí. Přitom dle výše citované druhé věty tohoto ustanovení ochranná lhůta plyne pouze u žen, které jsou v době ukončení předchozího pojištění/zaměstnání těhotné. To ovšem nebyl případ stěžovatelky, která v době, kdy měnila zaměstnání, těhotná nebyla.

23. Ač Nejvyšší správní soud chápe stěžovatelkou pociťovanou tvrdost aplikace zákona na její situaci, nepovažuje aplikovaná ustanovení zákona za neústavní. Míra uvážení zákonodárce, jakou dávku a za jakých podmínek poskytnout, je díky specifické politické povaze sociálních práv širší, než u základních lidských a politických práv [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), odst. 90; ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), odst. 43-66]. Je proto v pravomoci zákonodárce, aby rozsah poskytování sociálního zabezpečení vymezil v zákoně, přičemž není nutné, aby sociální dávky byly poskytovány ve všech myslitelných situacích (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 187/2015 – 26, odst. 18).

V. Závěr a náklady řízení

24. Lze tedy shrnout, že městský soud správně shledal zákonné rozhodnutí žalované o tom, že stěžovatelce nárok na peněžitou pomoc v mateřství nevznikl. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval správně, jestliže rozsudkem žalobu zamítl. Proto kasační stížnost ve výroku I. tohoto rozsudku zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto se jí náhrada nepřiznává (výrok III.). 1 Ads 269/2016 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 1. února 2017 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu