1 Ads 38/2014

Rubrum

1 Ads 38/2014 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: S. B., zastoupený JUDr. Ivanou Jordovou, advokátkou se sídlem M. R. Štefánika 2917/1a, 787 01 Šumperk, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2012/90415-421, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 2. 2014, č. j. 73 Ad 10/2013 – 31, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 2. 2014, č. j. 73 Ad 10/2013 – 31, s e z r u š u j e .

II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2012/90415- 421, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2.600 Kč k rukám JUDr. Ivany Jordové, advokátky, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 1. 10. 2012 na Úřadu práce České republiky – krajské pobočce v Olomouci žádost o podporu v nezaměstnanosti. Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012, č. j. MPSV-UP/5847872/12/AIS-ZAM, úřad práce žalobci přiznal podporu v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu 11 měsíců ode dne 1. 10. 2012 ve výši 3.559 Kč měsíčně po dobu prvních dvou měsíců, ve výši 2.848 Kč měsíčně po dobu dalších dvou 1 Ads 38/2014 měsíců a ve výši 2.610 Kč měsíčně po zbývající podpůrčí dobu. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2013, č. j. 2012/90415-421, zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce.

2. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Nepřisvědčil argumentaci žalobce, že výše podpory v nezaměstnanosti měla být stanovena z vyměřovacího základu v roce 2011 přepočteného na jeden kalendářní měsíc. Krajský soud odkázal na § 50 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění, a konstatoval, že vyměřovací základ se určuje z poslední vykonávané činnosti. Žalobce poslední samostatně výdělečnou činnost vykonával od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012, proto nebylo možné při stanovení výše podpory vycházet z vyměřovacího základu pro rok 2011. Nepředložil-li žalobce doklady o výdělečné činnosti v roce 2012, úřad práce mu podle krajského soudu správně stanovil výši podpory v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství dle § 51 odst. 1 písm. c) zákona.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

3. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

4. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že výše podpory v nezaměstnanosti měla být stanovena podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství. Podle stěžovatele měl být vyměřovací základ v daném případě stanoven z posledního vyměřovacího základu, tedy z vyměřovacího základu za rok 2011. Výše podpory v prvních dvou měsících podpůrčí doby měla činit 65 % vyměřovacího základu, další dva měsíce 50 % a po zbývající podpůrčí dobu 45 % z posledního vyměřovacího základu. Krajský soud podle stěžovatele postupoval v rozporu s § 50 odst. 2 a § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.

5. Stěžovatel konstatoval, že od 1. 1. 2012 do 29. 2. 2012 byl veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce (jeho poslední vyměřovací základ byl rok 2011), poté od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012, tedy po dobu 7 měsíců, vykonával samostatnou výdělečnou činnost. Při stanovení výše podpory v nezaměstnanosti od 1. 10. 2012 správní orgány nemohly použít vyměřovací základ za rok 2012, proto měly vycházet z posledního vyměřovacího základu v rozhodném období, jímž byl rok 2011. Výklad krajského soudu, který aproboval stanovení výše podpory z nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství, je podle stěžovatele nesprávný.

6. Z popsaných důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu odkázal na své vyjádření k podané žalobě, jakož i na rozhodnutí žalovaného. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost v celém rozsahu zamítl. pokračování 1 Ads 38/2014 - 30 III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost je důvodná.

10. Podstatou projednávaného případu je způsob výpočtu podpory v nezaměstnanosti. Úřad práce stanovil stěžovateli podporu v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství, stěžovatel však daný postup zpochybňuje a namítá, že pro výpočet podpory v nezaměstnanosti měl být použít vyměřovací základ za rok 2011.

11. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel požádal dne 1. 10. 2012 o zprostředkování zaměstnání a o podporu v nezaměstnanosti. K žádosti přiložil potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Šumperk ze dne 1. 10. 2012, sp. zn. 48011/130/4303, které dokládalo, kdy byl stěžovatel veden v evidenci jako osoba samostatně výdělečně činná, a obsahovalo přehled dob důchodového pojištění, za které stěžovatel uhradil pojistné. Poslední vyměřovací základ za rok 2011 u stěžovatele podle potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení činil 162.196 Kč za 8 měsíců účasti na důchodovém pojištění. Zaměstnankyně úřadu práce stěžovateli navrhla přiznání podpory v nezaměstnanosti od 1. 10. 2012 z vyměřovacího základu roku 2011. K tomu stěžovatel neměl námitky. Rozhodnutí o přiznání podpory v nezaměstnanosti v uvedené výši však bylo následně úřadem práce stornováno.

12. Na ústním jednání dne 10. 10. 2012 bylo stěžovateli navrženo přiznání podpory v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. až 3. čtvrtletí roku 2011. Stěžovatel byl obeznámen s tím, že správní řízení lze přerušit do doby doložení dokladu - nového vyměřovacího základu za rok 2012. Stěžovatel však trval na stanovení podpory z vyměřovacího základu za rok 2011. Poté Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Olomouci, rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012, č. j. MPSV-UP/5847872/12/AIS- ZAM, přiznal stěžovateli podporu v nezaměstnanosti od 1. 10. 2012 z průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. – 3. čtvrtletí kalendářního roku 2011. Podle úřadu práce stěžovatel prokázal, že u něj nelze stanovit vyměřovací základ ze samostatné výdělečné činnosti, kterou vykonával naposledy před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání (od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012).

13. Žalovaný se v rozhodnutí o odvolání ztotožnil s právním hodnocením úřadu práce, že výši podpory v nezaměstnanosti bylo nutné stanovit z průměrné mzdy v národním hospodářství. Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti byly podle ministerstva rozhodující příjmy z poslední vykonávané činnosti (§ 50 odst. 1 zákona o zaměstnanosti), neboť podpora má kompenzovat to, oč uchazeč o zaměstnání přišel. Poslední vykonávanou činností stěžovatele byla samostatně výdělečná činnost od 2. 3. 2012 do 1 Ads 38/2014 30. 9. 2012. Doklady k této činnosti stěžovatel na jednání 10. 10. 2012 odmítl doložit, proto z poslední samostatné výdělečné činnosti nebylo možné vyměřovací základ za rok 2012 stanovit.

14. V projednávaném případě není sporu o tom, že stěžovateli vznikl nárok na přiznání podpory v nezaměstnanosti dle § 39 zákona o zaměstnanosti. Sporná je však výše podpory přiznaná úřadem práce. Stěžovatel zpochybňuje postup správních orgánů, které konstatovaly, že u stěžovatele nebylo možné stanovit vyměřovací základ, a určily výši podpory z průměrné mzdy v národním hospodářství dle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud tak hodnotil, zda pro popsaný postup byly splněny podmínky.

15. Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti je určující, zda uchazeč o zaměstnání před zařazením do evidence byl zaměstnancem nebo vykonával samostatnou výdělečnou činnost. Byl-li uchazeč o zaměstnání před zařazením do evidence v pracovněprávním vztahu, určí se výše podpory v nezaměstnanosti podle § 50 odst. 1 zákona z průměrného čistého měsíčního výdělku z posledního ukončeného zaměstnání. V projednávaném případě stěžovatel naposledy před zařazením do evidence vykonával samostatnou výdělečnou činnost (od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012), výši podpory v nezaměstnanosti je tak nutné stanovit podle § 50 odst. 2 zákona o zaměstnanosti procentní sazbou z posledního vyměřovacího základu v rozhodném období přepočteného na 1 kalendářní měsíc.

16. Vyměřovací základ a rozhodné období u osob samostatně výdělečně činných upravuje zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v rozhodném znění. Z § 5b odst. 1 věta první tohoto zákona plyne, že vyměřovacím základem osoby samostatně výdělečně činné pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je částka, kterou si určí, ne však méně než 50 % daňového základu; daňovým základem se pro účely tohoto zákona rozumí základ daně nebo dílčí základ daně stanovený podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů z příjmů, ze samostatné činnosti po úpravě podle § 5 a 23 zákona o daních z příjmů, pokud se dále nestanoví jinak. Rozhodným obdobím, z něhož se vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti zjišťuje, je kalendářní měsíc, za který se pojistné platí, pokud se dále nestanoví jinak (§ 6 odst. 1 zákona). Jinak stanoví zákon č. 589/1992 Sb. pro osoby samostatně výdělečně činné (viz i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2007, č. j. 3 Ads 63/2006-65, publikovaný pod č. 1241/2007 Sb. NSS). U nich je rozhodným obdobím kalendářní rok, za který se toto pojistné a příspěvek platí (§ 6 odst. 1 a 2 zákona).

17. Podle § 51 odst. 1 zákona o zaměstnanosti platí, že pokud uchazeč o zaměstnání splní podmínku doby předchozího zaměstnání započtením náhradní doby a tato doba se posuzuje jako poslední zaměstnání, ale bez svého zavinění nemůže osvědčit výši průměrného měsíčního čistého výdělku nebo vyměřovacího základu nebo u něj nelze stanovit průměrný měsíční čistý výdělek nebo vyměřovací základ, určí se mu podpora v nezaměstnanosti za první 2 měsíce ve výši 0,15násobku, další 2 měsíce ve výši 0,12násobku a po zbývající podpůrčí dobu 0,11násobku průměrné mzdy v národním hospodářství za 1. pokračování 1 Ads 38/2014 - 31 až 3. čtvrtletí kalendářního roku předcházejícího kalendářnímu roku, ve kterém byla podána žádost o tuto podporu.

18. Výklad správních orgánů i krajského soudu, že v projednávané věci bylo nutné stanovit vyměřovací základ z poslední vykonávané výdělečné činnosti podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, je podle Nejvyššího správního soudu mylný. Správní orgány svůj závěr opírají o § 50 odst. 1 ve spojení s odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Oba zmíněné odstavce však na projednávaný případ současně dopadat nemohou. Ustanovení § 50 zákona o zaměstnanosti, které upravuje výši podpory v nezaměstnanosti, totiž v odst. 1 a 2 obsahuje dvě různá pravidla aplikovatelná na odlišné situace: prvý odstavec dopadá na případy, kdy uchazeč před podáním žádosti o podporu v nezaměstnanosti ukončí zaměstnání, druhý odstavec míří na případy, kdy žádosti o podporu v nezaměstnanosti předchází skončení samostatné výdělečné činnosti (viz bod [14] výše).

19. V projednávaném případě stěžovatel před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání vykonával samostatnou výdělečnou činnost (od 2. 3. 2012 do 30. 9. 2012). Pro stanovení výše jeho podpory v nezaměstnanosti tak byla zásadní dikce druhého odstavce § 50 zákona o zaměstnanosti a podpora mu měla být stanovena procentní sazbou z posledního vyměřovacího základu v rozhodném období přepočteného na jeden kalendářní měsíc. Vyměřovací základ pro pojistné na důchodové pojištění (§ 5b zákona č. 589/1992 Sb.) je u osob samostatně výdělečně činných odvozen z daňového základu podle zákona o daních z příjmů za zdaňovací období, kterým je kalendářní rok (§ 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2012). Také pro výpočet vyměřovacího základu pro pojistné na důchodové pojištění u osob samostatně výdělečně činných je rozhodným obdobím kalendářní rok (viz § 6 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb.). Pro stanovení výše podpory v nezaměstnanosti u stěžovatele tak bylo nutné vycházet z vyměřovacího základu za uplynulý kalendářní rok přepočteného na 1 kalendářní měsíc. Při rozhodování o žádosti stěžovatele o přiznání podpory v nezaměstnanosti podané dne 1. 10. 2012 tak posledním vyměřovacím základem byl vyměřovací základ za rok 2011. Nutno poznamenat, že úřad práce skutečně stanovil stěžovateli podporu v nezaměstnanosti nejprve z vyměřovacího základu za rok 2011, následně však bylo jeho rozhodnutí ze dne 1. 10. 2012 stornováno a vráceno (viz kontaktní list uchazeče o zaměstnání založený ve správním spise, sp. zn. PA0 000 000 344 496 070). Poté úřad práce v rozporu se zákonem svým rozhodnutím ze dne 10. 10. 2012, č. j. MPSV-UP/5847872/AIS-ZAM, přiznal stěžovateli podporu v nezaměstnanosti z průměrné mzdy v národním hospodářství podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti.

20. Požadavek úřadu práce na doložení vyměřovacího základu za rok 2012 (resp. za poslední samostatnou výdělečnou činnost), který následně aproboval žalovaný, byl pro stěžovatele v době rozhodování o přiznání výše podpory v nezaměstnanosti úřadem práce nesplnitelný, neboť tehdy ještě vyměřovací základ za rok 2012 nemohl být znám. Ke dni podání žádosti o podporu v nezaměstnanosti stěžovatelem tak byl posledním známým vyměřovacím základem vyměřovací základ za uplynulý kalendářní rok 2011. Samostatná výdělečná činnost vykonávaná stěžovatelem v roce 2012 proto v řešeném případě nemohla mít vliv na určení výše podpory v nezaměstnanosti, ale měla význam pouze při posouzení splnění podmínek pro vznik nároku na podporu v nezaměstnanosti podle § 39 odst. 1 zákona o zaměstnanosti (pro započtení do odpracované doby). 1 Ads 38/2014

21. V nyní projednávané věci nebylo možné vycházet ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 4 Ads 123/2008 - 65, na něž odkazoval žalovaný i krajský soud. V citovaném rozsudku byla uchazeči o zaměstnání vyměřena podpora v nezaměstnanosti podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti z důvodu, že jeho vyměřovací základ za uplynulý kalendářní rok podle potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení nebyl stanoven. Oproti tomu v nyní posuzovaném případě potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení výši vyměřovacího základu stěžovatele za uplynulý kalendářní rok obsahovalo; výše podpory v nezaměstnanosti v nyní řešené věci proto měla být stanovena podle § 50 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, nikoliv podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona.

22. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil stěžovateli, že krajský soud chybně posoudil naplnění podmínek pro stanovení výše podpory z průměrné mzdy v národním hospodářství podle § 51 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel úřadu práce při jednání dne 1. 10. 2012 doložil svůj poslední vyměřovací základ za rok 2011 (srov. potvrzení Okresní správy sociálního zabezpečení Šumperk, sp. zn. 48011/130/4303), z něhož mu měla být podpora vypočtena. Podmínky pro stanovení výše podpory z průměrné mzdy v národním hospodářství tak splněny nebyly. Námitka nesprávného posouzení této otázky krajským soudem je proto důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

23. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, proto jej podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. prvým výrokem tohoto rozsudku pro nezákonnost zrušil; vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud postupoval podle § 110 odst. 2 s. ř. s., nerozhodl o vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

24. Druhým výrokem tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 109 odst. 4 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití 78 odst. 4 s. ř. s.]. K tomuto postupu byl Nejvyšší správní soud oprávněn i bez návrhu stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 2 Afs 68/2011 - 212).

25. Pokud Nejvyšší správní soud zruší rozhodnutí krajského soudu a současně i rozhodnutí žalovaného, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce byl v celém řízení plně úspěšný, neboť dosáhl zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, proto má podle § 60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., pokračování 1 Ads 38/2014 - 32 advokátního tarifu, za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a podání kasační stížnosti ve výši 2 × 1.000 Kč [§ 7, § 9 odst. 2 (namísto zástupkyní účtované odměny podle § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu, neboť se v dané věci jedná o nárok fyzické osoby v oblasti sociálního zabezpečení), § 11 odst. 1 písm. a), d) citované vyhlášky] a 2 × 300 Kč jako paušální náhrada výdajů s těmito úkony spojenými [ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu]. V řízení o žalobě žalobce zastoupen nebyl, žádné náklady mu tak v řízení před krajským soudem nevznikly. Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2.600 Kč. Žalovaný neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. května 2014 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu