1 Afs 104/2009

Rubrum

1 Afs 104/2009 - 94 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce JUDr. M. R., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, 602 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2007, č. j. 5281/07-1400-708135, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2009, č. j. 30 Ca 157/2007 - 73, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e odmítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2007 zamítl žalovaný odvolání žalobce proti platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem Brno I dne 10. 1. 2007, č. j. 6852/07/288968/0457, jímž byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí ve výši 210 000 Kč ze základu daně ve výši 7 000 000 Kč. Daň byla vyměřena odlišně od daňového přiznání podaného dne 9. 11. 2006, v němž žalobce vyšel ze základu daně ve výši 5 000 000 Kč. Žalovaný neuznal argumentaci žalobce, že správce daně měl zohlednit smluvní snížení kupní ceny ze 7 000 000 Kč na 5 000 000 Kč a jako základ daně vzít posledně uvedenou částku. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, č. j. 30 Ca 157/2007 - 41, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Afs 5/2009 - 62, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přitom podrobně vyložil § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, jakož i navazující ustanovení a postup žalovaného shledal za souladný se zákonem. Krajský soud tedy pokračoval v řízení a novým rozsudkem ze dne 28. 4. 2009, č. j. 30 Ca 157/2007 - 73, žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce další kasační stížnost. V ní namítl, že se krajský soud adekvátně nevypořádal s rozhodnutím žalovaného v tom bodě, kdy žalovaný odmítl reflektovat ve světle daňových zákonů soukromoprávní smluvní volnost, na níž je celá věc založena. Podle žalobce je důvodů pro změnu kupní ceny 1 Afs 104/2009 - 95 nemovitosti celá řada, přičemž primárním cílem není snížení daňové povinnosti, ale realizace dispoziční zásady v oblasti soukromého práva. Žalobce nesouhlasí s hodnocením soudu, že účastníci kupní smlouvy vstoupili do smluvního vztahu řádně nepřipraveni; podle žalobce nebyl sice postup účastníků kupní smlouvy obvyklý, byl ale projevem principu smluvní volnosti a nelze jej proto označit za podivný. Žalobce naznačuje, že výklad zaujatý krajským soudem je v rozporu s principy právního státu – konkrétně právě s principem smluvní volnosti v soukromoprávních vztazích. Dále žalobce tvrdí, že krajský soud i žalovaný použili při interpretaci právní normy pouze metodu logického výkladu, ale zohlednit měli i výklad teleologický, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu. Žalobce konečně nesouhlasí se závěrem soudu, že jeho situace není natolik výjimečná, aby soud opravňovala ke zmírnění pravidla obsaženého v § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. Byly totiž popřeny zásady smluvní volnosti a právní jistoty, což by mohlo znamenat jejich ohrožení do budoucna, kdy bude správce daně rozhodovat o podobných případech veden tímto svým chybným názorem. Podle mínění žalobce proto rozhodnutí finančních orgánů, rozsudek krajského soudu i předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu neodůvodněně zasáhly do žalobcova vlastnického práva. Žalobce považuje rozsudek krajského soudu v Brně za protiústavní a tudíž i nezákonný a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že v dané věci není splněn předpoklad přípustnosti opětovného podání kasační stížnosti podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce zpochybňuje závěry krajského soudu, které korespondují se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženém v předchozím zrušujícím rozsudku. Nedošlo přitom ke změně skutkových zjištění, právních poměrů či k podstatné změně judikatury (jak judikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud by tak rozhodoval v téže věci za stejných poměrů jako při předchozím rozhodnutí a revidoval vlastní právní názor. Tvrzení žalobce, že se krajský soud nevypořádal s rozhodnutím žalovaného v tom bodě, kdy žalovaný odmítl reflektovat soukromoprávní smluvní volnost, na níž je celá věc založena, nevychází ze žalobních bodů, kterými se měl krajský soud zabývat. Podle žalovaného se tak i v tomto bodě jedná o nepřípustné podání ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. a nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud nemohl o kasační stížnosti věcně jednat a odmítl ji jako nepřípustnou. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. K aplikaci tohoto ustanovení se vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), poukázal na to, že „ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního zajišťuje, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad 1 Afs 104/2009 - 96 hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“. V tomto smyslu pojímá předmětné ustanovení stávající judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 - 119, nebo rozsudek ze dne 8. 4. 2005, č. j. 7 Azs 338/2004 - 106, oba dostupné na www.nssoud.cz) V projednávané věci rozhodl krajský soud znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem a v tomto novém rozhodnutí se řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud nepovažuje za vhodný postup krajského soudu, který v podstatě jen okopíroval část odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu a tu vtělil do svého rozsudku. V obecné rovině totiž námitky v kasační stížnosti, jež řeší zdejší soud, směřují proti rozhodnutí krajského soudu, kdežto námitky v žalobě, jež řeší krajský soud, směřují proti rozhodnutí správního orgánu: mohou být proto formulovány odlišně. V projednávaném případě byla nicméně situace taková, že Nejvyšší správní soud musel v řízení o první kasační stížnosti vyložit příslušnou hmotněprávní úpravu daně z převodu nemovitostí v návaznosti na konkrétní skutkový stav, čímž de facto odpověděl žalobci na jeho žalobní námitku v tomto směru vedenou. Za takového stavu věcí nelze ze způsobu, jakým se krajský soud v druhém rozsudku zhostil své povinnosti řídit se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, dovozovat, že se krajský soud závazným právním názorem zdejšího soudu neřídil. Ostatně žalobce v kasační stížnosti nenamítá, že by se krajský soud tomuto závaznému právnímu názoru jakkoli protivil. Naopak podstatou druhé kasační stížnosti je polemika se závěry Nejvyššího správního soudu uvedenými v předchozím zrušujícím rozsudku. Neobstojí tvrzení žalobce, že se krajský soud nevypořádal s otázkou soukromoprávní smluvní volnosti: z dalších částí kasační stížnosti totiž plyne, že žalobce touto námitkou brojil proti tomu, že žalovaný ani krajský soud neakceptovali změnu kupní ceny a za základ daně z převodu nemovitostí vzali původní částku ve výši 7 000 000 Kč. Touto otázkou stejně jako dalšími na ní navazujícími otázkami se však Nejvyšší správní soud (a následně i krajský soud) v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly a vysvětlily, proč nelze při vyměření daně z převodu nemovitostí takovou změnu kupní ceny akceptovat. Jelikož tedy Nejvyšší správní soud v předcházejícím řízení vyslovil odpovědi na otázky, které jsou předmětem i stávající kasační stížnosti, jelikož se závěry zdejšího soudu krajský soud řídil a jelikož nedošlo ke změně skutkových zjištění, právních poměrů či k podstatné změně judikatury, jsou naplněny podmínky § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřípustnou za použití § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. 1 Afs 104/2009 - 97 V Brně dne 22. prosince 2009 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu