1 Afs 420/2019

Rubrum

1 Afs 420/2019 - 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Olpen Corporation, s. r. o., se sídlem V Zátiší 810/1, Ostrava, zastoupena Mgr. Elenou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Dolní náměstí 112/26, Olomouc, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2018, č. j. 28205/18/5100-41451-711055, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2019, č. j. 25 Af 40/2018 – 53, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh daňového řízení

1. Žalobkyně podala odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015. Správce daně však podané odvolání zamítl a zastavil odvolací řízení, neboť odvolání vyhodnotil jako opožděné dle § 113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí správce daně nepodala odvolání. 1 Afs 420/2019

2. Žalobkyně dne 15. 6. 2017 podala žádost o navrácení lhůty v předešlý stav. V žádosti uvedla, že se její jednatel dne 17. 4. 2017 podrobil lékařskému zubnímu zákroku u společnosti perfect teeth s.r.o. Léčba byla ukončena až dne 26. 5. 2017. Správce daně u České průmyslové pojišťovny ověřil, zda společnost perfect teeth s.r.o. vykázala u pojištěnce (jednatele žalobkyně) v měsíci květnu zdravotní výkony. Pojišťovna správci daně sdělila, že žádné výkony vykázány nebyly. Správce daně žádost o navrácení lhůty v předešlý stav zamítl. Zdravotní omezení jednatele nebylo takového charakteru, že by zapříčinilo nemožnost podat odvolání. Ze strany jednatele nebylo ani žádáno o vystavení „neschopenky“. Žalobkyně se navíc mohla nechat zastoupit, odvolání bylo podáno den po zákonné lhůtě k jeho podání (20. 4. 2017), ačkoliv léčba jednatele v té době stále trvala.

3. Žalovaný odvolání žalobkyně zamítl. Tvrzení žalobkyně vyhodnotil jako nevěrohodné. Lékařská zpráva byla vyhotovena až dne 1. 6. 2017 a nebyly vykázány žádné zdravotní výkony. Odvolání mohlo být podáno např. zvoleným zástupcem či dříve (tvrzená zdravotní indispozice jednatele trvala poslední 3 dny lhůty pro podání odvolání).

4. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu.

5. Krajský soud žalobu odmítl. Vycházel ze závěrů rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, č. 1881/2009 Sb. NSS, a zejména ze dne 22. 2. 2017, č. j. 5 Afs 136/2016 – 36. Z druhého z citovaných rozsudků citoval krajský soud následující: „V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, tak lze konstatovat, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům má charakter rozhodnutí předběžného, neboť konečné důsledky představující zásah do právní sféry stěžovatele ve smyslu § 65 s. ř. s. by konstituovaly až výroky rozhodnutí o jeho případných odvoláních proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení. Ve vztahu k těmto konečným rozhodnutím by z povahy věci byla rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení odvolací lhůty předběžné povahy. Případná pro stěžovatele negativní konečná rozhodnutí by posléze mohl stěžovatel napadnout žalobou (žalobami) u správního soudu. Z obsahu správního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, ovšem nevyplývá, že by stěžovatel odvolání proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení podal, což stěžovatel ani netvrdí. Nepodal-li ovšem stěžovatel proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení odvolání, ač mu v tom nic nebránilo, nemůže se nyní dovolávat toho, že uvedená rozhodnutí nabyla právní moci, neboť se tak stalo výhradně v důsledku jeho jednání – nepodání odvolání. Na závěru, že také v nyní projednávané věci rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty má charakter rozhodnutí předběžného, proto uvedené nemůže mít vliv. Na uvedených závěrech nic nemění ani rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 5 Af 41/2012 – 49, který představuje pouze ojedinělý odklon od konstantní judikatury správních soudů, jak již byla rozvedena.“ Dospěl tak k závěru, že rozhodnutí o žádosti žalobkyně o navrácení lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru je nutné považovat za rozhodnutí předběžné povahy. Žalobkyně nevyužila opravného prostředku proti rozhodnutí prvostupňového správce daně o zastavení odvolacího řízení a zamítnutí odvolání pro opožděnost dle § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu. pokračování 1 Afs 420/2019 - 34 II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

6. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost.

7. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti platebnímu výměru a zastavení řízení bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 5. 2017. Žádost podala o měsíc později (12. 6. 2017; správci daně byla žádost doručena dne 15. 6. 2017). Žádost nebyla podána v odvolacím řízení, ale až po právní moci odvoláním napadeného rozhodnutí o stanovení daně. Stěžovatelka tak, na rozdíl od řízení v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, neměla možnost obrátit se na soud až po rozhodnutí o odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 Afs 35/2011 – 135). O žalobě proti odvolání proti rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav meritorně rozhodoval již Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 11. 2015, č. j. 5 Af 41/2012 – 49. Dále odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 Afs 138/2009 – 68. Rozhodnutí o navrácení lhůty nebylo vydáno v odvolacím řízení, proto se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy.

8. Pokud by soud obecně vyloučil ze soudního přezkumu žádost o navrácení lhůty, znamenalo by to, že stěžovatelka by musela postupovat nelogicky, neboť by měla „prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí o odvolání žalovat rozhodnutí o zamítnutí žádosti o navrácení lhůty v předešlý čas.“

9. Zmeškání lhůty je pro stěžovatelku s ohledem na částku doměřené daně likvidační.

10. Pro výše uvedené navrhuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

11. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na závěry rozsudku č. j. 5 Afs 136/2016 – 36 a zdůraznil, že stěžovatelka nepodala proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání a zastavení řízení odvolání. Jednalo se o rozhodnutí prvostupňového správce daně a v řízení o stanovení daně proto nenastaly tvrzené konečné důsledky.

12. Ke stěžovatelkou zmiňovaným rozhodnutím žalovaný uvádí, že rozsudek č. j. 1 Afs 35/2011 – 135 řešil problematiku žádosti o prodloužení lhůty k podání odvolání podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Soud v této věci uvedl, že úkon předběžné povahy, který je podle § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) vyloučen ze soudního přezkoumání, musí splňovat podmínku časovou, věcnou a osobní. Tyto podmínky v případě stěžovatelky splněny byly. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 Af 41/2012 – 49 není na stěžovatelův případ přiléhavý, neboť je jím řešena problematika zastavení řízení o žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav prvostupňovým správcem daně podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Obdobné platí pro rozsudek č. j. 2 Afs 138/2009 – 68, který v rámci celního řízení řeší možnost prodloužit lhůtu pro podání žádosti o vrácení nebo prominutí cla pro potřeby Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství. Z těchto případů nelze 1 Afs 420/2019 dovodit, že v případě stěžovatelky se nejedná o rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) soudního řádu správního.

13. Otázka, zda je či není doměřená daň likvidační, nemůže být předmětem řízení v otázce přípustnosti žaloby, jde totiž již o věcné posouzení věci.

14. Žalovaný se tak plně ztotožňuje s posouzením věci krajským soudem a navrhuje kasační stížnost zamítnout.

III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem

15. Kasační stížnost je včasná, přípustná a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

16. Kasační stížnost není důvodná.

17. Krajský soud v projednávané věci vyšel ze závěrů rozsudku č. j. 5 Afs 136/2016 – 36 (potvrzeného usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1297/2017), který se ve svém odůvodnění beze zbytku vypořádal se všemi kasačními námitkami vznesenými stěžovatelkou. Soud proto odkazuje na závěry rozsudku č. j. 5 Afs 136/2016 – 36, podle kterého: „O navrácení odvolací lhůty stěžovatel požádal dne 14. 5. 2015 ve vztahu k odvoláním proti dodatečným platebním výměrům, a to v době, kdy již tato odvolání, byť opožděně, byla podána (z tohoto důvodu se není třeba blíže zabývat otázkou, zda i v případě žádosti o navrácení lhůty podle § 37 daňového řádu musí být spolu se žádostí podán i zmeškaný úkon) a bylo o nich správcem daně dne 4. 5. 2015 rozhodnuto tak, že byla zamítnuta a odvolací řízení byla zastavena. V této souvislosti je ovšem nutné zdůraznit, že rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení jsou prvostupňovými rozhodnutími správce daně, proti nimž bylo možno podat odvolání, o čemž byl stěžovatel v uvedených rozhodnutích řádně poučen. Konečnými rozhodnutími by tak byla až rozhodnutí o případných odvoláních stěžovatele proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení; z povahy věci by v těchto odvoláních mohl relevantně stěžovatel zejména namítat, že odvolání byla podána včas. Pro uvedená konečná rozhodnutí by tedy bylo podstatné vyřešení předběžné otázky, zda stěžovatelově žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům bylo vyhověno či nikoli. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, tak lze konstatovat, že rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platebním výměrům má charakter rozhodnutí předběžného, neboť konečné důsledky představující zásah do právní sféry stěžovatele ve smyslu § 65 s. ř. s. by konstituovaly až výroky rozhodnutí o jeho případných odvoláních proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení. Ve vztahu k těmto konečným rozhodnutím by z povahy věci byla rozhodnutí o žádosti stěžovatele o navrácení odvolací lhůty předběžné povahy. Případná pro stěžovatele negativní konečná rozhodnutí by posléze mohl stěžovatel napadnout žalobou (žalobami) u správního soudu. pokračování 1 Afs 420/2019 - 35 Z obsahu správního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, ovšem nevyplývá, že by stěžovatel odvolání proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení podal, což stěžovatel ani netvrdí. Nepodal-li ovšem stěžovatel proti rozhodnutím správce daně o zamítnutí odvolání proti dodatečným platebním výměrům a zastavení odvolacích řízení odvolání, ač mu v tom nic nebránilo, nemůže se nyní dovolávat toho, že uvedená rozhodnutí nabyla právní moci, neboť se tak stalo výhradně v důsledku jeho jednání – nepodání odvolání. Na závěru, že také v nyní projednávané věci rozhodnutí o žádosti o navrácení lhůty má charakter rozhodnutí předběžného, proto uvedené nemůže mít vliv. Na uvedených závěrech nic nemění ani rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, č. j. 5 Af 41/2012 – 49, který představuje pouze ojedinělý odklon od konstantní judikatury správních soudů, jak již byla rozvedena. Z výše uvedeného plyne také nedůvodnost argumentace stěžovatele o údajném neefektivním postupu, při němž by musel při podání žádosti o navrácení odvolací lhůty současně podat žalobu proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost a zastavení odvolacího řízení. Proti těmto rozhodnutím jako rozhodnutím prvního stupně mohl stěžovatel podat odvolání a teprve rozhodnutí o jeho (nepodaných) odvoláních by mohl napadnout žalobou. Přiléhavé nejsou ani odkazy stěžovatele na rozsudky Nejvyššího správního soudu, neboť v případě řešeném v rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 2 Afs 138/2009 - 68, daňový subjekt o prodloužení lhůty nebo její navrácení vůbec nepožádal a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011, č. j. 1 Afs 35/2011 – 135, vyplývá právní věta: ‚Rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti daňového subjektu o prodloužení lhůty k podání odvolání (§ 14 odst. 10 zákona č. 337 /1992 Sb., o správě daní a poplatků), je rozhodnutím předběžné povahy a je vyloučeno ze soudního přezkumu podle § 70 písm. b) s. ř. s.‘ Posledně uvedený rozsudek tedy jen potvrzuje již uvedené závěry. Nelze se ztotožnit ani s námitkou, že v jiných věcech, které se týkaly problematiky navrácení lhůty podle § 41 správního řádu, se soudy zabývaly meritem věci a neodmítaly žaloby z důvodu, že se jedná o úkon předběžné povahy. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 – 49, dovodil, že rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vydané dle § 41 správního řádu je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí správního orgánu o odvolání. Je skutečností, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 9/2011 – 28, rozhodnutí, jímž nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odporu proti příkazu dle § 87 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vydané dle § 41 správního řádu je úkonem správního orgánu, který dle § 65 odst. 1 s. ř. s. podléhá soudnímu přezkumu. Uvedený rozsudek ovšem nelze na nyní projednávanou věc aplikovat, neboť se týká zcela jiného druhu řízení. O uvedeném odporu proti příkazu se žádné řízení nevede, ale jen nastanou či v případě opožděného odporu nenastanou jeho účinky (zrušení příkazu). V případě, že správní orgán neprominul zmeškání podání odporu, zůstává nastolen stav, kdy existuje pravomocný a vykonatelný příkaz. Usnesení, jímž nebylo prominuto zmeškání lhůty k podání odporu proti příkazu, proto nelze označit jako podkladové, neboť není zákonem vytvořený předpoklad, že po něm bude následovat další „konečné“ rozhodnutí o zmeškaném úkonu. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že ze závěrů Nejvyššího správního soudu uvedených v rozsudku ze dne 15. 9. 2016, č. j. 3 As 248/2015 – 22, plyne: ‚Rozhodnutí o prominutí zmeškání lhůty podle § 41 odst. 6 správního řádu není v obecné rovině rozhodnutím s atributy podle § 65 odst. 1 s. ř. s. a nepodléhá tedy samostatně soudnímu přezkoumání. V dané věci je však třeba vzít v úvahu i specifické okolnosti projednávaného případu. Je zřejmé, že pokud by účastník řízení podával žádost např. o prominutí zmeškání úkonu odvolání, bylo by zamítnutí žádosti spojeno i se zamítnutím souběžně podaného odvolání pro opožděnost podle § 92 správního řádu, takže by bylo možné podat správní žalobu proti tomuto rozhodnutí a v ní namítat nezákonnost podkladového usnesení o zamítnutí žádosti o 1 Afs 420/2019 prominutí zmeškání úkonu. Zde se ovšem žádost o prominutí zmeškání úkonu vztahovala k odporu, o němž správní orgán následně nerozhoduje, ale již samotným podáním odporu se vydaný příkaz ruší (viz § 150 odst. 3 správního řádu, případně § 87 odst. 4 zákona o přestupcích). Rozhodnutí o žádosti o prominutí zmeškání úkonu tak má v takovém případě přímý dopad do hmotných práv účastníka, neboť v závislosti na výsledku rozhodnutí o žádosti buď existuje pravomocný příkaz o uložení sankce, nebo v důsledku podaného odporu ještě není o uložení povinnosti rozhodnuto. Jedině v tomto specifickém a výjimečném případě lze tedy usnesení o žádosti o prominutí zmeškání úkonu podle § 41 odst. 6 správního řádu považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., kdy následné rozhodnutí o odvolání je přímo přezkoumatelné v řízení o žalobě.‘ Stěžovatel se tedy mýlí, pokud v nyní posuzované věci dovozuje, že správní soudy při rozhodování obdobných věcí rozhodují odlišně. Napadl-li tedy stěžovatel v nyní projednávané věci rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí správce daně, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o navrácení lhůty k podání odvolání proti dodatečným platovým výměrům, jedná se ve smyslu § 68 písm. e) a § 70 písm. b) s. ř. s. o žalobu nepřípustnou, kterou je nutno podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout. Nerozhodoval-li pak krajský soud ve věci samé, ale odmítl-li správně žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti konkrétně zabývat kasačními námitkami, které se týkaly posouzení důvodnosti žádosti o navrácení lhůty, tj. zejména tím, zda žádost byla důvodná, zda nepovolení navrácení lhůty zmeškané o jeden den znamená porušení práva na spravedlivý proces a nedodržení cíle správy daní, kterým je správné zjištění a stanovení daně a zda byla DPH správcem daně doměřena oprávněně.“

18. Nejvyšší správní soud se v nyní posuzované věci nemá důvodu odchýlit od svých dřívějších závěrů. V projednávané věci stěžovatelka také nepodala odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o zamítnutí odvolání a zastavení řízení o stanovení daně. Stěžovatelka byla navíc s výše citovaným rozsudkem seznámena, přesto jsou její kasační námitky faktickým přepisem námitek vznesených v řízení sp. zn. 5 Afs 136/2016 a nereagují tak na závěry citovaného rozsudku.

19. Pro výše uvedené soud v projednávané věci nemohl přezkoumat věcné důvody (likvidační charakter) v řízení o navrácení lhůty v předešlý stav, ale toliko přípustnost či nepřípustnost podané žaloby, resp. závěry krajského soudu k této otázce.

20. Žaloba byla v projednávané věci nepřípustná a rozsudek krajského soudu tak plně obstojí.

IV. Závěr a náklady řízení

21. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů uzavírá, že kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s., posoudil jako nedůvodnou a zamítl ji.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. pokračování 1 Afs 420/2019 - 36 V Brně dne 13. května 2020 JUDr. Josef Baxa předseda senátu