1 Afs 69/2013

Rubrum

1 Afs 69/2013 - 31 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: DATO-FOREST s. r. o., se sídlem Luhačovická 618, Bojkovice, zastoupená Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Nad Vývozem 4828, Zlín, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 3. 4. 2012, čj. 14500/11-1400-701942, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2013, čj. 62 Af 57/2012 – 83, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Petra Olborta, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Správce daně, Finanční úřad v Uherském Brodě vyměřil žalobkyni dodatečným platebním výměrem silniční daň za zdaňovací období roku 2007 ve výši 79.121 Kč s příslušenstvím ve výši 15.824 Kč. Jedná se o silniční daň za vozidla TATRA 815 (X), návěs EVERLIFT NK 38 ROLL (X) a přívěs LEMEX DAV 12 (X). 1 Afs 69/2013

2. Tato vozidla dne 3. 4. 2007 žalobkyně prodala společnosti RM FOREST lesní společnost s. r. o. Na základě těchto kupních smluv společnost RM FOREST vozidla užívala a byla na ni i přepsána v registru vozidel a technickém průkazu. Kvůli nedostatku formálních náležitostí byly kupní smlouvy na dvě vozidla dne 21. 4. 2011 Krajským soudem v Brně shledány absolutně neplatné (rozsudek sp. zn. 55 ECm 28/2010). Smlouvu o prodeji třetího vozidla správce daně analogicky považoval také za neplatnou. Protože se jedná o absolutní neplatnost, byly smlouvy neplatné od počátku a vůbec nedošlo ke změně vlastníka.

3. Jádrem sporu je otázka, zda za období, kdy byla vozidla v užívání společnosti RM FOREST, a na tu i oficiálně registrována, má být vyměřena silniční daň skutečnému vlastníku (žalobkyni) nebo tomu, kdo byl na základě této smlouvy zapsán v registru vozidel a technickém průkazu (společnosti RM FOREST).

4. Správce daně vycházel z přesvědčení, že pokud byly smlouvy neplatné a nezpůsobily převod vlastnictví, nemohly vyvolat ani jiné právní účinky. Silniční daň za dané období by proto dle něj měla platit žalobkyně. S tímto názorem se ztotožnilo i Finanční ředitelství v Brně v žalobou napadeném rozhodnutí, kterým zamítlo odvolání žalobkyně.

5. Krajský soud v Brně rozhodnutí obou správních orgánů zrušil. Své rozhodnutí založil na § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, podle něhož by měl daň platit provozovatel vozidla zapsaný v technickém průkazu. Krajský soud poukázal na rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005 - 67, podle něhož poplatníkem silniční daně je provozovatel vozidla zapsaný v technickém průkazu, a to i tehdy, pokud není jeho vlastníkem.

II. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně

6. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní namítá, že k absolutní neplatnosti by se mělo přihlížet i v souvislosti se zápisem údajů do registrů a tento zápis by měl být považován za neplatný. Dále se odvolává na § 2 odst. 16 zákona o podmínkách provozu vozidel, dle kterého se provozovatelem vozidla registrovaného v registru silničních vozidel rozumí osoba, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem vozidla, nebo je vlastníkem oprávněna k provozu. Dle stěžovatele se nejedná ani o jeden z těchto případů, a proto není možné společnost RM FOREST považovat za provozovatele předmětných vozidel. Protože kupní smlouvy jsou absolutně neplatné, nemůže mít žádný účinek ani změna osoby vlastníka, resp. provozovatele v registru silničních vozidel provedená na základě těchto neplatných smluv. Daň silniční je daní přímou a majetkovou. Pokud by byla přijata interpretace krajského soudu, daň by byla založena na užívání veřejných statků (silnic) a ne na vlastnictví vozidla.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření souhlasí s rozsudkem krajského soudu. Vysvětluje důvody neplatnosti kupních smluv, ovšem zůstává přesvědčena, že neplatnost kupních 1 Afs 69/2013 - 32 pokračování smluv o převodu vozidel nemá žádný vliv na skutečnost, že v rozhodném období byla provozovatelem zdaněných vozidel společnost RM FOREST. Ta je povinnou k platbě silniční daně. I když se RM FOREST nestala vlastníkem vozidel, na skutečnosti, že byla jejich registrovaným provozovatelem, se nic nemění. Navrhuje proto kasační stížnost zamítnout.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

8. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Stěžovatel uplatnil jediný kasační důvod, a to nezákonnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesprávném výkladu toho, kdo je poplatníkem daně silniční [důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

11. Zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční v § 4 odst. 1 písm. a) stanoví, že poplatníkem daně je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu.

12. Jak správně uvedl krajský soud, poplatníkem silniční daně je osoba zapsaná v registru, nezávisle na faktickém stavu vlastnictví a užívání (viz rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005 - 67, č. 1358/2007 Sb. NSS).

13. Fakt, že kupní smlouvy byly neplatné, nemění nic na skutečnosti, že v daném období vozidla provozovala společnost RM FOREST. Ta byla i zapsána v registru vozidel a technickém průkazu. Pro určení poplatníka daně žádná jiná skutečnost není významná.

14. Silniční daň je totiž daní majetkovou a jako taková je postavená na úředním zápisu. Jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání. Tento závěr vyplývá přímo ze zákonných ustanovení i z ustálené judikatury NSS (vedle již cit. judikátu srov. zejména rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/2012 – 40, a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/2012 – 42). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. Stačí poukázat např. na zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a jeho úzkou návaznost na obsah zápisů v katastru nemovitostí. Ostatně evidence vybraných druhů majetku historicky vznikly mimo jiné jako podklad pro vybírání berní (např. rustikální katastry, tereziánské a josefínské katastry nebo pozemkový katastr). Je plně na úvaze zákonodárce, zda je určitá daň konstruována tak, že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně.

15. Stěžovatel nemá pravdu, že krajský soud nadřazuje fakticitu nad registraci (slovy stěžovatele krajský soud klade důraz „na skutečnost, kdo vozidlo reálně využívá“). Právě 1 Afs 69/2013 naopak. Z pohledu krajského soudu i soudu zdejšího je pro vyměření silniční daně zcela bezvýznamná absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě byla provedena registrace v evidenci vozidel. Pro věc jedině významný je stav formální, daný požadavky shora cit. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Z formálního stavu v evidenci plyne, že žalobkyně nebyla zapsána jako provozovatelka zmíněných vozidel. Jakkoliv žalobkyně po právu nikdy nepřestala být vlastníkem vozidel, její nepřetržité vlastnictví nemělo a v daném kontextu nemohlo mít vliv na určení poplatníka daně.

16. Nelze ani souhlasit s argumentem stěžovatele odkazujícím na definici danou zákonem č. 56/2001 Sb. o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Nejvyšší správní soud tuto otázku zodpověděl již v shora cit. rozsudku čj. 1 Afs 79/2012 – 42, ve kterém uvedl, že „na skutečnosti, kdo je poplatníkem daně silniční ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční nic nemění ani definice „provozovatele vozidla“ ve smyslu zákona o silničním povozu, který tento pojem vymezuje pro účely tohoto zákona, nikoliv v souvislosti s placením daně silniční“ (bod 19 cit. rozsudku).

17. Na základě uvedených závěrů Nejvyšší správní soud uzavírá, že poplatníkem silniční daně z předmětných vozidel nemohla být žalobkyně.

18. Kasační námitka je nedůvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla naopak plně úspěšná. Náklady řízení žalobkyně tvoří mimosmluvní odměna jejího zástupce podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Soud proto přiznal žalobkyni částku 3.100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a dále částku 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojenou (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží částka ve výši 3.400 Kč. Protože advokát žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést [§ 47 odst. 1 písm. a) a § 47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], a to o 714 Kč. Celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí 4.114 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni na účet advokáta do 30 dnů od právní moci rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. 1 Afs 69/2013 - 33 pokračování V Brně dne 25. září 2013 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu