1 Ans 19/2013

Rubrum

1 Ans 19/2013 - 15 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobou doručenou dne 24. 1. 2013 Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal ochrany před nečinností žalovaného při vyřizování žádosti žalobce o informace podané podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

2. Krajský soud usnesením ze dne 14. 2. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 7, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000 Kč ve lhůtě jednoho týdne od doručení usnesení. Na to žalobce reagoval žádostí o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud však usnesením ze dne 12. 4. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 18, žádost žalobce zamítl (výrok I.) a současně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě deseti dnů od doručení usnesení (výrok II.). Žalobce byl poučen, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen soud řízení zastaví. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 1 Ans 19/2013 23. 4. 2013. Žalobce podal proti usnesení kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. 6 As 91/2013 - 7, jenž nabyl právní moci dne 15. 7. 2013. Jelikož ani poté žalobce soudní poplatek nezaplatil, krajský soud usnesením ze dne 17. 9. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 34, řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

3. Žalobce napadl posledně uvedené usnesení krajského soudu včasnou kasační stížností. Namítal, že po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu neobdržel žádnou výzvu, a proto nemohlo být řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Krajský soud si navíc měl být vědom, že navrhovatel nakládá s malými finančními prostředky.

4. Dále žalobce napadal předchozí usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 18. Tvrdil, že jej Nejvyšší správní soud může přezkoumat bez ohledu na rozsudek ze dne 18. 6. 2013, č. j. 6 As 91/2013 – 7, neboť se jedná pouze o procesní rozhodnutí. Odkazoval k tomu též na věc předloženou rozšířenému senátu pod sp. zn. 3 As 125/2012. K obsahu usnesení uváděl, že jeho výroky nemohly být vydány současně, protože jde o pitomost. Čestné prohlášení o majetkových poměrech předložené žalobcem krajskému soudu bylo v jiných případech před Nejvyšším správním soudem uznáno za dostatečné. Tuto nekonzistentní judikaturu krajský soud zneužívá k vágním úsudkům. Označení bránění jiných práv než životní sféry žalobce za zneužití práva považuje za pitomost v jazyku ptydepe, s kterou nelze polemizovat. Podle žalobce je absurdní, že se soudci ve věci sp. zn. 6 As 91/2013 nevyloučili z projednávání a nevydali o tom rozhodnutí. Své výtky žalobce uzavřel konstatováním, že se před Nejvyšším správním soudem octl bez právní pomoci.

5. Žalobce též namítl podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu, neboť žalovaným v řízení je právě Nejvyšší správní soud. Připodotkl, že ústavně nekonformní předpis by měl být předložen k posouzení Ústavnímu soudu.

6. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 34, zrušil.

7. Žalovaný se v poskytnuté lhůtě ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). 1 Ans 19/2013 - 16 pokračování

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení žalobce advokátem v řízení o kasační stížnosti, protože předmětem posouzení je rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským soudem. Požadavek, aby žalobce dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 66/2012 – 22; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).

11. Žalobce v kasační stížnosti namítl podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu, neboť tento soud je v dané věci v pozici žalovaného. Dále uvedl, že ústavně nekonformní předpis by měl být předložen k posouzení Ústavnímu soudu. Jiné konkrétní argumenty ve prospěch svého návrhu na vyloučení všech soudců zdejšího soudu z rozhodování o kasační stížnosti žalobce neuvádí. Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v tom smyslu, že obecně formulované námitce podjatosti všech jeho soudců, která není podpořena konkrétními důvody pro vyloučení jednotlivých soudců, nelze vyhovět a není třeba se jí zabývat samostatně (v podrobnostech viz zejm. rozsudek ze dne 29. 3. 2012, č. j. 9 Ans 2/2012 - 52, dostupný na www.nssoud.cz). V nyní projednávané věci jde zčásti o odlišnou situaci, neboť žalobce námitku podjatosti opírá o skutečnost, že o kasační stížnosti má rozhodovat tentýž soud, vůči kterému směřuje předmětná žaloba. Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval touto situací a v rozsudku ze dne 27. 3. 2013, č. j. 2 As 20/2013 - 14, vyslovil, že „je vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán, neboť jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1 s. ř. s.); ostatně nahlíženo logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti mohl rozhodnout (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2009, č. j. Vol 4/2009 - 13, dostupné na www.nssoud.cz)“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tímto právním názorem a námitkou podjatosti se proto nezabýval. Své tvrzení o ústavní nekonformitě blíže neurčeného předpisu žalobce v této souvislosti rovněž nijak nespecifikoval, takže není zřejmé, co a proč by mělo být předloženo Ústavnímu soudu.

12. Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat námitkami žalobce směřujícími proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 18, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o osvobození od soudních poplatků. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu je proti takovému usnesení přípustná kasační stížnost; nejedná se tedy o rozhodnutí procesní, samostatně nepřezkoumatelné, jak tvrdí žalobce. Na tom nic nemění skutečnost, že rozšířenému senátu zdejšího soudu byla k řešení předložena otázka zpochybňující přípustnost kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků. Teprve rozhodnutí rozšířeného senátu může dosavadní judikaturu změnit; do té doby ovšem přípustnost kasační stížnosti nemůže být vůbec předmětem diskuse. Žalobce ostatně takovou kasační stížnost sám podal a Nejvyšší správní soud tuto stížnost jako přípustnou projednal a zamítl (rozsudek ze dne 18. 6. 2013, č. j. 6 As 91/2013 1 Ans 19/2013 – 7). V takovém případě není žádný prostor pro to, aby se Nejvyšší správní soud tímto usnesením a případně též navazujícím rozsudkem Nejvyššího správního soudu zabýval. V případě usnesení krajského soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 18, jde o námitky opožděné a směřující proti věci již rozhodnuté [§ 46 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s § 120 s. ř. s.], v případě rozsudku Nejvyššího správního soudu jde o námitky nepřípustné [§ 46 odst. 1 písm. d) a § 102 ve spojení s § 120 s. ř. s.].

13. Zbývá tedy posoudit kasační námitku, podle níž žalobce po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 6 As 91/2013 – 7 (o kasační stížnosti žalobce proti usnesení krajského soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 30 A 8/2013 – 18, o neosvobození žalobce od soudních poplatků), neobdržel žádnou výzvu k zaplacení soudního poplatku a řízení bylo bez dalšího zastaveno. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je kasační stížnost proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudního poplatku ochranou účastníka před důsledky nezaplacení soudního poplatku v případě, kdy požádal o osvobození od poplatku a rozhodnutí o této žádosti považuje za nezákonné. Krajský soud nesmí v takovém případě zastavit řízení o žalobě, dokud Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti nerozhodne (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 132/2004 - 91, publikovaný pod č. 608/2005 Sb. NSS). Krajský soud postupoval v souladu s tímto názorem, neboť řízení zastavil až poté, co bylo o kasační stížnosti rozhodnuto.

14. Z judikatury Nejvyššího správního soudu však dále plyne, že obsahuje-li usnesení o neosvobození od soudních poplatků též výzvu k zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, je podáním kasační stížnosti proti tomuto usnesení tato výzva konzumována, resp. stává se neúčinnou. Je proto povinností krajského soudu vyzvat žalobce po doručení rozhodnutí o kasační stížnosti opětovně k zaplacení soudního poplatku, určit mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučit jej o následcích nezaplacení (srov. rozsudek ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 75/2008 – 77). Tento důsledek plyne z § 36 odst. 1 s. ř. s., podle nějž je soud povinen poskytnout účastníkům stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Pokud toto krajský soud neučiní a řízení o žalobě bez dalšího zastaví, dopustí se vady řízení, která může mít vliv na zákonnost usnesení o zastavení řízení [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.].

15. V projednávané věci krajský soud popsaným způsobem nepostupoval, a dopustil se tedy vady řízení, neboť žalobce znovu nevyzval k zaplacení soudního poplatku. Po zvážení všech okolností případu nicméně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato vada neměla vliv na zákonnost usnesení o zastavení řízení.

16. Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že žalobce vede před správními soudy rozsáhlé množství sporů. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí přes 950 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013 do konce října 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 337 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 283 (54 řízení bylo zastaveno, 47 věcí bylo odmítnuto, 103 zamítnuto, pouze ve 3 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). 1 Ans 19/2013 - 17 pokračování Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemohlo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.

17. Zdejšímu soudu je dále z úřední činnosti známo, že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými žádostmi o osvobození od soudních poplatků žalobce rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Žalobce zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků před krajským soudem. Ten jeho žádost zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva žalobcem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení. Proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků podá žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud taktéž zamítne. Poté žalobce i v případě, že je opětovně vyzván krajským soudem k zaplacení soudního poplatku za podaný návrh, tento poplatek nezaplatí a krajský soud řízení zastaví. Kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení je pak Nejvyšším správním soudem rovněž zamítnuta, případně odmítnuta. Ve všech těchto případech jsou důvody žalobcových podání stále tytéž (srov. z poslední doby např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 89/2013 – 12 a č. j. 8 As 90/2013 – 12, ze dne 11. 10. 2013, č. j. 8 As 92/2013 – 17, nebo rozsudky ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 As 116/2013 – 15, či ze dne 10. 10. 2013, č. j. 9 As 87/2013 – 11; tato rozhodnutí byla žalobci doručena a jejich obsah je mu proto znám). Nyní projednávaný případ se od právě popsaného v ničem neodlišuje. Je tedy zřejmé, že žalobce si musel být velmi dobře vědom své povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení poté, co byla jeho kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků neúspěšná. Poučovací povinnost soudu plynoucí z § 36 odst. 1 s. ř. s. se tak v tomto případě stává nadbytečnou a formální.

18. Kromě toho zdejší soud poukazuje na skutečnost, že od právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2013, č. j. 6 As 91/2013 – 7, do právní moci usnesení krajského soudu o zastavení řízení uplynuly dva a půl měsíce, během nichž mohl žalobce soudní poplatek uhradit (§ 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích). Případná opakovaná výzva krajského soudu k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě deseti dnů by tak neměla valného praktického významu, neboť reálný časový úsek určený k zaplacení soudního poplatku by byl tak jako tak zásadně delší.

19. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž žalobce uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11). Žalobce svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13).

20. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž žalobce uplatňuje svá práva 1 Ans 19/2013 (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování žalobce naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, č. j. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v § 36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).

21. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – vyplývá jak z předmětu sporu, tak i z přístupu, který žalobce v řízení před krajským soudem uplatňoval a který se nijak neliší od jeho postupu ve věcech předchozích.

22. Nejvyšší správní soud proto vzhledem k tomu, že  žalobce si vzhledem k počtu a charakteru svých sporů před správními soudy musí být vědom své povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení před krajským soudem poté, co byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků;  žalobce měl k dispozici dva a půl měsíce od rozsudku Nejvyššího správního soudu o zamítnutí kasační stížnosti do rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení, během nichž mu nic nebránilo soudní poplatek zaplatit;  žalobce v obdobných případech soudní poplatek stejně nezaplatí, i když je mu krajským soudem doručena nová výzva k zaplacení;  žalobcovy spory před správními soudy jsou v naprosté většině zneužitím práva a je tomu tak i v tomto případě, dospěl k závěru, že případná výzva krajského soudu k zaplacení soudního poplatku by byla ryze formální, a pokud ji krajský soud nevydal, neměla taková vada vliv na zákonnost usnesení o zastavení řízení. 1 Ans 19/2013 - 18 pokračování IV. Závěr a náklady řízení

23. Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady nad rámec běžné činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2013 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu