1 As 1/2005
č. j. 1 As 1/2005-58
V PLATNOSTI- MS Praha 7 Ca 137/2003-39
- NSS 1 As 1/2005-58
Citované zákony (8)
Rubrum
1 As 1/2005-58 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce D. K. u. d., zastoupené Mgr. Pavlem Douchou, bytem K Návsi 2, 390 01 Tábor, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2003, č. j. 612/03-10200, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, č. j. 7 Ca 137/2003-39, takto:
Výrok
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2004, č. j. 7 Ca 137/2003-39, se z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění
Podáním ze dne 14. 3. 2003 požádal dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, žalobce žalovaného o poskytnutí informace a dle potřeby i kopií dokumentace pro stavební rozhodnutí na stavbu dálnice D. Žalovaný žalobci sdělil v přípisu ze dne 19. 3. 2003 (podepsaném tiskovou mluvčí), že jej nelze ani po novele zákona č. 106/1999 Sb. považovat za povinný subjekt ve smyslu tohoto zákona, neboť není veřejnou institucí. Podáním ze dne 4. 4. 2003 podal žalobce odvolání. V něm konstatoval, že žalovaný mu v zákonné patnáctidenní lhůtě požadovanou informaci neposkytl, nastala proto podle něho dle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. fikce rozhodnutí o odepření informace a toto fiktivní rozhodnutí odvoláním napadá. Žalobce se odvolává na to, že žalovaný patří mezi veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky a bylo proto jeho povinností žádané informace poskytnout. 1 As 1/2005-59 V dalším přípisu ze dne 10. 4. 2003, který podepsal generální ředitel žalovaného, žalovaný setrval na tom, že není povinným subjektem, nevydává žádná správní rozhodnutí a to ani v odvolacím řízení, nemá ani sazebníky, na jejichž základě se informace na požádání a za úhradu poskytují, případně poskytují kopie požadovaných dokumentů. Žalobce se poté obrátil žalobou na Městský soud v Praze. Namítl zde a citací ze zřizovací listiny žalovaného doložil, že žalovaný jakožto státní příspěvková organizace, která je určena k plnění veřejných služeb v oblasti výstavby a údržby silničních komunikací, je veřejnou institucí. Přitom je nesporné, že při výkonu vlastnických práv státu k dálnicím a stanoveným silnicím I. třídy a při zabezpečování jejich správy, údržby, oprav, modernizace a výstavby žalovaný hospodaří s veřejnými prostředky. Proto se na žalovaného vztahuje zákon č. 106/1999 Sb., a pokud nezamýšlel žalobci vyhovět, měl o tom rozhodnout řádným správním rozhodnutím nadaným všemi formálními náležitostmi. To neudělal, a jeho rozhodnutí ze dne 10. 4. 2003 i předchozí fiktivní rozhodnutí by tak měla být zrušena. Městský soud v Praze žalobu odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2004. V odůvodnění uvedl, že žalobou napadený přípis generálního ředitele žalovaného ze dne 10. 4. 2003 nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť jím nedošlo k zásahu do subjektivních hmotně-právních oprávnění a povinností žalobce, o žádných žalobcových právech se jím nerozhodovalo, žalovaný jím pouze vyjádřil, že se věcí dále zabývat nebude; je proto vyloučen ze soudního přezkumu [§ 70 písm. a), § 46 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního]. Usnesení Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností opírající se obsahově o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.. Ze sdělení generálního ředitele žalovaného ze dne 10. 4. 2003 podle něj vyplývá, že je přímou reakci na odvolání stěžovatele, z něhož vyplývá, že požadovaná informace nebude poskytnuta, protože žalovaný se necítí být povinným subjektem ve smyslu § 2 zákona č. 106/1999 Sb. Jde tedy o odmítnutí žádosti o informace, jímž žalovaný zasáhl do žalobcova ústavního práva na informace. Z materiálního hlediska je proto tento akt rozhodnutím podléhajícím soudnímu přezkumu. Není přitom ani aktem nicotným, neboť jej vydal generální ředitel žalovaného jako subjekt příslušný k vyřízení odvolání. Žalobce se odvolal na komentář F. K. k zákonu č. 106/1999 Sb., podle nějž není důležité, jak se akt odpírající informaci jeví navenek: význam má pouze to, zda jím povinný subjekt autoritativně zasáhl do právní sféry žadatele. I neformální přípis tak má účinky rozhodnutí, čímž mj. brání vzniku fikce dle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Protože v dané věci byl přípis žalovaného doručen dříve, než uplynula lhůta pro vyřízení žalobcova odvolání, nemohla nastat fikce negativního rozhodnutí o odvolání dle § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. a nelze proto ani dovozovat, že žalobou mělo být napadeno fiktivní rozhodnutí o odvolání. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti odvolal na svá předchozí vyjádření v této věci. O podané kasační stížnosti usoudil Nejvyšší správní soud následovně: Zákon č. 106/1999 Sb. v § 2 odst. 1 a 2 vymezuje okruh povinných subjektů, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, popřípadě k jejich rozhodovací činnosti, v následujících ustanoveních pak jednak vymezuje, které informace musí každý povinný subjekt pro informování veřejnosti ve svém sídle a svých úřadovnách zveřejnit a všeobecně zpřístupnit (§ 5), jednak stanoví, 1 As 1/2005-60 které požadované informace povinný subjekt neposkytuje, popřípadě ve kterých případech může poskytnutí informace omezit (§ 7 až § 11). Je-li podána písemná žádost o poskytnutí informace splňující zákonem stanovené náležitosti, je na povinném subjektu, aby v zákonem stanovené lhůtě žádost posoudil a v závislosti na tom, jaké informace jsou požadovány, buď žádost odložil [§ 14 odst. 3 písm. b)] nebo žádané informace poskytl [§ 14 odst. 3 písm. c) popř. ve spojení s odstavcem 5], anebo, jestliže i jen z části žádosti nevyhoví, vydal o tom rozhodnutí (§ 15 odst. 1); jestliže takové rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě pro vyřízení žádosti nevydá a ani požadované informace v celistvosti neposkytne, zákon v § 15 odst. 4 konstruuje fikci vydání rozhodnutí, kterým informaci odepřel. Proti rozhodnutí povinného subjektu (včetně fiktivního rozhodnutí) je možno podat odvolání, popř. rozklad (§ 16 zákona) a pokud odvolací orgán o něm nerozhodne ve lhůtě zákonem stanovené, nastupuje i v tomto případě zákonná fikce vydání rozhodnutí, jímž odvolací orgán odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil (§ 16 odst. 5). Proti rozhodnutí odvolacího orgánu (skutečně vydanému i fiktivnímu) lze brojit žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. Na řízení, v němž je vydáno rozhodnutí o odepření informace podle § 15, a na řízení o odvolání (§ 16) se vztahuje správní řád, s výjimkami stanovenými v § 20 odst. 4, s modifikací náležitostí rozhodnutí obsaženou v § 15 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Z výše uvedeného vyplývá, že povinnost poskytnout informace stíhá jen okruh těch subjektů, jimž zákon č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace ukládá, a jen okruh těchto povinných subjektů má povinnost a zároveň tak má i zákonem založenu pravomoc ve správním řízení vydat negativní rozhodnutí, pokud je požadována informace, jejíž poskytnutí zákon vylučuje anebo jejíž poskytnutí lze ze zákonem stanovených důvodů omezit. Jen v případě nečinnosti povinného subjektu nastává fikce vydání rozhodnutí o odepření informace. Pokud je tedy požadováno poskytnutí informace po subjektu, na nějž se zákon č. 106/1999 Sb. nevztahuje, nemá takový subjekt nejen povinnost požadovanou informaci poskytnout, ale nemá též pravomoc k vydání rozhodnutí o odepření informace a nemůže tak ani nastat fikce vydání takového rozhodnutí. Vydá-li povinný subjekt rozhodnutí o odepření informace, pak musí takové rozhodnutí splňovat formální náležitosti stanovené v § 15 odst. 2 zákona, tedy musí obsahovat označení povinného subjektu, číslo jednací a datum vydání rozhodnutí, označení příjemce rozhodnutí, výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, odůvodnění každého omezení práva na informace, poučení o místu době a formě podání opravného prostředku, musí být vlastnoručně podepsáno pracovníkem povinného subjektu s uvedením jeho jména, příjmení a funkce. S ohledem na § 20 odst. 4 zákona se na vydání takového rozhodnutí vztahuje i ustanovení § 46 správního řádu, ukládající, že rozhodnutí musí být vydáno v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, musí být vydáno orgánem k tomu příslušným, musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahovat předepsané náležitosti. Jen takové rozhodnutí může obstát v rámci jeho následného přezkumu. Obdobné požadavky je třeba vztáhnout i na rozhodnutí o odvolání odvolacího orgánu. Z ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. vyplývá, že povinný subjekt může vydat negativní rozhodnutí pouze ve lhůtě zákonem stanovené k vyřízení žádosti a neučiní-li tak, nastupuje zákonná fikce vydání negativního rozhodnutí. Zákonná fikce negativního rozhodnutí by nastala i v případě, kdy v zákonné lhůtě vydané rozhodnutí je rozhodnutím nicotným, pokud však vydané rozhodnutí je „jen“ rozhodnutím vadným (pro nezákonnost či vady řízení) zákonná fikce negativního rozhodnutí se neuplatní. 1 As 1/2005-61 Dříve než soud může přistoupit k posouzení vlastní důvodnosti žaloby, musí zkoumat, zda v dané věci neexistuje kompetenční výluka, která by činila takovou žalobu nepřípustnou. V důsledku kompetenční výluky jsou ze soudního přezkumu mimo další vyloučeny i úkony správního orgánu, pokud se jimi nezakládá, nemění, neodnímá či závazně neurčuje žádné právo nebo povinnost, tedy ty, které nejsou po materiální stránce rozhodnutím ve smyslu soudního řádu správního [§ 70 písm. a), § 65 odst. 1]. Na existenci takové kompetenční výluky usoudil Městský soud v předmětné věci a napadeným rozhodnutím žalobu odmítl s tím, že napadeným sdělením žalovaný dal pouze najevo, že se věcí zabývat nebude a takové sdělení rozhodnutím správního orgánu není rozhodnutím dle § 65 odst. 1 s. ř. s. a je úkonem ve smyslu § 70 písm. a) s. ř. s. z přezkumu vyloučeným. Jak z výše uvedeného vyplývá, takový závěr by byl nepochybně na místě tehdy, pokud žalovaný není povinnou osobou podle zákona č. 106/1999 Sb., neboť pokud se na něj tento zákon nevztahuje, nemá povinnost podle něho postupovat a ani pravomoc vydávat rozhodnutí v případech kdy povinnost rozhodovat zákon ukládá. V takovém případě by nebylo možno na sdělení žalovaného nahlížet jako na rozhodnutí o odepření informace schopné přezkumu ve správním soudnictví ve smyslu § 70 písm. a) ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s. a byl by dán důvod pro odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost. Pokud však žalovaný náleží do okruhu povinných osob, jimž zákon č. 106/1999 Sb. povinnost poskytovat informace ukládá, pak jej stíhala povinnost v případě odepření informace vydat o tom rozhodnutí a bylo na městském soudu žalobou napadené sdělení žalovaného, jímž bylo vyřízeno odvolání žalobce, přezkoumat z hlediska jeho zákonnosti či deklarovat jeho nicotnost. Jestliže se proto městský soud těmito skutečnostmi rozhodnými pro závěr o nepřípustnosti žaloby ve svém rozhodnutí nezabýval, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Kasační stížnost je důvodnou. Nejvyšší správní soud proto zrušil napadené usnesení (§ 110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 5. ledna 2006 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.