1 As 120/2012

Rubrum

1 As 120/2012 - 42 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: I. A., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. 6. 2009, č. j. MV-19819/VS-2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, č. j. 9 Ca 176/2009 – 105, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e odmítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 16. 1. 2009, č. j. OAM-174-5/TP-2009, zamítl dle § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu. V záhlaví popsaným rozhodnutím zamítl ministr vnitra rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí.

2. Proti rozhodnutí ministra vnitra brojil žalobce u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou. V ní namítal, že správní orgány v napadených rozhodnutích zamlčely jim úředně známé velmi podstatné a rozhodné skutečnosti pro objektivní rozhodnutí o žádosti žalobce (důvod jeho útěku ze země původu), bagatelizovaly význam rizik na straně žalobce a dehonestovaly jeho osobu na úroveň ekonomicky motivovaného emigranta. Rozhodnutí žalovaného neobsahuje jeho základní identifikační údaje (adresa sídla), není z něj zřejmé, na základě jakého konkrétního 1 As 120/2012 - 43 zákonného ustanovení odvodil svou legitimitu pro vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný neodůvodněně opřel výrok rozhodnutí o § 152 odst. 5 písm. b) správního řádu a nepřihlédl k § 152 odst. 5 písm. a) tohoto předpisu.

3. Žalobce dále namítal, že se napadené rozhodnutí vůbec nezmiňuje o doplnění rozkladu, ve kterém žalobce žádal o prominutí zákonné podmínky týkající se dvouleté a čtyřleté lhůty z důvodu hodných zvláštního zřetele. Žalobce se neztotožňuje s výkladem § 67 zákona o pobytu cizinců provedeného žalovaným a současně žalovanému vytýkal, že se nezabýval výkladem § 67 odst. 4, případně § 66 cit. zákona, ačkoli jej o to v doplnění rozkladu žádal. Žalobce dále upozornil na § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) a podrobně popsal, z jakého důvodu v řízení o udělení mezinárodní ochrany žádal o udělení azylu a v čem spatřuje svůj odůvodněný strach z pronásledování. V této souvislosti žalobce též namítal, že příslušné správní orgány nesprávně své závěry opíraly o zprávy Ministerstva zahraničí USA z dob administrativy prezidenta G. Bushe, jejichž objektivita byla zpochybněna a nadto pro svou obecnost nemají s osobou žalobce žádnou souvislost.

4. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl.

II. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění ze dne 5. 9. 2012, namítá, že v České republice nalezl nový domov a život. V Kyrgyzstánu již nemá žádnou rodinu – návratem do vlasti by v podstatě opustil svůj nový domov, život a zejména své blízké. Na základě uvedeného bylo možné důkladněji zvážit i možnosti doplňkové ochrany, neboť stěžovatel pochází ze země, kde lidská práva v minulosti byla ohrožena a stále jsou.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitky stěžovatele byly projednány ve dvou předcházejících azylových řízeních a nově jsou předmětem azylového řízení zahájeného 12. 4. 2010 (dosud neskončeného). Žalovaný navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

7. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že o ní není možno věcně jednat a je nutno ji odmítnout z následujících důvodů.

8. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnosti přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. 1 As 120/2012 - 44

9. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil námitky vztahující se k posouzení jeho rodinného a soukromého života a současně požadoval zvážení možnosti udělit mu doplňkovou ochranu. Jak však vyplývá z výše uvedené rekapitulace, stěžovatel tyto námitky v žalobě neuplatnil. Nejvyšší správní soud proto na základě § 104 odst. 4 s. ř. s. dospěl k závěru, že stížní námitky nejsou přípustné a proto není možno je věcně projednat. Jak zdůraznil zdejší soud již několikrát (např. rozsudek ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 Afs 130/2009 – 200), skutečnost, že teprve v rámci přípravy kasační stížnosti si stěžovatel uvědomí, že proti žalobou napadenému správnímu rozhodnutí mohl uplatňovat i jiné než v žalobě či jindy v řízení před krajským (resp. městským) soudem uplatněné námitky, není důvodem pro to, aby takové stížní námitky byly přípustné, vztahují-li se skutkově k době před podáním žaloby či jejím včasným rozšířením a stěžovatel o nich věděl či měl a mohl vědět nebo mají-li po právní stránce takovou povahu, že mohly být namítány již v žalobě.

10. Soud se proto kasační stížností věcně nezabýval a jako nepřípustnou ji odmítl.

11. Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud poznamenává, že námitky obsažené v kasační stížnosti směřují svým obsahem do řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nikoli do řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, které je předmětem nyní souzené věci. I kdyby tedy tyto námitky byly v žalobě řádně uplatněny, pro jejich věcnou nesouvislost s projednávanou věcí by nebylo možno shledat je důvodnými.

12. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že samostatně nerozhodoval o žádosti stěžovatele o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť ihned po provedení nutných procesních úkonů přistoupil k projednání kasační stížnosti samé. Stejně tak soud nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost. Podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud po předběžném posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru, že ji nebude možno věcně projednat a tedy kasační stížnost bude odmítnuta, ať již by rozhodl o přiznání osvobození od soudního poplatku, či nikoli, situace stěžovatele by byla stále stejná – soudní poplatek by nebyl povinen platit, nebo by mu byl zaplacený poplatek vrácen. Ze shora popsaných důvodů proto soud považoval za souladné s principem hospodárnosti a ekonomie řízení o žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost nerozhodovat.

IV. Závěr a náklady řízení

13. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není přípustná, a proto ji dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. použitého na základě § 120 s. ř. s. ve spojení s § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. 1 As 120/2012 - 45 P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 4. října 2012 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu