1 As 147/2014

Rubrum

1 As 147/2014 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: B. V., zastoupen JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem Sladkovského 13, Kolín, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č. j. 075134/2014/KUSK- DOP/Lac, sp. zn. SZ_075134/2014/KUSK a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2014, č. j. 085613/2014/KUSK, sp. zn. SZ_077110/2014/KUSK-REG/Pe, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014, č. j. 45A 45/2014 – 28, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ladislavu Koženému, advokátovi se sídlem Sladkovského 13, Kolín, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 8.228 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, jimiž žalovaný zamítl odvolání a potvrdil napadená prvoinstanční rozhodnutí [stavební povolení 1 As 147/2014 na stavbu „RETAIL PARK Čáslav, ulice Jeníkovská“ – SO 10 – komunikace, zpevněné plochy, konečné terénní úpravy, na poz. parc. č. PK (360/2), PK (361), 361/37, 361/38, 361/50, 361/51, 1966/6a, 1975/2 v k. ú. Čáslav a stavební povolení na stavbu „RETAIL PARK Čáslav, ulice Jeníkovská“ na pozemcích parc. č. 361/37, 361/38, 361/50361/51, 1966/6, 1975/2, p. p. k. 360/2 a 361]. V žalobě rovněž požádal o plné osvobození od soudních poplatků a o bezplatné přidělení právní pomoci.

2. Usnesením označeným v záhlaví Krajský soud v Praze odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 26. 5. 2014, č. j. 075134/2014/KUSK-DOP/Lac, sp. zn. SZ_075134/2014/KUSK, protože před krajským soudem již v téže věci řízení probíhá.

3. Dalšími výroky pak zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce a vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby.

4. Uvedl, že ve vyplněném tiskopisu „Prohlášení žalobce o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ pouze odkázal na spisovou značku jiné věci vedené u téhož soudu a v rámci samostatného podání pak pouze konstatoval, že mu zdejší soud ve věci sp. zn. 45 A 9/2014 neposkytl právní ochranu proti „podvodu žalovaného + zdejší kom. sfér“. Žalobce tvrdí, že krajský soud jedná v rozporu s čl. 90 Ústavy, a proto„musí se uvedené dít na náklady ČR“.

5. Krajský soud se v usnesení nejprve zabýval posouzením návrhu na osvobození od soudních poplatků. Konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že ve věci pod sp. zn. 45 A 9/2014 rozhodl tentýž soud usnesením ze dne 9. 9. 2014, č. j. 45 A 9/2014 - 125, žalobci odejmul částečné osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho návrh na osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu, a to s ohledem na závěr, že postup žalobce vykazuje znaky zneužití práva.

6. Byl si vědom, že citované závěry byly učiněny v řízení o jiné žalobě týkající se jiného (byť souvisejícího) rozhodnutí. Dospěl však k názoru, že jsou, s ohledem na formální i obsahovou podobu žaloby, opětovně vznesenou námitku podjatosti a s přihlédnutím k dalším okolnostem plně aplikovatelné i v projednávané věci. Návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků proto zamítl.

7. Pokud jde o návrh na ustanovení zástupce, krajský soud se nejprve zabýval podmínkami v § 35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil zpřísnění tohoto ustanovení v důsledku novelizace provedené zákonem č. 303/2011 Sb. Vzhledem k rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků a s přihlédnutím k mimořádnosti institutu ustanovení zástupce dospěl krajský soud k závěru, že žalobce podmínky pro ustanovení zástupce nesplňuje, a proto i tento návrh zamítl.

II. Obsah kasační stížnosti

8. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou podřadil pod důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Navrhl, pokračování 1 As 147/2014 - 36 aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Rovněž požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.

9. Namítl, že v řízení pod sp. zn. 45 A 45/2014 nebylo rozhodnuto o druhém žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného a o celé kasační stížnosti žalobce, a proto je řízení zatíženo vadou. Má za to, že je povinností soudu rozhodnout o celém předmětu žaloby, pokud tak neučinil, dopustil se nezákonného kroku.

10. Dále uvedl, že rozhodování soudu o návrhu na osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce v jiné věci, než ve které je rozhodováno, není právně relevantní. Podle judikatury nemůže být důvodem pro zamítnutí žádosti skutečnost, že žalobce učinil více podání. Každý případ je nutno posuzovat individuálně a konkrétně dle okolností konkrétního případu. Má proto za to, že osvobození od povinnosti platit soudní poplatek mělo být stěžovateli přiznáno. Postupem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

11. Rovněž rozhodnutí o neustanovení zástupce shledává stěžovatel nezákonným. Je toho názoru, že správní orgány svým postupem učinily věc složitou a nepřehlednou, a proto není v silách stěžovatele se v ní bez pomoci právního zástupce orientovat a vzhledem k poměrům žalobce je proto ustanovení žalobce nezbytné k ochraně jeho práv.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

12. Za situace, kdy stěžovatel brojí proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků a zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, není podle konstantní judikatury namístě trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Nejvyšší správní soud totiž konstatoval, že „v řízení u Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce žalobci není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti nedostatek právního zastoupení“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný pod č. 486/2005 Sb. NSS) a že by „opětovné trvání jak na podmínce uhrazení poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce povinného zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení, která se obecně uplatňuje ve vztahu k výkonu celé veřejné správy“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Kasační stížnost lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.

13. V projednávaném případě však stěžovatel požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Protože v posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že doplnění kasační stížnosti by mohlo mít vliv na její úspěšnost, usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 1 As 147/2014 - 17, vyhověl žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce.

14. Kasační stížnost není důvodná. 1 As 147/2014

15. Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení otázky, zda krajský soud správně rozhodl o odmítnutí žaloby a žádosti stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce.

16. Nejprve kasační soud posoudil námitku tvrzené vady spočívající v nerozhodnutí o celém návrhu stěžovatele. Krajský soud postupoval správně, jestliže žalobu proti jednomu z rozhodnutí odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože řízení o žalobě stěžovatele vůči témuž rozhodnutí již před krajským soudem v den podání žaloby probíhalo. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 5 Afs 69/2007 - 64: „[s]plnění procesních podmínek pro projednání žaloby podle § 65 a násl. s. ř. s. podané proti vícero správním rozhodnutím se posuzuje ve vztahu ke každému z takto napadených rozhodnutí samostatně, bez ohledu na to, zda jsou žalobou napadená rozhodnutí soudem přezkoumávána společně v jednom řízení, anebo po jejich vyloučení k samostatnému projednání (§ 39 odst. 2 s. ř. s.) ve vícero oddělených řízeních“. Dojde-li soud k závěru, že ve vztahu k jednomu z napadených správních rozhodnutí je žaloba nepřípustná, může o jejím odmítnutí, v souladu se zásadami procesní ekonomie a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, rozhodnout samostatně. Z usnesení krajského soudu je přitom dostatečně zřejmé, že v řízení ve věci žaloby proti druhému žalobou napadenému rozhodnutí žalované bude soud pokračovat. Námitka stěžovatele je proto nedůvodná.

17. Následně se Nejvyšší správní soud zabýval posouzením návrhu na osvobození od soudních poplatků a námitkami stěžovatele ve vztahu k němu.

18. Podle § 36 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.“

19. Krajský soud si pro posouzení návrhu stěžovatele vyžádal vyplnění formuláře „Prohlášení žalobce o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“. V něm však stěžovatel uvedl toliko odkazy na jinou věc, projednávanou u téhož soudu pod sp. zn. 45 A 9/2014.

20. Krajský soud dostatečnost prostředků nehodnotil. Při posuzování návrhu stěžovatele vycházel ze závěrů učiněných týmž soudem v usnesení ze dne 9. 9. 2014, č. j. 45 A 9/2014 - 125, v němž soud dospěl k závěru, že postup stěžovatele v této věci vykazuje znaky zneužití práva.

21. Při svých úvahách v citovaném usnesení čerpal krajský soud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, ve kterém Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: „má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv § 36 odst. 3 s. ř. s. oproti § 138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy pokračování 1 As 147/2014 - 37 i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu…“

22. Postup krajského soudu vůči stěžovateli však byl v řízení, vedeném pod sp. zn. 45 A 9/2014, jiný. Krajský soud nejprve stěžovateli vzhledem k omezeným příjmům přiznal částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90%, přičemž vyměřený poplatek ve snížené výši byl posléze zaplacen. Až poté, co žalobce zatížil průběh řízení opakovanými běžně zpoplatněnými návrhy (zde nikterak neodůvodněnými návrhy na přiznání odkladného účinku), o nichž s ohledem na další podání stěžovatele (námitky podjatosti, návrhy na plné osvobození od soudních poplatků) nemohl krajský soud rozhodovat v zákonných lhůtách, přistoupil k odnětí částečného osvobození od soudních poplatků, a to s platností do budoucna.

23. Krajský soud tak při svém rozhodování vycházel ze závěrů učiněných v jiném řízení, přičemž tyto závěry aplikoval s ohledem na formální i obsahovou podobnost žaloby, opětovně vznesenou námitkou podjatosti a podání stěžovatele ze dne 28. 8. 2014 a 30. 8. 2014.

24. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s námitkou stěžovatele, že každý případ je v zásadě nutné posuzovat individuálně. Kromě zcela výjimečných situací extrémního počtu samoúčelných žalob a dalších podání (srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014 - 16) nelze závěry o zneužití procesních práv žalobcem činit pouze s ohledem na to, jak stěžovatel postupoval v jiném řízení a a priori předjímat, že tomu tak bude i v posuzované věci. Takový postup by znamenal omezení přístupu k soudu. Tím spíše, jestliže předmětem řízení je ochrana skutečných práv stěžovatele (zde vlastnické právo k pozemku), která mohou být žalobou napadeným rozhodnutím (povolením stavby na sousední pozemku) reálně dotčena.

25. Na druhou stranu, postup stěžovatele ve věci sp. zn. 45 A 9/2014, resp. odkaz na něj v napadeném rozhodnutí krajského soudu, nebyl jediným důvodem rozhodnutí krajského soudu, a z odůvodnění napadeného usnesení je to zřejmé. Navíc, byl to sám stěžovatel, kdo opakovaně odkazoval soud na svá podání v citované věci.

26. I v projednávané věci se žaloba stěžovatele vyznačovala obvyklými znaky sériovosti (zatímco četnost žalob sama o sobě je jistě oprávněnou reakcí na více správních rozhodnutí). S výjimkou označení napadeného rozhodnutí je tato žaloba nejen formálně, ale především obsahově prakticky identická jako další žalobcova podání v téže věci i v jiných případech. Obsahem jsou obecné výtky na tvrzené křivdy spáchané všemi možnými aktéry jednotlivých řízení na stěžovateli. Téměř absentují jakékoliv relevantní námitky týkající se posuzované věci.

27. Totéž platí o stěžovatelových opakovaných námitkách podjatosti soudců. Bylo jistě právem stěžovatele v řízení před krajským soudem takovou námitku podat, současně si ale musel být vědom, že tím vytváří překážku například pro včasné rozhodnutí o jeho 1 As 147/2014 současném návrhu na přiznání odkladného účinku podané žalobě. Navíc námitkou zcela neodůvodněnou.

28. Stěžovatelem zvolená procesní taktika tak byla i v posuzované věci zjevně největší překážkou toho, aby mohl soud posoudit tvrzené dotčení jeho práv a případně k jejich ochraně účinně zasáhnout.

29. Výše učiněné závěry plně dopadají i na posouzení rozhodnutí krajského soudu o neustanovení zástupce a stěžovatelových námitek vůči němu. Podle § 35 odst. 8 je totiž jednou z podmínek pro ustanovení zástupce splnění předpokladů pro osvobození žalobce od soudních poplatků.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

30. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

32. Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce JUDr. Ladislav Kožený, advokát se sídlem Sladkovského 13, Kolín. Podle § 35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za dva úkony právní služby [první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a písemné doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] ve výši 3.100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za dva úkony, tedy celkově částka 6.800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 1.428 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 8.228 Kč. K výplatě této částky pak Nejvyšší správní soud stanovil lhůtu v délce 30 dnů. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. března 2015 pokračování 1 As 147/2014 - 38 JUDr. Josef Baxa předseda senátu