1 As 161/2020

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně: Mgr. S. W., zastoupena JUDr. Janem Walterem, advokátem se sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti žalovanému: Městský úřad Vejprty, se sídlem Tylova 870/6, Vejprty, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 15 A 147/2019 – 36, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

1. Žalobkyně žádostí ze dne 18. 8. 2017 podanou podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), požádala žalovaného o sdělení, kdy, jakým osobám a na základě jakého právního důvodu byly poskytnuty informace (vč. kopií listin) ze spisů stavebního úřadu žalovaného č. j. 1273/2017, č. j. 755/2017, č. j. 617/2017 a č. j. 980/2017. Dále žádala o sdělení, jaké konkrétní informace byly té které osobě poskytnuty, a požádala o poskytnutí kopií záznamů o poskytnutí informací.

2. Žalobkyně se následně žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhala ochrany proti nečinnosti žalovaného spočívající v tom, že žalovaný nevyřídil zcela její žádost. Podle žalobkyně žalovaný zůstal částečně nečinný, neboť nevyřídil žádost v části, která se týkala poskytnutí informací ze spisů žalovaného č. j. 1273/2017, č. j. 617/2017 a č. j. 980/2017, a pokud jde o část žádosti, která se týkala spisu č. 755/2017, žalovaný nevyřídil žádost, co do požadované informace, jaké konkrétní informace byly poskytnuty, komu (adresát je označen jen jako „zástupce“ konkrétní osoby), na základě jakého právního důvodu, a dále co do vyžádaných kopií záznamů o poskytnutí informací.

3. Krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že žalovaný vydal dne 19. 9. 2019 přípis označený jako rozhodnutí, v němž uvedl, že zasílá požadovanou informaci, a to v následujícím znění: „dne 30. 6. 2017 sdělením č. j. MU-VEJ/1911/2017/Su-Še byla [poskytnuta] kopie dokumentů ze spisu 755/2017, zástupci Mgr. S. W.. Po prozkoumání materiálů jsme na našem úřadu nedohledali žádnou jinou evidenci toho, jakým osobám a na základě jakého právního důvodu byly poskytnuty informace (vč. kopií listin) ze spisů stavebního úřadu č. j. 1273/2017, č. j. 755/2017, č. j. 617/2017 a č. j. 980/2017.“ Ke stížnosti žalobkyně vydal Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutí ze dne 2. 10. 2019, kterým podle § 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona postup žalovaného potvrdil.

4. K požadovaným informacím ze spisu č. j. 755/2017 žalovaný sdělil, že neposkytl informace nikomu jinému než žalobkyni dne 30. 6. 2017, a to prostřednictvím jejího zástupce. Soud k tomu uvedl, že zástupce sice jedná osobně a projevuje svoji vůli, avšak veškerá právní jednání jsou přičitatelná zastoupenému (žalobkyni). Není tedy nesprávné, pokud se uvede jako osoba, jíž byla informace poskytnuta, sama žalobkyně a nikoliv jmenovitě její zástupce. Žalobkyně ostatně ani netvrdí, že by měla jiného zástupce než JUDr. Jana Waltera a mohlo dojít k záměně. Uvedená jednoznačná identifikace žalobkyně jako jediné osoby, které byly poskytnuty informace, s sebou nese i další významné důsledky. Je z ní totiž patrno, že hmotné právo na získání informací bylo u žalobkyně naplněno, neboť ona byla jediným předchozím žadatelem a příjemcem informací a kopií ze spisu, a tedy informace, které žalobkyně žádala, jí již byly dříve poskytnuty. Právo na informace neslouží k tomu, aby byl povinný subjekt nucen k bezúčelnému cizelování odpovědí na žádosti o informace tak, aby jeho odpovědi zrcadlově odpovídaly žádosti, ale účelem tohoto práva je co možná nejširší a neformální poskytování informací. To bylo v daném případě naplněno.

5. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný uvedl, že žádnou jinou evidenci ani ve vztahu k ostatním spisům nedohledal. I negativní informace o tom, že neexistuje žádná evidence o poskytnutí informací z uvedených spisů, má rovněž svoji informační hodnotu, byť ji nelze za poskytnutí informace stricto sensu považovat. V daném případě žalobkyně netvrdila, že by taková evidence měla existovat, resp. že by poskytnutá informace nebyla úplná, a že žádaly informace i jiné konkrétní osoby, zůstala pouze u tvrzení, že odpověď žalovaného nevyčerpává jednotlivé body žádosti. S tímto formálním náhledem se však soud neztotožnil a konstatoval, že žalovaný informace poskytl v dostatečném rozsahu, žádost žalobkyně vyčerpal, a nebylo tak jeho povinností poskytnutí informací částečně odmítnout.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

6. Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

7. Namítla, že krajský soud vycházel ze skutkové podstaty, která nemá oporu ve správním spisu [důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“]. Pokud jde o poskytnutí údajů ze spisu č. j. 755/2017, žalovaný uvedl, že kopie dokumentů poskytl zástupci stěžovatelky. Více k tomu neuvedl. Žalovaný tak především nesdělil, že údaje poskytl pouze tomuto zástupci. Takový závěr nelze ze sdělení ani dovodit. Z toho, že povinný subjekt poskytl nějaké údaje konkrétnímu žadateli, nevyplývá, že je neposkytl ještě někomu jinému. Součástí spisu 7855/2017 je také e-mail, kterým se vedoucí stavebního úřadu obracela na jistého pana B., zasílala mu blíže neoznačené podklady ke spisům č. j. 1273/2017, č. j. 755/2017, č. j. 617/2017 a č. j. 980/2017. Je tedy zřejmé, že údaje z uvedených spisů žalovaný poskytl i někomu jinému než stěžovatelce a jindy než 30. 6. 2017.

8. Nezákonnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] spočívá dle stěžovatelky v nesprávném výkladu § 15 odst. 1 informačního zákona. Úvahy krajského soudu založené na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2013, č. j. 4 As 50/2012 – 71, jsou nesprávné, neboť byly překonány usnesením rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2018, č. j. 5 As 18/2017 – 40, č. 3847/2019 Sb. NSS. Stěžovatelčin požadavek, aby v případě, že žalovaný informacemi nedisponuje, bylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí (případně aby informace byly dodatečně vytvořeny), tedy rozhodně nelze označit za pouhý formalismus. Pouze v případě, kdy je vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, se žadatel může obrátit na soud s žalobou podle § 65 odst. 1 s. ř. s. Pokud je žádost vyřízena sdělením, že povinný subjekt vyžádané informace nemá, pak žadatel přichází o možnost zpochybňovat důvodnost odepření informací. Povinný subjekt musí jednak ukázat, že informaci skutečně dohledával, a jednak uvést úvahu, že informací není povinen disponovat. Pokud zde není rozhodnutí o odmítnutí, žadatel se tím zbavuje možnosti tyto předpoklady napadat.

9. Žalovaný se ke kasační stížnosti v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti

10. Soud při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Soud nejprve konstatuje, že stěžovatelka správně zvolila žalobní typ, tedy žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Ze stěžovatelkou odkazovaného usnesení rozšířeného senátu (č. j. 5 As 18/2017 – 40) plyne, že potvrzení postupu povinného subjektu podle § 16a odst. 6 písm. a) informačního zákona, vydané na základě stížnosti dle § 16a odst. 1 písm. b) nebo c) téhož zákona, není rozhodnutím o žádosti o poskytnutí informace ve smyslu § 65 s. ř. s. Bezvýsledným vyčerpáním této stížnosti jako prostředku ochrany proti nečinnosti jsou splněny podmínky pro podání žaloby na nečinnost proti povinnému subjektu. Shledá-li soud žalobu důvodnou, nařídí povinnému subjektu, aby o žádosti rozhodl.

13. Nejvyšší správní soud považuje za správný závěr krajského soudu týkající se poskytnutí údajů ze spisu zn. 755/2017. Podle názoru kasačního soudu ze sdělení žalovaného jednoznačně vyplývá, že informace z tohoto spisu poskytl dne 30. 6. 2017 stěžovatelce prostřednictvím jejího zástupce. Byť žalovaný ve sdělení ze dne 19. 9. 2019 neuvedl, že informace poskytl pouze stěžovatelčině zástupci, z kontextu celého sdělení tato skutečnost jednoznačně vyplývá.

14. Stěžovatelka nesprávnost skutkových zjištění dovozuje z e-mailu odeslaného vedoucí stavebního úřadu, z nějž je podle stěžovatelky zřejmé, že žalovaný údaje ze spisu zn. 755/2017 poskytl i jiné osobě. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka v řízení před krajským soudem námitku existence této e-mailové korespondence neuplatnila, nemůže k ní kasační soud podle § 109 odst. 5 s. ř. s. přihlížet.

15. Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítla, že pokud žalovaný určitou informací nedisponoval, měl v této části vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

16. Podle § 15 odst. 1 informačního zákona pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti“), popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

17. Postupem povinných subjektů v případě neexistence požadované informace se Nejvyšší správní soud již mnohokrát zabýval. Z konstantní judikatury vyplývá, že neexistence požadované informace představuje tzv. faktický důvod pro odmítnutí žádosti o informace (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 1 As 359/2018 - 30, ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014 - 42, ze dne 2. 4. 2008, č. j. 2 As 71/2007 - 56. Např. v posledně uvedeném rozsudku kasační soud vyslovil, že „poskytnutí informace lze odmítnout nejen z důvodů právních, jež jsou taxativně vyjmenovány v § 7 - § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím, nýbrž i z důvodů faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí informace přitom bude právě situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá.“ Tento názor vyplývá rovněž z odborné komentářové literatury (viz Jelínková, J., Tuháček, M. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2017). „Odmítnout žádost pro neexistenci informace by nešlo (…) v případě, pokud by povinný subjekt informací nedisponoval, avšak zákon by předpokládal (výslovně či implicitně), že informaci musí mít.“ (Furek, A., Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy. Komentář. 2. vydání. Praha: Linde, 2012, s. 169; srov. tamtéž, s. 80). Odmítnutí žádosti v částech, v nichž informace nebyla poskytnuta, tak otevírá cestu k meritornímu přezkumu postupu povinného subjektu soudem. Jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení č. j. 5 As 18/2017 - 40, vůči případnému negativnímu rozhodnutí o žádosti (rozhodnutí o odmítnutí žádosti) lze následně brojit odvoláním dle § 16 informačního zákona a následně i žalobou dle § 65 s. ř. s.

18. V posuzované věci se však kasační argumentace, v níž stěžovatelka kritizuje údajně nesprávné posouzení právní otázky postupu v případě neposkytnutí informace, kterou povinný subjekt nemá, míjí s obsahem spisu, protože o takovou situaci zde nešlo.

19. Stěžovatelka se ve své žádosti o poskytnutí informací domáhala sdělení, „kdy, jakým osobám a na základě jakého právního důvodu byly poskytnuty informace (vč. kopií listin) ze spisů stavebního úřadu č. j. 1273/2017, č. j. 755/2017, č. j. 617/2017 a č. j. 980/2017“. Poprosila o „sdělení, jaké konkrétní informace byly té které osobě poskytnuty“ a o „poskytnutí kopií záznamů o poskytnutí informací“. Na tuto žádost žalovaný odpověděl tak, že dne 30. 6. 2017 byla poskytnuta kopie dokumentů ze spisu 755/2017 zástupci stěžovatelky. Zároveň uvedl, že po prozkoumání materiálů nedohledal žádnou jinou evidenci toho, jakým osobám a na základě jakého právního důvodu byly poskytnuty informace (vč. kopií listin) ze spisů stavebního úřadu č. j. 1273/2017, č. j. 755/2017, č. j. 617/2017 a č. j. 980/2017. Nejvyšší správní soud této odpovědi rozumí tak, že žalovaný žádné jiné osobě než zástupci stěžovatelky informace z požadovaných spisů neposkytl (resp. si toho není vědom).

20. Krajský soud správně uzavřel, že žalovaný žádost stěžovatelky plně vyčerpal, a nebylo tak namístě vydávat rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti dle § 15 odst. 1 informačního zákona. Žalovaný srozumitelně reagoval na stěžovatelčinu žádost a sdělil jí, komu a kdy informace ze spisů poskytl. Pokud přitom zjistil, že poskytl takové informace toliko jediné osobě – zástupci stěžovatelky (tj. nedohledal, že by je poskytl ještě někomu jinému), a pouze z jednoho ze stěžovatelkou zmiňovaných spisů, byla tímto sdělením žádost o poskytnutí informací zcela vyčerpána. Nejvyššímu správnímu soudu tak není zřejmé, v jaké části měl žalovaný žádost stěžovatelky odmítnout. Odpověď žalovaného je právě tou, kterou stěžovatelka požadovala, tedy sdělením toho, komu, kdy a na základě jakého právního důvodu byly poskytnuty informace z předmětných právních spisů. Kasační soud přitom považuje za absurdní, aby žalovaný ve vztahu ke všem dalším možným osobám, kterým žalovaný neposkytl informace z požadovaných spisů, žádost stěžovatelky odmítl. Stejně tak nepovažuje za smysluplné odmítat žádost ve vztahu ke spisům zn. 1273/2017, 617/2017 a 980/2017, pokud ze sdělení žalovaného vyplývá, že informace byly poskytnuty pouze ze spisu zn. 755/2017. Žalovaný vyčerpal žádost stěžovatelky jednoznačně tím, že uvedl, že z okruhu požadovaných spisů byly poskytovány informace toliko z jednoho z nich. Odpověď žalovaného tak odpovídá formulaci žádosti stěžovatelky.

21. Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že za uvedené situace nebyl žádný důvod, proč by žalovaný měl vydávat rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o informace podle § 15 odst. 1 informačního zákona, neboť všechny požadované informace (tj. informace o tom, komu, kdy a na základě jakého důvodu poskytoval informace z výše uvedených správních spisů stavebního úřadu) poskytl.

22. Nelze tedy shledat, že by byl žalovaný nečinný. Důvodnost nečinnostní žaloby nemohlo založit to, že stěžovatelce nebyly poskytnuty informace, jejichž faktická existence z ničeho nevyplývá.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

23. Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. srpna 2020 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu