1 As 283/2015

Rubrum

1 As 283/2015 - 52 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Ing. F. B., zastoupen Mgr. Filipem Slavíkem, advokátem se sídlem Ptašínského 307/4, Ponava, Brno, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2015, čj. SPU 123235/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015, čj. 10 A 81/2015 – 15, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro kraj Vysočina (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 5. 2. 2015 rozhodnutí, kterým dle § 4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) neuznal uplatněný nárok žalobce jako domnělé oprávněné osoby k pozemkům v obci M. B., p. č. 2741/1, 2741/2 a 4209/3 a odkázal domnělou oprávněnou osobu dle § 4a odst. 5 uvedeného zákona s jejím nárokem na soud. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 1 As 283/2015

2. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u městského soudu, který ji dle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl, neboť žalobce se domáhal rozhodnutí v právní věci, o které má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení.

3. Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) až e) s. ř. s. Namítl, že soud nepřihlédl k námitkám a důkazům uvedeným ve správní žalobě, které dokazují, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v rozporu se skutečným stavem věci. Konkrétně nezohlednil, že bývalé Středisko geodezie Třebíč provedlo neoprávněně změnu v evidenci nemovitostí u všech pozemků v majetku rodičů stěžovatele. Soud měl důkazy, že žalovaný porušil zásadu materiální pravdy a zásadu legality. Dále soud porušil svou povinnost uvést, z jakého důvodu se žalovaný nevypořádal s námitkami a důkazy uvedenými v žalobě. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že správní orgán dostatečně zjistil skutkový stav a v rozhodnutí správně aplikoval zákon o půdě, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou odmítl.

II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

5. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Nejprve je třeba zdůraznit, že je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98). Nejvyšší správní soud se tedy v rámci přezkumu napadeného usnesení městského soudu může zabývat pouze důvody odmítnutí žaloby. Ostatním kasačním námitkám se věnovat nemůže, neboť by tak překročil pravomoci, jež jsou mu zákonem v řízení o kasační stížnosti svěřeny.

8. Stěžovatel sice v kasační stížnosti v obecné rovině tvrdil také důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nijak blíže ho však nespecifikoval. Nejvyšší správní soud tedy taktéž toliko obecně přezkoumal důvod odmítnutí žaloby a dospěl k závěru, že městský soud nepochybil. Žaloba totiž mířila proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně o neuznání nároku stěžovatele jako domnělé oprávněné osoby k pozemkům podle § 4a odst. 3 zákona o půdě. Ustanovení § 4a odst. 5 tohoto zákona uvádí: „Jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle odstavce 3, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí. K tomuto řízení je příslušný pokračování 1 As 283/2015 - 53 soud v občanském soudním řízení, jak vyplývá ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, či z rozsáhlé rozhodovací praxe soudů (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1279/2012, či ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2697/2010, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 3150/12). V případě nesouhlasu s rozhodnutím žalovaného se tak stěžovatel měl obrátit na soud v občanském soudním řízení, nikoliv podat žalobu ve správním soudnictví. Odkázat lze také na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 22. 6. 2004, čj. Konf 123/2003 – 7, který posuzoval příslušnost soudu k rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu postupem podle § 9 odst. 4 zákona o půdě, tj. rozhodnutí v podstatě navazujícímu na rozhodnutí o uznání nároku dle § 4a odst. 3 tohoto zákona. Rozhodl přitom, že v této věci je příslušný rozhodovat soud v občanském soudním řízení, nikoliv soud ve správním soudnictví.

9. Lze tedy shrnout, že stěžovatel se proti rozhodnutí žalovaného nemohl bránit žalobou ve správním soudnictví (a taková žaloba proto musela být městským soudem odmítnuta); svá práva však mohl uplatnit v občanském soudním řízení. O možné obraně u příslušného okresního (obvodního) soudu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, byl také městským soudem v napadeném rozsudku řádně poučen.

III. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

10. Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitku stěžovatele důvodnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

11. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. března 2016 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu