1 As 35/2019

Rubrum

1 As 35/2019 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. K., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 6. 2018, č. j. MPSV- 2018/126699-923, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2019, č. j. 17 Ad 11/2018 – 32, takto:

Výrok

I. Návrh žalobkyně na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti s e z a m í t á.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 1. 2019, č. j. 17 Ad 11/2018 - 32, s e r u š í ve výroku II. a věc s e v r a c í v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Předmětem správního řízení byla žádost žalobkyně o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatku na bydlení ode dne 1. 1. 2018. Úřad práce České republiky rozhodnutím ze dne 8. 3. 2018, č. j. 254178/18/OT, žalobkyni doplatek na bydlení nepřiznal. Žalovaný odvolání zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil.

2. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou spojila s žádostí o osvobození od soudních poplatků a s návrhem na ustanovení zástupce. Krajský soud v Ostravě I. výrokem v záhlaví uvedeného usnesení přiznal žalobkyni plné osvobození od soudních poplatků a II. výrokem téhož usnesení zamítl návrh žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů. V odůvodnění krajský soud uvedl, že z obsahu žaloby je zjevné, že se žalobkyně orientuje v právních předpisech, zná svá práva a také je uplatňuje. Žaloba 1 As 35/2019 - 27 je dostatečně odborně napsána, je vnitřně systematizována a obsahuje veškeré podstatné formální i materiální náležitosti. Krajský soud také přihlédl k tomu, že žalobkyně v obdobných věcech průběžně podává žaloby, neměl proto pochybnosti o jejích znalostech.

3. Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, kterou spojila s žádostí o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro toto řízení.

4. Stěžovatelka zpochybňuje závěr krajského soudu, podle kterého je schopna dostatečné orientace v právních záležitostech způsobem potřebným pro ochranu svých zájmů. Stěžovatelka nezpochybňuje množství řízení, ve kterých vystupuje jako žalobkyně. Pro její majetkové poměry a složitou sociální situaci jí často pomáhají advokáti, kteří tuto činnost vykonávají zdarma. Pouze ze stěžovatelčina podání nelze učinit jednoznačný úsudek o tom, zda je sama schopna účinně uplatňovat své oprávněné zájmy, její vyjádření je potřeba hodnotit komplexněji, než jak to učinil krajský soud. Stěžovatelka připomněla, že v minulosti byla opakovaně posuzována její svéprávnost. Závěry posudků prokázaly, že není zcela zdravá, byť zatím nebyla omezena ve svéprávnosti. Stěžovatelka uzavřela, že ustanovení zástupce pro ni nemusí v konečném důsledku znamenat úspěch ve věci, nicméně bez právní pomoci není schopna uvést skutečnosti, které mohou být pro rozhodnutí významné.

5. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud II. výrok usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

II. Posouzení věci

6. Nejprve se soud zabýval stěžovatelčinou žádostí o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Zastoupení advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a zaplacení soudního poplatku je nutné pouze v těch řízeních o kasační stížnosti, kterou stěžovatel brojí proti konečnému (meritornímu) rozhodnutí ve věci (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, č. 3271/2015 Sb. NSS), nikoli tedy v nynějším řízení o kasační stížnosti proti usnesení o neustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Současně soud dospěl k závěru, že k ochraně práv stěžovatelky není advokáta nezbytně třeba, neboť i bez jeho pomoci podala projednatelnou kasační stížnost (srov. § 35 odst. 10 s. ř. s.). Proto soud stěžovatelčinu žádost o ustanovení zástupce výrokem I. tohoto rozsudku zamítl. Ze stejného důvodu soud po stěžovatelce nepožadoval zaplacení soudního poplatku.

7. Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

8. Kasační stížnost je důvodná.

9. Nejvyšší správní soud vyšel při posouzení kasační stížnosti z úvah vyjádřených v obdobných stěžovatelčiných věcech v rozsudcích ze dne 17. 1. 2019, č. j. 1 As 399/2018 - 18, ze dne 6. 6. 2018, č. j. 8 As 20/2018 - 44, a ze dne 4. 1. 2018, č. j. 2 As 327/2017 - 82.

10. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. lze účastníku řízení ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pokračování 1 As 35/2019 - 28 pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. K naplnění druhé zákonné podmínky pro ustanovení zástupce soud konstatoval: „Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou, a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka“ (srov. rozsudky ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 – 64, ze dne 18. 1. 2006, č. j. 4 Azs 390/2005 – 98, nebo ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 117/2013 - 17). Soud při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je účastník řízení sám způsobilý před soudem hájit svá práva či zájmy. Přitom přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobním poměrům žalobce a k obsahu žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí účastníka řízení o jeho právech v soudním řízení (srov. rozsudek ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 As 84/2015 - 14, nebo ze dne 30. 11. 2016, č. j. 6 As 206/2016 - 31).

11. V napadeném usnesení dospěl krajský soud k závěru, že není splněna druhá podmínka nezbytnosti právního zastoupení. Nejvyšší správní soud má však za to, že v tomto konkrétním případě není najisto postaveno, zda je stěžovatelka schopna v řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí svá práva samostatně a kvalifikovaně bránit. Stěžovatelka sice podala ke krajskému soudu poměrně obsáhlou žalobu, neuvedla však žádná tvrzení, z nichž by bylo patrné, z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Napadené rozhodnutí se týká přezkumu nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi – doplatku na bydlení. K nepřiznání doplatku na bydlení došlo z důvodu ukončení platnosti nájemní smlouvy. Stěžovatelka v žalobě neuplatnila žádné námitky zpochybňující závěry žalovaného, pouze uvedla, že předložila potvrzení, které její nájemní vztah dokládá. Jinou argumentaci směřující vůči závěrům v napadeném rozhodnutí žaloba neobsahuje, neboť ve zbylé části stěžovatelka pouze shrnuje své sociální potíže a obtížnou majetkovou situaci. Žalobu tak nelze považovat za dostatečně kvalifikovanou, obsahující nezbytné materiální náležitosti.

12. Rovněž složitost posuzované věci není marginální. Krajský soud neodůvodnil, podle jakých kritérií složitost případu posuzoval a jak dospěl ke svému závěru. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z napadeného rozhodnutí nelze na jednoduchost věci usuzovat. Po právní stránce se jedná o případ aplikace norem občanského práva ve spojitosti s právem veřejným (otázka zániku či trvání nájemního vztahu a vliv na dávku pomoci v hmotné nouzi). Jedná se proto o komplikovanější právní problém, k jehož řešení je nezbytné aplikovat více právních předpisů. Není zřejmé, z čeho soud dovodil, že by stěžovatelka byla schopna takto komplexního právního uvažování. Současně se nejeví pravděpodobným, že by dokázala uvést skutkové okolnosti, které jsou pro právní posouzení rozhodné.

13. K dalším úvahám krajského soudu Nejvyšší správní soud uvádí, že průběžné podávání žalob téhož účastníka samo o sobě není relevantní pro závěr o tom, zda je ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Tuto okolnost by vzhledem k judikatuře bylo možné zohlednit například v řízení, ve kterém by účastník uplatňoval svá práva svévolně, resp. kdy by bylo možno bez pochybností konstatovat, že mu nejde o vyřešení věci, ale usiluje pouze o vedení jakýchkoli soudních řízení bez zřetelného důvodného zájmu na jejich výsledku (srov. rozsudek ze dne 3. 3. 2016, č. j. 10 As 7/2016 – 1 As 35/2019 - 28 17). V posuzované věci však nelze bez pochybností přijmout závěr, že rozhodnutí o doplatku na bydlení pro stěžovatelku není nijak podstatné a spor vede bez racionálního zájmu o jeho výsledek. I pokud by krajský soud správně posoudil svévoli účastníka při vedení početné skupiny jiných sporů, je nutno v každé věci zvlášť posuzovat, zda je tento znak naplněn, nelze jej automaticky předjímat. Z napadeného usnesení krajského soudu nelze kupříkladu ani dovodit, že by samotný počet sporů vedených stěžovatelkou znamenal, že se kvalita jejích podání zvyšuje, resp. že v čase získala nezbytnou erudici pro to, aby byla schopna svá práva efektivně hájit (krajský soud pouze obecně bez bližšího odůvodnění uvedl, že nemá pochybnosti o znalostech stěžovatelky v dané problematice). Pokud byl krajský soud veden s ohledem na počet obdobných žalob stěžovatelky mimo jiné i úvahou vztahující se k procesní ekonomii řízení, lze poukázat na § 39 odst. 1 s. ř. s., podle kterého může předseda senátu usnesením spojit ke společnému projednání žaloby proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí.

14. V závěru napadeného usnesení krajský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 – 19, ve kterém byla kasační stížnost stěžovatelky proti neustanovení zástupce z řad advokátů zamítnuta. Závěr tohoto rozsudku nelze zobecňovat. Stěžovatelka podala několik kasačních stížností proti usnesením krajského soudu, kterými jí nebyl zástupce ustanoven, avšak s rozdílným výsledkem, neboť Nejvyšší správní soud vždy posuzoval konkrétní okolnosti případu včetně kvality podané žaloby.

15. Soud proto shrnuje, že lze stěží nalézt jakýkoliv žalobní bod, jímž by stěžovatelka konkrétním způsobem zpochybňovala závěr napadeného rozhodnutí. Rovněž složitost věci není nízká a odkaz krajského soudu na jiná řízení je nedostatečný. Ve světle těchto zjištění tak nemůže obstát názor, podle něhož je žaloba po obsahové stránce dostatečná a stěžovatelka je schopna orientovat se v právních předpisech. Lze uzavřít, že způsob, jakým krajský soud odůvodnil výrok napadeného usnesení o zamítnutí návrhu stěžovatelky na ustanovení zástupce, je výsledkem nesprávného právního posouzení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

III. Závěr a náklady řízení

16. Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení v rozsahu jeho II. výroku zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.) a znovu posoudí důvodnost stěžovatelčina návrhu na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě. Pokud stěžovatelčině návrhu vyhoví, bude jeho povinností též ustanoveného zástupce vyzvat k náležitému doplnění žalobních tvrzení. V rozhodnutí o věci samé rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. června 2019 JUDr. Filip Dienstbier pokračování 1 As 35/2019 - 29 předseda senátu