1 As 46/2011

Rubrum

1 As 46/2011 – 79 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: J. R. A., zastoupen Mgr. Andreou Kuchařovou, advokátkou se sídlem Prostřední 132, Uherské Hradiště, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Zlínského kraje, územní odbor Uherské Hradiště, se sídlem Velehradská třída 1217, Uherské Hradiště, o žalobě ze dne 22. 7. 2010, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2010, čj. 29 A 68/2010 – 6, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Andree Kuchařové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4800 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou datovanou dne 22. 7. 2010 domáhal toho, aby mu žalovaná sdělila jméno osoby, která vyhrožuje jeho sestřenici paní Mgr. J. K. smrtí, a aby tato osoba byla 1 As 46/2011 – 80 stíhána co nejpřísněji podle platných zákonů. Dále požadoval, aby odpovědní pracovníci žalované byli okamžitě propuštěni, stejně jako jejich nadřízení.

2. Krajský soud žalobu odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí, jehož vydání se žalobce domáhal, není dle krajského soudu v pravomoci správních soudů (§ 4 s. ř. s.). Správní soudy nemají jakoukoliv kompetenci rozhodovat v trestním řízení, resp. vyřizovat stížnosti na nesprávný postup či nečinnost orgánů činných v trestním řízení, neboť jim zákon nesvěřil žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací činnost v trestních věcech.

II. Argumenty obsažené v kasační stížnosti

3. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu včasnou kasační stížnost. Uvedl v ní, že paní K. dosud nebylo sděleno jméno autora výhružek smrti. Paní K. byla popálena na několika místech pomocí tzv. active denial technology, takže musela být ošetřena lékařem. V blízkosti bydliště paní K. naměřil stěžovatel v přítomnosti svědků z Rakouska elektromagnetické záření. Ministerstvo vnitra i přes podnět stěžovatele mlčí, policie ve Zlínském kraji je transformována „v kriminální bandu nejhoršího kalibru, připomínající italskou mafii“ atd.

4. Teprve v doplnění kasační stížnosti uvedla zástupkyně stěžovatele první kasační námitku směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu. Tu podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) i e) s. ř. s. Dle této námitky je kompetence Policie ČR širší, není omezena jen na roli orgánu činného v trestním řízení. Skutečnosti obsažené v podání stěžovatele a paní K. učiněné policejnímu orgánu nebyly policií prošetřeny. Některé skutky by mohly být posouzeny i jako přestupek, nikoliv jen trestný čin. V rámci přestupkového řízení je dána pravomoc správním soudům. Krajský soud tak měl nesprávně posoudit, že ve věci nemá pravomoc rozhodovat, a nezákonně žalobu odmítl. Policejní orgán byl zcela nečinný ve věci vystavení paní K. nepřetržitému poškozování zdraví ze strany třetích osob formou nízkofrekvenčního elektromagnetického záření. Nečinnost policie se vztahuje i na případ anonymních dopisů, kterými bylo paní K. vyhrožováno smrtí. Na závěr navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

5. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Nejvyšší správní soud předesílá, že usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby lze napadnout jen z důvodu nezákonnosti tohoto rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., viz např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, čj. 3 Azs 33/2004 - 98, všechna zde cit. rozhodnutí jsou přístupná na www.nssoud.cz]. Nezákonnost rozhodnutí může spočívat též v chybném posouzení právní otázky, zda je důvod pro odmítnutí žaloby dán (viz rozsudek NSS ze dne 6. 12. 2005, čj. 6 As 4/2004 – 53). V dané věci jde o posouzení otázky, zda je v pravomoci 1 As 46/2011 – 81 správních soudů přezkoumávat postup Policie ČR při prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu.

8. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003 – 8, uvedl: „Nejvyšší správní soud (jakož i ostatní soudy činné ve správním soudnictví) vedou řízení a rozhodují ve věcech, které jim zákon svěřuje (pravomoc soudů, § 4 soudního řádu správního). Do této pravomoci patří (mimo jiné) rozhodovat o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů tam, kde někdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím správního orgánu a domáhá se žalobou toho, aby takové rozhodnutí bylo zrušeno. Ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá, že by mu byla založena jakákoli kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních věcech nebo ve věcech přestupkových. Stejně tak ale není v pravomoci Nejvyššího správního soudu přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, ani prošetřovat a vyřizovat stížnosti na tvrzený nesprávný postup správního orgánu. Soud na sebe nemůže vztáhnout pravomoci kontrolní nebo dozorčí, protože mu je zákon nesvěřil. „Prošetření případu“ a zjednání nápravy jinou formou, než kterou by připouštěl zákon, tedy správnímu soudu nepřísluší.“

9. Stejné závěry učinil soud i v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, čj. 6 As 58/2004 – 45, publ. pod č. 1407/2007 Sb. NSS, rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004 – 69, publ. pod č. 623/2005 Sb. NSS, v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, čj. 8 As 28/2008 – 29, rozsudku ze dne 30. 7. 2008, čj. 8 As 30/2008 – 27, nebo rozsudku ze dne 19. 6. 2009, čj. 8 Ans 2/2009 – 38.

10. Krajský soud tedy zcela správně uzavřel, že správní soudy nemají pravomoc rozhodovat v trestním řízení, rozhodovat o stížnostech proti postupu a rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení či jakkoliv dozorovat činnost těchto orgánů.

11. Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na to, že činnost policie by v daném případě mohla mít vazbu na přestupkové řízení. Stěžovatel má nepochybně pravdu v tom, že policie je oprávněna odhalovat a šetřit přestupky, zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jí za tím účelem svěřuje významné pravomoci (zejména v § 67). Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pak upravuje v § 58 postup, jakým orgány policie oznamují spáchání přestupků orgánům příslušným k jejich projednání. Ani v tomto případě ovšem Policie ČR nevystupuje v pozici správního orgánu ve smyslu legislativní zkratky obsažené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nerozhoduje o právech či povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Přestupky projednávají, tj. rozhodují o právech osob, orgány obce [§ 52 písm. a) zákona o přestupcích].

12. Policie ČR vystupuje v přestupkovém řízení jako správní orgán rozhodující o právech či povinnostech osob v oblasti veřejné správy pouze tehdy, pokud má pravomoc přestupek projednat [§ 52 písm. b) zákona o přestupcích]. Policie projednává v blokovém řízení přestupky v oblastech, které vymezuje přestupkový zákon v § 86, popř. zvláštní zákony (např. § 43 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nebo § 77a zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu). O žádný z těchto případů se v dané věci nejedná, žalovaná nevedla žádné řízení o přestupku. 1 As 46/2011 – 82

13. Případnou nečinností žalované při prověřování oznámení o přestupku, popř. nesplněním povinnosti informovat oznamovatele přestupku o provedených opatřeních (§ 58 odst. 4 přestupkového zákona) se správní soudy nemohou zabývat pro nedostatek pravomoci. Nic z toho nespadá do rozsahu § 4 s. ř. s., neboť policie zde nevystupuje z pozice správního orgánu.

14. Ostatně je možné dodat, že stěžovateli nesvědčí veřejné subjektivní právo, aby bylo údajné jednání třetích osob směřované vůči paní K. projednáno v přestupkovém či trestním řízení. Zcela zjevně by stěžovatel nesplňoval ani další procesní podmínku soudního řízení správního, kterou je vedle pravomoci soudu aktivní procesní legitimace žalobce (srov. § 72 zákona o přestupcích; shodně viz rozsudek čj. 8 As 28/2008 – 29, cit. v bodě [9] shora).

IV. Závěr a náklady řízení

15. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Soud přitom neshledal žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

17. Stěžovateli byla ustanovena pro řízení o kasační stížnosti advokátka Mgr. Andrea Kuchařová. Té zdejší soud přiznal podle § 35 odst. 8 s. ř. s. s ohledem na ustanovení § 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném k datu provedení úkonu, odměnu ve výši 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby spočívající v převzetí právního zastoupení a doplnění kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) advokátního tarifu, společně s režijním paušálem ve výši 2 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky. Odměna za zastupování tedy činí celkem 4800 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. května 2011 JUDr. Josef Baxa předseda senátu