1 As 50/2012

Rubrum

1 As 50/2012 - 23 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobců: a) Doc. Ing. P. O., CSc., b) Ing. L. A., c) B. B., d) M. H., e) I. H., f) O. K., g) M. M., h) L. P., i) K. P., j) Ing. H. P., k) Ing. F. Š., l) D. V., m) P. Z., n) J. Z., o) Z. Ž., všichni zastoupeni JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem Brno, Dřevařská 25, proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Brno, Kounicova 67, za účasti osob zúčastněných na řízení:

1. V. N., 2. Z. N., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem, se sídlem Brno, Kapucínské náměstí 5, 3. Mgr. L. J. a 4. R. J., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 5400/OD/MMB/0157959/2011-Pos, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2011, čj. 30 A 79/2011 - 65, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e zamítá.

II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím žalovaného uvedeným v záhlaví bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Židenice, kterým tento úřad zamítl žádost o vydání deklaratorního rozhodnutí o neexistenci veřejně přístupné účelové 1 As 50/2012 - 24 komunikace na pozemku p. č. 4560/5 v k. ú. Židenice v Brně. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu. Při podání žaloby nikdo z žalobců nezaplatil soudní poplatek. Krajský soud proto žalobce vyzval usnesením ze dne 23. 8. 2011, čj. 30 A 79/2011 – 26, aby každý zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000 Kč, celkem tedy 15 x 2.000 Kč.

2. V reakci na uvedenou výzvu zaslala zástupkyně žalobců kolkové známky v hodnotě 2.000 Kč s tím, že poplatek je předkládán žalobci. Současně krajský soud upozornila „na nález Ústavního soudu ČR č.j. I ÚS 664/03, II ÚS 359/07“. Soud se přesto následně dotázal zástupkyně žalobců na osobu plátce. Mgr. Karel Prchal v substituci za právní zástupkyni žalobců sdělil, že plátcem poplatku ve výši 2.000 Kč jsou „všichni žalobci dohromady“.

3. Krajský soud následně řízení o žalobě zastavil podle § 9 odst. 1 in fine zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dle názoru krajského soudu byl k placení soudních poplatků povinen každý z patnácti žalobců sám za sebe. To plyne z § 2 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle něhož je poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení. Ustanovení § 2 odst. 8 téhož zákona není relevantní, jelikož se vztahuje na případy nerozlučných společníků. To není případ správního soudnictví. V něm jedná každý z žalobců výlučně sám za sebe. Soud v tomto odkazuje na § 33 odst. 8 s. ř. s., který stanoví, že podá-li více osob společný návrh, jedná v řízení každý sám za sebe s účinky jen pro svou osobu. Konstrukce soudních poplatků ve správním soudnictví není stavěna na společném placení. K argumentaci žalobců, kteří poukázali na nálezy sp. zn. I. ÚS 664/03 a II. ÚS 359/07, krajský soud uvedl, že v nich Ústavní soud řešil odlišné okolnosti. V nálezech se řešila otázka placení poplatků v žalobách proti vícero rozhodnutím při existenci jednoho žalobce, naproti tomu v nyní projednávané věci jde o žalobu proti jednomu rozhodnutí ze strany vícero žalobců.

II. Shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti

4. Proti usnesení krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) včas kasační stížnost. V ní uvedli, že ji podávají z důvodů vymezených v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelé namítají, že krajský soud nevzal v úvahu, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětné parcely. Tím se jejich případ liší od rozsudku NSS, na který odkazoval krajský soud. Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na § 139 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého jsou z právních úkonů týkajících se společné věci oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Krajský soud pochybil, pokud dovodil, že žaloba byla podána každým žalobcem zvlášť. S odkazem na § 139 občanského zákoníku se pak stěžovatelé dovolávají aplikace § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, dle nějž, vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně.

5. Stěžovatelé dále argumentují, že nález Pl. ÚS 69/06 dokládá platnost závěrů uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03, na který poukazovali již v přípise při platbě poplatku. V daném případě, dle názoru stěžovatelů, počet žalobců neovlivňuje délku, složitost ani nákladnost soudního rozhodování, a placení poplatků za každého žalobce zvlášť tak je nespravedlivé. K tomu stěžovatelé dodávají, že krajský soud poslal právnímu zástupci žalobců pouze jedno vyhotovení usnesení, čímž potvrdil vlastní přesvědčení o 1 As 50/2012 - 25 společném a nerozdílném jednání žalobců. Stěžovatelé odkazují na další rozhodnutí Ústavního soudu (II. ÚS 745/06, II. ÚS 359/07). Usnesení krajského soudu je protiústavní.

6. Na úplný závěr stěžovatelé pro dokreslení situace uvádějí, že převážná část spoluvlastníků dotyčné parcely jsou důchodci bez dostatečných finančních prostředků na zdlouhavé soudní spory týkající se předmětné parcely.

7. Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení vyjádření ke kasační stížnosti nepodali.

III. Právní názor Nejvyššího správního soudu

8. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout i bez návrhu.

9. Nejvyšší správní soud ve shodě se stěžovateli vyhodnotil kasační námitky jako námitky podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy námitky tvrdící, že došlo k nezákonnému rozhodnutí o zastavení řízení.

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Stěžejním bodem kasační stížnosti je výklad § 2 odst. 8 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož vznikne-li více poplatníkům povinnost zaplatit poplatek, platí jej společně a nerozdílně. Nejvyšší správní soud se shoduje s názorem krajského soudu, který správně uvedl, že se toto ustanovení vztahuje pouze k případům nerozlučných společníků. Správní soudnictví je naopak postaveno na principu společníků samostatných.

12. Nic na tom nemění ani fakt, že všichni stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky předmětné parcely a ve věci argumentují § 139 občanského zákoníku. Soukromoprávní charakter vlastnictví je totiž třeba odlišit od samostatnosti jednotlivých žalobců v rámci správního soudnictví. Ta plyne z § 33 odst. 8 s. ř. s., podle něhož v případě společného návrhu podaného více osobami jedná každá za sebe a s účinky pro svou osobu.

13. Ostatně Nejvyšší správní soud již ve svých předchozích rozhodnutích (srov. např. rozsudek NSS ze dne 10. 8. 2011, čj. 1 As 74/2011 – 261, Tejnka, s. r. o., část V.D., publ. pod č. 2410/2011 Sb. NSS; obdobně rozsudek ze dne 25. 5. 2011, čj. 6 As 8/2011 - 145 ve věci Pražské inforádio, s. r. o.; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz) zaujal názor, že mezi žalobci ve správním soudnictví nevzniká nerozlučné společenství, tak jak jej zná soudnictví civilní v § 91 odst. 2 o. s. ř. Každý žalobce je tedy ve správním soudnictví vždy oprávněn disponovat s žalobou nezávisle na ostatních žalobcích.

14. V rozsudku ze dne 9. 12. 2010, čj. 9 As 43/2010 - 50, poukázal zdejší soud na skutečnost, že i spoluvlastníci nemovitosti jsou samostatnými účastníky správního řízení. Účastenství v řízení jim nezakládá skutečnost, že se jejich práva upínají k totožné věci, 1 As 50/2012 - 26 nýbrž to, že v řízení může být dotčeno právo každého ze spoluvlastníků. Před soukromoprávní podstatou spoluvlastnictví je třeba upřednostnit zmíněný veřejnoprávní akcent. Procesní samostatnost ve správním řízení se odráží i do samostatnosti účastenství v soudním řízení správním. Tím se zcela jasně odlišuje od nerozlučného společenství dle § 91 odst. 2 o. s. ř. Tato nezávislost žalobců pak nutně musí vést k tomu, že je každý sám za sebe povinen zaplatit soudní poplatek.

15. Nejvyšší správní soud dále souhlasí s názorem krajského soudu, že rozhodnutí Ústavního soudu, kterých se stěžovatelé dovolávají, jsou od posuzované věci zcela odlišná. V nálezu sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547; všechna zde cit. rozhodnutí ÚS jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) se soud zabýval situací, kdy jeden žalobce žaloval vícero správních rozhodnutí. Od toho se pak odvíjela i argumentace Ústavního soudu. Ten ve svém nálezu dovodil, že neúměrné násobení soudního poplatku v právně i věcně shodných žalobách podaných jednou osobou podstatně omezuje právo na přístup k soudu, jež je zaručeno čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformním výsledkem interpretace zákona o soudních poplatcích proto nebyla interpretace, podle níž byl účastník řízení povinen platit soudní poplatek za každé správní rozhodnutí, pokud jde o rozhodnutí, která jsou skutkově a právně stejná, týkají se týchž účastníků atp.

16. Ke stejným závěrům jako právě analyzovaný nález sp. zn. I. ÚS 664/03 dospěly i nálezy sp. zn. II. ÚS 745/06 ze dne 17. 5. 2007 (N 83/45 SbNU 239) a sp. zn. II. ÚS 359/07 ze dne 1. 11. 2007 v případu Zemědělského družstva Měčín (N 178/47 SbNU 367), resp. nález sp. zn. Pl. ÚS 69/06 ze dne 29. 1. 2008 (N 22/48 SbNU 243; 269/2008 Sb.).

17. V nynějším případě, ve kterém se výše poplatku každého žalobce v důsledku aplikace § 33 odst. 8 s. ř. s. nikterak nezvyšuje, nelze hovořit o porušení základního práva dle čl. 36 odst. 2 Listiny.

18. Stěžovatelé upozorňují, že řada z nich jsou důchodci, kteří nemají prostředky na zdlouhavé soudní spory. K tomu lze jen stručně uvést, že pokud si některý ze stěžovatelů nemohl dovolit zaplacení soudního poplatku, mohl požádat o osvobození od soudních poplatků. O tom byli ostatně všichni stěžovatelé prostřednictvím své advokátky řádně poučeni. Nikdo ze stěžovatelů ovšem ani přes poučení tohoto práva nevyužil.

19. K tvrzení stěžovatelů, že počet žalobců nemá vliv na trvání, složitost ani na výši soudních nákladů, zdejší soud uvádí, že funkce soudních poplatků nespočívá pouze v náhradě nákladů. Plná úhrada těchto nákladů ostatně nejenže není dost dobře možná, ale v případě správního soudnictví by nebyla ani vhodná. Placení soudního poplatku má dvě základní funkce: (1) fiskální, jejímž cílem je, aby ti, kdo služeb soudů využívají, přispěli na úhradu nákladů spojených s jejich činností; (2) regulační, jejímž cílem je odradit od svévolných, šikanózních, malicherných a obdobně bezdůvodných návrhů, které by soudy zbytečně zatěžovaly (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, čj. 7 Ans 1/2011 - 55).

20. K argumentu, že krajský soud dodal společnému zástupci pouze jeden stejnopis usnesení, lze jen stručně uvést, že v případě společného zastoupení není povinností soudů zasílat zvlášť stejnopisy pro každého ze zastupovaných účastníků. To by ostatně bylo 1 As 50/2012 - 27 v rozporu se smyslem zastoupení (viz § 42 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Naopak, tuto povinnost může mít samotný zástupce (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 387/03 ze dne 28. 1. 2004) dle profesních pravidel advokacie.

21. Nejvyšší správní soud nad rámec nezbytně nutného poznamenává, že jakkoliv má každý základní a nezcizitelné právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), podání žaloby ze strany všech spoluvlastníků nebylo z hlediska soudního řádu správního nezbytné.

22. Celý komplex námitek je proto nedůvodný.

IV. Závěr a náklady řízení

23. Stěžovatelé se svými námitkami neuspěli; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.

24. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé, kteří v tomto řízení úspěch neměli, nemají právo ani na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. Proto mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení mají dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou soud uložil. V tomto řízení jim však nebyla uložena žádná povinnost, a proto soud rozhodl, že ani tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení.

25. Na závěr lze jen stručně poznamenat, že na zaplacení soudního poplatku z této kasační stížnosti Nejvyšší správní soud netrval, neboť opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, čj. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. června 2012 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu