1 As 62/2012

Rubrum

1 As 62/2012 - 16 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: L. K., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2011, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 Ad 23/2011 - 50, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e zamítá.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce brojí žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalované, kterým zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2011, č. j. X. Současně s podáním žaloby požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků. Přípisem ze dne 27. 12. 2011 požádal pro řízení o žalobě o ustanovení zástupce z řad advokátů. 1 As 62/2012 - 17

2. Krajský soud usnesením ze dne 8. 2. 2012, č. j. 20 Ad 23/2011 – 50, rozhodl tak, že žalobci zástupce z řad advokátů neustanovil. Soud dospěl k závěru, že u žalobce jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť jeho měsíční příjem plynoucí z výkonu práce ve věznici činí 2000 Kč. Pro ustanovení zástupce však musí být splněna i další podmínka, a to že ustanovení zástupce je nezbytně nutné k ochraně práv žalobce.

3. Krajský soud zdůraznil, že zákonem č. 303/2011 Sb., došlo mimo jiné i ke změně úpravy ustanovování zástupce na žádost účastníka řízení, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Možnost ustanovení zástupce se vztahuje pouze na ty účastníky, u nichž je to nezbytně třeba k ochraně jejich práv. Smyslem nové úpravy je zdůraznění mimořádnosti tohoto institutu. Všechna podání, která žalobce ve věci podal, jsou podle krajského soudu zcela jasná, konkrétní a vypovídající o tom, že se žalobce v předmětu věci zcela orientuje. Vzhledem k uvedenému dospěl soud k závěru, že v dané věci není nutné použít tohoto mimořádného institutu, neboť žalobce je schopen svá práva hájit sám a není nezbytně třeba k ochraně jeho práv ustanovit zástupce z řad advokátů.

II. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že krajský soud vůbec nezkoumal, kdo podání stěžovatele vypracoval a spokojil se pouze s tím, že je podal stěžovatel. Stěžovatel nemá právnické vzdělání, je vyučen truhlářem, je státním občanem Slovenské republiky. Ve výkonu trestu odnětí svobody spoluodsouzení, kteří mají právní povědomí na vyšší úrovni a mají zkušenost ve věcech důchodových nároků, stěžovateli napomáhají při vypracování podání a tato stěžovatel přepíše svou rukou a odesílá soudu. Tato pomoc spoluodsouzených je však jejich dobrou vůlí a kdykoliv může být ukončena.

5. V poučení napadeného usnesení chybí údaj o tom, že podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem, pokud stěžovatel sám nemá vysokoškolské právnické vzdělání. Už toto samo o sobě předpokládá nezbytnost ustanovení zástupce z řad advokátů, jinak se jedná o záměrné maření práva stěžovatele, který si nemůže pro nemajetnost zástupce zvolit a kasační stížnost bude pro tuto vadu odmítnuta. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil v celém rozsahu.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

6. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou, a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.

7. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že nepřehlédl, že stěžovatel není v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem a za kasační stížnost neuhradil soudní poplatek. 1 As 62/2012 - 18 K tomu však lze uvést, že v nynějším řízení není nutné, s ohledem na jeho specifické okolnosti, aby stěžovatel hradil soudní poplatek a byl zastoupen, ve smyslu § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Jak již totiž Nejvyšší správní soud v minulosti judikoval (viz např. rozsudky ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná z www.nssoud.cz), v určitých typech řízení (např. v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození od soudních poplatků) by opětovné trvání jak na podmínce uhrazení poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce povinného zastoupení ve svém důsledku znamenalo jen další řetězení téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení, a zároveň by nesvědčilo ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení. soud má přitom za to, že uvedenou judikaturu lze přiměřeně vztáhnout i na nyní posuzovaný případ (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS). Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení, kterým krajský soud neustanovil žalobci zástupce pro řízení o žalobě, přičemž současně dovodil, že u žalobce jsou dány podmínky pro jeho osvobození od soudních poplatků, pak by trvání na povinném zastoupení a úhradě soudního poplatku v řízení o kasační stížnosti vedlo pouze k dalšímu „řetězení téhož problému“, ve smyslu shora citované judikatury.

8. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

9. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tvrzenou nezákonnost spatřuje především v nesprávném posouzení otázky potřebnosti ustanovení zástupce k ochraně práv žalobce ve smyslu § 35 odst. 8 s. ř. s.

10. Co se týče hodnocení potřebnosti ustanovení zástupce k ochraně práv žalobce (§ 35 odst. 8 s. ř. s.) lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu, která stanovila několik kritérií pro posouzení této otázky. První kritérium pro určení toho, zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv navrhovatele, bezpochyby představuje charakter projednávané věci. Rozhodně se však nejedná o kritérium jediné. Například ve svém rozsudku ze dne 30. 9. 2003, č. j. 1 Azs 5/2003 - 46 (publ. pod č. 108/2004 Sb. NSS ), Nejvyšší správní soud uvedl, že „hmotněprávní charakter projednávané věci (…) nemusí být jediným a zcela určujícím faktorem, z něhož lze usoudit na to, zda je zástupce třeba k ochraně práv. Přinejmenším stejný význam je třeba klást i na osobnostní a faktické poměry účastníka řízení, úroveň povědomí o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice.“

11. Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2004, č. j. 4 As 21/2004 - 64. Zdejší soud zde uvedl: „Advokát bude ustanoven zástupcem účastníka k ochraně jeho zájmů tehdy, jde-li o věc po stránce skutkové nebo právní složitou a jestliže potřeba ochrany práv účastníka v soudním řízení vyjde najevo, např. z nekvalifikovaných podání účastníka, jímž se na soud obrací apod. Vzhledem k tomu, že největší nároky po odborné stránce klade na účastníka řízení formulování samotného návrhu (žaloby), navíc v poměrně 1 As 62/2012 - 19 krátkém časovém úseku, je právě obsahová a formální úroveň sepsané žaloby kritériem pro závěr soudu o potřebě ochrany práv účastníka.“ V citované věci Nejvyšší správní soud vyslovil souhlas se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatelkou podaná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu veškeré náležitosti takového podání obsahovala, včetně vymezení rozsahu napadených výroků, žalobních bodů a tím i vymezení rozsahu soudního přezkumu. Obsahovala též perfektní návrh rozsudečného výroku. Kasační stížnost proti rozhodnutí, kterým stěžovatelce nebyl ustanoven zástupce, proto zamítl. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud rovněž ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2007, č. j. 1 Afs 32/2006 - 48.

12. Z výše uvedeného je patrné, že v řízení o správní žalobě není zastoupení advokátem povinné; nemajetnost a absence právního vzdělání na straně žalobce samy o sobě tedy nezakládají důvod pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Tomu ostatně odpovídá i praxe, kdy se nemalá část účastníků řízení probíhajících podle soudního řádu správního domáhá svých práv přímo, bez jakéhokoli zastoupení. Institut ustanovení zástupce není obecně institutem sloužícím k zajištění zastoupení nemajetných účastníků řízení bez právnického vzdělání, nýbrž institutem, jež má být využit až v případě, kdy nemajetný účastník bez ohledu na své vzdělání není způsobilý bránit svá práva před soudem sám.

13. Soud tedy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je žalobce sám způsobilý se před soudem hájit; přitom přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům žalobce a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí žalobce o jeho právech v soudním procesu a vůbec o právních poměrech v České republice.

14. Těmto požadavkům krajský soud v nyní posuzované věci dostál. Shledal přitom, že všechna podání žalobce, tj. žaloba, návrh na doplnění podkladů pro posudkový orgán znaleckým posudkem, který byl vypracován pro trestní řízení a vyjádření žalobce ze dnů 25. 8. 2011, 29. 8. 2011, 12. 9. 2011 a 27. 12. 2011 k posudku vypracovanému posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí jsou zcela jasná, konkrétní a vypovídající o tom, že žalobce se v předmětu věci zcela orientuje a je proto způsobilý se před soudem sám hájit.

15. Nejvyšší správní soud se s uvedenými závěry krajského soudu vyjádřenými v napadeném usnesení ztotožňuje. Stěžovatel se zjevně v českém právním řádu orientuje do té míry, že byl schopen podat žalobu, která naplňuje všechny zákonné požadavky (včetně vymezení žalobních bodů, a tím i rozsahu soudního přezkumu a perfektního návrhu rozsudečného výroku), využil svých rozličných procesních možností (žádost o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce), reagoval na výzvy soudu a vyjadřoval se k podkladům obsaženým ve spise (posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí). Nad rámec uvedeného lze uvést, že stejnou zdatnost projevil i při komunikaci s Nejvyšším správním soudem (tj. při podání kasační stížnosti, která zcela odpovídá všem zákonným požadavkům).

16. Stěžovatel až v kasační stížnosti namítl, že svá podání vytváří na základě výpomoci od spoluodsouzených, kteří mu takto pomáhají jen na základě své dobré vůle a tato pomoc může být kdykoli ukončena. K této námitce je třeba v prvé řadě uvést, že se vztahuje k budoucí hypotetické situaci, která může, avšak nemusí nastat. V současnosti je stěžovatel 1 As 62/2012 - 20 (byť za pomoci jiných osob) schopen svá práva před soudem účinně hájit (jak vyplývá z výše uvedeného).

17. Soudy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce musejí posuzovat aktuální situaci žadatele, přičemž zpravidla není možno žádat o ustanovení zástupce opakovně, poté co o ní krajský soud rozhodl, neboť rozhodnutím o takové žádosti je založena překážka věci rozhodnuté. Výjimku představují případy, kdy na straně žadatele dojde k podstatné změně skutečností, jež byly rozhodující z hlediska jeho první žádosti a tudíž i z hlediska zákonných podmínek pro ustanovení zástupce. Překážka věci rozhodnuté v takovém případě není založena, žadatel může o ustanovení zástupce zažádat opakovaně a krajský soud má povinnost o takové nové žádosti, s přihlédnutím k nově tvrzeným skutečnostem, rozhodnout (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 – 150). Je také třeba dodat, že v nyní projednávané věci stěžovatel okolnosti sepisu žaloby a jeho dalších podání v žádosti o ustanovení zástupce, ani jindy v průběhu řízení neuvedl (v žádosti uvedl toliko, že požaduje ustanovení zástupce z důvodu složitosti věci). Krajský soud proto neměl důvod k pochybnostem o způsobilosti stěžovatele hájit si za současné situace před soudem své zájmy sám.

18. Jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud při projednání žalobcovy věci řádně zvážil veškeré skutečnosti a zákonné podmínky pro ustanovení zástupce a následně správně dovodil, že žalobce je schopen své zájmy v řízení účinně bránit sám.

19. Je nutno též poznamenat, že shora citovaná judikatura zdejšího soudu vychází z právní úpravy účinné do 31. 12. 2011, která pro možnost ustanovení zástupce stanovila mírnější podmínky, než v současnosti účinná úprava (zavedená do § 35 odst. 8 s. ř. s. zákonem č. 303/2011 Sb.). Zatímco dříve postačovalo prokázat potřebnost ustanovení zástupce k ochraně práv účastníka, nyní musí být toto ustanovení nezbytně třeba. Více než dříve tedy bude ustanovení zástupce na základě žádosti účastníka řízení institutem výjimečným. V nyní projednávané věci nebyla prokázána potřebnost ustanovení ani na základě předcházející judikatury vycházející z mírnějších podmínek. Tím spíše u stěžovatele nemohly být dány důvody pro ustanovení zástupce podle nyní účinného znění soudního řádu správního. Krajský soud tedy při posouzení této otázky nepochybil.

20. Vzhledem ke shora uvedenému považuje Nejvyšší správní soud tuto kasační námitku za nedůvodnou.

21. Stěžovatel také namítal, že v poučení dotčeného usnesení chybí údaj o tom, že podmínkou řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem.

22. Podle § 54 odst. 2 první věta s. ř. s. rozsudek musí být písemně vyhotoven, musí obsahovat označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků, jejich zástupců, projednávané věci, výrok, odůvodnění, poučení o opravném prostředku a den a místo vyhlášení. Podle § 55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.

23. Požadavky na obsah a rozsah poučení o opravném prostředku vyplývají z § 36 odst. 1 druhá věta s. ř. s., podle kterého je soud povinen poskytnout účastníkům řízení stejné 1 As 62/2012 - 21 možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Jak uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 Ads 125/2007 – 59, „v poučení o opravném prostředku proto musí být jednoznačně a srozumitelně uvedeno, jakým opravným prostředkem může účastník řízení rozhodnutí soudu napadnout, v jaké lhůtě a u jakého soudu se tento opravný prostředek podává. Jedině takové poučení o opravném prostředku může plnit svou funkci a náležitě instruovat účastníka řízení o tom, jak má postupovat, aby v řízení neutrpěl újmu - např. v podobě odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost.“

24. V poučení napadeného usnesení lze všechny shora uvedené náležitosti nalézt. Je pravdou, že krajský soud do poučení neuvedl, že jednou z podmínek řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení stěžovatele advokátem. Tato informace ovšem není nezbytnou součástí poučení, jejím neuvedením nemůže účastník v řízení utrpět žádnou újmu, neboť i v případě, že podá kasační stížnost, aniž by byl řádně zastoupen, bude mít vždy prostor tento nedostatek podmínek řízení k výzvě Nejvyššího správního soudu ve stanovené lhůtě odstranit. Nadto, jak už bylo uvedeno výše, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o nevyhovění žádosti o ustanovení zástupce, není třeba vzhledem k povaze věci trvat na povinném zastoupení stěžovatele ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. V takovém případě není ani v řízení před Nejvyšším správním soudem potřeba ustanovit stěžovateli zástupce z řad advokátů a při neexistenci zastoupení advokátem není důvod pro odmítnutí kasační stížnosti (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 – 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS). V nyní projednávané věci by tak poučení, jež by obsahovalo informaci o povinném zastoupení stěžovatele v řízení o kasační stížnosti, bylo matoucí a odporující konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Krajský soud tedy v dané věci poučil stěžovatele o jeho procesních právech a povinnostech ve zcela dostatečném rozsahu tak, že stěžovatel nemohl v řízení utrpět újmu.

25. Stěžovateli lze dát za pravdu, že jednou z podmínek řízení o kasační stížnosti představuje povinné zastoupení advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel se domnívá, že již tato skutečnost měla odůvodnit nezbytnost ustanovení zástupce. Je však třeba připomenout, že krajský soud rozhodoval o ustanovení zástupce pro řízení o žalobě, nikoli pro řízení o kasační stížnosti. V řízení o žalobě pak není (na rozdíl od řízení o kasační stížnosti) zastoupení advokátem povinné. Proto ani z tohoto důvodu nemohl krajský soud konstatovat nezbytnou potřebu ustanovení advokáta v řízení o žalobě.

26. I tato námitka je nedůvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

27. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. 1 As 62/2012 - 22 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. dubna 2012 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu