1 As 71/2020

Rubrum

1 As 71/2020 - 24 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: B. C., zastoupen JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 1. 11. 2019, č. j. MV-102659-3/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 8 A 2/2020 – 23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a usnesení městského soudu

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2019, č. j. VS-4506/835.3/2-2018, zamítl žalobcovu žádost o udělení státního občanství České republiky podle § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve spojení s § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). Podle stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb vyžádaných žalovaným žalobce ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty.

2. Ministr vnitra rozhodnutím označeným v záhlaví rozklad proti rozhodnutí žalovaného zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 1 As 71/2020

3. Žalobce podal proti rozhodnutí ministra vnitra žalobu, kterou městský soud podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.) odmítl. Konstatoval, že podle § 26 zákona o státním občanství je napadené rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. Soud se dále zabýval otázkou ústavní konformity § 26 zákona o státním občanství. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17, kterým je soud vázán, a ve kterém se Ústavní soud zabýval i otázkou rozporu tohoto ustanovení s principy právního státu a dělby moci, a to v části IX. b) nazvané „Soulad výluky soudního přezkumu s principy právního státu“, dospěl k závěru, že je toto ustanovení ústavně konformní. Z nálezu totiž vyplývá, že je v kompetenci moci zákonodárné některé věci vyloučit ze soudního přezkumu, resp. ponechat na moci výkonné, aby z důvodu bezpečnosti státu vyloučila určitý okruh věcí ze soudního přezkumu.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, s níž spojil též návrh, aby Nejvyšší správní soud podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 95 odst. 2 Ústavy podal návrh na zrušení § 26 zákona o státním občanství. Současně navrhl přerušení řízení o kasační stížnosti do doby rozhodnutí Ústavního soudu o stěžovatelově ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 22/20 (jde o ústavní stížnost podanou přímo proti rozhodnutím správních orgánů v této věci).

5. Ustanovení § 26 zákona o státním občanství ani § 22 odst. 3 téhož zákona neobsahují konkrétní definici žadatelů, jejichž žádosti jsou vyloučeny ze soudního přezkumu. Rozhodnutí o udělení státního občanství je vyňato ze soudního přezkumu výhradně v závislosti na stanovisku Policie ČR nebo zpravodajské služby. Za využití odlišného stanoviska k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 je nutné konstatovat, že nikoliv zákonodárce, ale právě tyto mocenské složky fakticky rozhodují o tom, která rozhodnutí o neudělení státního občanství budou či nebudou podléhat soudnímu přezkumu.

6. Rozhodnutí žalovaného nereaguje na uplatněné námitky, je nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalovaný se vůbec nevěnoval stanoviskům Policie ČR a zpravodajských služeb. Stěžovateli nebyly sděleny žádné skutečnosti, které by celou situaci osvětlovaly a ze kterých by stěžovatel mohl zjistit, čím ohrožuje bezpečnost České republiky. Správní orgány dostatečně nezkoumaly důvody, pro které by mělo být stěžovateli státní občanství odepřeno.

7. Městský soud se jeho námitkami odmítl zabývat s prostým odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17. Stěžovatel nezpochybňuje vázanost obecného soudu plenárním nálezem Ústavního soudu. Městský soud však přehlíží, že klíčovou otázkou, kterou se Ústavní soud v nálezu nezabýval, je otázka, zda zákonem upravená možnost výluky soudního přezkumu správního rozhodnutí nenarušuje hranice dělby moci v právním státě (viz bod 8 odlišného stanoviska k nálezu). Napadené usnesení je proto nepřezkoumatelné. Dotčená právní úprava nemůže projít sítem testu proporcionality a je protiústavní. Nemůže proto obstát ani usnesení městského soudu.

8. Stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. pokračování 1 As 71/2020 - 25

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že městský soud nemohl vzhledem k závěrům vyjádřeným v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 rozhodnout jinak, než správní žalobu pro její nepřípustnost odmítnout. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení kasační stížnosti

10. Kasační stížnosti splňuje formální náležitosti požadované zákonem, je přípustná a projednatelná.

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Podle § 26 zákona o státním občanství „[r]ozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle § 22 odst. 3 je vyloučeno z přezkoumání soudem“.

13. Podle § 22 odst. 3 zákona o státním občanství „[k] žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu“.

14. V dané věci je rozhodnou právní otázkou zákonnost usnesení o odmítnutí žaloby. Městský soud odmítl žalobu z důvodu vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu podle § 26 zákona o státním občanství. V nynějším řízení se proto nelze věcně zabývat kasačními námitkami zpochybňujícími zákonnost (resp. přezkoumatelnost) správních rozhodnutí. Rozhodná je pouze otázka, zda je závěr městského soudu o odmítnutí žaloby správný.

15. Napadené usnesení městského soudu není nepřezkoumatelné. Přestože se městský soud k věci vyjádřil stručně, je z jeho rozhodnutí seznatelné, z jakého důvodu žalobu odmítl i proč zaujal názor, že jím aplikovaná právní úprava je souladná s ústavním pořádkem.

16. Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení § 26 zákona o státním občanství. Ústavní soud o takovém návrhu (podaném Nejvyšším správním soudem ve věci sp. zn. 2 As 64/2017) v nedávné době rozhodoval. Nálezem ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 39/17, návrh na zrušení zmíněného ustanovení zákona o státním občanství zamítl. Obecné soudy (včetně Nejvyššího správního soudu) jsou závěry vyslovenými v tomto nálezu vázány.

17. Podle Ústavního soudu nelze dané ustanovení považovat za projev svévole zákonodárce ani rozporné s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud konstatoval, že „zákaz výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na případy, ve kterých nejen že musí jít o konkrétní základní právo, ale současně se musí rozhodnutí orgánu veřejné správy takového konkrétního základního práva skutečně týkat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 9/14). (…) rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod, a vylučuje-li zákonodárce toto rozhodnutí ze soudního přezkumu, 1 As 71/2020 nedostává se tím do rozporu se zákazem výluky ze soudního přezkumu podle čl. 36 odst. 2 Listiny“ (body 63 a 64).

18. Ohledně ústavní konformity výluky soudního přezkumu Ústavní soud uvedl, že napadené ustanovení § 26 zákona o státním občanství nevylučuje ze soudního přezkumu všechna rozhodnutí o neudělení státního občanství, ale pouze ta, která byla vydána podle výše citovaného § 22 odst. 3 zákona o státním občanství. Ve všech ostatních případech zamítnutí žádosti o udělení občanství pro nesplnění podmínek stanovených zákonem o státním občanství není soudní přezkum vyloučen.

19. Ústavní soud se v minulosti zabýval i ústavností § 22 odst. 3 zákona o státním občanství, jenž ukládá ministerstvu, aby v odůvodnění zamítavého rozhodnutí nesdělovalo ty důvody nevyhovění žádosti o udělení státního občanství, které ze stanovisek bezpečnostních služeb vyplývají. Ústavní soud zamítl návrh na zrušení dotyčného ustanovení, přičemž dospěl k závěru, že „uvedený postup má vést k tomu, že konkrétní důvody nevyhovění žádosti nebudou žadateli o občanství sdělovány jen v těch případech, kdy je zde reálná obava, že by jejich zpřístupnění mohlo ohrozit bezpečnost státu či třetích osob. S ohledem na uvedené sleduje napadená právní úprava legitimní cíl, kterým jsou bezpečnostní zájmy státu“ (nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 5/16, bod 61). Shodný cíl, tedy bezpečností zájmy státu – minimalizace možnosti úniku utajovaných informací, sleduje i § 26 zákona o státním občanství. Takový cíl lze podle Ústavního soudu považovat za legitimní (nález sp. zn. Pl. ÚS 39/17, bod 73). Z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 tak plyne, že se Ústavní soud zabýval jak možným rozporem daného ustanovení s principy právního státu, tak jeho proporcionalitou.

20. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené závěry Ústavního soudu v dané věci neshledal, že by městský soud postupoval nezákonně, pokud žalobu odmítl z důvodu kompetenční výluky podle § 26 zákona o státním občanství, neboť toto ustanovení je ústavně konformní. K totožnému závěru ostatně soud dospěl již v rozsudcích ze dne 19. 7. 2019, č. j. 2 As 174/2017 - 30, ze dne 13. 8. 2019, č. j. 9 As 211/2018 - 37, ze dne 15. 8. 2019, č. j. 9 As 85/2018 - 49, ze dne 23. 9. 2019, č. j. 7 As 240/2019 – 28, či ze dne 23. 1. 2020, č. j. 5 As 346/2019 – 27, a dalších, na které soud v podrobnostech odkazuje.

21. Soud závěrem konstatuje, že neshledal ani důvod pro přerušení řízení o kasační stížnosti do ukončení řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti mířící přímo proti rozhodnutím správních orgánů, jak požaduje stěžovatel. Případný úspěch, či neúspěch v tomto řízení před Ústavním soudem by totiž neměl žádný vliv na závěr o nepřípustnosti jím podané správní žaloby. S ohledem na závěry vyplývající z citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/17 je však zjevné, že právě ústavní stížnost podaná přímo proti rozhodnutí o neudělení státního občanství (resp. rozhodnutí o zamítnutí rozkladu) je v dané věci efektivním prostředkem ochrany, v jehož rámci by měl být proveden kompletní přezkum důvodů pro neudělení občanství plynoucích z utajovaných informací.

IV. Závěr a náklady řízení

22. Kasační stížnost není důvodná. Soud ji proto podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady pokračování 1 As 71/2020 - 26 přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 2. června 2020 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu