1 As 78/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Ondřeje Bartoše v právní věci žalobců: a) Ing. M. P., a b) P. P., zastoupeni Mgr. Františkem Málkem, advokátem se sídlem 17. listopadu 238, Pardubice, proti žalovanému: zastupitelstvo obce Starý Mateřov, se sídlem Starý Mateřov 38, zastoupen Mgr. et Mgr. Michalem Bouškou, advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2026, č. j. 67/2026, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 6. 2026, č. j. 52 A 40/2026 - 27, takto:

Výrok

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Předkládaná věc se týká přímé soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí o výjimce z územního opatření o stavební uzávěře [§ 129 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění od 1. 1. 2024; dříve § 99 odst. 3 zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen „starý stavební zákon“)].

2. Žalobci pojali záměr postavit v obci Starý Mateřov rodinný dům. Na jejich pozemku však územní opatření o stavební uzávěře zakazovalo jakoukoli stavební činnost, a to do nabytí účinnosti změny územního plánu (ta již byla dle vyjádření žalovaného schválena a nyní nabude účinnosti). Žalobci proto požádali o výjimku ze stavební uzávěry. Žalovaný žádosti napadeným aktem zamítl.

3. Proti tomu brojili žalobci u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, který jejich žalobu napadeným usnesením odmítl. Přezkoumávaný akt totiž nepovažoval za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom z dřívější právní úpravy a související judikatury, podle níž rozhodnutí o výjimce nepředstavuje konečný zásah do práv žalobců (body 14 až 18 napadeného usnesení). Současně dospěl k závěru, že nejde ani o negativní závazné stanovisko, které je podle nové právní úpravy [§ 65 odst. 1 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění od 1. 1. 2026 (dále jen „s. ř. s.“)] samostatně soudně přezkoumatelné (bod 19 tamtéž).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

4. Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) napadli usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž navrhli, aby Nejvyšší správní soud usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelé s poukazem na odbornou literaturu namítají, že judikatura k dřívější právní úpravě není vzhledem k podstatné změně koncepce stavebního řízení nadále použitelná. Nová právní úprava podle nich přinesla řadu koncepčních a kompetenčních změn, jejichž cílem je zejména zrychlit a zefektivnit řízení, což míří i na přímou přezkoumatelnost rozhodnutí o výjimce.

6. Stěžovatelé předně poukazují na to, že rozhodování o výjimce ze stavební uzávěry je součástí územního plánování, nikoli součástí ani nezbytným předstupněm řízení o povolení konkrétního záměru. O výjimce rozhoduje rada nebo zastupitelstvo obce v samostatné působnosti a žádost o ní se podává pro rámcově vymezený účel, nikoli pro konkrétní projekt. Rozhodnutí o výjimce navíc není povinnou přílohou žádosti o povolení záměru, a tedy ani podkladem pro řízení o této žádosti. Výjimka ze stavební uzávěry se proto liší od výjimky z obecných požadavků na výstavbu, o níž rozhoduje stavební úřad. Nelze je proto srovnávat.

7. Výklad krajského soudu podle stěžovatelů znamená, že musí absolvovat celé řízení o povolení záměru včetně odvolacího řízení, přestože je jejich žádost bez udělení výjimky předem odsouzena k neúspěchu. Teprve poté by mohli před správními soudy zpochybnit zákonnost neudělení výjimky ze stavební uzávěry. Rozhodnutí o výjimce je proto podle nich řetězícím aktem ve vztahu k povolení konkrétního záměru, který může zasáhnout do jejich práv, a musí být samostatně soudně přezkoumatelný.

8. Samostatnou soudní přezkoumatelnost podle stěžovatelů podporuje také nové oprávnění správních soudů rušit závazné podklady. Pokud by rozhodnutí o výjimce bylo pouze podkladovým úkonem, jak dovodil krajský soud, správní soud by jej přezkoumával až v řízení o žalobě proti navazujícímu rozhodnutí. Šlo by přitom o akt vydaný jiným orgánem v jiném řízení, aniž by jeho původci náleželo postavení žalovaného. Takový postup by mohl nepříznivě ovlivnit procesní postavení územních samosprávných celků.

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí o výjimce se musí vztahovat k dostatečně určitému záměru a nemá povahu závazného stanoviska. Přenesení rozhodování do samostatné působnosti ani zavedení přímého soudního přezkumu závazných stanovisek podle něj nejsou dostatečnými důvody pro změnu dosavadního právního názoru.

10. Žalovaný dále uvedl, že dne 17. 6. 2026 přijal změnu územního plánu, s jejímž vydáním stavební uzávěra spojovala své trvání. Po nabytí účinnosti této změny stavební uzávěra zanikne. Případné zrušení napadeného aktu by proto podle žalovaného nemělo na stěžovatele žádný faktický dopad, neboť již nebude existovat stavební uzávěra, z níž by bylo možné udělit výjimku. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.

III. Předložení věci rozšířenému senátu

11. Předkládající senát dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná.

12. K tomu také předkládající senát uvádí, že pro rozhodnutí o kasační stížnosti není podstatné, zda stavební uzávěra nadále trvá. Předmětem kasačního řízení je totiž rozhodnutí krajského soudu a o kasační stížnosti je třeba rozhodnout i tehdy, odpadl-li mezitím předmět řízení o žalobě (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 8 Azs 172/2020 - 66, č. 4592/2024 Sb. NSS, bod 65). Při přezkumu usnesení o odmítnutí žaloby se navíc kasační soud může zabývat pouze zákonností tohoto odmítnutí (rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, č. 625/2005 Sb. NSS; či nověji ze dne 8. 7. 2026, č. j. 3 As 35/2026 - 45, bod 10). I kdyby se proto stavební uzávěra v době rozhodování kasačního soudu již na stěžovatele nevztahovala, jak upozornil žalovaný, je namístě přezkoumat zákonnost odmítnutí žaloby.

13. Po předběžném posouzení věci dospěl předkládající senát k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Má totiž za to, že rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry má být samostatně přezkoumatelné jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 věty první s. ř. s. Proto věc v souladu s § 17 s. ř. s. předkládá rozšířenému senátu.

14. Předkládající senát se nejprve vyjádří k pravomoci rozšířeného senátu, poté shrne dosavadní judikaturu a následně představí úvahy, které podle něj odůvodňují odlišný závěr. III.a K pravomoci rozšířeného senátu

15. Předkládající senát si je plně vědom toho, že judikatura, od které se chce odchýlit, se vztahuje ke starému stavebnímu zákonu a na nyní řešenou situaci dopadá (novější) stavební zákon. Přímo k němu se judikatura kasačního soudu zatím nevyjadřovala.

16. První úvahou je tak možnost změny výkladu v návaznosti na změnu textu zákona. Pro to zde není dle předkládajícího senátu prostor a uvedenou judikaturu považuje i přes změnu právní úpravy za závaznou.

17. Vykládaná ustanovení se totiž v rozhodných obrysech nezměnila: § 129 stavebního zákona § 99 odst. 3 starého stavebního zákona Ministerstvo, rada obce a v obcích, kde se rada Příslušná rada může na žádost povolit výjimku nevolí, zastupitelstvo obce, nebo rada kraje, které z omezení nebo zákazu stavební činnosti územní opatření o stavební uzávěře vydaly, mohou podle územního opatření o stavební uzávěře, jestliže na žádost povolit výjimku z podmínek, omezení nebo zákazu stavební činnosti podle územního povolení výjimky neohrožuje sledovaný účel. opatření o stavební uzávěře, jestliže povolení Proti rozhodnutí o výjimce se nelze odvolat. výjimky neohrožuje sledovaný účel stavební uzávěry. Proti rozhodnutí o žádosti o výjimku se nelze odvolat.

18. Nezmění-li se právní úprava v relevantních ohledech, je její ustálený výklad nadále použitelný i na její novější znění (např. nález ÚS ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 2634/18, bod 41; nebo rozsudek rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, č. 4039/2020 Sb. NSS, bod 44). Jednoduše řečeno platí, že „[s]amotná změna právní úpravy zpravidla nevylučuje použitelnost judikatury k předchozí právní úpravě, zejména pokud je obdobná, nebo zachovává shodný smysl a účel; v takovém případě je i namístě odstranit rozpor v judikatuře“ (rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2012, č. j. 2 Ans 15/2012 - 22). K takové změně při přechodu z úpravy výjimek ze stavebních uzávěr ve starém stavebním zákoně na úpravu v (novějším) stavebním zákoně nedošlo.

19. Současně předkládající senát uvádí, že důvody, které pro subsumovanou povahu rozhodnutí o výjimce předkládala judikatura, platí do značné míry i v současné úpravě. Jediný důvod pro odlišení se mohl být shledán v teleologickém výkladu stavebního zákona jako celku, který má prostřednictvím komplexní rekodifikace „docílit maximální možné integrace, zjednodušení, zrychlení a zefektivnění správních procesů v oblasti územního plánování a povolování staveb a zvýšení právní jistoty vlastníků nemovitostí a dotčených osob. Prioritou by mělo být, aby se při tomto rozhodování vedlo co nejméně správních řízení a vznikalo co nejméně správních rozhodnutí“ (viz str. 174 sněmovního tisku 1008/0, 8. volební období, obsahující návrh, který byl následně schválen jako prvotní verze stavebního zákona). Pouhou obecně proklamovanou rychlost a efektivitu řízení ovšem předkládající senát sám o sobě nepovažuje za dostačující důvod pro překonání dřívější judikatury.

20. Předkládající senát má za to, že ačkoliv se rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jejichž závěry chce překonat, vztahují ke starému stavebnímu zákonu, nelze je překonat jinak než prostřednictvím rozšířeného senátu. III.b Současná judikatura

21. Existující judikatura připodobňuje rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry (§ 99 odst. 3 starého stavebního zákona; nyní § 129 stavebního zákona) k rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu [§ 169 odst. 2 a 3 starého stavebního zákona; nyní § 184 odst. 2 písm. h) stavebního zákona].

22. Ve vztahu k rozhodnutí o výjimce z obecných požadavků na výstavbu rozšířený senát dovodil, že není samo o sobě způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Tento závěr založil na tom, že zpravidla nepředstavuje konečný zásah do práv účastníků, jelikož „v převážné většině případů však bude na rozhodnutí ve věci výjimky navazovat rozhodnutí ve věci samé“, které již soudně přezkoumatelné je. Takové rozhodnutí je tak subsumovaným správním aktem podobným závazným stanoviskům. Za relevantní nepovažoval ani vedení samostatného řízení o výjimce a vydání rozhodnutí se všemi základními náležitostmi (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 8 As 8/2011 - 66, č. 2908/2013 Sb. NSS, body 22 až 32).

23. Tento názor poté Nejvyšší správní soud převzal i pro rozhodnutí o výjimkách ze stavební uzávěry. Za výlučný účel žádosti označil dosažení „výjimky ze stavební uzávěry, díky níž by bylo možno úspěšně žádat o rozhodnutí v řízení o dodatečném povolení stavby. Samo rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry tak není způsobilé zasáhnout do práv a povinností účastníků řízení, jelikož samo o sobě v dané konkrétní situaci nedává nikomu práva ani povinnosti“. Předmět řízení o výjimce je „jakousi podmnožinou komplexního předmětu řízení ve věci dodatečného stavebního povolení – je jedním ze stavebních kamenů druhého z rozhodnutí, který je orgán, jenž rozhodnutí ve věci dodatečného stavebního povolení vydává, povinen bez možnosti změny daného konkrétního kamene včlenit do komplexní konstrukce, kterou buduje, složené obvykle z více dílčích částí.“ Proto rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry není samostatně soudně přezkoumatelné (rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2023, č. j. 2 As 189/2021 - 47, body 10 až 17).

24. S tímto názorem se opakovaně ztotožnily další senáty Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 As 318/2021 - 35, body 10 až 15; ze dne 20. 12. 2023, č. j. 2 As 97/2023 - 27, body 6 až 16; a ze dne 21. 12. 2023, č. j. 2 As 309/2023 - 27, body 9 až 17).

25. Na odsunutí soudního přezkumu až k přezkumu (v tehdejší věci) územního rozhodnutí neshledal nic protiústavního ani Ústavní soud s tím, že „akceptuje názor Nejvyššího správního soudu o tom, že brzký přezkum jednotlivých částí řízení podle stavebního zákona může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy. Nejvyšší správní soud výkladem zaujatým v napadených rozsudcích nezabránil stěžovatelce v přístupu k soudu“ (usnesení ÚS ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. III. ÚS 451/24, body 25 a 26).

26. Na tento názor navázal i šestý senát, který závěr o nemožnosti samostatného soudního přezkumu podložil i dalšími důvody. Mimo již uvedené dodal, že řízení o výjimce je vázáno na zcela konkrétní záměr a nepřekračuje rámec územního řízení, pročež nemůže vyvolat samostatné právní účinky. Překážku netvoří ani nutnost zpracování projektové dokumentace pro územní řízení. Ta totiž může být podkladem i v řízení o výjimce a zvýšit šanci na úspěch (rozsudek NSS ze dne 9. 7. 2025, č. j. 6 As 36/2024 - 39, body 12 až 22). III.c Právní názor předkládajícího senátu

27. Předkládající senát, v návaznosti na argumentaci stěžovatelů a související názor v odborné literatuře (Vlk, V. Černý, P. Bursíková, L. § 129 [Výjimky]. In: Bursíková, L. Korbel, F. Černý, P. Lachmann, M. a kol. Stavební zákon. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 1040–1044), dospěl k závěru, že rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry by mělo být samostatně soudně přezkoumatelné jako rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 věty první s. ř. s.

28. Předkládající senát považuje za nesprávnou již samotnou premisu, ze které judikatura vychází. Rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry a z obecných požadavků na výstavbu nejsou srovnatelná.

29. Zaprvé jsou zde rozdílné orgány, jimž je svěřena pravomoc rozhodovat o výjimkách, a působnost, ve které tak činí.

30. Zatímco o výjimce z obecných požadavků na výstavbu rozhoduje stavební úřad (§ 228 odst. 1 stavebního zákona), o výjimce ze stavební uzávěry rozhoduje rada, případně zastupitelstvo, samosprávného celku (viz § 129 stavebního zákona). To sice podle rozšířeného senátu není rozhodující (bod [22] tohoto usnesení), nicméně zde je odlišná i působnost, ve které tak činí. Stavební úřad rozhoduje v přenesené působnosti (§ 37 odst. 1 stavebního zákona), a rada nebo zastupitelstvo v samostatné působnosti [§ 8 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Předkládající senát to vnímá jako prohloubení ústavně garantovaného práva na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy), pod které územní plánování a rozhodování o distribuci zátěže v území spadá (např. rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012 - 31). Nelze pominout, že uvedená odborná literatura v souvislosti s rozhodováním o výjimkách ze stavební uzávěry v samostatné působnosti poukazuje na hrozící „vyšší riziko nikoli zcela nestranného přístupu“, který nemůže být korigován ani v odvolacím řízení, které není přípustné (§ 129 věta druhá stavebního zákona).

31. V tomto ohledu předkládající senát upozorňuje na hrozící problém současného přístupu s ohledem na novelizaci s. ř. s. účinnou od 1. 1. 2026. Ta totiž znemožňuje řádnou obhajobu rozhodnutí o výjimce tím, kdo o ni rozhodl. Takový orgán má sice možnost se při přezkumu rozhodnutí jako závazného podkladu vyjádřit (§ 75 odst. 2 věta druhá s. ř. s.), nicméně při zrušení rozhodnutí (§ 75 odst. 2 věta třetí a § 78 odst. 8 s. ř. s.) nemá možnost se samostatně bránit. Nebyl totiž účastníkem řízení (tím je pouze žalovaný stavební orgán; § 69 s. ř. s.) ani osobou zúčastněnou na řízení, a proto nemůže podat kasační stížnost (§ 102 s. ř. s.). To, zda bude moci samosprávný orgán uplatňovat opravný prostředek a hájit svůj názor, tak závisí na úvaze a postupu stavebního úřadu jednajícího v přenesené působnosti. To má vážné dopady do práva na samosprávu. Totéž ostatně platí, pokud by rozhodnutí o výjimce bylo možné samostatně přezkoumat jako „negativní závazné stanovisko“ (§ 65 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

32. Zadruhé je nutné poukázat na náklady, které současná judikatura požaduje po stavebníkovi vynaložit, aby se domohl jakéhokoliv přezkumu rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry (pro vyloučení odvolání a závaznost pro stavební úřad je jediným přezkumným orgánem soud).

33. Výjimka z obecných požadavků na výstavbu musí být specifikovaná v žádosti o povolení záměru, ke kterému se již přikládá úplná dokumentace [§ 184 odst. 2 písm. a) a h) stavebního zákona]. Oproti tomu u žádosti o výjimku ze stavební uzávěry takový požadavek neexistuje. Stavební zákon doložení úplné projektové dokumentace nepožaduje a judikatura s jejím předložením u starého stavebního zákona pracovala pouze jako s možným podkladem. Šestý senát dovodil, že její předložení může pouze stavebníkovi zvýšit šanci na úspěch (rozsudek NSS č. j. 6 As 36/2024 - 39, bod 19). K žádosti o výjimku ze stavební uzávěry tak postačuje, na rozdíl od výjimky z obecných požadavků na výstavbu, předložit zjednodušený podklad dokládající parametry záměru. V tomto ohledu sice může být pravda, že čím detailnější dokumentaci stavebník k žádosti o výjimku předloží, tím lépe půjde posoudit jeho záměr a může mu to zvýšit šance na úspěch. Nicméně při absenci jasného zákonného požadavku by mělo být především odpovědností stavebníka, jak důkladnou žádost bude chtít podat.

34. Takový závěr považuje předkládající senát za logický. Jak uvádí citovaná odborná literatura, stavebník je ve fázi žádosti o výjimku na samém počátku provádění záměru, kdy teprve zjišťuje, zda území dotčené stavební uzávěrou bude možné vůbec využít. Záměr tak může být definovaný i obecněji než zcela konkrétním vymezením. V případě neúspěšné žádosti o výjimku tak stavebník úplnou dokumentaci nikdy nepotřebuje. Její zpracování by tak fakticky činil pouze za účelem dosažení (soudního) přezkumu.

35. Nejen k tomu stavebníka ovšem současná judikatura nutí. Aby byla totiž (navazující) žádost o povolení záměru projednatelná a stavebník se mohl (soudně) bránit proti rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry, musí vynaložit další (mnohdy nemalé) náklady. Kromě úplné dokumentace záměru zákon předpokládá doložení souhlasů, vyjádření, závazných stanovisek a dalších podkladů (§ 184 stavebního zákona). Bez úplné dokumentace stavební úřad žádost neprojednává (§ 185 odst. 3 stavebního zákona). Nic z uvedeného pro žádost o výjimku ze stavební uzávěry přitom nepotřebuje. Všechny dokumenty je tak stavebník nucen zpracovat a absolvovat celé další řízení, které je od počátku odsouzeno k neúspěchu, a to pouze proto, aby se mohl domoci (soudního) přezkumu původního rozhodnutí o výjimce. Stavební úřad totiž nemůže rozhodnutí o výjimce jakkoli přehodnotit (rozsudek NSS č. j. 2 As 189/2021 - 47, bod 15).

36. Aniž by neudělení výjimky ze stavební uzávěry bylo jediným důvodem pro nevyhovění povolení záměru, může stavebníka dostat před správním soudem do procesní pasti. Bude-li totiž důvodů jeho neúspěchu v povolovacím řízení více, musí namítat nezákonnost všech těchto důvodů. Jinak může být jeho žaloba bez jakéhokoliv věcného posuzování zamítnuta (např. rozsudek NSS ze dne 5. 6. 2025, č. j. 6 As 222/2024 - 30, bod 19).

37. Zatřetí předkládající senát uvádí, že vztah výjimek a povolovacího řízení prošel s účinností stavebního zákona změnou. Zatímco o výjimce ze stavební uzávěry se vede samostatné řízení (§ 129 stavebního zákona), o výjimce z obecných požadavků na výstavbu se vždy rozhoduje rovnou v řízení o povolení záměru [§ 184 odst. 2 písm. h) a § 228 stavebního zákona]. To z druhé jmenované výjimky bezpochyby činí subsumovaný akt, jak na něj nahlížela dřívější judikatura (bod [22] tohoto usnesení). Akceptace názoru předkládajícího senátu se tak bude vztahovat pouze na výjimky ze stavebních uzávěr; naproti tomu nehrozí, že by se tyto závěry uplatňovaly i u výjimek z obecných požadavků na výstavbu.

38. Nelze ani opomenout, že rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry bude v jednom řízení zpravidla jedno, a to na rozdíl od závazných stanovisek a jiných rozhodnutí v řízení o povolení záměru, kterých může být vysoké množství. U nich by totiž přímý soudní přezkum každého z nich vskutku mohl způsobit paralýzu rozhodovacích procesů v rámci veřejné správy (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, č. 2434/2011 Sb. NSS, bod 40). U přezkumu rozhodnutí o stavební uzávěře tak k „rozkouskování“ přezkumu nedochází a paralýza nehrozí. V tomto ohledu lze připomenout, že novější právní úprava tak jako tak již částečně překonává uvedené úvahy směrem k přímé přezkoumatelnosti i těchto aktů (§ 65 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

39. Rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry má tedy dle předkládajícího senátu spíše charakter řetězícího se aktu než aktu subsumovaného (k definici viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2025, č. j. 6 Afs 292/2018 - 39, č. 4668/2025 Sb. NSS, body 34 až 37). Rozhodnutí o výjimce a rozhodnutí o povolení záměru jsou jednotlivé úkony vydávané orgány samostatně a postupně, přičemž (úspěšné) řízení o povolení záměru může následovat až po řízení o výjimce. Již rozhodnutí o výjimce se přitom negativně projevuje v právní sféře stavebníka.

40. Svojí podstatou má toto rozhodnutí blíže k výjimce ze zákazu u zvláště chráněných druhů (§ 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), které má právě charakter řetězícího se aktu, jenž je samostatně soudně přezkoumatelný (rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2010, č. j. 6 As 42/2008 - 509).

41. Předkládající senát shrnuje, že současná judikatura formalisticky nutí stavebníka s negativním rozhodnutím o výjimce ze stavební uzávěry jej před tím, než se mu dostane soudní ochrany, „překlopit“ do předem jasného negativního rozhodnutí o nepovolení stavebního záměru. Kromě toho, že tento postup vyžaduje vynaložení dalších (nejen finančních) nákladů, kterému je možné se vyhnout, tak zároveň vede ke zcela zbytečné multiplikaci správních řízení (v rozporu s obecným úmyslem zákonodárce – viz citaci v bodě [19] tohoto usnesení) a bezúčelnému oddalování okamžiku, než se účastníkovi řízení dostane soudního přezkumu. Na kvalitě, subsidiaritě nebo požadavku na „nekouskování“ soudního přezkumu se absolvování tohoto dodatečného postupu nijak neprojeví. Současně si je první senát vědom toho, že existující názor byl akceptován Ústavním soudem, avšak toliko ve formě usnesení o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. To však není překážkou pro to, aby rozšířený senát tento názor překonal.

42. Rozhodování o výjimce ze stavební uzávěry je dle předkládajícího senátu od rozhodnutí o povolení záměru dostatečně „vzdáleno“ na to, aby se nejednalo o subsumovaný, nýbrž řetězící se akt. To má i zřejmé procesní důsledky pro samosprávné orgány a na možnost jejich obrany proti zásahům soudní moci do práva na samosprávu. Již proto je toto rozhodování samo o sobě způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce, resp. negativně zasáhnout do jeho právní sféry.

43. První senát pro úplnost dodává, že pokud by rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry nebylo samostatně soudně přezkoumatelné rozhodnutí, přichází v úvahu jeho přímý přezkum jako závazného stanoviska, které brání vydání povolení či souhlasu (§ 65 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Z výše uvedených důvodů má ovšem první senát za to, že se jedná o samostatné rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu (§ 65 odst. 1 věta první s. ř. s.).

IV. Závěr

44. Předkládající senát tedy shrnuje, že rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry by dle jeho názoru mělo být samostatně soudně přezkoumatelné jako rozhodnutí podle § 65 odst. 1 věty první s. ř. s. To je ovšem odlišný názor od toho, který již Nejvyšší správní soud zaujal. Proto předkládající senát věc v souladu s § 17 s. ř. s. postoupil rozšířenému senátu. Otázka předložená k rozhodnutí zní: Jakou povahu má rozhodnutí o výjimce ze stavební uzávěry podle § 129 stavebního zákona a je, či není samostatně přezkoumatelné soudy ve správním soudnictví? P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Filip Dienstbier, Lenka Krupičková, Petr Mikeš, Ivo Pospíšil, Barbara Pořízková, Aleš Roztočil a Karel Šimka. Účastníci řízení mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. Účastníci řízení se mohou k právní otázce předkládané rozšířenému senátu vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení. V Brně dne 20. srpna 2026 Ivo Pospíšil předseda senátu