1 Azs 129/2019

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Josefa Baxy a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: M. M., zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 1. 2019, č. j. CPR- 11235-10/ČJ-2017-930310-V238, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019, č. j. 2 A 3/2019 - 20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před městským soudem

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy (dále též „prvostupňový správní orgán“) rozhodnutím ze dne 25. 3. 2017 uložila žalobci podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) správní vyhoštění a stanovila dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce tří let. Odvolání žalobce žalovaná dne 7. 1. 2019 zamítla.

2. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce pobýval na území České republiky od 30. 3. 2016 do 24. 3. 2017 bez platného víza a skutečnost, že při pobytové kontrole se prokázal padělaným dokladem.

3. Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Městského soudu v Praze, který žalobu neshledal důvodnou a zamítl ji.

4. Městský soud uvedl, že správní orgán I. stupně si v souladu § 120a zákona o pobytu cizinců v rámci rozhodování o správním vyhoštění vyžádal závazné stanovisko ministerstva vnitra, které je dne 25. 3. 2017 vydalo a uvedlo, že vycestování žalobce je možné. Toto stanovisko bylo v odvolacím řízení potvrzeno stanoviskem ministra vnitra ze dne 7. 11. 2018.

5. K námitce, že byl žalobce povolán k výkonu vojenské služby a že mu po odmítnutí hrozí trestně právní následky, včetně věznění v nepřijatelných podmínkách ukrajinských vězeňských zařízení, ministr vnitra uvedl, že ji považuje za zcela zjevnou spekulaci žalobce, neboť jak vyplývá z dostupných informací, na Ukrajině již neprobíhají žádné nové mobilizace osob za účelem nasazení do východních částí země a prezident Ukrajiny již ve svém prohlášení ze dne 2. 11. 2016 sdělil, že v současné době nejsou na východoukrajinské frontě již žádní mobilizovaní vojáci, ale pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády. Ministr vnitra tedy konstatoval, že obava žalobce je již v současné době bezpředmětná. Nadto v průběhu výslechu před správním orgánem žalobce žádné důvody, které by mu znemožňovaly vycestování, netvrdil, jeho námitky tak považoval ministr za účelové.

6. Městský soud uzavřel, že ministr vnitra se v závazném stanovisku k možnosti vycestování tvrzenou obavou žalobce z možného uvěznění v důsledku nenastoupení do armády dostatečným, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem zabýval a závěr, ke kterému dospěl, že v současné době žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání a tedy naplnění skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, je podložen aktuálními informacemi o bezpečnostní a politické situaci v zemi původu žalobce.

7. Jestliže žalovaný v projednávané věci z tohoto závazného stanoviska při svém rozhodování o vyhoštění žalobce vycházel a uvedl, že na žalobce se nevztahují důvody znemožňující vycestování ve smyslu § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, postupoval dle názoru soudu v souladu se zákonem. Na jeho rozhodnutí nelze v tomto směru pohlížet jako na rozhodnutí nepřezkoumatelné.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

8. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). S kasační stížností spojil též návrh na přiznání odkladného účinku. - 39

9. Stěžovatel nesouhlasí s posouzením věci městským soudem. V průběhu správního řízení uvedl, že se obává odvedení do armády a že mu již byl doručen povolávací rozkaz. Žalovaná tedy byla informována o tom, že stěžovatel odmítá nastoupit vojenskou službu, a z toho důvodu se nechce vrátit na Ukrajinu. Žalované i ministerstvu vnitra přitom bylo známo, že za nenastoupení vojenské služby na Ukrajině hrozí nikoliv zanedbatelný trest odnětí svobody. V případě nuceného návratu stěžovatele na Ukrajinu by bylo možné předpokládat, že po jeho odmítnutí nástupu do armády bude vystaven věznění v ukrajinských věznicích, což si bezesporu vyžaduje samostatnou úvahu, kterou žalovaná v rozhodnutí zcela opomněla.

10. Je přitom notorietou, že neakceptovatelné podmínky v ukrajinských vězeních by mohly vést k porušení čl. 3 a 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a tudíž by byly důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Stěžovatel poukazuje na monitorovací zprávu Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2014, která popisuje nevhodnost podmínek ve vazebních zařízeních způsobenou jejich přeplněním. Nejde přitom o individuální a nahodilé situace, ale o strukturální nedostatek ukrajinského vězeňského systému. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudky ESLP ze dne 15. 7. 2002 Kalashnikov v. Ruská federace, ze dne 28. 3. 2006 Melnik v. Ukrajina, ze dne 1. 7. 2010 Davydov a ostatní v. Ukrajina a ze dne 15. 5. 2012 Kaverzin v. Ukrajina.

11. Ačkoliv tedy obava z porušení čl. 3 Úmluvy v případě nuceného vycestování stěžovatele na Ukrajinu a jeho ohrožení omezením osobní svobody nepochybně existuje, žalovaná ji úplně pominula, otázkou se nezabývala a své rozhodnutí tak zatížila vadou nepřezkoumatelnosti. Tuto vadu nenapravil ani městský soud, tudíž vadou nezákonnosti zatížil i samotný rozsudek.

12. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že námitka stěžovatele je nedůvodná a odkázala na strany 4 a 5 svého rozhodnutí.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

13. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

14. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

15. Předmětem sporu je posouzení, zda se správní orgány v řízení o správním vyhoštění dostatečným způsobem zabývaly důvody znemožňujícími vycestování stěžovatele, konkrétně jeho obavou z možného uvěznění jako následku odmítnutí nastoupit vojenskou službu ve spojení se špatnými podmínkami v ukrajinských věznicích.

16. Dle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda je vycestování cizince možné. Dle § 179 odst. 1 téhož zákona: „Vycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“.

17. Za vážnou újmu se dle § 179 odst. 2 považuje: a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

18. Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatele, že správní orgány se jeho situací nezabývaly. Již městský soud shrnul, že ministr vnitra v potvrzujícím závazném stanovisku reagoval na stěžovatelovu námitku a dostatečně odůvodnil, proč jeho obava není jako překážka znemožňující vycestování relevantní.

19. Ačkoliv stěžovatel uváděl, z jakých důvodů nejsou ukrajinské věznice vyhovující z hlediska požadavků čl. 3 Úmluvy, ministr vnitra v potvrzujícím stanovisku jasně vysvětlil, že stěžovateli uvěznění z jím namítaných důvodů (odmítání nástupu do armády) nehrozí. V takové situaci je již zcela neúčelné zabývat se vlastními podmínkami v ukrajinských věznicích.

20. Stanovisko k možnosti vycestování cizince je pro správní orgán rozhodující o vyhoštění cizince závazné. Správní orgán rozhodující o vyhoštění nemá možnost učinit si o možnosti vycestování cizince úvahu sám či se od vydaného stanoviska odchýlit (srov. přiměřeně rozsudek ze dne 23. 9. 2010, čj. 5 As 56/2009-63, č. 2167/2011 Sb. NSS či ze dne 13. 2. 2019, č. j. 8 Azs 76/2018-59). Závazné stanovisko je následně podrobeno přezkumu v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s.

21. Městský soud proto správně uvedl, že žalovaná nepochybila, pokud v rozhodnutí ze závazného stanoviska ministra vnitra vycházela. Stejně tak správně zhodnotil, že toto stanovisko se dostatečně zabývalo námitkami stěžovatele v kontextu podkladů týkajících se aktuální bezpečnostní a politické situace na Ukrajině. Rozhodnutí žalované ani závazné stanovisko tak nejsou nepřezkoumatelná či věcně nesprávná.

22. Stěžovatel s podáním kasační stížnosti dne 12. 4. 2019 požádal o přiznání odkladného účinku. Ještě před rozhodnutím o odkladném účinku došlo dne 25. 4. 2019 k vyhoštění stěžovatele (viz č. l. 25 spisu Nejvyššího správního soudu). S ohledem na tuto skutečnost soud již o návrhu na přiznání odkladného účinku nerozhodoval, neboť ani vyhovění návrhu nemohlo stěžovateli přinést žádaný efekt a rozhodnutí o něm se tak stalo bezpředmětným.

IV. Závěr a náklady řízení - 40

23. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

24. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jakožto úspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. června 2019 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu