1 Azs 136/2025

Rubrum

1 Azs 136/2025 - 56 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: I. T., zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 8. 2024, č. j. MV-99641-4/SO-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, č. j. 50 A 16/2024 - 40, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu

1. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, který na území ČR pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ s platností od 18. 12. 2021 do 17. 12. 2023. Dne 11. 12. 2023 podal žádost o prodloužení platnosti tohoto povolení. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) vyzvalo žalobce k odstranění vad ve stanovené lhůtě, kterou mu k jeho žádosti usnesením ze dne 8. 3. 2024 prodloužilo. Po uplynutí této lhůty ministerstvo usnesením ze dne 28. 5. 2024 řízení o žádosti zastavilo podle § 42 ve spojení s § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce ve stanovených lhůtách zákonem požadované doklady nepředložil. Žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a rozhodnutí ministerstva potvrdila.

2. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou, kterou krajský soud nepovažoval za důvodnou a zamítl ji. Upozornil, že v řízeních o žádosti (jako je i nyní posuzované řízení) 1 Azs 136/2025 leží primární břemeno tvrzení a břemeno důkazní na žadateli, nikoliv na správním orgánu, a to platí i v řízeních o žádostech vedených v režimu zákona o pobytu cizinců. V těchto řízeních se proto (na rozdíl od řízení vedených z moci úřední) uplatní zásada koncentrace řízení ve smyslu § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.

3. Krajský soud zrekapituloval, že ministerstvo žalobce přípisem ze dne 5. 1. 2024 vyzvalo, aby jednak doložil, že jeho úhrnný měsíční příjem a společně s ním posuzovaných osob odpovídá podmínkám podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, a dále aby doložil potvrzení finančního úřadu, správy sociálního zabezpečení a celního úřadu o bezdlužnosti či případných nedoplatcích. K tomu mu stanovil lhůtu 30 dnů od doručení zmiňovaného přípisu. Na tuto výzvu žalobce reagoval podáním ze dne 24. 2. 2024, v němž žádal o prodloužení lhůty k dodání požadovaných podkladů o 60 dnů z toho důvodu, že podal daňové přiznání za rok 2023 a požádal o přiznání bezdlužnosti, ale platební výměr bude vystaven až v polovině dubna. Ministerstvo usnesením ze dne 8. 3. 2024 prodloužilo lhůtu k předložení požadovaných podkladů do 26. 4. 2024. Dne 6. 3. 2024 bylo ministerstvu doručeno podání žalobce, jehož přílohami byl výpis z živnostenského rejstříku a rozsudek schvalující dohodu žalobce a jeho manželky o péči a výživném k jejich nezletilému dítěti na dobu před a po rozvodu. Až po uplynutí dodatečně prodloužené lhůty žalobce v rámci podání ze dne 17. 5. 2024 doložil jeden z požadovaných podkladů (sdělení Ústřední správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 5. 2024 potvrzující absenci nedoplatků na pojistném na sociálním zabezpečení). Ministerstvo tedy správně řízení zastavilo řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, neboť nemělo k dispozici všechny podklady pro vyřízení žádosti. Krajský soud konstatoval, že z průběhu řízení není zřejmá žádná relevantní okolnost, která by žalobci bránila předložit požadované podklady ještě před uplynutím dodatečně prodloužené lhůty. Pokud žalobce předložil část chybějících podkladů až teprve v rámci doplnění odvolání ze dne 12. 6. 2024 (k němuž připojil i písemnosti vydané finančním a celním úřadem), žalovaná správně, v souladu se zásadou koncentrace, k těmto listinám nepřihlížela.

4. Podání žalobce, které bylo ministerstvu doručeno dne 6. 3. 2024, nemohlo být dle soudu vyhodnoceno jako odvolání proti usnesení ze dne 8. 3. 2025 o prodloužení lhůty, jak se žalobce domáhal v žalobě, a to ze dvou důvodů: usnesení bylo vyhotoveno později, než bylo podání ministerstvu doručeno; podání žalobce bylo nadto dle svého obsahu toliko oznámením o doložení listin.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

5. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Kasační stížnost je dle stěžovatele přijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s., neboť podstatně přesahuje jeho zájmy.

6. Stěžovatel zopakoval sled jeho jednotlivých podání ministerstvu. Zdůraznil, že ministerstvo ve své výzvě ze dne 5. 1. 2024 k odstranění vad jeho žádosti nezohlednilo skutečný stav věci; vyzvalo stěžovatele k předložení dokumentu, který nemohl před 1. 4. 2024 získat. Tato výzva rovněž trpí podstatnými vadami – uvádí, že žádost byla 1 Azs 136/2025 - 57 pokračování podána prostřednictvím poštovní přepravy dne 19. 12. 2023, jednalo se však o den, kdy správní orgán tuto žádost obdržel. Ministerstvo rovněž nesprávně poučilo stěžovatele o okruhu společně posuzovaných osob, neboť z cizineckého informačního systému bylo patrné, že pobytové oprávnění paní K. (tchyně stěžovatele) vypršelo dne 27. 8. 2023, přičemž žádost o prodloužení nepodala. Tato okolnost se odráží ve výši požadovaného pravidelného měsíčního příjmu, který měl stěžovatel předložit. Hypoteticky mělo ministerstvo první výzvu vydat později, nebo s delší lhůtou k odstranění vad žádosti.

7. Po žádosti o prodloužení původní lhůty stěžovatel zaslal ministerstvu dne 5. 3. 2024 podání obsahující platné živnostenské oprávnění, vyjádření směřující k okruhu společně posuzovaných osob, upozornění, že probíhá rozvodové řízení, a rozsudek o stanovení výše výživného na jeho nezletilého syna. Stěžovatel namítl, že v usnesení ministerstva o prodloužení lhůty ze dne 8. 3. 2024 není žádný odkaz na stěžovatelovo podání ze dne 5. 3. 2024, a nemohlo tedy být vydáno v reakci na něj (ministerstvo jej zjevně nemělo k dispozici). K tomuto podání proto mělo ministerstvo přistoupit jako k odvolání proti stanovené lhůtě, které však bylo podáno předčasně ve smyslu § 83 správního řádu.

8. Stěžovatel v rámci prvostupňového řízení a řízení o odvolání doložil všechny požadované dokumenty, včetně potvrzení o splnění podmínek podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců (podkladem pro stanovení výše průměrného měsíčního příjmu za uplynulé zdaňovací období byly platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za rok 2023 a vyúčtování na sociální a důchodové pojištění).

9. Rozhodnutí žalované je rovněž nepřiměřené ve smyslu jednotlivých kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců. Výkon či jiné právní následky tohoto rozhodnutí znamenají pro stěžovatele újmu spočívající v omezení jeho možnosti opatřovat si příjmy.

10. Stěžovatel sice nyní není nucen z území ČR vycestovat, nicméně bude muset žádat o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území ve smyslu § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Do vydání tohoto víza a také povolení k zaměstnání ze strany úřadu práce není stěžovatel oprávněn provozovat výdělečnou činnost. Nadto na tento typ pobytového oprávnění není právní nárok, a nepředstavuje proto dostatečnou ochranu práv (viz usnesení NSS ze dne 15. 8. 2024, č. j. 5 Azs 214/2024 - 27).

11. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

12. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

13. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. 1 Azs 136/2025 NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Zásadní pochybení v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud shledá především tehdy, pokud krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v konkrétním případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zároveň však platí, že Nejvyšší správní soud není v rámci hodnocení přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.

14. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal naplnění žádného z uvedených důvodů přijatelnosti. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

15. V souvislosti s kasační námitkou spočívající v tom, že výzva ministerstva ze dne 5. 1. 2024 k odstranění vad stěžovatelovy žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu trpí zásadními vadami, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o nepřípustnou argumentaci ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil již v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Ze stejného důvodu je nepřípustná též kasační námitka spočívající v nepřiměřenosti rozhodnutí žalované ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců a rovněž v tom, že žalovanou odkazované pobytové oprávnění v podobě dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ČR není pro stěžovatele dostatečnou ochranou.

16. Pokud stěžovatel namítá, že v rámci řízení před ministerstvem a odvolacího řízení předložil všechny dokumenty potřebné k rozhodnutí o jeho žádosti, Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že městský soud zcela správně následoval ustálenou judikaturu, podle níž je v řízeních o žádostech (a to rovněž v režimu zákona o pobytu cizinců) především na žadateli, aby předložil správnímu orgánu všechny podklady pro rozhodnutí (viz např. rozsudky NSS ze dne 15. 5. 2019, č. j. 8 Azs 249/2018 - 57, či ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 206/2016 - 48). Z rozsudku kasačního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015 - 24, vyplývá, že pokud cizinec, ač správním orgánem řádně vyzván, nepředloží k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání doklady požadované § 46 odst. 7 o pobytu cizinců, a v tomto ohledu zůstane zcela nečinný, správní orgán řízení o žádosti zastaví podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Městský soud v souladu s uvedenou judikaturou uzavřel, že ačkoliv stěžovatel nebyl zcela nečinný (některé z požadovaných dokumentů v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně předložil), ze spisové dokumentace nevyplynula žádná relevantní okolnost, pro kterou by všechny požadované dokumenty nemohl předložit v dodatečně prodloužené lhůtě (do 26. 4. 2024). Z judikatury kasačního soudu přitom vyplývá, že tento nedostatek není možno zhojit až v řízení o odvolání (viz rozsudky NSS ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, či ze dne 4. 11. 2009, č. j. 2 As 17/2009 - 60). 1 Azs 136/2025 - 58 pokračování

17. Podle § 37 odst. 1 správního řádu se podání posuzuje podle jeho skutečného obsahu. V souladu s tímto pravidlem krajský soud stěžovateli řádně vysvětlil, že jeho podání ze dne 5. 3. 2024 nelze považovat za odvolání proti usnesení ministerstva ze dne 8. 3. 2024.

18. Kasační stížnost stěžovatele se tudíž týká otázek, k nimž existuje judikatura Nejvyššího správního soudu. Krajský soud tuto judikaturu respektoval a při posouzení věci nepochybil, natož zásadním způsobem. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

19. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné kasační stížnosti, a otázka odkladného účinku se tak stala bezpředmětnou.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud jí tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. září 2025 Lenka Kaniová předsedkyně senátu