1 Azs 169/2018

Rubrum

1 Azs 169/2018 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: S. A. Z. B., proti žalované: Komise pro rozhodovávání ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 2. 2014, č. j. MV- 161062-4/SO-2013, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2018, č. j. 5 A 56/2014 - 50, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaná n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

1. Dne 10. 11. 2012 Ministerstvo vnitra zamítlo žalobcovu žádost o povolení k trvalému pobytu ze dne 26. 6. 2007, a to dle § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Tato žádost byla podána podle § 67 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná poté v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí ministerstva. 1 Azs 169/2018

2. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Předmětem, který byl v rámci soudního přezkumu rozhodnutí žalované ze strany soudu posuzován, byla otázka, v jakém znění měla žalovaná (resp. Ministerstvo vnitra) v řízení o žádosti účastníka řízení ze dne 26. 6. 2007 aplikovat ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců.

3. Městský soud nejprve rozsáhle rekapituloval procesní historii případu, kdy došlo k několikerému rušení rozhodnutí žalované správními soudy. Konstatoval, že žalobce v době podání své žádosti a v době vydání prvního pravomocného rozhodnutí ve věci neudělení pobytu splňoval požadavky § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007. Tento závěr byl tehdy ostatně potvrzen i kasačním soudem.

4. Správní orgány tudíž měly žalobci v nynějším - opětovném řízení po zrušení rozhodnutí správními soudy - povolení k trvalému pobytu udělit. Pokud tak neučinily, jednalo se o jejich pochybení, které není možné klást žalobci k tíži.

5. Podle městského soudu byla veškerá navazující řízení o opravných prostředcích či řízení před soudy toliko důsledkem prvotního pochybení v rozhodnutí ze dne 27. 6. 2007. Žalobce se právní cestou bránil proti správním rozhodnutím, která považoval za nezákonná, a správní soudy mu nakonec daly za pravdu. Správní orgány však v dalším řízení nepřípustně vyložily přechodná ustanovení tak, že chtěly v žalobcově případě aplikovat novou právní úpravu, a učinily tím z práva nástroj odcizení a absurdity ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

6. Městský soud ve svém rozsudku zdůraznil zásadu legality, zákazu svévole státní moci a principy demokratického právního státu. Zrušil rozhodnutí žalované z důvodu nezákonnosti a zavázal žalovanou vycházet v řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 6. 2007 ze zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007, byť mohlo v mezidobí dojít k jeho dalším změnám.

II. Kasační stížnost žalované

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).

8. Stěžovatelka zpochybňuje závěry městského o soudu. Podstatou názoru městského soudu byla skutečnost, že žalobce v době podání své žádosti v době vydání prvního pravomocného rozhodnutí ve věci splňoval požadavky § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 20. 12. 2007, pročež správní orgány měly žalobci povolení k trvalému pobytu udělit. Pokud tak neučinily, jednalo se výlučně o jejich pochybení, které není možné klást žalobci k tíži.

9. Stěžovatelka ovšem s tímto závěrem nesouhlasí, neboť sporné přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností od 1. 1. 2011, obsahuje toliko pojem „neskončené správní řízení“, nikoliv „pravomocné neskončené řízení“. V tomto případě však už správní řízení pravomocně skončeno bylo a teprve po právní moci rozhodnutí došlo k jeho zrušení, tato skutečnost však dle komentářové literatury sama o sobě nemá za následek „obživnutí“ se všemi jeho důsledky (Vedral, J. Správní řád. Komentář. II. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012. S. 849). pokračování 1 Azs 169/2018 - 33

10. V této souvislosti stěžovatelka rovněž odkázala na „Stanovisko k aplikaci právních předpisů v řízení navazujícím na rozsudek soudu dle § 78 odst. 4 soudního řádu správního“ ze dne 1. 7. 2013, č. j. MV-106350-2/LG-2012, které vydal odbor legislativy a koordinace předpisů Ministerstva vnitra. Ve stanovisku se mimo jiné k otázce, jaká právní úprava má být v pobytovém řízení po vydání zrušujícího rozhodnutí soudem použita, uvádí: „Pokud bude rozhodnutí soudem vráceno správnímu orgánu prvního nebo druhého stupně k provedení nového řízení (už v době účinnosti nové právní úpravy), nebude se již jednat o „řízení neskončené“ do dne nabytí účinnosti nové právní úpravy. Právní mocí rozhodnutí soudem nemůže zpětně způsobit nepřetržitost běhu řízení.“

11. Stěžovatelka rovněž považovala za zásadní závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích, který v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, č. j. 10 A 149/2015 - 45, uvedl: „Jestliže bylo rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení, nejedná se o řízení nedokončené dle přechodných ustanovení novely zákona o pobytu cizinců. Právní mocí rozhodnutí bylo jednoznačně ukončeno řízení a pozdější zrušení takového rozhodnutí nepůsobí zpětně na nepřetržitost běhu řízení. Pro použití již neplatné právní úpravy, tedy neexistuje zákonný důvod, neboť aplikaci účinné právní úpravy nemůže bránit to, že bude v dalším řízení vyžadováno po účastnících splnění dalších podmínek, které nebyly v době původního rozhodnutí v právním předpise stanoveny.“

12. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

13. Žalobce se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

14. Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí městského soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

15. Kasační stížnost není důvodná.

16. Kasační soud pro srozumitelnost v podrobnostech rekapituluje historii projednávaného případu.

17. Žalobce podal dne 26. 6. 2007 Ministerstvu vnitra žádost o vydání povolení trvalému pobytu na území ve smyslu ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 27. 6. 2007, č. j. OAM-354-7/TP-2007, byla tato žádost v rámci řízení podle § 75 odst. 1 písm. g) zákona o pobytu cizinců nakonec zamítnuta. Rovněž byl zamítnut rozklad proti uvedenému rozhodnutí (a to rozhodnutím ministra vnitra ze dne 13. 11. 2007, č. j. VS-321/RK/3-2007).

18. Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 29. 6. 2009, č. j. 8 Ca 8/2008 - 39, zamítl žalobu proti tomuto rozhodnutí o rozkladu ministra vnitra.

19. Žalobce však tehdy brojil proti rozhodnutí městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud shledal ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67, důvodnou, a ke které byl rozsudek č. j. 8 Ca 8/2008 - 39, zrušen. V tehdy 1 Azs 169/2018 projednávané věci byla podstatou sporu mezi účastníky řízení otázka, zda žalobce naplnil podmínky § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 20. 12. 2007, tj. podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území České republiky.

20. Názor vyslovený v rozsudku tohoto soudu ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67, lze ve stručnosti shrnout tak, že v době vydání rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt žalobce podmínky k jeho udělení splňoval a žalovaný měl trvalý pobyt žalobci udělit. (Všechna rozhodnutí správních soudů jsou veřejně dostupná, proto na ně tento soud jen ve stručnosti odkazuje).

21. V rámci nového projednání městský soud rozsudkem ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8 A 76/2010 - 102, zrušil rozhodnutí žalovaného o rozkladu. Proti tomuto rozsudku podalo kasační stížnost tentokrát Ministerstvo vnitra. Namítalo, že je městský zavázal nad rámec závazného právního názoru vysloveného v rozsudku sp. zn. 4 As 30/2009. Podle ministerstva městský soud jednak nad rámec konstatoval nepřezkoumatelnost, jednak se přiklonil k odlišnému výkladu naplnění zákonných podmínek. Podle žalovaného byl tento právní názor věcně správný, avšak v rozporu se zásadou instanční závaznosti rozhodnutí správních soudů.

22. Kasační soud nepřehlédl, že Ministerstvo vnitra nevyčkalo na rozhodnutí o této kasační stížnosti a mezitím dne 28. 12. 2010 novým rozhodnutím zamítlo rozklad žalobce. Toto rozhodnutí bylo městským soudem zrušeno (rozsudkem ze dne 7. 11. 2010, č. j. 9 A 13/2011 - 38, proti tomuto rozhodnutí nebyla podána kasační stížnost).

23. Následně v řízení o kasační stížnosti ministerstva proti rozsudku ze dne 23. 9. 2010, č. j. 8 A 76/2010 - 102, Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud skutečně pochybil a odchýlil se od jeho závazného právního názoru. Rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145, proto zrušil rozhodnutí městského soudu ze dne 23. 9. 2010 a uložil mu, aby se již dále jeho závazným názorem řídil.

24. Ministerstvo vnitra ve věci vydalo dne 1. 10. 2013 rozhodnutí, č. j. MV-354-52/TP- 2007, jímž byla žádost účastníka řízení opětovně zamítnuta a které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím stěžovatelky v nyní projednávaném případě. Správní orgány tentokrát posuzovaly žalobcův případ podle § 67 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého žalobce nesplnil podmínku 4 let nepřetržitého pobytu na území České republiky a podmínku 2 let trvání doby azylového řízení. Přitom nebyly dány důvody hodné zvláštního zřetele k prominutí těchto podmínek dle § 67 odst. 7 uvedeného zákona a žalobce splňoval toliko podmínku včasného podání žádosti dle § 67 odst. 5 téhož zákona.

25. Městský soud k žalobě rozhodnutí žalované zrušil nyní napadeným rozsudkem a zdůraznil přitom zejména důvěru účastníků ve správnost aktů veřejné moci a pravomoc správních soudů veřejnou správu kontrolovat za účelem ochrany veřejných subjektivních práv jednotlivců. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nad rámec podotýká, že rovněž samotné správní soudy a jejich výše nastíněný postup, při němž došlo k nerespektování již jednou vysloveného závazného právního názoru v téže věci, přispěly ke komplikovanosti celé situace. pokračování 1 Azs 169/2018 - 34

26. Výše nastíněný postup správních orgánů v předcházejícím řízení o žalobcově žádosti lze proto zjednodušeně rekapitulovat tak, že správní orgány prvně posuzovaly žádost žalobce podanou dne 26. 6. 2007 dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007. Ačkoli již tehdy žalobce splňoval všechny podmínky uvedeného ustanovení pro přiznání povolení k trvalému pobytu, správní orgány dospěly k chybnému závěru a žalobci pobytové oprávnění odepřely. Nesprávný výklad daného ustanovení vyšel najevo až v rámci soudního přezkumu, při němž Nejvyšší správní soud jednoznačně deklaroval, že žalobce podmínky § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 20. 12. 2007 splňoval (srov. citované rozsudky kasačního soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145, a ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67).

27. Podstatu nyní projednávané věci je zjednodušeně řečeno otázka, zda byl závazný právní názor vyslovený v rozsudcích tohoto soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145, a ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67, s ohledem na kasační princip správního soudnictví závazný i pro další (navazující) rozhodnutí ve věci vydané po zrušení správními soudy, byť se v mezidobí rozhodná hmotněprávní úprava změnila.

28. Pro zodpovězení této otázky je klíčové, v jakém znění měla stěžovatelka (a Ministerstvo vnitra) v řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 6. 2007 aplikovat § 67 zákona o pobytu cizinců. Obecně totiž platí, že správní orgány rozhodují podle právní úpravy platné a účinné k datu svých rozhodnutí. V průběhu soudního řízení však došlo ke změnám podmínek pro udělení trvalého pobytu a na věc nyní potenciálně dopadají celkem tři různé právní úpravy a v jejich souvislosti i dvě různá přechodná ustanovení, jejichž intertemporální účinky (s ohledem na jejich povahu) nyní bude kasační soud posuzovat.

29. Ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců bylo v průběhu času novelizováno prostřednictvím zákona č. 379/2007 Sb. a dále zákona č. 427/2010 Sb. Podle čl. II zákona č. 379/2007 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností od 21. 12. 2007, „řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“ Podle čl. II bodu 1 zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností od 1. 1. 2011, „řízení podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.“

30. K prvnímu z přechodných ustanovení kasační soud konstatuje, že pro účastníky řízení (tedy i dle právního názoru správních orgánů) je výklad tohoto přechodného ustanovení jednoznačný. I podle stěžovatelky by se totiž (hmotněprávní) nárok žalobce na udělení trvalého pobytu dle čl. II zákona č. 379/2007 Sb. posuzoval dle § 67 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 20. 12. 2007, a žalobci by tudíž trvalý pobyt byl udělen. Výklad tohoto přechodného ustanovení proto není předmětem současného řízení. Jediným sporným intertemporálním ustanovením je tak mezi účastníky znění čl. II bodu 1 zákona č. 427/2010 Sb., kterým byl změněn cizinecký zákon s účinností od 1. 1. 2011.

31. Již v minulosti kasační soud dospěl k závěru, že v případech, kdy je v zájmu právní jistoty nezbytné, aby dosavadní právní úprava i nadále (hmotněprávně) upravovala některé 1 Azs 169/2018 z právních vztahů vzniklých na jejím základě, musí být v přechodných ustanoveních jednoznačně stanoveno, na jaké dříve vzniklé právní vztahy a v jakém rozsahu se i po účinnosti nové právní úpravy vztahuje dosavadní právní úprava (viz rozsudek kasačního soudu ze dne 15. 1. 2009, č. j. 1 As 99/2008 - 89.

32. Jak je zřejmé z citovaného textu přechodného ustanovení zákona č. 427/2010 Sb., je jím výslovně upravena nejen (procesní) otázka právní úpravy správního řízení, ale i aspekty hmotněprávní, včetně kritérií pro rozhodnutí („práva a povinnosti se posoudí“). Jsou tak výslovně upraveny hmotněprávní podmínky pro udělení pobytového oprávnění žalobci ve smyslu výše citovaného rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 1. 2009.

33. Citované přechodné ustanovení ovšem také stanoví, že „řízení podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a do tohoto dne neskončené, se dokončí a práva a povinnosti s ním související se posuzují podle zákona č. 326/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ (zvýraznění doplněno). Sporný je tedy výklad slovního spojení „řízení do tohoto dne neskončené“.

34. Ačkoli žalobce podal svoji žádost v době účinnosti zákona o pobytu cizinců ve znění do 31. 8. 2007, v nyní projednávané věci vycházely správní orgány ze zákona o pobytu cizinců ve znění účinném k datu jejich rozhodování, tj. do 31. 12. 2013. Městský soud v napadeném rozsudku přisvědčil žalobci, že správní orgány na jeho případ skutečně měly aplikovat právní úpravu zákona o pobytu cizinců ve znění účinném k datu podání jeho žádosti. Oproti tomu stěžovatelka ve své kasační stížnosti zastává názor, že správní orgány měly aplikovat právní úpravu účinnou v době jejich rozhodování v dalším řízení, kdy jim věc byla vrácena soudy.

35. Stěžovatelka je totiž vedena přesvědčením, že pokud dojde ke změně právní úpravy v průběhu správního řízení, je třeba dokončit řízení podle ustanovení zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v okamžiku zahájení řízení. Avšak za situace, kdy rozhodnutí již nabylo právní moci a teprve následně bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání, se podle jejího názoru již nejedná o řízení neskončené do dne nabytí nové právní úpravy a je nutné postupovat podle právních předpisů účinných ke dni zrušení tohoto rozhodnutí. Proto podle stěžovatelky pro použití dřívější právní úpravy neexistoval zákonný důvod.

36. Kasační soud však dospěl k závěru, že takovému výkladu pojmu „skončená řízení“ nelze přisvědčit. Jakkoliv stěžovatelka argumentuje tím, že dle doktríny k přechodným ustanovením se podle dosavadní právní úpravy posuzují pouze řízení dosud „pravomocně neskončená“, podstatné v nyní projednávaném případě je, že řízení v důsledku kasačního principu „obživlo“ bez ohledu na to, zda dříve bylo či nebylo pravomocně skončeno.

37. Pojem „řízení“ lze definovat jako zákonem stanovený proces vedoucí k vydání rozhodnutí. V důsledku kasačního rozhodnutí správních soudů je pak na řízení o žalobcově žádosti ze dne 26. 6. 2007 nutné hledět tak, jakoby nikdy nebylo skončeno. Mezitimní nezákonná rozhodnutí správních orgánů na závěru tohoto soudu o neskončení řízení o žalobcově žádosti nemá vliv.

38. Nadto rovněž v rozsudku v této věci ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 154, kasační soud k druhému z intertemporálních ustanovení konstatoval: „Nejvyšší správní soud pokračování 1 Azs 169/2018 - 35 má za to, že tato změna právní úpravy nevyvrací závěr, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozhodnutí (na straně 10 odstavec 2 citovaného rozhodnutí).

39. Pro úplnost kasační soud konstatuje, že v obdobných výjimečných případech, kdy dojde k procesnímu „zauzlení“ situace, již kasační soud v minulosti judikatorně prolomil některé zásady správního a soudního řízení. Lze například odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41, týkající se řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení doby platnosti jejího povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. V tehdy projednávané věci zrušením původního rozsudku krajského soudu tímto soudem původní rozhodnutí žalované (laicky řečeno) „oživlo“. Následně vedle sebe existovala dvě pravomocná rozhodnutí žalované, jimiž bylo odvolání žalobkyně shledáno opožděným. V tomto rozsudku bylo judikaturou zcela výjimečně „prolomeno“ pravidlo zakotvené v § 96 odst. 2 správního řádu, podle kterého jinak soulad s právními předpisy správní orgány posuzují dle skutkového a právního stavu, který tady byl v době vydání nového správního rozhodnutí. Pro eventuální „přezkum“ zákonnosti ve správním soudnictví tento rozsudek prolomil rovněž zásadu posuzování správního rozhodnutí podle skutkového a právního stavu existujícího v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a vyloučil pravidlo, podle něhož se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému správnímu orgánu (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

40. Podle výše citovaného rozsudku sp. zn. 2 Azs 307/2015 proto v případech, kdy správní soud zruší napadené správní rozhodnutí a věc vrátí správnímu orgánu k dalšímu řízení, vrací se případ zpět do okamžiku před vydáním zrušeného správního rozhodnutí, tj. do fáze již zahájeného (a tedy i neskončeného) správního řízení. S tímto dílčím závěrem se Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě zcela ztotožňuje.

41. Kasační soud v citovaném rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 Azs 307/2015 - 41, vyslovil, že „[s]právní orgán v takové situaci nezahajuje nové správní řízení, jak předpokládá § 101 správního řádu, neboť vychází z původní žádosti účastníka či z důvodů, pro které bylo řízení původně zahájeno z úřední povinnosti. Za takové situace není namístě aplikovat § 101 písm. d) správního řádu, třebaže v praxi některé správní orgány na předmětné ustanovení v podobných případech (nesprávně) odkazují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 86/2008 – 52).Tento názor podporuje i doktrína, která navíc poukazuje na to, že § 101 písm. d) správního řádu na situace po zrušení správního rozhodnutí soudem ve správním soudnictví nedopadá také proto, že podle § 102 odst. 1 správního řádu je k novému řízení příslušný správní orgán prvního stupně, kdežto podle § 78 odst. 4 s. ř. s. se věc vrací k dalšímu řízení zpravidla orgánu odvolacímu (VEDRAL, J. Správní řád: komentář, Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 881).“

42. Ostatně sama stěžovatelka si musí být vědoma, že v případě zrušení svých pravomocných rozhodnutí soudem a jejich vrácení odvolacímu orgánu nezahajuje žádné nové řízení (nevydává nové oznámení o zahájení řízení), nepřiděluje případu novou spisovou značku, ani nevydává rozhodnutí o pokračování v řízení (pakliže by tak učinila, postupovala by nad rámec zákona a bez vlivu na výše vyslovené závěry soudu v této věci). V daném řízení postupuje dále a na zrušené rozhodnutí hledí tak, jako by nebylo vydáno.

43. Lze tedy shrnout, že řízení vedené stěžovatelkou o žalobcově žádosti ze dne 26. 6. 2007 po zrušení jejího původního rozhodnutí městským soudem dne 23. 9. 2010 „obživlo“ 1 Azs 169/2018 se všemi důsledky, a to včetně závaznosti právního názoru vysloveného v rozsudcích tohoto soudu ze dne ze dne 23. 2. 2010, č. j. 4 As 30/2009 - 67, a ze dne 31. 8. 2011, č. j. 4 As 13/2011 - 145. Předmětné řízení o žádosti bylo zahájeno za předchozí právní úpravy a nelze na něj hledět jako na skončené do data nabytí účinnosti zákona č. 427/2010 Sb.

44. Z výše uvedeného vyplývá, že se na případ žalobce uplatní znění § 67 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném v době podání jeho žádosti. V dalším řízení stěžovatelka vyhoví žádosti ze dne 26. 6. 2007 a udělí žalobci dlouhodobý pobyt.

IV. Závěr a náklady řízení

45. S ohledem na nedůvodnost veškerých námitek stěžovatelky Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Žalovaná je v dalším řízení povinna respektovat závazný právní názor vyslovený v tomto rozsudku. Ten lze shrnou tak, že řízení o žádosti žalobce ze dne 26. 6. 2007 nebylo dosud skončeno. Na žádost žalobce se tudíž vztahuje úprava platná ve znění účinném k datu podání žádosti (tj. do 20. 12. 2007), v jejímž znění § 67 zákona o pobytu cizinců žalobce má právo na udělení trvalého pobytu.

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto soud ve výroku II. rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v tomto řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly, proto mu soud ve výroku III. náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. srpna 2018 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu