1 Azs 18/2010

Rubrum

1 Azs 18/2010 - 145 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: E. K., zastoupená Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Pod Terebkou 12, Praha, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2007, č. j. OAM-1-707/VL-07-12-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2009, č. j. 64 Az 93/2008 - 114, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokátky Mgr. Bohdany Novákové s e u r č u j e částkou 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím ze dne 2. 10. 2007 žalovaný zamítl žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný totiž dospěl k závěru, že skutečnosti uváděné žalobkyní nelze podřadit důvodům pro udělení azylu. Žalobkyně uvedla, že žila spolu s manželem ve vlastním domě v centru města. V průběhu roku 2006 od nich neznámé osoby chtěly koupit jejich dům a především pozemek, na kterém dům stál. Přes jejich naléhání však pozemky neprodali. Jejich dům poté vyhořel, a tak vše oznámili nejdříve policii a později také na prokuraturu. Následně jim začaly neznámé osoby opět vyhrožovat, její manžel byl zbit a musel být měsíc léčen, vyhrožováno bylo také žalobkyni. Rozhodli se proto odjet do České republiky, kde požádali o mezinárodní ochranu. Podle správního orgánu nebyly problémy žalobkyně způsobeny důvody uvedenými v § 12 zákona o azylu, ale tím, že se neznámé osoby chtěly na její a manželův úkor obohatit. Žalobkyně neuvedla ani žádnou ze skutečností, které by bylo možno podřadit vážné újmě ve smyslu § 14a zákona o azylu. 1 Azs 18/2010 - 146

2. Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného podala dne 10. 10. 2007 žalobu, kterou později doplnila podáním (doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 13. 11. 2007), v němž navrhla, aby jí byl ustanoven zástupce – advokát. Uvedený návrh odůvodnila tím, že jsou u ní dány předpoklady k osvobození od soudních poplatků a že pro nedostatečnou orientaci v právním řádu České republiky není způsobilá účinně hájit svá práva. Zároveň konstatovala, že pro neznalost českého jazyka by byla nezbytná účast tlumočníka, přičemž tato účast by nebyla nutná, hájil-li by její zájmy navrhovaný advokát. Rozsudkem ze dne 14. 4. 2008 soud žalobu zamítl jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 1 Azs 91/2008 - 86 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud krajskému soudu vytkl, že svým postupem žalobkyni odepřel právo garantované v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, protože vůbec nerozhodl o její žádosti o ustanovení právního zástupce.

3. Krajský soud následně usnesením ze dne 17. 2. 2009 ustanovil žalobkyni zástupkyni, a to advokátku Mgr. Bohdanu Novákovou. Ta dne 31. 8. 2009 zaslala soudu doplnění žaloby. Výše uvedeným rozsudkem ze dne 30. 11. 2009 krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že považuje za prokázané, že žalobkyně přicestovala do České republiky proto, aby zde mohla legálně pobývat, neboť ve své vlasti měla problémy s neznámými osobami, které usilovaly o její majetek. Z hlediska takto uplatněných důvodů se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného, že je nelze podřadit pod důvody taxativně vypočtené v § 12 zákona o azylu. Stejně tak krajský soud neshledal, že by v případě žalobkyně byly splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany a že by se žalovaný touto otázkou nezabýval dostatečným způsobem. II.

4. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadla včas podanou kasační stížností rovněž rozsudek krajského soudu ze dne 30. 11. 2009. V kasační stížnosti ze dne 11. 1. 2010 toliko uvedla, že rozsudek napadá z důvodu nezákonnosti, vady řízení a nepřezkoumatelnosti. Zároveň požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti s tím, že podrobné důvody stížnosti rozvede po ustanovení advokáta. Usnesením ze dne 22. 2. 2010 vyzval krajský soud žalobkyni prostřednictvím Mgr. Bohdany Novákové k opravení vad kasační stížnosti s tím, že uvedená zástupkyně byla stěžovatelce ustanovena pro celé řízení, včetně řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka v zastoupení citovanou advokátkou doplnila kasační stížnost dne 22. 3. 2010. Uvedla, že vadu řízení spatřuje v tom, že žalovaný, stejně jako krajský soud, nepoužili žádnou informaci ze země původu. A to přestože stěžovatelka pochází z Ruské federace, která dlouhodobě patří k zemím s velmi špatným stavem dodržování lidských práv a tím také k zemím, jejichž občané nejvíce a nejúspěšněji žádají v zemích Evropské unie i jinde ve světě o azyl nebo o jinou formu mezinárodní ochrany. Jestliže správní orgán nepovažoval stěžovatelkou uváděné důvody žádosti za azylově relevantní, pak ji měl udělit přinejmenším doplňkovou ochranu. Zmanipulovanost a politickou ovlivnitelnost ruské justice nesčetněkrát konstatoval i Evropský soud pro lidská práva, např. v téměř každé stížnosti podané a vyhrané čečenskými stěžovateli, tedy 1 Azs 18/2010 - 147 stěžovateli pocházejícími z geografické oblasti, z níž pochází také stěžovatelka. Alternativa udělení doplňkové ochrany však nebyla žalovaným vůbec posouzena. Stěžovatelka se tedy v zemi původu obává o život z důvodu pronásledování soukromými osobami, ruská justice nefunguje, je hříčkou v rukou mocných. Stěžovatelka se proto domáhá udělení doplňkové ochrany, což musí být posouzeno vždy.

5. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na rozsudek ze dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Azs 7/2009 - 88, v němž Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost kasační stížnost pana A. N., manžela stěžovatelky. Důvody uváděné stěžovatelkou v řízení před správním orgánem byly přitom shodné s důvody manžela. Žalovaný dále uvedl, že není pravdou, že by se v případě stěžovatelky nezabýval otázkou doplňkové ochrany. Stěžovatelka však neunesla své břemeno tvrzení, neboť neuváděla, v čem konkrétně spatřuje nebezpečí vážné újmy, která ji měla po návratu do vlasti hrozit. Námitky obsažené v tomto směru v kasační stížnosti jsou nadto formulovány pouze povrchně. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. III.

6. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky (ve smyslu § 104a s. ř. s.). K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

7. Stěžovatelka předně namítla, že žalovaný ani krajský soud nepoužili v řízení žádnou informaci o zemi původu. K tomu je třeba poukázat na skutečnost, že žalovaný zamítl žádost stěžovatelky podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, tedy na základě institutu představujícího jistou formu zkráceného řízení. Účel uvedeného ustanovení přitom spočívá právě v tom, že v případě „zjevně nedůvodných“ žádostí je již nadbytečné, aby se správní orgán podrobně zabýval např. tím, zda byly u daného žadatele naplněny všechny prvky institutu pronásledování, či aby si zjišťoval podrobné informace o zemi původu žadatele. Ke stejnému závěru viz např. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71, nebo ze dne 18. 6. 2009, č. j. 1 Azs 89/2008 - 82.

8. Rozhodné tedy je, zda žalovaný a krajský soud nepochybili ve svých závěrech, podle nichž stěžovatelka neuváděla žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že ji hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti nikterak nezpochybnila závěr, že neuvedla žádné azylově relevantní důvody, její argumentace směřuje toliko k tomu, že ji měla být udělena doplňková ochrana a že se žalovaný a krajský soud danou otázkou nedostatečně zabývali. Jak však Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu, opak je pravdou. Správní orgán i krajský soud se otázce doplňkového ochrany výslovně věnovali a shledali, že stěžovatelka neuvádí žádné důvody svědčící o tom, že jí hrozí vážná újma. Lze dodat, že i v kasační stížnosti stěžovatelka pouze povšechně uvádí, že se v případě návratu obává o život a že Ruská federace patří k zemím s velmi špatným stavem dodržování lidských práv. K tomu však Nejvyšší správní soud již judikoval, že je primární povinností stěžovatelky konkrétně tvrdit, že na její situaci 1 Azs 18/2010 - 148 některý z důvodů vyjmenovaných v § 14a odst. 2 zákona o azylu vůbec dopadá (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2009, č. j. 2 Azs 105/2008 - 69, nebo ze dne 11. 3. 2009, č. j. 1 Azs 49/2008 - 93). Námitkou stěžovatelky ohledně jejího čečenského původu se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104 odst. 4 s. ř. s. nezabýval, neboť nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem.

9. Nutno dodat, že kasační soud neshledal ani žádné pochybení krajského soudu tak výrazné intenzity, o němž by bylo možno se důvodně domnívat, že zapříčinilo odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by způsobilo přijatelnost kasační stížnosti.

10. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Za těchto okolností soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

12. Žalobkyni byla ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8, § 120 s. ř. s.). Výše odměny advokátky byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za jeden úkon právní služby spočívající v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 22. 3. 2010, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2100 Kč a 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2400 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal zástupkyni odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení, jak bylo advokátkou požadováno, neboť zástupkyně byla ustanovena již pro řízení před krajským soudem a odměna za tento úkon ji již byla přiznána krajským soudem. Protože ustanovená advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 480 Kč, odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ustanovené advokátce se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. července 2010 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu 1 Azs 18/2010 - 149