1 Azs 222/2016

Rubrum

1 Azs 222/2016 - 28 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: A. T. D., zastoupen JUDr. Antonínem Šmídkem, advokátem se sídlem Jestřabí 974, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2016, č. j. OAM-523/ZA-ZA02-HA08-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 29. 7. 2016, č. j. 58 Az 4/2016 – 42, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o dm í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Antonínu Šmídkovi, advokátovi se sídlem Jestřabí 974, Liberec, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2016, č. j. OAM-523/ZA-ZA02-HA08-2015, žalovaný neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Namítal, že mu svědčí právo na udělení humanitárního azylu. Žije na území ČR s manželkou a dvěma dětmi, má zde i švagrovou a tedy i rodinné zázemí, které by mu v případě udělení humanitárního azylu poskytlo klid a čas, aby mohl pro sebe změnit účel pobytu. Dlouhodobý pobyt mu zanikl v roce 2010 v době, kdy byl ve výkonu trestu a neměl tedy možnost připravit si potřebné přílohy k podání žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu nad 90 dní. Žalovaný neshledal důvody pro doplňkovou ochranu z důvodu sloučení rodiny podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, nelze však přezkoumat, jak žalovaný o této otázce uvážil. Právě tento důvod je totiž zcela zřetelný a žalobce se ho dovolával pro případ, že by žádost o mezinárodní ochranu podle § 14 zákona o azylu nebyla akceptována. 1 Azs 222/2016

2. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Humanitární azyl lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele a zpravidla nepřichází v úvahu tehdy, když tvrzení uvedená žadatelem o udělení mezinárodní ochrany je třeba zvažovat v rámci důvodů pro udělení azylu podle § 12 a § 13 zákona o azylu nebo důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu. Žalobce neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by byly důvodem pro možné udělení humanitárního azylu. Snaha o společné soužití s partnerem, případně s nezletilým dítětem, jsou zcela jistě důvody pochopitelné, avšak nikoliv natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších okolností mohly být vnímány jako výjimečné, tedy zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 14 zákona o azylu upravujícího udělení humanitárního azylu. Nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný neodůvodnil neudělení doplňkové ochrany z důvodu sloučení rodiny podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Uzavřel, že azylovým řízením nelze nahradit smysl a účel úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců.

3. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem. Stěžovatel odkazuje na zvláštní okolnosti týkající se jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Zejména s přihlédnutím k jeho individuálnímu, pravděpodobně ne běžně posuzovanému příběhu, existuje důvod ke změně právního posouzení či novému právnímu posouzení humanitárního důvodu, či doplňkové ochrany. Žalovaný překročil meze správního uvážení v otázce posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu a porušil tak zákaz libovůle. Domnívá se, že žalovaný a priori udělování azylu omezuje na minimum. Krajským soudem odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu k otázce, zda lze za humanitární důvod k udělení azylu považovat společné soužití s manželem či nezletilými dětmi, vnímá jako popírající význam rodiny pro společnost a pro vývoj dítěte. Takové závěry popírají i poznatky z oblastí, jako je sociologie a psychologie, neboť úplná rodina nesporně poskytuje potřebnou péči, jistotu, bezpečnost, citovou podporu a ochranu rodinných příslušníků.

4. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že hlavním důvodem řízení o udělení mezinárodní ochrany je snaha stěžovatele, aby touto cestou svůj pobyt zlegalizoval. V minulosti nezrealizoval prodloužení svého pobytu, z důvodu nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let (trestní řízení bylo vedeno pro pěstování, obchodování a mezinárodní obchodování s marihuanou). Stěžovatel o mezinárodní ochranu formou azylu požádal až v době svého propuštění z vězení poté, co mu reálně hrozilo vyhoštění z území České republiky. Takové důvody ale nelze podřadit důvodům pro udělení mezinárodní ochrany, neboť jejich výčet je zcela taxativní a snahu o legalizaci pobytu rozhodně neobsahuje. K legalizaci pobytu však namísto mezinárodní ochrany slouží instituty jiné.

5. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, pokračování 1 Azs 222/2016 - 29 č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

6. Stěžovatel se k přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. výslovně nevyjádřil. Nejvyšší správní soud neshledal přijatelnost kasační stížnosti ani ze samotného obsahu námitek, a to z následujících důvodů.

7. Přestože má stěžovatel v České republice manželku a dvě děti, jejich návratu do země původu nic nebrání, rodinný život mohou realizovat v zemi původu. Právo na soukromý a rodinný život, tak jak je garantováno mezinárodním právem, nezaručuje právo na výběr nejvhodnějšího místa k rozvíjení rodinného života. Pokud chce stěžovatel setrvat na území České republiky, má možnost svůj pobyt řešit podle zákona o pobytu cizinců. Nadto kasační soud dodává, že stěžovatel jen v obecné rovině namítá specifické okolnosti jeho azylového příběhu, nicméně žádné mimořádné individuální okolnosti, které by byly důvodem pro možné udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany, ve skutečnosti netvrdí a neučinil tak ani v řízení před krajským soudem.

8. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 220/2015 - 35, „O povinnosti státu respektovat volbu země společného pobytu osob lze uvažovat v naprosto výjimečných případech, například tehdy, má-li cizinec manželku, která je českou občankou, s níž se mu na území České republiky narodila dcera, přičemž zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě.“ (Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27). V nyní projednávaném případě stěžovatel takto vypjatou životní situaci netvrdil, a to ani v kasační stížnosti ani v předcházejících řízeních před krajským soudem a žalovaným.

9. Rovněž potřeba legalizace pobytu na území České republiky není zákonným důvodem pro přiznání azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69).

10. Všechny stěžovatelem namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a není tedy důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta. 1 Azs 222/2016

12. Ustanovenému advokátovi Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za zastupování dle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, 3.100 Kč za jeden úkon právní služby (sepsání a podání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč. Současně Nejvyšší správní soud advokátovi přiznal částku 714 Kč odpovídající příslušné sazbě daně z přidané hodnoty, kterou je povinnen odvést. Celkem tedy byla výrokem III. tohoto usnesení přiznána částka 4.114 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2016 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu