1 Azs 23/2014

Rubrum

1 Azs 23/2014 - 26 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: I. A., zastoupený JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, 602 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2013, č. j. OAM-194/ZA-ZA08-ZA02-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 22 Az 22/2013 – 60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna ustanovené advokátky JUDr. Pavly Plašilové s e u r č u j e částkou 4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2013, č. j. OAM-194/ZA-ZA08-ZA02-2013, zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu). Žalobce totiž ve své žádosti uváděl pouze ekonomické důvody.

2. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 22 Az 22/2013 – 60, žalobu zamítl a ztotožnil se se závěry žalovaného.

3. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel nepopírá, že v průběhu pohovoru před žalovaným uvedl svou ekonomickou situaci jako jeden z důvodů své žádosti o mezinárodní ochranu: nejednalo se však o důvod 1 Azs 23/2014 jediný. Stěžovatel uváděl, že situace v zemi původu (Pákistán) není příznivá po stránce hospodářské, politické, bezpečnostní i po stránce dodržování lidských práv a základních svobod. Stěžovatel tedy uváděl obavy z celkové situace v zemi původu i důvodné obavy z toho, že se do země původu bude muset navrátit. Nepříznivá je též situace v zemi, z níž stěžovatel vycestoval (Řecko), cizinci jsou zde napadáni, a to dokonce i kyselinou. Krajský soud o těchto skutečnostech v odůvodnění svého rozsudku nic neuvedl. Stěžovatel též nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že na něj nedopadá zásada non-refoulement. Nikde v zákoně není stanoveno, že by se tato zásada týkala výlučně uprchlíků a nikoliv žadatelů o mezinárodní ochranu. Krajský soud se proto měl aplikací této zásady blíže zabývat. Stěžovatel proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že ze stěžovatelovy výpovědi jasně vyplynuly pouze ekonomické důvody. Souvislost odchodu či neochoty návratu s politickou situací či situací v oblasti lidských práv nebyla stěžovatelem tvrzena, a jedná se proto o účelově vznesenou námitku. Nepříznivá situace v Řecku není pro věc relevantní, neboť stěžovatel není řeckým státním občanem a před případnými potížemi v Řecku musí vyhledat pomoc u státních orgánů své vlasti. Jelikož stěžovatel netvrdil žádný z důvodů relevantních dle zákona o azylu, nelze jej shledat uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků, a proto krajský soud v souladu se zákonem neshledal důvod pro aplikaci zásady non-refoulement. Kasační stížnost dle žalovaného svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto žalovaný navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl jako nedůvodnou.

5. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou.

6. Následně Nejvyšší správní soud řešil otázku přijatelnosti kasační stížnosti, jak mu ukládá § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy možno ji považovat za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

7. Kasační stížnost je nepřijatelná.

8. Ze správního spisu, zejména z žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu a z protokolu o pohovoru, který s ním vedl pracovník žalovaného, je zřejmé, že důvodem stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu jsou finanční těžkosti jeho rodiny, neboť potřebuje opatřit prostředky na svatbu svých sester žijících v Pákistánu. Jedná se o ryze ekonomický důvod, který podle dlouhodobě konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže vést k udělení mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, nebo ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, všechny zde citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz). Jestliže byla žádost stěžovatele zamítnuta jako zjevně nedůvodná právě pokračování 1 Azs 23/2014 - 27 proto, že se opírala jen o ekonomické důvody, nemůže se stěžovatel v řízení před správními soudy dovolávat skutečností jiných, ve správním řízení nikdy netvrzených (celková situace v Pákistánu); viz k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60, a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42. Zhoršení situace v Řecku stěžovatel sice uvedl v rámci pohovoru, nicméně tato skutečnost - byť by byla pravdivá – nemá žádný vliv na rozhodnutí o jeho žádosti, neboť pro její posouzení je rozhodující situace v zemi, jíž je stěžovatel státním občanem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2010, č. j. 6 Azs 29/2010 - 85, a ze dne 3. 8. 2006, č. j. 6 Azs 307/2005 - 87, publikovaný pod č. 978/2006 Sb. NSS). Krajský soud proto správně konstatoval, že stěžovatel vyjma ekonomických obtíží neuvedl žádné další okolnosti, které by bylo nutno zvažovat jako relevantní z hlediska mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje z tohoto pohledu rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný. Krajský soud nepochybil ani ve vztahu k aplikaci zásady non- refoulement. Tato zásada plynoucí z článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikována pod č. 208/1993 Sb.) se vztahuje na osoby, jež spadají pod definici uprchlíka vymezené v článku 1 písm. A. odst. 2 této úmluvy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS). Stěžovatel ovšem v průběhu správního řízení netvrdil nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že pod uvedenou definici spadá. Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost doplňuje, že zásada non-refoulement byla v obecné rovině promítnuta též do institutu doplňkové ochrany v § 14a odst. 2 zákona o azylu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 6 Azs 15/2010 - 82, publikovaný pod č. 2175/2011 Sb. NSS). Situace stěžovatele přitom byla žalovaným i krajským soudem z hlediska možnosti udělení doplňkové ochrany – tedy i aplikace zásady non-refoulement – prověřena a posouzena. Závěr žalovaného, že stěžovateli nehrozí v Pákistánu žádné nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného ustanovení, a že tedy jeho návrat (refoulement) do vlasti je možný, stěžovatel žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy nezpochybnil.

9. Námitky, jež stěžovatel učinil předmětem sporu, byly v judikatuře zdejšího soudu řešeny a krajský soud se nedopustil žádného pochybení, které by bylo natolik intenzivní, že by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo přijatelnost kasační stížnosti.

10. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na námitky, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou, a z tohoto důvodu ji odmítl.

11. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. Zástupkyni, která byla stěžovateli ustanovena soudem, náleží mimosmluvní odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Soud proto zástupkyni přiznal částku 3.100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) a s § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] a částku 1 Azs 23/2014 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů s tímto úkonem spojených (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je ustanovená zástupkyně plátkyní daně z přidané hodnoty, zvýšil soud v souladu s § 35 odst. 8 věta druhá nárok zástupkyně o částku 714 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy zástupkyni náleží 4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. března 2014 JUDr. Marie Žišková předsedkyně senátu