1 Azs 24/2021

Rubrum

1 Azs 24/2021 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. S., zastoupený Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2020 č. j. OAM-510/LE-BA04-HA08-ZZC-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2021, č. j. 18 Az 61/2020 – 34, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2021, č. j. 18 Az 61/2020 – 34, s e ve výrocích I. a II. z r u š u j e .

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2020 č. j. OAM-510/LE-BA04-HA08-ZZC- 2019, s e z r u š u j e .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Ladislava Bárty s e u r č u j e částkou 4.114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

1. Rozhodnutím ze dne 25. 11. 2020 č. j. OAM-510/LE-BA04-HA08-ZZC-2019 byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona č. 1 Azs 24/2021 325/1999 Sb., o azylu, a podle odst. 5 téhož ustanovení mu byla stanovena doba trvání tohoto zajištění do 28. 12. 2020 s možností následného prodloužení. Žalovaný vycházel z hlášení Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR, P. S. H., podle kterých se žalobce dostavoval opakovaně do tohoto pobytového střediska z vycházky v podnapilém stavu a do zařízení vstupoval bez ochranné roušky, na jejíž nošení ve vnitřních prostorách střediska byl upozorněn jeho pracovníky. Dne 11. 11. 2020 kontaktovala správu uprchlických zařízení Policie ČR a žádala ztotožnění žalobce, který společně s dalším klientem odcizil v obchodním domě Tesco dva kusy krabicového vína. Z uvedeného žalovaný dovodil, že žalobce soustavně a opakovaně porušuje nařízení spojená s vyhlášeným nouzovým stavem v České republice. Z vycházek se vrací do pobytového střediska opilý a stýká se s osobami, u nichž nelze vyloučit riziko nákazy, a nedodržuje nařízení o omezeném pohybu osob. Svým jednáním a chováním tak ohrožuje veřejný pořádek, a je proto nezbytné (po dobu probíhajícího správního řízení ve věci jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany) zajistit jej v zařízení pro zajištění cizinců.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. V ní zejména uvedl, že jednání popsané v rozhodnutí žalovaného není nebezpečím pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu. Nedosahovalo totiž intenzity způsobilé narušit veřejný pořádek.

3. Krajský soud žalobu zamítl. Žalobce opakovaně opouštěl pobytové středisko; konzumoval alkohol a pohyboval se v nekontrolovatelném prostoru bez ochrany úst – roušky a nepochybně se dostával do styku s dalšími osobami. Činil tak v době, kdy na území České republiky bylo její vládou rozhodnuto o přijetí krizových opatření v důsledku zhoršení epidemické situace v souvislosti s výskytem nemoci SARS-CoV-2. Součástí těchto krizových opatření mimo jiné byl také zákaz volného pohybu osob se stanovenými výjimkami, jako jsou cesty do zaměstnání, výkon povolání a další. Dle názoru krajského soudu uvedené jednání žalobce nesporně lze kvalifikovat jako jednání způsobilé narušit jeden ze základních zájmů společnosti, kterým je ochrana života a zdraví občanů, tedy jako jednání představující nebezpečí pro veřejný pořádek České republiky.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

4. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

5. V ní uvádí, že krajský soud se dostatečně nezabýval povahou jednání a stupněm jeho nebezpečnosti. Neobsahuje-li odůvodnění rozhodnutí uvedení podkladů pro rozhodnutí a úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud přitom výše uvedeným náležitostem § 68 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, dostál jen z části, neboť se přiklonil k formulaci žalovaného.

6. Na základě definice „veřejného pořádku“ stanovené Soudním dvorem Evropské unie je zřejmé, že úřední záznamy, které nelze vyhodnotit jako dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku i přes skutečnost, že byl spáchán v nouzovém stavu. Nelze je podřadit pod skutečné a zejména dostatečně závažné ohrožení některého ze základních pokračování 1 Azs 24/2021 - 28 zájmů společnosti. Jde o chování samozřejmě nepřijatelné a nespolečenské, což si stěžovatel uvědomuje a svých činů lituje. Nicméně nenaplňuje požadovanou intenzitu dostatečné závažnosti, aby bylo nutné přistoupit k omezení osobní svobody. Navrhuje proto zrušit rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

7. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry napadeného rozsudku a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda v daném případě došlo ke splnění podmínek řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.). V kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustné důvody a v řízení je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Soud proto posoudil kasační stížnost v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán jejím rozsahem a uplatněnými stížnostními důvody. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

9. Kasační stížnost je důvodná.

10. Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009 - 71). Za nepřezkoumatelná (pro nedostatek důvodů) jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). V projednávané věci z odůvodnění rozsudku krajského soudu jsou jeho závěry stroze avšak dostatečně odůvodněny (je patrné, co ho k nim vedlo). Napadený rozsudek je proto přezkoumatelný.

11. Podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu (důraz přidán) „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek“.

12. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 18. 2. 2021, č. j. 1 Azs 322/2020 - 25 (obdobně i v rozsudku ze dne 18. 3. 2021, č. j. 7 Azs 330/2020 - 38), konstatoval, že „[o]hrožení společnosti potenciálním šířením nakažlivé nemoci lze hodnotit jako ohrožení veřejného zdraví, nikoliv jako ohrožení veřejného pořádku. Zákon o pobytu cizinců v různých kontextech pracuje s pojmy veřejný pořádek, veřejná bezpečnost i veřejné zdraví. Již prostým jazykovým výkladem lze dospět k závěru, že obsah těchto pojmů se liší. Chrání různé společenské zájmy a nelze je libovolně zaměňovat (obdobně viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2020, č. j. 41 A 60/2020-31).“Dle rozsudku ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Azs 216/2020 – 61, „jde o »jiný« veřejný pořádek, který ochranu veřejného zdraví obsahuje. Naopak zákon o 1 Azs 24/2021 pobytu cizinců jednoznačně zajištění cizince jen z důvodu ohrožení veřejného zdraví neumožňuje“. Ke stejným závěrům lze s ohledem na znění a chráněné zájmy (veřejný pořádek, národní bezpečnost a veřejné zdraví; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2013, č. j. 5 Azs 13/2013 – 30, č. 2950/2014 Sb. NSS) dospět i ve vztahu k zákonu o azylu.

13. Judikatura Soudního dvora Evropské unie a Nejvyššího správního soudu (srov. judikaturu uvedenou v rozsudku č. j. 5 Azs 13/2013 – 30 a usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, č. 2420/2011 Sb. NSS) dostatečně vymezuje neurčitý právní pojem „veřejný pořádek“ dle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Východiskem je zde stejně jako v případě výkladu § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců obecný test použití výhrady veřejného pořádku v oblasti volného pohybu osob a imigračního a azylového práva zformulovaný Soudním dvorem Evropské unie (srov. rozsudek ve věci Bouchereau, bod 35, rozsudek ze dne 19. 1. 1999, Calfa, C-348/96, Recueil, s. I-11, bod 21, rozsudek ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01, Recueil, s. I-5257, bod 66, rozsudek ze dne 10. 3. 2005 ve věci Komise proti Španělsku, C- 503/03, Sb. rozh., s. I-1097, bod 46, rozsudek ze dne 7. 6. 2007, Komise proti Nizozemí, C- 50/06, Sb. rozh., s. I-4383, bod 43, rozsudek ve věci Jipa, bod 25). Obě tato ustanovení jsou výsledkem transpozice směrnic EU a sledují obdobný účel, kterým je ochrana základních zájmů společnosti, a to do budoucnosti. Proto za situace, kdy zákon o azylu ani relevantní předpisy unijního práva dosud neurčují konkrétní okolnosti, jež mohou založit důvodné podezření, že by mohl žadatel představovat nebezpečí pro veřejný pořádek [ostatně rovněž již citovaný čl. 8 odst. 3 písm. e) nové přijímací směrnice přebírá tento důvod pro zajištění žadatele o mezinárodní ochranu v jeho obecné formulaci „z důvodu ochrany veřejného pořádku“], není žádný důvod, proč závěry vyslovené rozšířeným senátem nevztáhnout i na § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. To tedy znamená, že za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu je třeba považovat pouze hrozbu takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, přičemž je nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.

14. Ačkoliv nelze vyloučit, že opakované páchání i méně (protiprávně) intenzivního jednání může ve svém souhrnu představovat nebezpečí pro veřejný pořádek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, č. j. 2 Azs 122/2016 - 79, č. 3513/2017 Sb. NSS), v projednávané věci se o skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nejednalo. Stěžovatel sice dle krajského soudu „opakovaně [opouštěl] pobytové středisko, kdy následně konzumoval alkohol, pohyboval se v nekontrolovatelném prostoru bez ochrany úst – roušky a nepochybně se dostával do styku s dalšími osobami. Činil tak v době, kdy na území České republiky bylo její vládou rozhodnuto o přijetí krizových opatření v důsledku zhoršení epidemické situace v souvislosti s výskytem koronaviru SARS-CoV 2porušil“. Nebylo však prokázáno, že by stěžovatel onemocněním SARS-CoV-2 trpěl a mohl tedy potenciálně spáchat trestný čin (srov. § 152 an. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Ze správního spisu nevyplývá, že by byl stěžovatel testován na přítomnost uvedeného onemocnění, ani není nikde zmíněno, že by se u něj projevovaly příznaky typické pro onemocnění COVID-19. Soud a ani žalovaný v souvislosti pokračování 1 Azs 24/2021 - 29 s nedodržením právních předpisů (včetně „covidových“ opatření) ani neuvedli žádný veřejnoprávní postih vůči stěžovateli (ani za přestupek).

15. Jistě lze připustit, že v individuálních případech může ohrožení veřejného zdraví dosáhnout takové intenzity, že bude představovat nebezpečí pro veřejný pořádek. V projednávaném případě však taková situace nenastala. Z ničeho totiž nevyplývá ani to, že by ze strany stěžovatele prokazatelně došlo byť k ohrožení veřejného zdraví (života a zdraví občanů), jak tvrdí krajský soud a žalovaný. Tím méně byl naplněn požadavek vyžadující, aby cizinec představoval nebezpečí pro veřejný pořádek. Zajištění cizince přitom představuje závažný zásah do jeho práv. Listina základních práv a svobod ve svém čl. 8 odst. 2, stejně jako Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 5 odst. 1, jednoznačně stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody než z důvodů, které stanoví zákon. Jelikož nebyly splněny podmínky uvedené v § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, tedy stěžovatel nepředstavoval nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, nebylo zajištění dle tohoto důvodu souladné se zákonem.

16. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené shledal rozsudek krajského soudu nezákonný.

IV. Závěr a náklady řízení

17. Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek v rozsahu výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta, zrušil (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Protože výrok II., podle něhož nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladu řízení o žalobě, je na výroku I. závislý, zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek také v rozsahu výroku II. (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Výrok III., jímž byla ustanovenému zástupci stěžovatele přiznána odměna za zastupování v řízení o žalobě, není na ostatních výrocích obsahově závislý a nebyl napaden. Podpůrně srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2017, č. j. 2 Azs 23/2017 - 23, ze dne 26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 - 19, ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 108/2011 - 139, či usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64.

18. Jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalované, přistoupil Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rovněž ke zrušení tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však současně nevrátil věc žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.), neboť po zrušení rozhodnutí o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo vydáno. Podle § 46a odst. 6 zákona o azylu je totiž vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho vyhoštění prvním úkonem v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2021, č. j. 5 Azs 419/2019 – 49). Proto neexistuje řízení, v němž by žalovaná mohla pokračovat. Zrušení rozhodnutí o zajištění jako prvního úkonu ve věci z povahy věci znamená ukončení řízení (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2020, č. j. 1 Azs 495/2019 – 43, č. 4085/2020 Sb. NSS či ze dne 1. 11. 2012, č. j. 9 As 111/2012 – 34, č. 2757/2013 Sb. NSS). 1 Azs 24/2021

19. Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle § 60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Ze spisu krajského soudu ani Nejvyššího správního soudu ovšem nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti či v řízení před krajským soudem jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Stěžovatel neměl náklady se zaplacením soudního poplatku, neboť řízení ve věci zajištění cizince jsou od placení soudního poplatku osvobozeny podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Neměl ani náklady spojené s právním zastoupením, neboť advokát mu byl ustanoven krajským soudem podle § 35 odst. 10 s. ř. s., podle jehož poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s.), nikoli žalovaný. Stěžovateli tak žádnou náhradu nákladů řízení před krajským soudem ani před Nejvyšším správním soudem nelze přiznat.

20. Ustanovenému advokátovi přiznal Nejvyšší správní soud odměnu za jeden úkon právní služby, kterým je sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za provedený úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je proto dále zvýšena o částku odpovídající této dani, která činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí 4.114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce v řízení o žalobě rozhodl krajský soud třetím výrokem napadeného rozsudku, který zůstává nedotčen.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. dubna 2021 JUDr. Josef Baxa předseda senátu