1 Azs 276/2015

Rubrum

1 Azs 276/2015 - 62 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) N. J., b) I. J., a c) L. J., všichni zastoupeni Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě žalobce a) proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 9. 2013, č. j. MV-18262-5/SO/sen-2013, o žalobě žalobce b) proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2013, č. j. MV-18182-5/SO/sen-2013, o žalobě žalobce c) proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2013, č. j. MV-18769-5/SO/sen-2013, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 8 A 157/2013 – 50, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 8 A 157/2013 – 50, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žadatelé měli za stejným účelem (sloučení rodiny) povolen dlouhodobý pobyt na území České republiky s platností od 1. 8. 2006 a postupně prodlužován do 25. 5. 2012. Dne 18. 5. 2012 žadatelé podali u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Současně s tím požádali o prominutí zmeškání lhůty k podání žádosti 1 Azs 276/2015 s odůvodněním, že právní zástupce žalobců učinil zpětvzetí žádosti o povolení trvalého pobytu bez vědomí zákonného zástupce (otce žadatelů), což zapříčinilo zmeškání lhůty pro podání žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu.

2. Usnesením Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „OAMP“) ze dne 20. 7. 2012, č. j. OAM-28099-5/DP- 2012, č. j. OAM-28046-3/DP-2012 a č. j. OAM-28039-3/DP-2012, byla zastavena řízení o jejich žádostech o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území České republiky podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán tak rozhodl s odůvodněním, že žadatelé byli oprávněni požádat o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky v období od 26. 2. 2012 do 14. 5. 2012. Žádosti však podali až dne 18. 5. 2012, tedy v době, kdy již k jejich podání oprávněni nebyli, neboť zákonná lhůta pro podání žádosti již uplynula.

3. Žalovaná rozhodnutím ze dne 4. 9. 2013, č. j. MV-18262-5/SO/sen-2013; ze dne 30. 9. 2013, č. j. MV-18182-5/SO/sen-2013; ze dne 25. 9. 2013, č. j. MV-18769-5/SO/sen- 2013, zamítla jejich odvolání proti usnesením o zastavení řízení a potvrdila správnost prvoinstančních rozhodnutí OAMP. Žalovaná odmítla tvrzení žalobců o mylném přesvědčení zákonného zástupce (otce) žadatelů o konci zákonné lhůty pro podání žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, které dle jeho přesvědčení mělo nastat v poslední den vyznačený v cestovním dokladu na štítku povolení k pobytu. Učinila tak zejména s ohledem na to, že rodiče žadatelů mají oba povolený dlouhodobý pobyt a toto povolení mají již déle než 5 let. Jako relevantní důvod opožděného podání ve smyslu § 47 odst. 1 ve spojení s § 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvedli žadatelé nemoc nejmladšího syna L., poté N. a i otce žalobců, což v odvolání doložili lékařským potvrzením o ošetření otce rodiny ze dne 10. 5. 2012 i nejmladšího z žadatelů ze dne 9. 5. 2012. K těmto skutečnostem a důkazům však žalovaný s poukazem na § 82 odst. 4 správního řádu nepřihlédl, neboť se nejednalo o skutečnosti nebo návrhy na provedení důkazů, které by bez své viny nemohli uplatnit již dříve v řízení u správního orgánu prvního stupně. Namísto těchto skutečností a důkazů o nemoci otce, jakožto zákonného zástupce žadatelů, uvedli před správním orgánem prvního stupně jako důvod nezávislý na vůli žadatelů skutečnost, že právník bez jejich vědomí vzal zpět žádost o povolení k trvalému pobytu.

4. Proti rozhodnutí žalované brojili žalobci a), b), a c) u Městského soudu v Praze, který jejich samostatné žaloby sloučil ke společnému řízení podle § 39 odst. 1 s. ř. s. Ve společném řízení nařídil jednání, napadeným rozsudkem následně žaloby zamítl. V odůvodnění uvedl, že z usnesení správního orgánu prvního stupně nevyplývá, že by se žádostmi o prominutí zmeškání lhůty vůbec zabýval. S ohledem na to, že žalobci toto nenamítali ani v odvolání ke správnímu orgánu druhého stupně, ani ve správní žalobě, nebyla tato skutečnost důvodem ke zrušení rozhodnutí žalovaného. Žalobní námitky ohledně porušení práv procesních práv žalobců plynoucích z § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, tj. povinnosti správního orgánu rozhodovat v souladu se zásadou dobré víry, legitimního očekávání a souladu s veřejným zájmem, byly formulovány pouze velmi obecně, přičemž nebylo zřejmé, která subjektivní veřejná práva žalobců měla být porušena. V dané době pokračování 1 Azs 276/2015 - 63 se jednalo o podání žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny na území České republiky, tedy z povahy věci vyplývá, že jejich práva k dlouhodobému pobytu již končila, resp. skončila. Soud odmítl i námitku porušení § 174a zákona o pobytu cizinců v otázce posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správního orgánu, neboť v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu se předmětné ustanovení vztahuje pouze na řízení o správním vyhoštění, nikoliv řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Městský soud uzavřel, že zákonné podmínky pro zastavení řízení o jejich žádostech o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu dle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců splněny byly. Předmětné ustanovení nezakládá povinnost správních orgánů přihlížet k poměrům cizince, jediným relevantním hlediskem je, zda jde o důvody na vůli cizince nezávislé či nikoliv.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

5. Žalobci (dále též „stěžovatelé“) napadli rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností, kterou opírají důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem a nedostatečně zjištěný skutkový stav v předcházejícím správním řízení. V prvé řadě rozporují argumentaci městského soudu co do nemožnosti zásahu do subjektivních veřejných práv žalobců ve chvíli, kdy již původní platnost jejich povolení k dlouhodobému pobytu skončila. Ačkoliv platnost původního povolení byla časově omezena, podáním včasné žádosti ve smyslu § 47 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců by platnost pobytu stěžovatelů na území České republiky zůstala zachována, a to minimálně do nabytí právní moci věcného rozhodnutí o žádosti. Toto zachování platnosti je pak spojeno s dalšími právy stěžovatelů, jakým je například oprávnění získat povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců. Odmítají proto závěr krajského soudu o tom, že žádná práva stěžovatelů nemohla být ohrožena a podotýkají, že v důsledku nesprávného posouzení této otázky se již věcně nezabýval mírou porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu.

6. Stěžovatelé rozporují závěry městského soudu o přiměřenosti rozhodnutí o zastavení řízení. Nepřiměřenost rozhodnutí o zastavení řízení ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců nelze omezit pouze na řízení o správním vyhoštění. Z celé řady jiných ustanovení zákona o pobytu cizinců totiž vyplývá, že se správní orgány musejí přiměřeností svého rozhodnutí s ohledem na zásah do soukromého a rodinného života důsledně zabývat (§ 35 odst. 3, § 37 odst. 2, § 44a, § 56 odst. 2). V souvislosti s posouzením přiměřenosti stěžovatelé dále poukazují na zjevnou neproporcionalitu rozhodnutí o zastavení řízení. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 142/2011 – 64, které se, stejně jako v nynějším případě stěžovatelů, týkalo žádosti o prominutí zmeškání lhůty v souvislosti s podáním žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny, stěžovatelé dovodili, že správní orgány jsou, podobně jako soudy, povinny posuzovat konkrétní okolnosti daného případu, tedy zda je jejich rozhodnutí přiměřené. 1 Azs 276/2015

7. Žádost o prodloužení platnosti povolení k trvalému pobytu byla zákonným zástupcem stěžovatelů podána pouhé čtyři dny po uplynutí zákonné lhůty pro její podání, přičemž za stále ještě platného povolení k dlouhodobému pobytu. Jedná se o velice krátký časový úsek, který svědčí o krátkodobých problémech s podáním, nikoliv o nezájmu o prodloužení platnosti povolení jako takovém. Nadto se jedná o prodloužení povolení k trvalému pobytu za účelem sloučení rodiny v případě nezletilých žadatelů, za které jednali jejich právní zástupci. Dle názoru stěžovatelů je zásadním účel podaných žádostí k povolení dlouhodobého pobytu, tj. sloučení rodiny, přičemž za v době podání žádosti nezletilé stěžovatele jednali zákonní zástupci. Rodiče, jakožto zákonní zástupci, s úmyslem trvale setrvat na území České republiky by jen stěží neměli v úmyslu zažádat o prodloužení povolení pro jejich děti. Již pouhá skutečnost, že se v případě žadatelů jednalo o tehdy nezletilé děti, měla správní orgán vést k úvahám o přiměřenosti rozhodnutí s ohledem na Úmluvu o právech dítěte, která správním orgánům i soudům ukládá povinnost rozhodovat v zájmu nezletilých. Aniž by tak správní orgány učinily, zaměřily se výhradně na nekonzistentní tvrzení relevantních důvodů pro prominutí lhůty ze strany zákonného zástupce stěžovatelů a řízení o žádostech k tíži nezletilých zastavily.

8. Stěžovatelé závěrem namítli nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože žádným způsobem nenapravilo zjevnou nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Prvostupňové rozhodnutí je tak v příkrém rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádalo s námitkami účastníků řízení, resp. jejich žádostmi o prominutí zmeškání lhůty. Tento postup žalovaný nenapravil, v rámci námitky nepřezkoumatelnosti, případně z moci úřední, tak měl učinit městský soud.

9. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na svá rozhodnutí potvrzená rozsudkem městského soudu, kterým byly žaloby proti rozhodnutím žalované zamítnuty.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

11. Kasační stížnost je důvodná.

12. Přednostně Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, kterým by se musel zabývat dle § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez námitky stěžovatelů. Vlastní přezkum rozhodnutí je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

13. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené „[…] nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“ K nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud vyjádřil již mnohokrát, např. v rozsudku ze dne pokračování 1 Azs 276/2015 - 64 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, v němž uvedl: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny;“ obdobně též v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, soud konstatoval, že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (dále též viz např. rozsudek ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, rozsudek ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326 etc.). K otázce nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud taktéž mnohokrát vyjádřil. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, v němž konstatoval: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Výše uvedené závěry platí obdobně také pro rozhodnutí správních orgánů.

14. Rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Soud sice došel k závěru, že se prvostupňový správní orgán OAMP vůbec nezabýval žádostí o prominutí zmeškání lhůty, přitom však následně z tohoto důvodu nezrušil rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost tedy spočívá v rozporu dílčího závěru odůvodnění rozsudku s vlastním výrokem rozhodnutí, kterým zamítl žaloby.

15. Městský soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvádí: „Z usnesení správního orgánu prvního stupně, tj. Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, nevyplývá, že by se prvostupňový správní orgán žádostmi žalobců o prominutí zmeškání lhůty vůbec zabýval. V odůvodnění o zastavení řízení o tom nic není.“ Dále pak uvádí: „Za takového stavu věci měli ovšem žalobci na tuto skutečnost poukázat v odvolání. Měli tedy namítnout, že sice podali své žádosti opožděně, ale zároveň žádali o prominutí zmeškání a uvedli důvody. Nicméně taková námitka nebyla vznesená ani v podaných žalobách.“ Podle kasačního soudu jsou tyto závěry nesprávné, přičemž z rozsudku městského soudu dále není jasné, jakým způsobem posoudil správnost procesního postupu žalovaného, jako správního orgánu druhého stupně.

16. Pokud se OAMP skutečně věcně nezabýval žádostí o prominutí zmeškání lhůty – jak v odůvodnění uvádí městský soud, pak by usnesení, kterými byla zastavena řízení o žádostech stěžovatelů o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, byla zatížena vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí. 1 Azs 276/2015

17. Městský soud sice v souladu s obsahem správního spisu uvedl, že stěžovatelé ve správním řízení nenamítali, že by správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí opomenul odůvodnit, jakým způsobem naložil s žádostmi o prominutí zmeškání lhůty. Podle § 89 odst. 2 správního řádu však „odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, s právními předpisy. Správnost napadeného rozhodnutí přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost, se nepřihlíží.” Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 As 56/2007 - 71, publ. pod č. 1580/2008 Sb. NSS, dovodil, že omezeným revizním principem, zakotveným v ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu, je zvýšena odpovědnost účastníka řízení za rozsah odvolacího přezkumu, neboť posouzení skutečnosti, v jakém rozsahu a z jakých hledisek má být prvostupňové rozhodnutí přezkoumáváno, je v jeho dispozici. Z rozsahu přezkumu ovšem zákon předvídá výjimku pro skutečnosti, které je odvolací správní orgán povinen zkoumat bez ohledu na obsah odvolání. Takovou skutečností je i nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

18. Pokud tedy městský soud skutečně došel k závěru, že prvostupňový správní orgán zatížil svá rozhodnutí o zastavení řízení o žádostech stěžovatelů o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodu, pak by se žalovaný, jakožto odvolací správní orgán, měl zmíněnou nepřezkoumatelností zabývat z úřední povinnosti v rámci revizního principu v souladu s výše citovaným ustanovením § 89 odst. 2 správního řádu. Měl by tak učinit i bez odvolací námitky, že OAMP ve svém rozhodnutí opomenul odůvodnit, jakým způsobem posoudil žádosti o prominutí zmeškání lhůty, kterou stěžovatelé podali spolu s žádostmi o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu.

19. Závěr městského soudu, že se žalovaný, jakožto odvolací správní orgán, nemusel zabývat opomenutím vypořádání žádosti ze strany OAMP z důvodu, že toto opomenutí nebylo v odvolání namítnuto, proto s ohledem na výše uvedené neobstojí. Pokud žalovaný v rámci odvolacího řízení v rozporu s § 89 odst. 2 správního řádu ex offo nezhojil procesní nedostatek prvostupňového rozhodnutí, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, zatížil tak své rozhodnutí nezákonností.

20. Kasační soud se dále neztotožnil s městským soudem, který v odůvodnění rozsudku uvádí, že v žalobách nebyla vznesena námitka nezákonnosti rozhodnutí žalovaného a nepřezkoumatelnosti spočívající v opomenutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty prvostupňovým správním orgánem. Stěžovatelé v žalobách namítali porušení zásad pro rozsah přezkumu odvolacím správním orgánem ve velmi obecné rovině, když poukázali na skutečnosti, že: „Žalovaný porušil zásadním způsobem své povinnosti odvolacího orgánu, (…) neboť (…) jeho rozhodnutí je v rozporu s požadavky na činnost odvolacího orgánu, zejména tedy § 89 odst. 2 správního řádu.“ V žalobách je dále namítáno, že žalovaný měl posoudit žalobcovy důvody pro opožděné podání žádosti jako důvody na vůli cizince nezávislé. Následně je přitom rozvíjena argumentace shodná s věcným obsahem žádosti o prominutí zmeškání lhůty, která měla být posouzena správním orgánem prvního stupně: „Již samotné pokračování 1 Azs 276/2015 - 65 kontaktování obžalované ve věci č. j. 9 To 312/2013 naopak dokládá maximální snahu otce žalobce (…) učinit veškeré kroky k včasnému podání předmětné žádosti.“

21. Výkladem institutu žalobního bodu se Nejvyšší správní soud zabýval již vícekrát. Rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, uvedl, „že se žalobce nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Žalobce musí uvést, jaké aspekty dějů či okolností uvedené v rámci skutkových tvrzení považuje za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Není zcela vyloučeno, aby žalobce uvedl v žalobě žalobní body pouze v hrubých obrysech. I takto obecná formulace žalobního bodu je, v souladu se závěry obsaženými v citovaném rozsudku rozšířeného senátu, stále ještě dostačující, s ohledem na rozsáhlé vylíčení skutkových okolností a procesních pochybení, kterých se správní orgány měly dopustit a které formulaci jednotlivých žalobních bodů v žalobě následovalo.

22. Kasační soud uzavírá, že městský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost, neboť není jasné, jakými úvahami se v rámci svého rozhodnutí řídil. Pokud se správní orgán prvního stupně v souladu se závěry městského soudu skutečně žádostí o prominutí zmeškání lhůty nezabýval, přestože byla i s tvrzenými důvody žadateli podána, pak měl žalovaný, jakožto odvolací správní orgán, zrušit rozhodnutí OAMP z úřední povinnosti. Jelikož tak žalovaný neučinil, a městský soud v odůvodnění rozsudku došel k závěru, že prvostupňový správní orgán opomenul žádost posoudit, není jasné, proč rozhodnutí žalované nezrušil v rámci námitky nepřezkoumatelnosti, případně z moci úřední, sám městský soud.

23. Setrvá-li městský soud na svém závěru, že prvostupňový správní orgán se žádostí o prominutí zmeškání lhůty nezabýval a jeho rozhodnutí je tak v příkrém rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádalo s námitkami účastníků řízení, resp. jejich žádostmi o prominutí zmeškání lhůty, pak musí městský soud rozhodnutí žalovaného, jakožto odvolacího správního orgánu, zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Za uvedených okolností by žalovaný pochybil, pokud by v rámci revizního principu nepřezkoumal i tuto otázku. V takovém případě bude nezbytné vypořádat se v dalším řízení i s otázkou relevantnosti namítaného trestního řízení, jehož identifikaci si musí soud doplnit sám nebo v součinnosti se stěžovateli.

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

24. Nejvyšší správní soud z důvodu nepřezkoumatelnosti napadený rozsudek městského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. 1 Azs 276/2015 V Brně dne 14. září 2016 JUDr. Josef Baxa předseda senátu