1 Azs 32/2024

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudce Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: H. D. T., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Milady Horákové 1957/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: nezl. S. K., zastoupený V. K., opatrovnicí bytem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2023, č. j. OAM-5828-56/PP-2022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2024, č. j. 33 A 12/2023 - 58, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ministerstvo vnitra České republiky rozhodnutím ze dne 5. 10. 2023, č.j. OAM-5828-56/PP-2022, zamítlo dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 326/1999 Sb.“), žádost o přechodný pobyt, neboť existuje důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

2. Tomuto závěru se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně, který ji však shora označeným rozsudkem zamítl. Soud uvedl, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 2 T 124/2012, uznán vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, č. j. 52 T 12/2013 - 4625, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku, pročež byl za tuto trestnou činnost a za shora popsaný sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 18 Pp 3/2018, byl následně žalobce z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání sedmi let s tím, že byl nad žalobcem vysloven dohled.

3. Soud uzavřel, že žalobce byl za dobu svého pobytu na území ČR shledán vinným a pravomocně odsouzen několikrát, nejednalo se tak o „pouhý“ jednorázový či ojedinělý exces z jinak řádně vedeného způsobu života, nýbrž o systematické a závažné porušování právního řádu. Žalobce se drogové trestné činnosti dopustil jako aktivní člen organizované skupiny a tuto činnost vykonával soustavně a dlouhodobě po dobu minimálně jednoho roku. To vše navíc činil v úmyslu získat finanční prospěch značného rozsahu. Závažnost žalobcova jednání pak dle soudu podtrhuje rovněž druh a výměra uloženého trestu (odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání 9 let ve věznici se zvýšenou ostrahou), jakož i volba maximální zákonem přípustné délky zkušební doby v případě podmíněného propuštění (7 let), včetně uložení dodatečných povinností a omezení (nutnost probačního dohledu). Konečně krajský soud při posuzování „nebezpečnosti“ žalobce zohlednil i skutečnost, že se posledního trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení za první z trestných činů a současně ještě předtím, než byl soudem prvního stupně odsouzen za druhý trestný čin. Po zhodnocení všech aspektů trestní minulosti dospěl krajský soud k závěru, že i navzdory časovému odstupu u něj i nadále trvá hrozba, že by v případě svého dalšího setrvání na území ČR mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Soud rovněž akcentoval, že žalobce po podmíněném propuštění z výkonu trestu narušoval veřejný pořádek, neboť z území ČR nevycestoval, ač k tomu byl povinen poté, co v důsledku páchání úmyslné trestné činnosti pozbyl dosavadní pobytové oprávnění. Takové chování žalobce dle soudu jednoznačně nasvědčuje absenci respektu k dodržování právních předpisů ČR a jen umocňuje závěr žalovaného o hrozícím narušení veřejného pořádku žalobcem v budoucnu.

4. Následně soud přezkoumal přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do sféry jeho soukromého a rodinného života. Uvedl, že žalobce se o svého syna od jeho narození až do nástupu do výkonu trestu nikdy osobně nestaral, nevychovával jej a ani o něj neprojevoval žádný zájem. V tomto ohledu se nic nezměnilo ani po dobu jeho pobytu ve vězení, kdy nezl. S. žalobce ve věznici nenavštěvoval a ani jiným způsobem spolu neudržovali kontakt. O syna žalobce od jeho dvou let až doposud soustavně pečuje jeho babička, jíž byl svěřen do péče, přičemž sám žalobce nikdy žádné konkrétní kroky k tomu, aby syna získal do své péče, neučinil. Zároveň nelze pominout, že ani po svém návratu z výkonu trestu žalobce se synem nebydlí ve společné domácnosti; syn i nadále bydlí v domě své babičky. Právě tak se žalobce ani aktivně nepodílí na jeho každodenní péči či výchově, neboť veškeré potřeby jeho syna zajišťuje babička, která o něj pečuje nejen osobně, nýbrž jej zabezpečuje i finančně. Soud proto uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by měl mít žalobce se svým synem natolik hluboký a intenzivní vztah, aby nemohl území ČR opustit bez toho, aniž by to nenarušilo další správný sociální či psychologický vývoj jeho syna.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

5. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

6. V ní namítl, že trestnou činnost spáchal před 10 lety, kdy byl drogově závislý. Mimo toto období žádnou trestnou činnost nespáchal, a proto soud význam časového odstupu od spáchání poslední trestné činnosti posoudil nesprávně, jestliže došel k závěru, že žalobce i nadále představuje hrozbu pro veřejný pořádek.

7. Dále uvedl, že odůvodnění soudu považuje za nepřezkoumatelné; soud hovoří o „opakovaném narušení veřejného pořádku“, kterého se měl dopustit tím, že z území ČR po svém propuštění z výkonu trestu nevycestoval, niž by tyto své závěry podrobněji odůvodnil.

8. V posledním bodě kasační stížnosti namítl, že soud chybně vyhodnotil dopad rozhodnutí žalovaného do jeho soukromého a rodinného života a jeho syna. Je sice pravdou, že po narození se o syna skutečně řádně nestaral. Syn byl svěřen do péče babičky a poté stěžovatele ve věznici nenavštěvoval, protože neměli skutečný vztah. Ve výkonu trestu se však stěžovatel zbavil drogové závislosti a po svém propuštění se synem navázal vztah, který je v současnosti zcela normální. Stěžovatel si je vědom svého nejistého pobytového postavení, a proto po svém propuštění z výkonu trestu neučinil žádné kroky, aby syna získal do vlastní péče; se synovou babičkou se dohodl, že syna převezme do péče pouze v případě, že bude mít povolení k pobytu. Má proto za to, že takové řešení bylo a stále je v nejlepším synově zájmu. Stěžovatel je se synem v častém a pravidelném osobním kontaktu, což nelze nahradit tím, že by jej syn navštěvoval v jiném státě, jak uvádí soud v závěru odst. 42. napadeného rozsudku.

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na důvodnosti a správnosti své argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí, které ostatně přitakal i krajský soud v napadeném rozsudku; navrhl proto zamítnutí podané kasační stížnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

11. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ve věci stěžovatele však tyto podmínky naplněny nejsou.

12. Předně se soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel namítl, že se krajský soud nedostatečně zabýval jeho žalobní argumentací. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci účastníka a tu obsáhle vyvracet. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013 - 33, či rovněž nález ÚS ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Uvedeným kritériím napadený rozsudek vyhověl. Pokud jde o odůvodnění aktuálnosti hrozby narušení veřejného pořádku, považuje je kasační soud za dostačující a též přezkoumatelné (ostatně krajský soud toliko navázal na argumentaci žalovaného uvedenou již v jeho rozhodnutí – viz v podrobnostech strana 2. napadeného rozhodnutí).

13. Správní orgán žádost zamítl dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť shledal, že je dáno důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Přímo ve vztahu k situaci stěžovatele lze odkázat na rozsudek ze dne 22. 12. 2021, č. j. 3 Azs 114/2020-31, dle kterého „podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě a bez dalšího neznamená, že se cizinec napravil, povede řádný život a již žádné nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu zákona o pobytu cizinců nepředstavuje. Pokud by byly v tomto smyslu správní orgány vždy ’vázány’ tím, že došlo k podmíněnému propuštění (či k propuštění po vykonání celého trestu), byla by možnost aplikace výhrady veřejného pořádku de facto vyprázdněna. Otázku nebezpečí cizince pro veřejný pořádek je třeba posuzovat samostatně, a to zejména s ohledem na povahu jeho trestné činnosti a další zjištěné okolnosti, a to i poté, co byl z výkonu trestu (podmíněně) propuštěn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 312/2016-59).“ Nadto je vhodné zdůraznit, že stěžovateli byla stanovena zkušební doba v délce trvání sedmi let, což svědčí o míře rizika, kterou jeho propuštění na svobodu podle názoru trestního soudu představovalo. „I délka zkušební doby podmíněného propuštění má určitou vypovídací hodnotu o závažnosti potrestaného jednání u konkrétní osoby s určitými osobnostními charakteristikami, a může být nahlížena jako ’rizikové’ období, kdy je potřeba hrozbou návratu do výkonu trestu zvýšit motivaci podmíněně propuštěného vyhnout se konfliktu se zákonem a vést řádný život. I když rozhodně nelze zjednodušeně říci, že překážka pro povolení k přechodnému pobytu trvá přesně po zkušební dobu podmíněného propuštění, určitou indicii, již nelze přehlížet, tato okolnost představuje.“ (rozsudek ze dne 26. 9. 2018, č. j. 2 Azs 156/2018-49).

14. Soud rovněž již opakovaně judikoval, že dobu, která uplynula od spáchání trestných činů, nelze samu o sobě bez dalšího považovat za řádné vedení života, neboť stěžovatel byl během této doby buď ve výkonu trestu, nebo ve zkušební době, čímž byl v podstatě „donucen“ vést řádný život, což nelze považovat za dobrovolné jednání (viz. rozsudky ze dne 22. 9. 2023, č. j. 3 Azs 370/2021-36, a ze dne 30. 5. 2023, č. j. 3 Azs 246/2021-47).

15. Správní orgán a následně soud postavily své závěry na základě úplné úvahy, při které se zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, tak jak jim to ukládá § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004, resp. judikatura (rozsudek ze dne 14. 02. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, ze dne 11. 10. 2019, č. j. 5 Azs 172/2019 - 37, ze dne 7. 12. 2021, č. j. 7 Azs 282/2021 - 40 atp.)

16. Těmto požadavkům přezkoumávané závěry plně dostojí; soud se podrobně zabýval (viz body 31 a následující napadeného rozsudku) dlouhotrvajícím charakterem závažné trestné činnosti, které se stěžovatel dopouštěl, jeho povahou a výslovně se zaměřil i na aktuálnost jeho hrozby pro veřejný pořádek, mimo jiné též s ohledem na chování stěžovatele v posledních letech (nevycestování z území ČR poté, co mu trvalý pobyt v souvislosti s jeho odsouzením byl zrušen a jiným nedisponoval).

17. Ve vztahu k námitce nesprávného vyhodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do osobního a rodinného života stěžovatele soud odkazuje předně na rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012 - 39, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[z]e samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje „něco k něčemu“, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince“. Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že hledisko nejlepšího zájmu dítěte nemusí vždy a za všech okolností převládnout nad konkurujícím veřejným zájmem. Správní orgány (a posléze soud) jsou ale povinny věnovat dostatečnou pozornost hledání spravedlivé rovnováhy mezi nejlepším zájmem dítěte a případným konkurujícím veřejným zájmem (např. rozsudky ze dne 20. 12. 2022, čj. 4 Azs 269/2022 - 25, bod 27, či ze dne 31. 1. 2023, čj. 2 Azs 287/2022 - 34, body 21 a 25). To žalovaný i soud bezezbytku splnili; své závěry důsledně opřeli o dostačující množství podkladů. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tím, že s ohledem na poměrně omezený kontakt stěžovatele se synem a s ohledem na kriminální historii stěžovatele převažuje zájem státu na zajištění veřejného pořádku. Zde lze plně odkázat na závěry krajského soudu uvedené v bodech 41 a následujících. Postup správního orgánu a soudu tak plně odpovídal požadavkům judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/2012-39, ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018-27, ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 301/2019-40, ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014-34, a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudek, ze dne 31. 1. 2006, č. 50435/99, ve věci Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, a rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, č. 46410/99, ve věci Üner proti Nizozemsku, ze dne 4. 12. 2012).

18. Kasační stížnost tak nepředkládá otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. S ohledem na shora uvedené skutečnosti kasační soud uzavírá, že krajský soud věc posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů a nedopustil se ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.

19. Na závěr Nejvyšší správní soud podotýká, že samostatně nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; o kasační stížnosti rozhodl bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, č. j. 2 Azs 3/2003 - 44).

20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 2. května 2024 Lenka Kaniová předsedkyně senátu