1 Azs 329/2017

Rubrum

1 Azs 329/2017 - 28 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: P. T. C., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2017, č. j. OAM-961/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2017, č. j. 1 Az 22/2017 - 29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před městským soudem

1. Rozhodnutím ze dne 13. 2. 2017 žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b, zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů.

2. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu u Městského soudu v Praze, který žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu z obsahu správního spisu, jakož i z rozhodnutí žalovaného, je jednoznačně patrné, že si obstaral veškeré stěžovatelkou namítané podklady a námitkami žalobkyně se vyčerpávajícím způsobem zabýval. Udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým důvodem legalizace pobytu na území České republiky, z přesně vymezených důvodů, přičemž žalobkyně ve své žádosti ani při pohovoru neuvedla skutečnosti, pro které by jí mohl žalovaný udělit azyl podle § 12 písm. a) či b) zákona o azylu. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně opustila Vietnam z důvodu, že by byla pronásledována pro uplatňování politických práv a svobod a ani ze strachu z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání politických názorů. Neuvedla ani žádné skutečnosti, na 1 Azs 329/2017 základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by mohla být azylově relevantním způsobem pronásledována. Podle soudu nelze uzavřít, že by žalobkyni po jejím návratu hrozilo nebezpečí pronásledování z důvodu její národnosti. V rámci posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu s ohledem na nepříznivý zdravotní stav žalobkyně soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného ve věci humanitárního azylu je logické, nediskriminační a není v rozporu se zákazem libovůle. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů dle § 14 azylového zákona je věcí správního uvážení, přičemž žalovaný řádně zjistil a následně přezkoumatelným způsobem posoudil především zdravotní stav žalobkyně a rovněž úroveň zdravotnictví v zemi jejího původu. Žalovaný se rovněž dostatečným způsobem zabýval porušením mezinárodních závazků v souvislosti s tvrzeným zásahem do soukromého a rodinného života.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

4. Namítala, že žalovaný posoudil její žádost o udělení mezinárodní ochrany zcela nedostatečně z hlediska posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Zjištěný skutkový stav v rámci řízení byl vykládán naprosto nesprávně v rozporu se skutečností a dochází ke zcela nesprávným závěrům.

5. Žalovaný pochybil, jestliže jí neudělil humanitární azyl. Žalobkyně nesouhlasila zejména s hodnocením jejích zdravotních obtíží (problémy se srdcem, zvýšený krevní tlak, nedostatečné prokrvení mozku a užívá i antidepresiva), žalovaným. V zemi původu nemá bez manžela možnost dosáhnout nejenom náležité zdravotní léče, ale rovněž základních potřeb. V zemi jejího původu žije pouze její matka a tchán, navíc v pokročilém věku. Lékařská péče ve Vietnamu nedosahuje kvalit péče dostupné v ČR.

6. Žalovaný se nezabýval ani skutečností, zda její vyhoštění nebude v rozporu s mezinárodními závazky. Stěžovatelka zde žije s manželem a dětmi a deklarovala svůj záměr sepjetí soukromého a rodinného života s územím ČR. V případě vycestování si stěžovatelka nebude schopna opatřit finanční prostředky k léčbě, což žalovaný zcela ignoroval. Nadto soud pominul námitku nepřesností a neurčitosti výroku rozhodnutí žalovaného.

7. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na dosavadní argumentaci a ztotožnil se s právními závěry krajského soudu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se podle § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým pokračování 1 Azs 329/2017 - 29 významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

9. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

10. V otázce posouzení důvodů pro udělení humanitárního azylu s ohledem na nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky Nejvyšší správní soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, z něhož plyne, že „smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“ V rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 - 52, pak zdejší soud konstatoval, že „[u]stanovení § 14 zákona o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je ‘případ zvláštního zřetele hodný’ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy ‘lze udělit humanitární azyl’ přestavuje správní uvážení.“ Nejvyšší správní soud tedy pouze posuzuje, zda je rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci humanitárního azylu logické, nediskriminační a není v rozporu se zákazem libovůle (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). V projednávané věci Nejvyšší správní soud ze žalobou napadeného rozhodnutí ověřil, že se žalovaný otázkou naplnění důvodů pro udělení humanitárního azylu dostatečně zabýval s ohledem na zdravotní stav stěžovatelky a rovněž celkový stav zdravotnictví v zemi jejího původu. Na základě racionálních a srozumitelných úvah však dospěl k závěru, že u stěžovatelky nejsou naplněny důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby jí byl humanitární azyl udělen. Tyto závěry pak přezkoumatelným způsobem potvrdil i městský soud. Zdravotní stav stěžovatelky je nepochybně nepříznivý, nedosahuje však takové intenzity, aby byl důvodem pro udělení humanitárního azylu ve smyslu výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu.

11. Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu ochrany soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, č. 2836/2013 Sb. NSS, ze dne 1 Azs 329/2017 21. 4. 2010, č. j. 9 Azs 3/2010 - 62, ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57. Ve vztahu k možnému porušení mezinárodních závazků České republiky a naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany se však bez přistoupení dalších okolností bude jednat o velmi výjimečný institut. Žalovaný i městský soud se touto otázkou zabývali dostatečně, současně zohlednili komplexním způsobem zdravotní stav stěžovatelky a rovněž ekonomickou a bezpečnostní situaci na území Vietnamu. Ani Nejvyšší správní soud neshledal výjimečné důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu výše uvedené judikatury.

12. Institut doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu už vůbec neslouží k legalizaci pobytu za situace, kdy již cizinec nemůže dosáhnout legalizace pobytu některým z institutů zákona o azylu, jak se stěžovatelka mylně domnívá.

13. Rozhodnutí žalovaného vychází z relevantních podkladů a neobsahuje ani jiné vady, k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stejně tak rozsudek městského soudu odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75; rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).

IV. Závěr a náklady řízení

14. Všechny stěžovatelkou namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a není tedy důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

15. Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. února 2018 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu