1 Azs 361/2019

Rubrum

1 Azs 361/2019 - 37 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: I. M., zastoupen Mgr. Helenou Pindejovou, advokátkou se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018, č. j. OAM-1045/ZA-ZA11-K02-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 33 Az 12/2018 – 34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018 žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, ve které namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil jeho žádost jako snahu o legalizaci pobytu v České republice, a že při hodnocení rizika vzniku vážné újmy nevycházel z aktuálních informací o zemi původu. Krajský soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl.

2. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které navrhl, aby ho Nejvyšší správní soud zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Jako důvod kasační stížnosti uvedl vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný porušil zejména § 2 odst. 4 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a v důsledku nedostatečného zjištění stavu věci a nesprávného posouzení pak došlo minimálně k porušení § 14a zákona o azylu. Krajský soud měl proto napadené rozhodnutí zrušit, nikoliv se ztotožnit se závěry žalovaného. 1 Azs 361/2019

3. Stěžovatel ve správním řízení uvedl okolnosti, jimiž odůvodňoval nemožnost svého návratu do země původu (délka předchozího pobytu v ČR, špatná ekonomická situace na Ukrajině, vypálený dům). Žalovaný však tato tvrzení hodnotil pouze z hlediska toho, zda stěžovatel mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu (v této souvislosti stěžovatel citoval judikaturu týkající se překážek vycestování dle § 91 zákona o azylu). Stěžovatel upozornil na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu. Odkázal na rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, ze kterého vyplývá, že na základě konkrétních okolností věci je nutno posoudit, zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR. V posuzované věci žalovaný sice uvedl, že stěžovatel měl možnost svůj pobyt legalizovat primárně prostřednictvím zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), pochybil však, pokud se nezabýval otázkou, z jakého důvodu byl stěžovateli ukončen pobyt na území České republiky (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 – 28).

4. Stěžovatel upozornil, že žalovaný musí při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu vycházet z přesných a aktuálních informací (viz rozsudky NSS ze dne 20. 6. 2016, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38, a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, atd.). Této povinnosti však v posuzované věci žalovaný nedostál. Tato skutečnost přitom mohla mít dle stěžovatele zásadní vliv na posouzení možného pronásledování z důvodů uvedených v § 12 a zejména na hodnocení splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (k tomu stěžovatel odkázal např. na rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 – 896). Dále stěžovatel upozornil na rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-465/07, Elgafaji. Stěžovatel má za to, že kdyby žalovaný postupoval podle § 3 zákona o azylu a v souladu s odlišným rozložením důkazního břemene v rámci azylového řízení, mohlo to mít vliv na odlišné rozhodnutí ve věci samé. Ve správním spisu není obsažen ani jeden dohledatelný zdroj, o který žalovaný správní orgán opírá svůj názor, že stěžovateli nehrozí v případě návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. V tomto ohledu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.

5. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že kasační stížnost není důvodná. Skutečným důvodem podání žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu je jeho snaha o legalizaci pobytu na území ČR a zároveň snaha vyhnout se realizaci správnímu vyhoštění. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto se podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39, č. pokračování 1 Azs 361/2019 - 38 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.

7. Krajský soud dospěl ke správnému závěru, že rozhodnutí žalovaného vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který byl ve světle konkrétních okolností případu řádně a správně vyhodnocen. Žalovaný však (stejně jako následně krajský soud) dospěl k závěru, že stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by bylo možno podřadit pod důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle § 12, §13, § 14, § 14a či § 14b zákona o azylu.

8. V souvislosti s odkazem stěžovatele na judikaturu týkající se uplatnění § 91 zákona o azylu, je třeba uvést, že toto ustanovení upravující překážky vycestování bylo s účinností od 1. 9. 2006 zrušeno a nahrazeno institutem doplňkové ochrany stanovené v § 14a a § 14b zákona o azylu. Odkaz na již neúčinné ustanovení tedy nemá na posouzení věci vliv.

9. Pokud jde o zcela obecný odkaz stěžovatele na možné porušení čl. 8 Úmluvy, Nejvyšší správní soud uvádí, že z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou velmi přísné (viz např. usnesení NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 9 Azs 7/2011 – 67). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě stěžovatele prokázány. Stěžovatel ostatně ani v kasační stížnosti konkrétně neuvedl, jak by jeho případné vycestování zasáhlo do jeho soukromého a rodinného života. Tyto skutečnosti netvrdil ani v žalobě.

10. Dále stěžovatel namítal, že žalovaný byl při hodnocení jeho žádosti o mezinárodní ochranu povinen posuzovat důvody, pro které mu byl dle zákona o pobytu cizinců ukončen pobyt na území ČR. Tuto námitku stěžovatel uvedl poprvé až v kasační stížnosti, a je tak nutno ji považovat za nepřípustnou dle § 104 odst. 4 s. ř. s. Pro úplnost však lze uvést, že tuto povinnost žalovaného nelze ze stěžovatelem citovaného rozsudku č. j. 5 Azs 7/2012 – 28 (podle něhož byl správní orgán povinen zabývat se mimo jiné možností získání jiného oprávnění k pobytu na území ČR pouze ve specifických okolnostech případu, které však ve věci stěžovatele nebyly naplněny) dovodit.

11. Kasační soud dále konstatuje, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel, kterého stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno je poté rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán tedy zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vyplývají z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38, nebo rozsudky ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, a ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32). Žalovaný přitom ve svém posouzení věci vycházel právě ze zjištění učiněných v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vyplývaly z výpovědi stěžovatele. Žádné důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu, které se stěžovatel zejména dovolává, však neshledal. Stěžovatel sám nijak takové důvody v kasační stížnosti nekonkretizoval. 1 Azs 361/2019

12. Krajský soud správně uzavřel, že žalovaný vycházel z přiměřeně aktuálních informací o zemi původu (které též rekapituloval ve svém rozsudku) a postupoval tak v souladu se stěžovatelem odkazovanou judikaturou. Stěžovatel ostatně nijak nespecifikoval, jaké případné aktuální informace o zemi původu nevzali žalovaný a krajský soud v úvahu a jak to mohlo ovlivnit jejich posouzení důvodů pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Závěry žalovaného a krajského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které ozbrojený konflikt probíhá pouze ve východní části Ukrajiny, a v ostatních částech země (stěžovatel naposledy žil v obci N. v Zakarpatské oblasti na západě země) neexistuje skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu v důsledku ozbrojeného konfliktu (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 - 24, či usnesení ze dne 2. 7. 2019, č. j. 5 Azs 29/2019 - 33).

13. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje zájmy stěžovatele, a proto není důvod pro její přijetí k věcnému projednání. Posuzovaná věc se netýká otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou řešeny rozdílně, stejně tak nebyl shledán důvod k judikaturnímu odklonu. Kasační soud rovněž neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

14. Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o § 60 odst. 3, větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. ledna 2020 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu