1 Azs 49/2020

Rubrum

1 Azs 49/2020 - 32 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: R. V., zastoupen Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2018, č. j. OAM-295/ZA-ZA11-K01-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2020, č. j. 29 Az 28/2018-73, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Bc. Filipovi Schmidtovi, LL.M., s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 4. 4. 2018 žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť má obavy o svůj život. V roce 2012 opustil zemi původu poté, co jej vydírali fotbaloví chuligáni, kteří jsou propojeni s orgány veřejné moci. Žalovaný napadeným rozhodnutím žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť je Srbsko Českou republikou považováno za bezpečnou zemi původu a žalobce neprokázal, že v jeho případě jej za takovou zemi považovat nelze. Tvrzený důvod odchodu ze země nepovažoval žalovaný za věrohodný, mimo jiné proto, že žalobce v roce 2013 v rámci řízení o správním vyhoštění uvedl, že mu není známa žádná překážka, která by bránila jeho návratu do vlasti.

2. Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) zamítl. Podle § 2 bodu 22 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců (dále jen „vyhláška č. 328/2015 Sb.“), považuje ČR Srbsko za bezpečnou zemi původu. Žalovaný do spisu založil zprávy o zemi původu a řádně tak zjistil skutkový stav. V případě bezpečných zemí 1 Azs 49/2020 původu je oproti jiným azylovým řízením zvýšeno důkazní břemeno žadatele. Jelikož se u bezpečných zemí původu dodržování mezinárodních závazků a neporušování práv vlastních občanů předpokládá, povinností žadatelů je azylově relevantní skutečnosti nejen tvrdit, ale zejména tato tvrzení doložit; pouhá výpověď je zcela nedostačující. Žalobce svá tvrzení, která by mohla být důvodem k udělení doplňkové ochrany (nikoli však azylu), neprokázal. Žalobní námitku o opomenutí nejlepšího zájmu dítěte soud odmítl jako neopodstatněnou, neboť žalobce během pohovoru v rámci azylového řízení sdělil, že jeho nezletilá dcera žije v Srbsku se svou matkou.

3. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud nijak nevypořádal s námitkou nemožnosti domoci se ochrany před vyděrači z důvodu jejich napojení na policejní složky.

4. Dle stěžovatele krajský soud při projednání žalobních bodů (nedostatečně zjištěný skutkový stav při hodnocení Srbska jako bezpečné země původu s ohledem na okolnosti jeho případu; zhodnocení dopadu rozhodnutí do nejlepšího zájmu nezletilé dcery) nepřihlédnul k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“).

5. Napadený rozsudek označuje stěžovatel za nezákonný, neboť krajský soud odmítl přezkoumat žalobní bod o nejlepším zájmu stěžovatelovy nezletilé dcery. Bez jediného podkladu přejal tvrzení žalovaného o tom, že stěžovatel měl při pohovoru uvést, že jeho nezletilá dcera v ČR nežije. Pokud měl o jejím pobytu pochybnosti, měl k projednání žaloby nařídit jednání.

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že místo pobytu stěžovatelovy dcery v Srbsku vyplývá přímo z pohovoru se stěžovatelem i z evidencí o pobytu cizinců. Stěžovatelovu žádost označil za účelovou a dodal, že stěžovatel na území ČR soustavně páchá trestnou činnost, za kterou mu byl již dvakrát udělen trest vyhoštění a podmíněné odnětí svobody. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.

7. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost není nepřijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil typové situace, v nichž je kasační stížnost přijatelná. Ve věci stěžovatele však podmínky přijatelnosti naplněny nejsou.

8. Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že napadený rozsudek je přezkoumatelný. Krajský soud k žalobní námitce nemožnosti domoci se ochrany před vyděrači z důvodu jejich napojení na policejní složky uvedl, že žalovaný při posuzování zjevně nedůvodných žádostí podle § 16 odst. 3 zákona o azylu nehodnotí, zda žadatel splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, 13, 14, 14a a 14b téhož zákona. Nemohl tedy ani pokračování 1 Azs 49/2020 - 33 posuzovat, zda lze vyděrače jakožto soukromé osoby považovat za původce pronásledování nebo vážné újmy.

9. Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nespecifikuje, v čem je vypořádání žalobních námitek krajským soudem rozporné s čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. Kasační soud proto může pouze obecně konstatovat, že vypořádání žaloby krajským soudem odpovídá požadavkům čl. 46 odst. 3 směrnice, zvláště pak povinnosti soudu prvního stupně přezkoumat rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 1 Azs 26/2020-46, či rozsudek ze dne 26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015-32).

10. Zohledněním nejlepšího zájmu dítěte žadatele o mezinárodní ochranu v řízení ve věci mezinárodní ochrany v případech, kdy žádost není věcně projednána (tedy i postupuje-li žalovaný podle § 16 odst. 2 ve spojení s § 16 odst. 3 zákona o azylu), se Nejvyšší správní soud zabýval již ve svém rozsudku ze dne 1. 12. 2016, č. j. 8 Azs 83/2016- 62. Z něj vyplývá, že posouzení nejlepšího zájmu dětí v řízení ve věci mezinárodní ochrany je vyhrazeno meritornímu rozhodování, k němuž žalovaný s ohledem na označení Srbska jako bezpečnou zemi původu, které stěžovatel ve vztahu ke své individuální situaci nevyvrátil, vůbec nepřistoupil. Nejlepší zájem dítěte má být zkoumán ve vztahu k přiměřenosti správního vyhoštění rodiče dítěte, což je otázka, která v azylovém řízení z povahy věci nenachází své místo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 166/2016-28). Je tedy sice pravdou, že skutečnost, zda nezletilá dcera stěžovatele žije v ČR či nikoli, byla sporná. Stěžovatel totiž v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 9. 4. 2018 uvedl, že dcera žije na území ČR, stejného dne během pohovoru tvrdil, že žije se svou matkou v Srbsku, a v žalobě naopak zopakoval, že dcera žije s ním. S ohledem na výše citovanou judikaturu kasačního soudu však ani absence posouzení nejlepšího zájmu nezletilé dcery, resp. sporný skutkový závěr o pobytu dcery v Srbsku a nikoli na území ČR rovněž nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti.

11. Napadený rozsudek tedy splňuje požadavky judikatury Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, nebo ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91), neodchyluje se od dosavadní judikatury kasačního soudu a krajský soud se nedopustil ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Kasační stížnost proto soud odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3, větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.

13. Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 9. 7. 2018, č. j. 13 Az 27/2018-38, stěžovateli zástupcem advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci přiznal soud odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif], a dále paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 1 Azs 49/2020 uvedené vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele již v řízení před krajským soudem doložil, že je plátcem DPH, musí být tato odměna a náhrada hotových výdajů navýšena o částku odpovídající DPH v sazbě 21 %. Celkem tedy účelně vynaložené náklady žalobce činí 4.114 Kč. Částka v uvedené výši bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. září 2020 JUDr. Josef Baxa předseda senátu