1 Azs 54/2018

Rubrum

1 Azs 54/2018 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 6. 2016, č. j. MV-73940-4/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2017, č. j. 30 A 106/2016 - 33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

1. Ministerstvo vnitra zamítlo žalobcovu žádost o dlouhodobý pobyt. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce u krajského soudu, přičemž této žalobě byl přiznán odkladný účinek. Následně žalobce požádal o povolení k trvalému pobytu. Dne 16. 2. 2016 však Ministerstvo vnitra zastavilo řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. 1 Azs 54/2018

2. Žalovaná v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila usnesení ministerstva, kterým zastavilo řízení o žalobcově žádosti o povolení k trvalému pobytu. V odůvodnění žalovaná konstatovala, že žalobce podal na území žádost o povolení k trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn. Námitku, že se žalobce v době podání žádosti nacházel na území ČR oprávněně (z titulu dlouhodobého pobytu), neshledala důvodnou. Přiznání odkladného účinku žalobě proti neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu totiž nepředstavuje zákonnou podmínku ve smyslu § 47 odst. 2 ve spojení s § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

3. Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce u Krajského soudu v Plzni, ten však žalobu shledal nedůvodnou. Žalobcovy závěry o oprávněnosti podat žádost o trvalý pobyt nebyly důvodné, neboť prvoinstanční správní orgán i žalovaná správně zhodnotily, že žalobce nesplňoval žádnou z podmínek nutnou k tomu, aby mohl podat žádost o trvalý pobyt na území ČR. Následkem přiznání odkladného účinku žalobě proti zrušení dlouhodobého pobytu není faktické prodloužení pobytového statusu, jak se žalobce domnívá. Toto rozhodnutí o zrušení dlouhodobého pobytu totiž zůstává i nadále v právní moci a je třeba na něj hledět (do doby pravomocného rozhodnutí soudu) jako na zákonné a věcně správné. Ačkoliv je po přiznání odkladného účinku žalobci prodlužován pobyt prostřednictvím pobytových štítků (vydávaných na základě § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), žalobce se nenachází ve fázi před vydáním (odvolacího) rozhodnutí žalované. Nedisponuje tudíž pobytovým oprávněním, jež je nutnou podmínkou k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 68 zákona o pobytu cizinců.

II. Kasační stížnost a vyjádření k ní

4. Včasnou kasační stížností brojí žalobce („stěžovatel“) proti rozsudku krajského soudu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

5. Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil oprávněnost stěžovatele podat žádost o trvalý pobyt podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že v době podání žádosti o trvalý pobyt již stěžovatel nepobýval na území v režimu § 47 odst. 2 ve spojení s § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ačkoli soud jeho žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby proti zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu vyhověl. V tomto směru je odůvodnění rozsudku rovněž nedostatečné, protože soud neobjasnil, v jakém pobytovém režimu se tedy stěžovatel na základě přiznání odkladného účinku jeho žalobě vlastně nacházel. Zákon o pobytu cizinců přitom nezná oprávnění k pobytu cizince na základě přiznaného odkladného účinku žalobě a soud měl tuto okolnost objasnit.

6. Podle výkladu zákona, který zastávají správní orgány a krajský soud, neexistuje žádné místo, kde by podáním žádosti podle zákona o pobytu cizinců byl oprávněn zahájit řízení. Za této situace by stěžovatel v konečném důsledku nebyl oprávněn podat žádost ani na území ministerstvu vnitra, ani mimo území na zastupitelském úřadě ČR, ačkoliv všechny hmotněprávní podmínky pro povolení k trvalému pobytu podle § 68 zákona o pobytu cizinců splňoval. Podle stěžovatele je takový výklad zákona protiústavní. pokračování 1 Azs 54/2018 - 28 Stěžovatel má za to, že byl oprávněn podat žádost o povolení k trvalému pobytu na území způsobem, který učinil a v pobytové situaci, v níž se nacházel.

7. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti toliko odkázala na své rozhodnutí.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s., přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Kasační soud přistoupil k posouzení přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, kterou by se musel zabývat podle § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti i bez námitky stěžovatele. Přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí je srozumitelné a vychází z relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

11. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně neobjasnil, v jakém pobytovém režimu se stěžovatel na základě přiznání odkladného účinku jeho žalobě vlastně nacházel. Vzápětí však sám cituje závěry krajského soudu, a je tudíž zjevné, že je stěžovateli patrno, jaký právní názor soud v této věci zaujal a jak ke svým závěrům dospěl. Krajský soud se dostatečně zabýval pobytovou situací stěžovatele v průběhu času. Vypořádal všechny žalobní body, námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku je tudíž nedůvodná.

12. Spornou otázkou v nyní projednávané věci je, zda je možné zastavit řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, a to z důvodu absence podmínky dlouhodobého pobytu na území v době podání žádosti za situace, kdy byl přiznán odkladný účinek žalobě proti rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

13. Stěžovatel o povolení k trvalému pobytu požádal u Ministerstva vnitra podle § 68 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Podle § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, „žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 68 odst. 1 podává cizinec ministerstvu, pokud na území pobývá na dlouhodobé vízum, povolení k dlouhodobému pobytu nebo na základě dokladu vydaného k pobytu na území podle zvláštního právního předpisu; žádost podle § 68 odst. 5 je oprávněn podat též na zastupitelském úřadu.“

14. Ministerstvo podle § 169 odst. 8 písm. c) zákona o pobytu cizinců usnesením zastavilo řízení, neboť „cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn.“ (zvýraznění doplněno NSS). 1 Azs 54/2018

15. Stěžovatel v řízení před krajským soudem namítal, že v době podání žádosti ze dne 6. 11. 2013, jež je předmětem nyní projednávané věci, se na území České republiky nacházel na základě povolení k dlouhodobému pobytu (resp. v režimu dle § 47 odst. 2 ve spojení s § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), tudíž podle jeho právního názoru ve skutečnosti byl oprávněn k podání žádosti.

16. Tento svůj názor se pokoušel opřít o úpravu § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „[p]okud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Podle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se přitom na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se ustanovení § 47 vztahuje obdobně.

17. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že žádost o povolení k trvalému pobytu mohou na území České republiky podat ti cizinci, kteří zde mají povolený dlouhodobý pobyt. Kasační soud na tomto místě přisvědčil krajskému soudu, že stěžovatel měl platné povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR do 25. 8. 2010. Vzhledem k tomu, že v souladu s § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců včas požádal o prodloužení doby platnosti tohoto povolení, nacházel se od 26. 8. 2010 na území České republiky legálně – právě v souladu s namítaným § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Oprávněnost jeho pobytu byla založena na základě fikce, a to až do dne 9. 1. 2012, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o jeho odvolání proti rozhodnutí o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovateli byl poté vydán výjezdní příkaz platný od 11. 4. 2012 do 25. 4. 2012.

18. Z uvedeného je zjevné, že se stěžovatel v den podání žádosti o povolení k trvalému pobytu (tedy 6. 11. 2013), na území ČR již dávno nenacházel na základě povolení k dlouhodobému pobytu v režimu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. V den podání žádosti již bylo o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pravomocně rozhodnuto a fikce pobytu stěžovateli zanikla.

19. Ze správního spisu vyplývá, že usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 36 A 12/2012 - 36, byl žalobě proti neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu přiznán odkladný účinek Krajským soudem v Brně. Ministerstvo vnitra však přesto nepochybilo, když zastavilo řízení o povolení k trvalému pobytu. I přes existenci zmíněného usnesení o přiznání odkladného účinku totiž existovalo pravomocné rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu. Ani z titulu odkladného účinku, jehož se stěžovatel dovolává, tudíž neměl na území ČR nutný pobytový status (viz nedávný rozsudek ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 52/2018-33).

20. Nazíráním na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu jako by nebylo vydáno (skrze optiku odkladného účinku), by se tedy stěžovatel mohl ocitnout toliko ve stavu fikce přechodného pobytu dle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Smyslem této fikce je zjevně ochrana cizince po dobu, kdy se rozhoduje o jeho žádosti, tedy toliko, aby mohl do rozhodnutí o své žádosti setrvat na území. Na základě této fikce však nelze rozhodovat v dalších řízeních, čehož se stěžovatel de facto domáhal. Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že: „k tomu, aby bylo možné považovat žádost stěžovatele o trvalý pobyt za oprávněnou, je nutná existence platného povolení pokračování 1 Azs 54/2018 - 29 k dlouhodobému pobytu v době jejího podání. Jelikož oprávněnost pobytu podle § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je pouze dočasnou právní fikcí legálního pobytového statusu, nelze po tuto dobu o splnění podmínky uvedené v § 69 odst. 5 věty před středníkem zákona o pobytu cizinců hovořit.“ (srov. rozsudek ze dne 19. 4. 2016, č. j. 3 Azs 96/2015 - 44).

21. Z výše uvedených důvodů by důsledkem odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v žádném případě nemohla být skutečnost, že by stěžovatel měl povolený dlouhodobý pobyt a splňoval podmínku uvedenou v § 69 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, nutnou k podání žádosti o trvalý pobyt u ministerstva vnitra.

22. Ke stejným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 1 Azs 52/2018 - 33, v nichž se kasační soud zabýval totožnou otázkou.

IV. Závěr a náklady řízení

23. S ohledem na nedůvodnost všech stěžovatelových námitek Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. března 2018 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu